Šumavský Skimaraton

Poslední únorový víkend pět našich členovů absolvovalo Šumavský Skimaraton. Start i cíl byl letos na Kvildě a pořadatelé perfektně připravili dva okruhy, jeden pro závod klasickým stylem a jeden pro bruslení. Sobotní závod volnou technikou na 23km za slunečného počasí při teplotě kolem nuly úspěšně zdolali Pavel Mišoň, Petr Polanský a Ivar Ječný – mimochodem pro všechny první závod volnou technikou v životě. Další lyžařskou premiéru si odbyla i Kristýna Polanská na dětské trati 2 km volnou technikou.

V neděli čekalo na závodníky kromě pořádné porce kilometrů také výrazně horší počasí. Teplota vzduchu výrazně nad nulou, a místy i déšť připravily první výzvu v podobě mazání a správné volby vosků. I přes tyto nepříliš ideální podmínky se naši borci neztratili – na maratonské trati 43 km ve velmi pěkném čase dokončili Pavel Mišoň a Petr Pícha, poloviční trať pak Petr Polanský.

Nebýt nachlazení Radima Skály a Ivara Ječného mohla být naše účast ještě širší a mohli jsme soutěžit nejenom v jednotlivcích, ale registrovat náš oddíl v poháru družstev. 

   Tolik obecným úvodem a teď přidám ještě pár svých dojmů a postřehů. 

   V sobotu jsem společně s Petrem Polanským a Ivarem nastoupil na svůj první závod ve skejtu. Začátku jsem se trochu obával, co budou dělat lyže na mokrém sněhu s mou váhou, ale první mírné stoupání mě docela uklidnilo, neboť jsem v pohodě visel za Ivarem. Když je člověk v pohodě, tak se mu ani nepletou lyže a hůlky mezi nohy. Další přijemné zjištění. Za Ivarem jedu asi ještě dalších pět kilometrů, kdy už začínáme stoupat do prvního vážnějšího kopce. Tempo jsem podle dechu vyhodnotil jako vyšší, a protože nechci „umřít“ na prvním kopci a navíc chci v neděli i klasikovat, tak jsem zvolnil a počkal na Petra, který jel asi 100m za námi. Pauzička mi prospěla, Petr se trochu pral s technikou na zmrlých úsecích v lesních pasáží , a tak snad proto jsem dojel na občerstvovačku na nejvyšším bodě tratě naprosto v pohodě. Tedy až na jeden pád, kdy jsem si brnknul blbě o zmrazek při nastupování do stopy -:) Následovala krásná rychlá rovinka a sjezd na zadovské tratě. Zde přišly krátké a velmi výživné stojky a ještě před stadionem jsme dojeli Ivara, kterého zde přibrdila začínající viroza. Společně jsme projeli stadionem na Zadově a jěště pár kilometrů. V posledním stoupání a následném sjezdu mi opět jely nádherně lyže a až do cíle jsem si to užíval. Všichni jsme dojeli v rozmezí několika mála minut v čase něco málo přes 2 hodiny. S nejlepšími se měřit ještě nemůžeme, ale spokojenost byla veliká. 

   Večer proběhla večera, sauna, nějaké vínečko a samozřejmě příprava lyží na klasiku. Po několika skleničkách vína se z nás stali největší odborníci na mázu do mokré stopy….

   V neděli nastupuji s Petrem Píchou na delší trať, Petr Polanský hodlá pokořit poloviční. Hned v prvním kopci zjišťuji, že stoupací klistrová máza od borců od SWIXu je vynikající. Neztrácím a i někoho předjíždím. Dalších asi 12 km je o rychlých lyží a o soupaži. Jede se mi nádherně, kupodivu naprosto v pohodě. Na 20 km přichází kruté stoupání z Modravy na Filipku a ještě na hřeben pod Březovou Horou. U mě vše naprosto v pohodě. Lyže i tělo poslouchají. V dalším stoupání na Zhůří začinám trochu cítit únavu a protože stoupací klistr už přestává fungovat (asi malá vrstva) , rozhodl jsem se pro rychlé domazání. Asi jeden kilometr to drhne, než se to vytemperuje a občerstvovačku absolvuji společně s Petrem. Jsme na 28.kilometru v čase 2:39 a na nejvyšším bodě tratě. Dobrý čas, možná až vynikající. Nicméně po pár kilometrech zjišťuji , že lyže přestaly jet nejen po rovině, ale i z kopce. Schází mi ta lehkost ze soboty a z dnešního začátku a tedy nejsou místa, kde bych si odpočinul. Úsek ze Zadova a následně sjezd na Horskou Kvildu jsem si vyloženě protrpěl, navíc mě začaly brát křeče do tricepsů, takže ani na pořádný soupaž to nebylo. Mé trápení umocnil pořadatel, který mě asi přehlédl a vrhnul mi lopatu sněhu na špičky lyží, když nahazoval přejezd přes asfaltku. Co následovalo, to si jistě domyslíte sami. Pavel Ploc v dobách své slávy. Jenom jsem natlačil prsa úplně mezi špičky lyží, a to až na sníh na zemi -:) Na posledních třech kilometrech do cíle jsem absolvoval dlouhý samostatný „únik“, pokud nepočítám jednoho staršího pána (mohl by to být můj otec) nesportovně předjetého v cílové rovince. Čas 4 hod. 16 min je asi můj nejlepší na této vzdálenosti. Petr Pícha dojel asi 3 minuty za mnou, čož znamená také skvělý čas.