Sokol Veltež

logo_sokol_veltez.png

Krušnoton 3XL, aneb nevěřil jsem a je to tam!

Letos jsem si trochu zaexperimentoval, k jubilejnímu 10. ročníku připravili pořadatelé výroční extra dlouhou (305 km) a extra náročnou (přes 6 000 m převýšení) trasu. Sami o ní na stránkách závodu napsali toto:

Nejdelší trať 300 Km – XXXL: Novinka pro desátý ročník. Opravdová výzva pro pravověrné maratonce. Nechybí na ni legendární stoupání na Sněžník, Nakléřov, Komáří Vížku, Bouřňák a Dlouhou Louku. Svatá pětice, kterou doplní úžasný okruh v Českém Středohoří, na kterém není metr roviny. 3XL trasa vás bude kousat, nechá vás trpět, budete nás za ni proklínat. Ale již první centimetr za cílovou čarou z vás budou stříkat pozitivní emoce. Budete už jednou pro vždy nejodvážnější a nejtvrdší Krušnotonci.

Start: Teplice, Rooseveltova ul., 10. 8. 2019, 6:30 hodin
Délka: 300 km
Převýšení: 6000 m
http://www.krusnoton.cz/cz/trate-zavodu/300-km---xxxl.htm
 
Zprvu jsem se tomu smál, jenže pak … pak jsem o tom začal přemýšlet. Pokud to má být trasa, která se dá zajet jen teď, a v příštích letech bude nejdelší opět obvyklých 250 km, tak by to stálo za to, posledním mým obdobným vytrvaleckým počinem byl Vasův běh na lyžích ve Švédsku v roce 2010, tak proč si nedokázat, že něco podobného se dá absolvovat i po čtyřicítce. Trochu jsem se přemlouval, ale nakonec jsem se tedy přihlásil na trasu 3XL, tedy tu nejdelší, třistakilometrovou. Až pak jsem si s hrůzou uvědomil, že Vasák jsem běžel nějakých 10 hodin, ale 300 km na kole v horách při očekávané rychlosti cca 25 km/h bude nějakých 12 hodin, s pauzami na bufetech spíš ještě víc, a začalo to ve mně hlodat, že jsem asi udělal dost blbost. Navíc trénink taky nebyl optimální, z delších tras jsem jel naposledy Krakonošův cyklomaraton (172 km) v polovině června, od té doby jen do práce a z práce, něco o dovolené, ale vždy tak max. okolo 70 km, pak týden před Kolem Posázaví na 95 km, kde jsem sice úplně nevyhořel, ani nezazářil, no a teď mám jako jít na 300 km?

Výsledkem bylo, že už v úterý jsem začal cítit hrozně unaveně, zpočátku jsem to přisuzoval regeneraci po Kolem Posázaví, ale ve středu i ve čtvrtek jsem byl stále úplně malátnej, zíval jsem při chůzi, na kole, pořád bych jen spal a opravdu jsem si nedokázal představit, jak mám v tomhle stavu jet takovou štreku. Ve čtvrtek večer se to nepatrně zlepšilo, v pátek jsem se přichystal, že prostě do Teplic ráno pojedu a uvidím, že zabalit se to dá poměrně dobře, neb Teplice ze žádného místa na trati nejsou zase tak daleko, aby se nedalo vrátit. Zároveň jsem si říkal, že to celé je možná jen nějaká podvědomá vnitřní obrana organismu, aby se zpočátku nenechal vycukat a měl síly do poslední třetiny závodu, ve které jsem si tak nějak neuměl představit, co se bude dít, protože víc jsem ujel jen v roce 2001 na Šíleném cyklistovi na trati mezi Velkou Chuchlí a Radotínem, jenže to bylo po rovině a s přestávkami. Jdu si lehnout něco po 21 h, budík dávám na 3:50, je to brzo, ale vyhodnotil jsem to tak, že lepší vstát dřív a dojet ráno z Prahy, než shánět nocleh někde v okolí, tam se ráno stejně muset balit atd. Plánuji vyjet ve 4:45, ale nějak se mi nedaří takhle v noci moc rychle jíst, musím se nutit do každého sousta, což kdo mě zná, tak ví, že to není moc obvyklé, pak ještě narychlo odbíhám už podruhé na onu místnůstku, a vyjíždím nakonec až v 5:10, což s vidinou cca hodinové cesty a startu v 6:30 není kdo ví jak ideální, jinými slovy dostávám tím sám sebe hned na začátku dost zbytečně pod tlak. D8 je naštěstí v tuto dobu dost volná, ani auta s koly na střeše už nepotkávám, ty už jsou dávno v Teplicích, kam tedy nakonec dojíždím v 6:13, parkuji a rychle utíkám na prezentaci. Následuje automatická rychlá příprava, upevnění čísla na řídítka, sedlovku, nastrkání potřebných věcí do kapes (nahradní duše, CO bombička, peněženka s hotovostí a lístkem na jídlo a pití v cíli, 4x müsli tyčinka, 4x Carbosnack, z toho 3 rovnou odjištěný, 4x Magneslife, a to je myslím vše) a s banánem v ruce se v 6:28 odpichuji od auta. Na start do zadních řad dojíždím přesně v okamžiku, když hlasatel oznamuje 30 sekund do startu. První fáze tedy zdárně zvládnuta, byť o pověstný fous, ufff!

Startuje se přesně na čas, dlouhá 250 km trasa a 3XL 300 km trasa dohromady, dlouhá má oranžová čísla, 3XL modrá od 3000 výše, já vezu na svém Duratecu číslo 3099. Rozhodně nemám v úmyslu hned od začátku závodit, to jsem si v duchu několikrát přísně zakázal, ale jak se pole  prvním kopci na Drahkov natahuje a trhá, stejně mi to nedá, abych se alespoň trochu nepokusil poskočit kupředu. Nakonec doskakuji do docela velké asi 20 členné skupinky…

Krušnoton - Radim na 3XL trase krátce po startu

… ale po průjezdu esíčku v obci Modlany se to trhá a já zůstávám vzadu a už se mi to nějak nechce dojíždět. Je mokro, ve skupině se sprchujeme navzájem, pomalu na každým kruháku se někdo sbírá ze země, tady nemá cenu to hrotit. Postupně se zapracuji do asi 6 členné skupiny, do kopců se na můj vkus stále přitápí pod kotlem trochu moc, ale co nadělám, vystupovat se mi už nechce. Nejede se mi vůbec dobře, jsem unavenej jako pes, tepy nízko, do kopců mi to nejede, a začínám uvažovat, jak to udělám dál, resp. kde by bylo nejlepší to zabalit. Zatím jsem rozhodnutý obkroužit těch úvodních cca 100 km do Krupky, že pak se uvidí. Ve sjezdu směrem k Ústí dojíždí naše skupinka Tomáše Bartoše, má také modré číslo na 3XL trasu, ale říká, že asi přehnal očekávání, a že pojede jen 250 km. Do prvního většího kopce na Neznabohy najíždím zepředu, ale pak se jen zoufale snažím uviset, cítím, že mi to do kopce nějak nejede, sice jako nic mě nebolí, ale je to vše v takovém nějakém divném útlumu. Na pokračujícím horizontu nás ještě dojede skupinka za námi, už je nás celkem dost, a jak se to při sjezdu po úzké silnici přes Čemrnou do Jílového natahuje, nějak se prosévám dozadu, a když se to v Jílovém za křižovatkou natáhne, najednou zjišťuji, že mám před sebou pěknou mezeru a za sebou už nikoho. Stoupání na Děčínský Sněžník tak začínám sám, je tu zase víc mokro, když si stoupnu, cítím prokluz zadního kola, tak nejprudší pasáže v sedě a pak jak se dá, moc mi to nejede a celkem mám v hlavě i myšlenku, že dokončím jen do Krupky a pak to zabalím, v nejlepším případě, že zkusím dokončit aspoň těch 250 km, ale třístovka se mi v tuto chvíli jeví jako čirá utopie. Kousek pod vrcholem mne dojede dvojička, jedním z dvojice je číslo 2136, Josef Runt alias Chosé, těch se chytám a od této doby se to začíná přece jen v lepší obracet. Na vrcholu na bufetu beru trochu jídla, pití mám ještě dost, chvíli jedu sám, pak mě opět dojede Chosé, společně pak dorazíme dva před námi a postupně se to ještě dál nabalí, až už je nás tak okolo osmi. Ve sjezdu přes Tisou mi dva odjíždí, naopak zbytek skupiny je dost daleko za mnou, tak přes Libouchec po státovce běžeckou terminologií spíš tak vyklusávám a čekám, až mě zase dojedou, což se děje přesně na odbočce na Knínice. Obávaný Nakléřov vyjedu celkem obstojně, udržím se relativně bez potíží až nahoru, trochu se to potrhá, ale v klesání na Krásný Les se to zase sjede. Zde ve stoupání se k nám připojuje jezdec/divák s řehtačkou a docela hezky nás povzbuzuje a říká nám, co nás v nejbližší době čeká – prý 500 m horizont na Adolfov a pak dlouhý sjezd do Telnice. Ve sjezdu je hodně mokro, dva mi zase odjíždí, za mnou zase díra, nicméně tentokrát mě dojedou brzy a společně ve skupině se pak transportujeme do Krupky pod obávanou Komárku. Ta mi tentokrát moc nechutná, hned dole zůstává jeden, ale pak si vystupuju i já a zbytek skupiny mi mizí postupně z očí. Zezadu mě dojíždí další a další, většinou se i zaháknu, ale po chvilce vždy musím konstatovat, že to je stále moooooc a neustále tak hákuji a vystupuji, až už jsem z toho nahoře celkem rozmrzelý, když musím konstatovat, že: a) mi ujela moje skupinka, b) mě předjelo asi tak dalších 15 lidí, c) já předjel snad jen jednoho nebo dva. V hlavě se tím jazýček vah opět spíše nachyluje k variantě se na to časem někde vysrat, ale zatím jedu dál. Po vrcholu stoupání pokračuji na Fojtovice sám, do toho začínají padat kapky deště, přede mnou v dálce dva, za mnou taky, tak se nechávám dojet (rozhodně nemám ambice si na větru klestit cestu tímto úsekem sám) a pokračujeme pak ve třech (Vojtěch Dostál, AD Team) celkem obstojně až na Cínovec, kde si na bufetu jako ostatně i ostatní zastavuji, do jednoho bidonu si místo původní vody doplňuji ionťák, ve druhé nechávám tak půlku vody (od této chvíle už budu doplňovat pouze tu první s ionťákem a vodu vezu už jenom jako rezervu – není zase tak velká potřeba pití v tomto vlhkém počasí a od bufetu k bufetu bude stačit v pohodě jen jedna lahev) a dále se poměrně poctivě občerstvuji, mají tady toho hodně – koláčky, sýr, salám, sladké i slané špízy, chleba se škvarkovou pomazánkou a mnohé další. No obešel jsem to asi 3x a můžu jet zase dál. Pořád jsem na tom líp než jeden sedřenej, co tu končí a čeká na sběrák, klepe se celej mokrej ve stoje pod dekou a asi mu moc hej není, tak ale aspoň to má svým způsobem za sebou a už nikam nemusí, narozdíl od nás. Ve sjezdu z Cínovce začíná pršet víc, postupně už regulérně leje, ale s loňskejma kroupama se to srovnat nedá, tentokrát ani moc nebrzdím, na začátku Dubí dojíždím a předjíždím Chosého, pak začínají proti valit jezdci z krátké, než odbočí na Komárku z této strany, v našem pravém pruhu stojí kolona aut, jak je dole zastavený kruhák kvůli průjezdu krátké, do toho déšť, zacákané brýle … no nic moc. Dole na kruháku zase někdo leží, ach jo, dnes je těch pádů opravdu požehnaně. Po státovce na Hrob jedu sám, nějak není kam spěchat, počasí je pěkně hnusné, něco jím a nikam se neženu. Na začátku stoupání na Mikulov mne dojede Chosé, a jedeme pak dá se říci celkem na pohodu až nahoru, povídáme si, dá se říci, že tenhle kopec mi docela utekl a ani moc nebolel, ale to je asi také tím, že je asi nejlehčí ze všech těch zdejších výjezdů na hřebeny. Po připojení krátké od Vitíšky začínáme vyhlížet, koho bychom zahákovali, a nemusíme čekat dlouho, hned z kraje Nového Města nás dojíždí skupinka, je to mix krátké, dlouhé i 3XL, vpředu pracují hlavně ti z krátké, ale i ostatní včetně mě občas připojíme ruku k dílu a přejezd na Fláje probíhá opravdu luxusně, tady jsem si celkem pěkně orazil a při výjezdu k přehradě najednou zjišťuji, že mi to jako i docela začíná jet. Z této fáze se mi vybavuje chlapík v červenobílém dresu Cykloklub Morava (3111, Lubomír Horký), kterému šíleně křupe černé karbonové kolo, to můj Duratec je v tom vlhku pěkně zticha. Od přehrady pak jedeme celkem pěkné tempo a sjíždíme skupinku před námi, i když myslím, že pár lidí při tom sjíždění odpadlo. Asi 2 km před bufetem na Klínech nás dojíždí čelo střední trasy a světě div se – dá se s nimi jet. Asi si zrovna dávali chvíli oraz, ale to nevadí, celá ta naše poměrně velká skupina se přimíchává a až na bufet jedeme takto společně, což bych nečekal, že jim budeme celkem v pohodě stačit. Na bufetu ale čelo střední jede samozřejmě bez zastavení dál, mají s sebou různé doprovody, zatím co my z dlouhé, XXL a povětšinou i z krátké stavíme. Doplňuji bidon, občerstvuji se, mají tu moc dobré palačinky, ale zase tak dlouho jako na Cínovci se tu nezdržuji, protože bych chtěl zachytit aspoň pár lidí z té naší původní skupiny, ve které se mi tak dobře jelo. Pár se nás pospojuje, ale ve sjezdu se to stejně moc nevyužije. Sjezd z Klínů je takový polosuchý, jako musí se dávat bacha, ale stejně mi přijde, že si ostatní přibržďují už v horní rovnější pasáži nějak moc, tak se nasunu na čelo a sekundují mi akorát ten chlapík v dresu Cykloklub Morava, ten jde dokonce ve sjezdu přese mě (a pak ještě jeden), nicméně za chvilku se ukáže, že jde nejen přese mě, ale i na hubu, nějak si po esíčkovité pasáži nedával bacha a sjel předním kolem z vysoké asfaltové krajnice směrem k pangejtu, sice se pak udržel ještě na té rovné části vozovky a do příkopu nepřepadl, ale na asfalt už se zpátky taky nedostal, přední kolo se mu přitom smeklo a už je na zemi. Ten jezdec přede mnou u něj brzdí, ale chlapík volá, že dobrý, ať jedeme dál a dole v Litvínově tam pak zase mezi námi je, nicméně ve výsledcích má nakonec DNF, tak možná až tak úplně dobrý to přece jen nebylo. Na průjezd Litvínovem se chytám nějaké skupinky z krátké, jedou na můj vkus celkem ostře, ale vydržím to, v Lomu ale všichni odbočují, kousek za mnou je Tomáš Bartoš, kteréhož jedoucího sólo jsme před chvilkou předjeli a bohužel nezalovil, tak teď jedu jen tak, aby mě to moc nebolelo a čekám, zda mě dojede, že bychom těžký výjezd na Dlouhou Louku mohli jet na kecačku spolu, ale neděje se tak, za to mě dojíždějí jiní, většinou ze střední, ale občas i z mé nebo dlouhé trasy. Spodní část kopce se mi jede celkem dobře, rychlé to není, ale nijak výrazně netrpím, je dobrý, že jak je chladněji a vlhko (prakticky většinu doby se jede po mokré nebo jen zvolna osychající silnici), tak takové věci jako křeče se zatím vůbec neukázaly, tož vlastně pohoda. Druhá prudší část Dlouhé Louky už bolí, šmidlám to tam na nejlehčí převod 39-28, ale občas i někoho předjedu, občas teda někdo mě, ale není to už zdaleka tak marný jako v prvních třech hodinách nebo na Komárce, takže teď už uvažuji, že by se aspoň ta dlouhá dala dojet, na 3XL ještě raději moc nemyslím. Nahoře mám opět štěstí, nejprve jsme tam jen dva (taky modré číslo), ale hned pár set metrů za horizontem přijede zezadu trojička ze střední s Milanem Beránkem z Varty Sokol Králův Dvůr, pak je tu jeden dres ze Sparty a ještě jeden, skáčeme jim do háku s vidinou, že tohle by mohlo přejezd na Fláje celkem zpříjemnit a hlavně urychlit. A skutečně, kluci nám to hodně zpříjemnili, nechali nás jet s nimi, necukali nám, Milan tahal krásné tempové špice, posbírali jsme cestou hodně soupeřů ze všech možných tras (i jednu holku), někdo se udržel, někdo ne, a zpátky pod Flájskou přehradou jsme byli co by dup. Pomalu jsem se těšil, že by to takto mohlo vydržet až na bufet, ale pak nás zezadu dolítla jiná skupinka, ve které byl překvapivě i kamarád Přemek Kuchař, divil jsem se, že byl až za Milanem, tak mi vysvětloval, že přetrhl řetěz, ale naštěstí to s externí pomocí (nýtovačka) nějak vyřešil a jede dál. To je dobře, jenže tempo skupiny se od té doby zvyšuje, k přehradě a ještě kousek za ní to ještě vydržím, ale v dalším horizontu už mi to odjíždí, zůstávám vzadu s jedním Němcem ze střední, ona vlastně celá ta skupina byla poskládaná z jezdců ze střední, já tam byl na Flájích už jediný zástupce z ranního startu (tihle všichni startovali až v 10:00), až se občas někdo divil, že tam s nimi jede někdo s modrým číslem, ale mně se tenhle úsek jel velice dobře, i když to bylo de facto v UACovském tempu, tak jsem si to užil a zpětně vzato to byla ode mě nejlepší část závodu, o čemž svědčí i to, že celý ten vnořený okruh Giro Lannuti mám jen o necelé dvě minuty pomalejší, než loni, když jsem jel střední a byl tedy v této pasáži mnohem čerstvější.

Na druhém bufetu na Klínech už to beru navyklým způsobem, nejprve doplnit bidon, pak něco k jídlu, palačinky už jsou bohužel pryč, ajaj, ale jinak je tu toho stále ještě dost. Horší je, že to vypadá zase na déšť, občas spadne nějaká kapka a před chvilkou tu asi prošlo něco většího, protože silnice je pěkně mokrá. Sjezd do Litvínova tedy jedu mnohem opatrněji, než při prvním průjezdu, zkrátka na jistotu, ale stejně mi to v esíčku nad městem lehce klouzne. Dole jsem tak nějak sám a hned koukám, koho bych zalovil. K mání jsou ale momentálně pouze jezdci z krátké, což už je v této fázi závodu zadní voj a jedou pomaleji, než já sólo, dojíždím jednotlivce i jednu skupinku, ale jinak nic. Až těsně před odbočením v Lomu přichází spása zezadu, skupinka pěti jezdců z dlouhé, až na jednoho myslím samí Němci. Vlezu si dozadu a jako docela by to šlo, ale … jednak jedou nějak rychle, až mám pocit, že ani v háku si moc neorážím, jednak začíná čím dál víc pršet, voda stříká od kol, brýle zacákané, moc toho nevidím, a tak i když je tento úsek snad 20 km stále po rovině nebo lehce z kopce a je tak jednoznačně nejodpočinkovější částí celé dnešní trasy, tak zrovna za těchto podmínek si to až tak neužívám. V Hostomicích na úpatí kopce do Kostomlat dojíždíme ještě jednu větší skupinku, naopak nás za chvíli dojíždí jiná zezadu, začíná se to promíchávat a nechává mě to poměrně vzadu, aneb jak se mi ty předchozí kopce jely celkem dobře, tak tady najednou zjevně nestačím a ani nevím proč. Říkám si, že prostě možná nakonec i ti s modrými čísly pojedou jen dlouhou 250 km, pravidla to umožňují, je to tedy pro ně poslední větší kopec, a tak to prostě napálili, protože mi připadá, že to tempo bylo opravdu celkem ostré. Tak určitě! Anebo na mě sedá nějaká lehčí krize, nebylo by zase tak divu, protože po tom bídném začátku se mi od nějakého 130 do cca 220 km jelo opravdu dobře, závodil jsem, a už se to asi nasčítalo, nicméně stále se mi jede relativně v pohodě, nic mě kromě nohou mě nebolí, jen občas se ozývá levé zápěstí, ale to stačí procvičit a zase j to na čas dobrý. No zkrátka v tomto kopci, i když mi většina odjela a jen malá část (spíš jednotlivci) zůstala za mnou, tak dochází ke zlomovému momentu v tom smyslu, že jazýček vah se z polohy a) Vysrat se na to definitivně překlápí na stranu b) Zkusím to dojet, prostě že se pokusím domotat celou tu 3XL trasu, že teď už jednoduše nezbývá, než těch zbývajících 85 km nějak dojet, protože když už jsem se jednou přihlásil na tu třístovku a jsem na nějakém 220 km v takovéto situaci, že mě nic nebolí, nohy stále chtějí jet, až se tomu hlava i občas diví, kde se to v nich bere, kolo funguje i v tom dešti bez problémů, tak že prostě kdy jindy, než právě teď. A navíc tady i postupně přestalo pršet.

Kopec přes Kostomlaty mě už celkem potrápil, vždy se to tu jezdilo v opačném směru a ani bych neřekl, že je to nad náměstím tak prudké, pak to sice na chvilku povolí, ale závěr v lese už je zase do kopce docela dost, tak tady už mi to moc nechutnalo, jeden s modrým číslem mě tu předjel, ale jinak byl celkem klid. Sjezd do Milešova je dost rozbitý, nic moc, za Milešovem naštěstí oáza v podobě posledního bufetu dodává trochu optimismu do žil. Za chvilku je tu Velemín a poslední možnost odpojit se na 250 km trasu, ale jsem už pevně rozhodnutý máchnout rukou doprava a jít do 3XL, teď už prostě věřím, že pokud nenastane nějaký totální obrat ve vývoji, tak že to dojedu. A nějakému velkému zvratu tady nic nenasvědčuje, tak jsem celkem klidný. Trochu mě zviklá info cedule o parametrech prvního kopce, kde se praví, že mě čeká 9 km stoupání s průměrným sklonem asi 5,5%! Ufff, tak to jsem nečekal. Zpočátku jedu sám, pak mě dojede jezdec na červenobílém Corratecu, co se mnou jel už ranní skupině z Komárky přes Cínovec (Dostál, AD Team), má s sebou doprovodný skútr, na něm dvě náhradní kola, přepravku od ovoce, vypadá to vozítko takto ověšené poměrně bizarně, nicméně asi to funguje, podávají si za jízdy pití, jídlo dle potřeby. Říkám si v duchu, zda je ve výsledku větší darda jet těch 300 km na kole, nebo na tom skútru – no já osobně bych asi ani neměnil. Tak pokračujeme ve dvou, Duratec a Corratec vedle sebe, chlapík se mně snaží zorganizovat, abychom se navzájem tahali, ale mně to nepřipadá moc dobrý nápad v devítikilometrovém kopci se pokoušet o nějaké společné tempo, což se časem i potvrzuje, on je silnější v mírnějších pasážích, já naopak v těch prudších, takže si neustále vzájemně různě poodjíždíme, ale aspoň není nuda. Předjedeme jednoho, co už má zjevně dost, tak máme radost, že my jsme na tom lépe, ale pak nás zezadu dolítnou jiní dva a rázem je veselo, protože zrovna přichází závěr stoupání jménem Dřevce. Ono celých těch 9 km do kopce ani pořád nebylo, byly tam i pasáže z kopce, občas to bylo mírnější, občas prudší, no ale teď v samotném závěru to pěkně graduje, ty Dřevce to prostě nedávají zadarmo, je tu sice pěkný nový asfalt, ale je to úzké a hlavně prudké, tak ke 20% určitě a ani kličkovat se tu moc nedá kvůli malé šířce. Tak to každý lámeme jak se dá, bolí to hodně, ale zase na druhou stranu jsme všichni o jednu překážku blíž k cíli. Nahoře se formujeme do skupinky, je nás tu dokonce už šest, následuje sjezd a lehčí příjemné pasáže, dokonce začíná vykukovat i sluníčko poprvé za celý den, a nálada je taková skoro až slavnostní, jakože to už nějak dojedeme. V obci Tvrdín se napojujeme na původní trasu Krušnotona a v Mrzlicích je poslední bufet, stavějí všichni až na Dostála, který má místo bufetu s sebou kolegu s mopedem, ale stojí s ním o kus dál a víceméně čeká, až se ostatní zase rozjedou. Ani tu nestojíme moc dlouho, jen doplnit bidon, dvě tři věci k jídlu a už abychom byli v cíli. Do další vsi Razice jedeme známou cestou z let minulých, jenže na křižovatce ouha, nejde se vlevo jako vždycky, ale doprava, a tam na nás čeká pěkný kopec. Mukov sice není nijak zabijácký kopec a je tu pěkný nový asfalt, ale je to taková v podstatě jen odbočka nahoru a dole zase vyjedeme na stejnou silnici jen asi o 2 km dále, než jsme do kopce odbočili, takže v podstatě vložený kopeček navíc, jen tak, pro srandu. Mně ale do smíchu v tomto kopci moc není, protože mi tu celá skupinka odjede, a to jsou v ní povětšinou samé ročníky viditelně starší než já. Ale co už, na nějakém 265. kilometru už takovéto drobnosti neřeším, teď už nezávodím, teď už pouze a jen dojíždím za svým snem, o kterém jsem si ještě na 100. km myslel, že je čirou utopií. Chci tím říct, že v takovémto stavu už se jede vlastně trvale dobře, i když to stojí vlastně za hovno a všichni mi ujíždí, teď už tu totiž nejsem kvůli vzájemnému soupeření s ostatními, ale jen kvůli sobě. Jako jasně, když se naskytne šance s někým spojit síly, tak jedině dobře, ale aby mě mrzelo, že mi teď někdo v kopci ujede, tak to už vůbec. Spíš jsem ani nečekal, že s v této fázi závodu vyskytne ještě tolik lidí pohromadě, ale i to je možné, jak je vidět, byl bonus se s nimi chvilku svézt, ale teď už musím zase sám. Z Mukova se sjede zase dolů na stejnou silnici a pokračuje se známou cestou na Štěpánov-Lukov. Kopec je to nepříjemnej s maximem někde okolo 12-14%, ale pokaždý  jsem ho vyjel, tak ho vyjedu i dneska. Dva mě tu předjíždí, já předjíždím jednoho a pak ještě Dostál s doprovodným mopedem stojí u krajnice a mění přední kolo. Nakonec to nebylo tak hrozný, v minulosti jsem se na tomto kopci natrápil už rozhodně víc. Nahoře spojuji síly s klukem v dresu Ski Bike Centrum (3094, Tomáš Mařík), sjíždíme směrem k Milešovu a já si všímám, že mezi Milešovem a Velemínem je na profilu, co mám nalepený na horní rámové trubce, ještě nějaká vlnka. Co to zase je, vždyť z Milešova do Velemína jsme už dnes jednou jeli a bylo to vesměs stále lehce z kopce? Vysvětluje se to na nejbližší křižovatce, kde netočíme doleva na Milešov, ale doprava směrem k lesu zase do nějakého kopce. Jindy bych si asi pěkně zanadával, ale teď mi to ani moc nevadí, no co, jeden nebo dva kopce navíc, to už mě nerozhází, a aspoň je tu pěkný asfalt. Následují obce Medvědice a Kocourov, aspoň něco nového do sbírky, silnice už tak pěkná není, ale cíl je zase o něco blíž. Dojíždí mě ten kluk, co jsme spolu najížděli do kopce, ve kterém jsem mu trochu poodjel, ale po rovině jede pěkně, tak se k němu připojuji a je to hned o něco veselejší. Společně dojíždíme do Velemína a začínáme stoupat na Bořislav. Říká, že je po dvou nebo třech defektech a že má hlad a nemá už nic k jídlu, tak lovím v kapse a dávám mu jednu müsli tyčinku, mám jich ještě dost, nějak mi stačí to, co sním na bufetech, a co mám po kapsách, jsem zatím ani moc nevyužil (až doposud jen jednu tyčinku, dva CarboSnacky a preventivně dvě tuby MagnesLife). Chutná mu, tak tahám z kapsy ještě gel a ptám se, jestli nechce ještě tohle, že mám ještě jeden otevřenej a že ho asi nevyužiju, ale nechce, tak si ho nakonec dávám sám, do závěru se možná bude i hodit, a jak si tak hraju s tubou, tak najednou koukám, že kolega chytil odlep a že ho zezadu začínají předjíždět jiní dva. Za chvilku jsou u mě, tak jedu s nimi, na vrchol musím přišlápnout, valí to pěkně, v háku mám co dělat a horizont za Žalanama mám na hraně (předjedeme přitom dvě holky ze střední trasy), ale vydržím a svezu se tak s nimi až na Kozlíky (zde z rovného přímého kopce dokonce maximálka celého dne – 74,5 km/h), kde je poslední kopec dne na Nechvalice. Ve sjezdu mě začalo píchat v levém koleni, tak ho v duchu odprošuji, ať ještě chvilku vydrží, že s těmi dvěma už jet dál nemusím, že je klidně pustím. Znám to tu z loňska, úzká rozbitá silnička, nic moc, ale je to krátký a tak si to dá se říct už i užívám, sice ti dva mi tu odjíždí, já ale zase dojíždím jiné dva (jedno oranžové a jedno zelené číslo) a hlavně, zmizelo píchání v koleni, takže vlastně pohoda. Nahoře ještě předjedu jednoho ze střední, ani nezaloví, a zbývá se transportovat do cílových Teplic. Dojezd znám z loňska, je to zpočátku lehce z kopce a pak zase pořád lehce do tahu až do cíle, ale tentokrát už se tu nenechám psychicky vycukat, jako loni, a dojíždím si to už na pohodu, přede mnou nikdo, za mnou nikdo, takže dá se říci triumfální dojezd, v cíli zaťatá pěst, zastavuji stopky a … mám to za sebou. No vida, nakonec to ani tak nebolelo a je to tam!

Stopky mi ukazují čas 12:27:02 h, přes půl dne v sedle, to je hustý, ale nakonec to překvapivě celkem šlo, žádné závažné problémy nebyly, nohy se po 120 kilometrech rozjely a držely až do konce, takže nakonec skutečně ta únava v týdnu před byla nějaká automatická obrana, jak tělo nepustit do obrátek, ale udržet výkon, což nakonec bylo asi dobře, rozhodně lepší, než vylétnout Sněžník, Nakléřov a Komárku a pak někde zdechnout. Na tachometru mám dokonce průměr lehce přes 25 km/h, to znamená 305 / 25 = 0:12:20 h, tedy že na bufetech a při jediné pauze na čůrání (na prvních Klínech) jsem prostál jen cca 15 min, tak to je krásný, to bych skoro i řekl, že jsem tam debužíroval déle. Celkem na 3XL trasu odstartovalo 143 statečných, dokončilo 108, mezi nimi já na 67. místě v absolutním pořadí a 26. v kategorii (ze 45 v cíli). Zvítězil Marek Šroll (Alset Racing Team) v čase 9:51:19 h, což je průměr přes 30 km/h přátelé – neskutečné! Druhý dorazil Němec Nico Kuchinke, který dlouho vedl, ale až do cíle vedení neudržel, a třetí matador Jiří Zárybnický (CK Vinohradské šlapky), oba v čase lehce přes 10h.

Co říci závěrem? Jsem rád, že jsem to zkusil, byla to výzva. Každý rok bych to jezdit ani nechtěl, tak doufám, že organizátoři tuto trasu zase stáhnou a zařadí ji nejdříve až za 10 let na 20. ročníku, to už mi bude přes padesát a budu mít tedy dost dobrou výmluvu pro to, že už to jet nemusím. A do té doby budu pořád ten frajer, co ujel na kole v horách třístovku. Tak takhle nějak si to představuju. Zároveň ale musím říct, že to ani nijak hrozný nebylo, v podstatě to stačilo jen odsedět, přesněji odšlapat, ono když nic nebolí a nohy nějak jedou, kolo funguje, tak si asi ani nejde na nic stěžovat, a kdybych se cítil na startu lépe, asi bych sám sebe oddělal nějakým nesmyslným závoděním v úvodu, kdyby bylo teplejší počasí, možná bych dojel na křeče nebo dehydrataci, takže v podstatě když se to vezme kolem a kolem, tak lepší už to snad být ani nemohlo, a za to jsem moc rád. Tak zase za rok, ale už asi jen zpátky na střední 180 km trase, ta mi sedí asi nejvíc!

Pro zájemce ještě uvádím odkaz na záznam jízdy v aplikaci Strava:

2019-08-22 20:24:15 - napsal Radim Skála

 

Komentáře

přidat komentář

Vaše jméno     Váš e-mail     Kolikátého je dnes?
Díky Laďo, rád jsem Tě slyšel, ostatně ta společná krušnotonská 250ka před několika lety byla taky zajímavá a hodně o hlavě. :-)
2019-08-23 08:08:37 - napsal Radim
Radime, už jsem sem dlooooouho nic nenapsal ale tohle okomentovat musím. Velká gratulace - já tyhle doby v sedle znám z dlouhého Salzu a je to hlavně o hlavě. Takže pokud ti někdo bude říkat že jsi magor tak mu nevěř - jsi mentálně silný samec!!!!!
Měj se a užívej závěr sezony.
2019-08-22 21:46:51 - napsal Laďa

Aktuality

Brigáda na sokolovně
Brigáda na sokolovně ..
2019-10-13 20:13:06 - číst článek
Klikovy vrchy aneb když je jízda do kopce za odměnu
Třetí zářijovou neděli se jezdí tradičně Klikovy vrchy, loni jsem se nezúčastnil, když jsem vyspával po večí...
2019-09-27 19:33:07 - číst článek
Král Šumavy ROAD, cyklomaraton, 165 km, Klatovy, aneb když se jede po paměti a ne dle propozic
Konec srpna patří tradičně silničnímu Králi Šumavy, který se poslední čtyři roky jezdí jako voln&aac...
2019-08-29 13:39:34 - číst článek
author: ProchaR1