Klikovy vrchy, 68 km, Nový Dům, aneb podzimní klasika klasik

Co by to byl podzim bez Klikáčů? A tak i když letošní podzim začal značně nejistě a pandemiová opatření postupně stále přituhovala, oblíbené Klikovy vrchy se ještě uspořádat stihly, tak díky do CFC Kladno za to, určitě to letos nebylo jednoduché. Kvůli opravám silnic letos padl start v Lánech, čímž byla trasa závodu od původního místa startu v Bratronicích ještě více zkrácena, ale zase jsme se mohli těšit na výjezd přes Nezabudice, který jsem doposud v rámci závodu nejel.

Příjezd na start jsem si sám trochu zkomplikoval, přes Zbečno je to zavřené, přes Lány mi navigace hází nějaké omezení, tak jedu až do Nového Strašecí, abych zjistil, že tam je to na Rakovník zavřené úplně, tak nakonec to zkouším aspoň zpět přes ty Lány a ukazuje se, že je tam sice semafor a fréza, ale projet že se tam dá. Na start tak přijíždím později, než by bylo zdrávo, ale ještě je to akorát tak doběhnout na prezentaci, záchod, zpět k autu, vyndat kolo, vybavit se na cestu a vyrazit na start, který je asi 4 km zpět v půlce Myšiny na Brejlu. Startovní číslo UAC si na záda sice připnout nezapomenu, ale když jsou asi dvě minuty do startu a krátce se pozdravím s pár okolo stojícími známými, tak mi pohledem na ostatní jezdce dochází, že jsem si zapomněl nalepit z obálky čip na helmu a na kolo. No to je pěkný, ale už se s tím nedá nic dělat, startuji tedy jen tak s tím, že se to v cíli u časomíry pokusím nějak vyžehlit.

Po startu se z pohledu čela asi moc nejede, z mého pohledu ze zadní části startovního pole je to podlaha, která se ale ještě dá celkem vydržet. Nahoře na křižovatce jsem sice odvařenej a lehce poodpojenej, ale do balíku je to mnohem blíž, než kdy jindy – no však taky se jela jen půlka kopce a všichni byli úplně čerství. Koukám, koho bych zahákoval, poněvadž tempařská dojíždění nebyl nikdy můj hlavní obor, ale naštěstí za mnou je takových lidí dost, a tak i když jeden mi z háku ještě ujede, za dalším už to dojíždím a jupí, přes Nový Dům do Městečka se vezu v pohodě v hlavním balíku, což by se mi jindy sotva kdy poštěstilo. Při přejezdu z Městečka do Křivoklátu je ovšem ještě takový malý brdek, na který už jsem dávno zapomněl, a samozřejmě jak jsem až v zadní části, tak si to tam s námi pěkně zahoupe a nakonec odpojí, takže v následujícím sjezdu do vsi a k řece opět dávačka, ale nakonec jsem u mostu přesně na začátku dalšího stoupání tam. Na druhou stranu úplně čerstvý a odpočatý si rozhodně nepřipadám, to Tomáš Bartoš přede mnou se vezl celou dobu o trochu zkušeněji a dojíždět to tolik nemusel, tak mám do prvního stoupání od řeky jasný plán nesnažit se uviset v balíku, to předem rovnou vzdávám, ale udržet se Tomáše, což se ukazuje jako přece jen proveditelnější, i když také v zásadě dost obtížný úkol. Ale daří se, do toho prudkého stoupání mi to celkem překvapivě jede a z té původní poslední pozice v balíku se posouvám o něco dopředu, i když samozřejmě teď už v žádném balíku nejsem, neboť ten je ve své druhé polovině doslova drcen na malé skupinky, dvojice až jednotlivce. Nahoře je nás pak asi pět, mezi nimi Tomáš Bartoš z HIC, Basko ze Šlapek, Čech od Starkovců a cestou zpět k řece přibude ještě další jeden nebo dva, takže už je nás celkem solidní skupinka.

Na odbočce na Nezabudice stojí u krajnice Pepa Vejvoda, na první pohled to vypadá na nějaký defekt, ale v cíli se pak dozvídám, že to bylo po pádu a nahazoval spadlý řetěz. Naše skupinka pokračuje, před námi je vidět trojička, na konci je někdo z Vinohradských šlapek, takže jeho kolega z naší skupinky jde hned odspodu dopředu a snaží se to dojet, já s Tomášem Bartošem se snažíme uviset, ostatní spíše ztrácejí. Do toho okolo prolítne mocně dotahující Pepa Vejvoda, to bylo o parník, tady nešlo nic jiného, než se jen dívat, holt Pepa je jiná liga. Na začátku vesnice je to nejprudší, povzbuzuji Tomáše, aby to ještě chvilku skousnul, že pak už to zase půjde, ale o kousek tam zůstal. Ve dvojici s Baskem tak dojíždíme skupinku před námi, kde je Vlčák a Martin Šurányi, ale před námi je hned zase vidět další skupina a další oranžový dres Šlapek, takže oranžoví se ženou hned dál a já tentokrát zkouším hecnout Martina, ale ani on nevypadá, že by se chtěl připojit ke stíhací jízdě, nebo přesněji možná by chtěl, ale v ten moment to prostě nešlo. Ke konci stoupání už jsme za skupinkou na dohled, jako první dojíždíme jednu holku v tmavě modro-fialovém dresu (podle výsledkovky těžko říct, která to byla, s podobným časem tam nakonec nikoho nevidím) a já podle stylu už celkem jasně rozeznávám, že ten oranžový dres před námi je snad samotný Kolíkáč. A taky jo, za chvíli už je předseda mezi námi, ale na nějaké velké vybavování není čas ani síla, aspoň tedy u mě, jeli jsme ten kopec opravdu na maximum, takže při střídání kdo ví, zda jsem předsedu stačil pozdravit alespoň mávnutím ruky, slovně to v tu chvíli rozhodně nešlo. Nastává taková jakože odpočinkovější pasáž přes Všetaty a Panoší Újezd, kde si ovšem z loňska moc dobře pamatuju, že jsem tu na větru trpěl snad nejvíc z celého závodu. A taky jo, Kolíkáč by chtěl jet kolotoč a ještě někoho sjet, já bych spíš chtěl tenhle úsek jen nějak přežít, ostatní víceméně tak někde mezi, takže výsledkem je, že předseda je zklamaný, jak se nejede, ale já si říkám, ještěže tak, jinak bych tu snad ještě zůstal. Aspoň se můžu napít, to jsem loni zkusil jen jednou a hned jsem plápolal sám dvacet metrů za skupinou. Je nás tu jedenáct, kromě té holky ještě jeden junior a oba jedou moc pěkně švihově, ukázkově jak z učebnice, radost na ně pohledět, to z nás zkušených pardálů už to každej kroutí, jak se dá. Z Panošího Újezdu je takový táhlý horizont, jedu na druhé pozici, nějak se snažím toho prvního zuby nehty uviset, abych nebyl za lamu, která to rozpojila, mám toho ale celkem plný brejle a říkám si, ať už proboha vystřídá, ale táhne to skoro až nahoru, pak teda chvilku já a když s úlevou odstřídám, tak zjišťuju, že kousek za námi už s malou mezerou dojíždí Kolíkáč a jinak je tam pořádná mezera! Ufff, tak to bylo taky úplně zbytečné mrhání silami a v mém případě ještě totálně nechtěné, tady jsem rozhodně nikomu odjíždět nechtěl a nemělo to před sjezdem k řece ani žádný význam. Nad Slabcema se stočíme přímo proti větru, tak tady se zaříkávám, že se zašiju a nikam dopředu už nepolezu, ale jedna špic někde za Hřebečníky na mě taky ještě vyšla. Sjíždíme zpět k řece, já asi na třetí pozici, pohoda, aspoň nemusím dole hned nic dojíždět, jako posledně a pak celkem v poklidu míříme podél řeky k rozhodujícímu úseku dne – stoupání na Velkou Bukovou. Za trochu vzrušení se postarají dva okamžiky – za prvé ještě v údolí dojedeme nejprve Pavla Dubického (PCK Louda) a těsně před začátkem stoupání ještě Petra Táchu (Dexter Cycling), takže Tomáš Pacovský má radost, že dojel kolegu z oddílu, ze Šlapek jsou tu tři, jinak každý sám za sebe. Druhým vzrušením je písek v druhé serpentině U Rozvědčíka, sice jsem tu jel před 14 dny, ale nějak jsem na to zapomněl, takže i když na brzdy nesáhnu, stejně mi to trochu klouzne, vedle jedoucímu tuším že Baskovi taky a najednou jsme beranama na sobě, ale oba jsme to celkem ještě v klidu ustáli.

Po dojetí Petra Táchy začínáme hned stoupat a já opět zjišťuji, že ty kopce se mi jedou psychicky lépe, než táhlé horizonty na větru, kde mi hrozí, že se chvilku zapomenu a už tam zůstanu, to v kopci, když zůstanu, tak aspoň čistě na výkonnost. To se jako první stává oběma mladým, jeli moc pěkně, ale do prudších kopců jim ta hrubá síla a asi vytrvalost přece jen trochu chybí, takže ti zůstávají trochu zpět ještě před křižovatkou na Roztoky, dopředu se naopak tlačí Pavel Dubitzský a Kolíkáč, za nimi jde Tomáš Pacovský a ačkoli mně se (nejen) dnes kopce obecně jedou výrazně lépe, než horizonty na větru, tak ale zase se mi krucinál nejedou tak dobře, abych tam jel s těma prvníma třema a ještě se mohl kochat! Snažím se tedy držet s ostatními, co tu zbyli (Tácha, Reizer, Kubíček, Beneš, Vlčák ad.), což se mi sice daří, ale kochat se pořád nemůžu, přitom tenhle kopec s prudkými srázy za svodidly k tomu jinak přímo vybízí, no nic, tak snad jindy. Na výjezdu z lesa se to trochu potrhá, ale vzápětí zase pospojuje a chvíli to vypadá, že bychom mohli ještě i dojet group Kolíkáč, ale zase tak dobře už na tom nejsme, tak to už v hlavě vzdávám, že to dojedu už takto, což se ovšem ukazuje jako chyba. Na odbočce za Bukovou směrem na Městečko už před sebou nikoho nevidíme, tempo trochu ochabuje, já v první polovině sjezdu ani nešlápnu, ve druhé pak už teda jo, ale spíš jen tak propagačně, a přesto se celkem bez velkého úsilí propadnu ještě před přejezdem na první pozici v roztroušené skupině a když zahnu do posledního kopce z Městečka, tak trojička s Kolíkáčem je ani ne 100 m přede mnou. Sakra, kdybych to toho trochu dupnul hned odshora a polovinu kopce si jen nevezl zadek, tak jsme tam teď s nimi hravě byl, přece jen sjezdař, to je při mé hmotnosti asi úplně nejsilnější parketa, a já na to zapomněl. No nic, možná zase dobrý, on tenhle sjezd zase tak dobře neznám a i když tam zatáčky moc prudké nejsou, tak stromů okolo je tam zase celkem dost a někde vylítnout by také nebylo úplně příjemný, ale tak pro příště Radime, když si budeš chtít zase něco dojet a do kopce a po rovině na to nemáš, tak ve sjezdu, jo? Zkrátka vopatrně, ale vostře, tohle nebylo pořádně ani jedno!

Na kostkách se dotáhnu možná i na méně, než 50 m, ale pak mě předjede nějaký vysoký zájezdový autobus a nacpe se mezi mě a tu trojičku. Říkám si, když za ním uvisím, tak on jede hned za zadkama těch třech, tj. nějakých 20 m vzdálenosti, a až je pak někde začne předjíždět, tak by nebylo zase tak složitý si je ještě doskočit, sakra! No plán je to hezkej, ale problém je ten, že úplně nalepej na zadku toho autobusu jet nedokážu, ani teda fyzicky a hlavně psychicky je to nepříjemný, a jakmile mi tam vznikle pár metrů mezera, přijede zezadu auto a vecpe se mi tam, a další a další, takže nakonec už jede bus, pak tři auta a já, a to už je příliš daleko na doskakování, a když konečně na prvním trochu rovném úseku autobus a auta vymizí, je trojička přede mnou už dost daleko na to, abych s tím byl sám schopen něco udělat, takže trochu rezignuju a čekám, až mě dojedou moji souputníci z výjezdu na Bukovou. A když mě dojedou, tak už zase skoro nejsou vidět ti vpředu, no škoda, kdy jindy zase budu mít možnost rozdat si to do finiše se samotným předsedou! Samotný dojezd už pak nějak moc neřeším, sice jsem měl tajný sen o tom, jak se podél levé krajnice razantním a nekontrolovatelným nástupem ala Julian Alaphilippe nebo Marc Hirschi nasunu dopředu a všechny zaskočím, ale v reálu to na to moc nevypadá, spíš mám toho už plné zuby a o nějakém razantním zrychlení nemůže být řeč. Pak si ještě uvědomím, že vlastně ještě nemám ten čip, a že klasický cílový koridor asi nebude, když ostatní čipy mají a počítá se s tím, že je mají, tak že bude lepší si spíš vyhlédnout někoho, za ním dojet a v cíli v klidu oznámit časomíře, jak to bylo, než tam vlítnout jako utrženej vagón, a pak se ještě dohadovat, kdo byl vlastně všechno přede mnou, a kdo za mnou. No a jak tak tohle promýšlím, tak najednou už mají všichni zadky nahoře, za mnou je jen jeden, tak si hlídám příchozí číslo 783 (T. Reizer, CS Stodůlky – no vida, s tím už jsem Klikáče dojížděl v minulosti minimálně dvakrát) a jsem rád, že jsem rád, popravdě řečeno stejně bych asi už nikoho nepřelezl, v tom Městečku jsem se nějak vydal a do závěru zbylo méně sil, než by se zdálo.

Ve výsledku je z toho ocelkem slušný čas 2:08:07 h (průměr 31,8 km s tím, že letos prakticky odpadly jindy počáteční rovinky na zahřátí v balíku a tím pádem i na zvednutí průměru) a celkově 41. místo z 65 ve druhém balíku, v rámci UAC pak 20. z 28. v CDJHŽ. V rámci celého druhého balíku zvítězil příchozí Pavel Novák (TUFO PARDUS PROSTĚJOV) v čase 1:52:24 (průměr 36,3 km/h), mladší balík vyhrál Václav Nežerka (LAWI STARS – GIANT) v čase 1:47:50 (průměr 37,8 km/h), který dorazil vítězně osamoceně ve dvojici se svým týmovým kolegou Vojtěchem Jonášem a nakonec v rámci nejstaršího balíku zvítězila přede všemi muži nad 60 let Hana Doležalová (AC SPARTA PRAHA CYCLING AKADEMIE) v čase 02:06:46 (průměr 32,2 km/h). Tak díky do CFC Kladno za další krásný ročník tohoto závodu, tentokrát vyšlo i takřka letní počasí a zázemí v malé hospůdce s malým hřištěm v Novém Domě se také povedlo, sluníčko hřálo a bylo tam příjemně.. Tož za rok doufám zase ve stejný čas na stejném místě!