Sokol Veltež

logo_sokol_veltez.png

Kolem Posázaví aneb od krize po euforii a zase zpět na zem

Závodů na jihovýchodě od Prahy, kde jsem cyklisticky vyrostl a kde to mám rád, není moc, a tak když už nějaký je, je třeba jej podpořit, když to jde. Kolem Posázaví z dílny CFC Kladno se zázemím v Ondřejově mám 7 km z chalupy, čas jsem taky měl, takže to šlo...

Páni srpen a teprve můj třetí závod na silnici, po více než měsíční pauze od Krakonoše! Počasí je ale parádní, zdraví zatím taky slouží, tak na startu nechybím. Lidí je tu celkem dost, jednak je to letošní mistrák UAC v hromaďáku, jednak je ještě spojený s MČR Železničářů. Startuje se dole v Hradci přímo do kopce, takže mám obavy, že budu mít problém akceptovat ostré tempo hned od prvních metrů … a skutečně, mám ho. Tři otáčky se mi nedaří zacvaknout pravou tretru a už je tam pořádný odlep od hlavního pole. Když ale vidím, jak se tam jede, tak mi to ani moc nevadí, pár lidí předjedu a pak už taky nemůžu, tak jedu bok po boku s Richardem Vlasákem (334), o kterém vím, že je to zhruba moje výkonnostní kategorie. Jede s námi ještě jedna holka, ale tu za křižovatkou na Oplany ztrácíme, naopak dojíždíme jinou holku a Marka Šrejmu (441) z Axonu. Po Oplanech jsme na horizontu opět bez ženského pohlaví, tak pokračujeme ve třech, údolím na Benátky tahají hlavně kluci a zejména tedy jejich zásluhou se dotahujeme k trojičce před námi (361-Kubíček, 465-Soukup a ještě jeden). V Karlovicích nás trochu přibrzdí zemědělská Škoda 706 MTS alias Mates s vlekem, jede tak okolo 35 km/h, do mírného kopce slyším, jak neustále podřazuje a přitom ještě víc zpomaluje, Šrejma jej předjede, ale mě se to už nepodaří, zahlédnu auto proti, a pak už to nejde, protože proti pořád něco jezdí. Trpíme tak za náklaďákem až na křižovatku na Úžice, kde sice my odbočujeme doprava, ale on s tím vlekem doleva a dává zrovna někomu přednost, takže nás na rozloučenou ještě prakticky všechny zastaví. Pak dolů přes Talmberk a nahoru k hájovně, docela se na můj vkus topí pod kotlem, mám to tak na vlásku, aby mě to neeliminovalo, ale jsem tam, V kopci se k nám vrací Šrejma, takže jsme opět v šesti jako na začátku. Rataje po kostkách dolů celkem opatrně, klidně bych to tam vykropil víc, ale jsem na konci skupiny a nemám ambice se tady cpát dopředu. Ostrá levá nad náměstím za mě v pohodě, ale stejně to tam jednoho trochu vyneslo. Kopec na Ježovice opět v zadní části skupiny, cedím krev, Richard taky vypadá, že by radši tak o 1-2 km/h pomaleji, zbytek to drtí, jako by se nechumelilo. Nahoře tam stále jsem, ale v hlavě už mi vrtá červík – proboha co budu dělat, když to takhle půjde dál? Nahoře ještě dojíždíme Iana Wooda (356), tak je nás sedm, plus ještě dva příchozí, ale ti jsou možná z mladšího balíku, co startoval 10 min před námi, protože tam dost povlávají. Sjezd do Šternberka jedu opět v klidu vzadu, mohl bych rychleji, ale není kam spěchat, stejně mi zas za chvíli v kopci budou natahovat držku. Trocha kochačky s výhledem na hrad (je pod lešením, neb ho opravují), přejezd, most, a už se zase valí do kopce. Příchozí odpadají, já s Richardem opět na konci grupy, před odbočkou do údolí Blanice chytám dokonce jako jediný už trochu odlep, ale to vím, že si v krátkém sjezdu k Blanici ještě sjedu, což se děje. Rychle do sebe lámu gel, budu ho potřebovat.

Začátek stoupání na Radvanice se snažím být vpředu, ale moc to nejde, tempo je vyšší, než bych potřeboval, a zase mě to hází až na konec skupinky, pak už mám asi 20 m ztrátu a říkám si v duchu: Tak už si jeďte třeba do prdele pánové, na tohle vám fakt seru! Klopím hlavu, pohřební myšlenky, zase mi to ujede, ach jo! Pak ale koukám, že odstup už se dál nijak zřetelně nezvyšuje, držím si svoje tempo a za chvíli se najednou ostatní začínají přibližovat a za další chvilku jsem zase zpátky. Pánové naštěstí taky polevili, ufff. Tento okamžik rovnající se z mého pohledu malému zázraku se stal takovým symbolem obratu celého závodu, najednou už v kopci ostatním stačím, ba dokonce před Zdebuzevsí už udávám i tempo, tak to byl opravdu nečekaný obrat během jednoho kopce. Spíš to tedy bylo tím, že ostatním taky trochu došlo, ale nevadí, psychika je rázem na koni a najednou se jede úplně jinak! Pod Zdebuzevsí v serpentině si ještě stačím všimnout, že jedna docela velká skupinka je necelou minutku před námi, jiná naopak přibližně stejně daleko za námi, tak to bude ještě zajímavé. Ve sjezdu do Kácova jeden trochu odjíždí, na mě po odstřídání toho, co se občerstvoval a nechal si to ujet, zbývá zalepení díry, tak celý kopec dolů táhnu v podstatě sám, ale to mi moc nevadí, protože jak říká stará závodnická pravda – z kopce to tak nebolí a pěkně to vypadá. Dole na mostě jsme zase všichni pohromadě a začíná se stoupat na Zbizuby. Tenhle kopec se mi jede parádně, často na čele, bez problémů, zatímco u některých ostatních už cítím, jak začínají mít dost, skupinka před námi se k nám trochu přibližuje … jo tady se mi to moc líbilo. A dojeli jsme tady myslím Petra Šťastného z Dexteru (498) ještě s někým. Posledně jmenovaný pak ve skupině způsobí trochu zmatek, když na křižovatce na Zalíbenou jede rovně, i když šipky jasně ukazují, že při druhém průjezdu máme točit doprava na Rataje, tak se tu křičí, zhruba půlka lidí projede za Petrem rovně, my ostatní zatáčíme v pořádku, ale čekáme, než se ostatní otočí a než nás dorazí, takže tady jsme něco ztratili. Výsledkem je poměrně zajímavý okamžik v kopci v Ratajích, který je ze 2/3 na kostkách, takže ho nemám vůbec rád, ale teď v popředí skupinky se mi jede docela dobře, jako magnet nás přitahuje skupinka před námi, už rozeznávám dva dresy CKKV, a prakticky v okamžiku, kdy se dostáváme na dostřel za ně (už na asfaltovém úseku u benzinky), tak nás zezadu začnou dojíždět první jezdci ze skupinky za námi, které jsme zase přilákali my tím špatným odbočením části lidí na předchozí křižovatce a následným zpomalením tempa při čekání na ně. Nad Ratajemi se tedy prakticky ve stejný okamžik spojují tři skupinky dohromady, už je nás určitě okolo 20, a to mi pak ještě David Marek v cíli povídal, že v té třetí skupince byl on a ještě pár dalších lidí taky, ale že nás těsně nedali a ta jejich skupina je těsně před dojetím té naší ještě vyklepala, jak krátkodobě zvýšili tempo, aby nás dorazili. Z Talmberka údolím dolů k Sázavě se pohybuji v popředí skupinky, takže v pohodě, ale vzadu to prý celkem bolelo. Mezi dojetými je i Petr Okruhlica a Pavel Liška z CKKV, tak mám radost, že jsem s nimi, loni mi oba dost ujížděli. Kopec na Nechybu a opět spolupracuji při udávání tempa na čele skupinky, tak to je paráda, v to jsem v první části závodu, když jsem v každém kopci chcípal, ani nedoufal. Ve stoupání jsme trochu prořídli, při odstřídání jsem napočítal 13 ks včetně mě (myslím, že tady zůstal Richard a Zdeněk Kubíček z té mojí původní skupinky).

Údolí na Komorce a přejezd na Vlkančice celkem v pohodě, ale na rovince pod Vlkančicemi se poprvé rozsvítila v mé hlavě červená kontrolka, neb mi náhle a bez varování ostře zacukalo nejprve v pravém stehně a vzápětí i v levém. A to jsem před chvilkou dával preventivně ampuli MagnesLife, ach jo teda! Údolím z Marjány do Skalice se nejede příliš ostře, ale stejně jsem najednou spíš na konci skupiny, to jsou teda zase obraty. Ve stoupání po kostkách na náměstí nás testuje Petr Okruhlica, tempo se zrychluje, snažím se akceptovat a ještě před chvilkou by to bylo v pohodě, ale teď nahoře na náměstí mám najednou křeče v obou stehnech a jsem totálně na odpis! Skoro přestávám šlapat, točím to jen tak opravdu lehce, tak mi skupina odskakuje. Musím to pak ve sjezdu na kostkách dolů trochu víc vykropit, abych dolétl zase zpátky, křeče z nejhoršího sevření povolily, ale pořád to tam je. A jak se silnice zvedne směrem do Hradovejch, tak už to zase cuká, Petr Okruhlica s Pavlem Liškou zkouší nástup, Ian Wood jde za nimi, já na lehounký převod zkouším roztočit nohy a akceptovat tempo ostatních, ale nejde to, nejde, náběhy stále pocukávají oběma stehny a ujíždí mi to. Do pytle – tady ne, do cíle kousek, domácí kopec (i když tedy mnohem radši mám ten sousední na Kostelní Střímelice), znám to tady, a musím se v podstatě jen koukat na ostatní, jak mi ujíždí, a houby s tím nadělám. V tom však druhý zázrak dne – křeče tak jak rychle přišly, tak zase rychle ustoupily (přitom v zápřahu ve stoupání), zkouším trochu přidávat plyn a vida, nohy zase jedou v pohodě, no to jsou teda věci! Za chvilku tak opět doskakuji do skupiny, resp. do jejího zbytku, protože je hodně natažená přes celou obec, jak se její jednotliví členové tu úspěšněji, tu méně, pokoušeli akceptovat tempo za duem CKKV. Nahoře u hřbitova mám stále ještě sekeru, ale v krátkém mezisjezdu ji likviduji a na výjezdu z dolíku jdu dokonce na čelo poděkovat Petrovi, že mi v předešlém kopci připravil opravdu moc pěknej zážitek. Na povídání ovšem není čas, neb jdeme do finále, přátelé. Je tu Ondřejov se svým stoupáním na náměstí po kostkách, které osobně nesnáším, takže jej ani nezařazuji do tréninku, a potvrzuje se mi, proč to tady nemám rád – ačkoli na kostky najíždím na třetí pozici a jedu na maximu aktuálních možností, stejně se to dost valí přese mně a houby s tím nadělám. Pěkně nás to tu nadělilo, zůstal jsem někde zhruba uprostřed, Petrové Ohruhlica, Štastný a Marek Šrejma jsou už dost daleko vpředu, já s Ianem Woodem se dotahujeme na Pavla Lišku, a do závěrečných kostek ke hvězdárně tak jdeme společně. V cílovém kopci mi napřed trochu odjedou, pak se dotáhnu a když se z kostek přehoupneme na asfalt, sklon trochu povolí, a já se akorát přes zpomalovací práh chystám zleva zaútočit, tak se stanou dvě věci, které můj ambiciózní plám pošlou rázem do krajiny zapomnění … no prostě v jeden okamžik se v protisměru vynořilo auto a chytla mě zase křeč do pravého stehna. Musím se tedy zařadit doprava zpět za Pavla, protáhnout nohu, a tím moje celá akce a plán na to, jak ještě trochu orvat ty před sebou, neúspěšně končí. Mám dost, cílem projíždím opravdu se silami na dně, no zkrátka - načasovaný to bylo dobře, protože o moc dál, než byla cílová páska, bych už ani nedojel. A tak to má být! Stopky se mi zastavují na údaji 3:13:59 h, což na 95 km dělá průměr 29,38 km/h, za 3h10min mohla být i třicítka, ale to bych chtěl už moc.

V celkovém pořadí druhého balíku (nad 40 let) mi patří 58. místo z 84 (plus dalších 8 DNF), v kategorii C pak 35. místo ze 44). Na pohled nic moc, ale sil a přemáhání to stálo zase docela hodně, to ne že ne, to vím sám nejlíp. V balíku nad 40 let zvítězil železničář Tomáš Pataki v čase 2:43:24 h (průměr 34,88 km/h) těsně před Miroslavem Hrabětou a Líbou Janouškem, v mladším balíku pak Václav Nežerka (2:33:42 h, průměr 37,09 km/h) před svým týmovým kolegou Filipem Endlerem a Janem Hrstkou. Se závodem jsem spokojený, pěkně jsem si to užil, díky všem mým souputníkům, bylo to s nima zajímavý, hezky jsme si to rozdali a bylo mi ctí se s nimi popasovat! Díky i organizátorům, trasa byla skvělá, mne osobně teda dost vadí ty dlážděné úseky, ale chápu, že Posázaví bez Ratajů by nebylo ono, to by asi u většiny neprošlo. Ten Ondřejov od Hradovejch pak beru jako nutný zlo, lobuji za příjezd přes Kostelní Střímelice, tamní kopec opravdu umím zajet, ale to taky asi neprojde kvůli úzké myší díře v Ondřejově před náměstím, leda to střihnout na hvězdárnu hned z tohoto směru, odpadly by další kostky a za mně by takovýto dojezd bohatě stačil, ale chápu, že spousta lidí tam ten dojezd z náměstí po dalších kočičích hlavách asi bude chtít zachovat. Každopádně krásnej závod a jen tak dál!

A ještě odkaz na záznam na aplikaci Strava:
2019-08-08 19:31:26 - napsal Radim Skála

 

Komentáře

přidat komentář

Vaše jméno     Váš e-mail     Kolikátého je dnes?

Aktuality

Brigáda na sokolovně
Brigáda na sokolovně ..
2019-10-13 20:13:06 - číst článek
Klikovy vrchy aneb když je jízda do kopce za odměnu
Třetí zářijovou neděli se jezdí tradičně Klikovy vrchy, loni jsem se nezúčastnil, když jsem vyspával po večí...
2019-09-27 19:33:07 - číst článek
Král Šumavy ROAD, cyklomaraton, 165 km, Klatovy, aneb když se jede po paměti a ne dle propozic
Konec srpna patří tradičně silničnímu Králi Šumavy, který se poslední čtyři roky jezdí jako voln&aac...
2019-08-29 13:39:34 - číst článek
author: ProchaR1