Maudi Cup (MTBO), Jevany, reportáž

Ačkoli kalendář závodů začátkem listopadu již značně prořídl, stále se najdou akce, které stojí za pozornost. Jednou z nich byl v sobotu 6.11.2010 závod MTBO Maudi Cup v Jevanech, tedy v místech, které dobře znám. Počasí se po sérii krásných slunečných podzimních dnů od rána sice trochu mračilo, ale nepršelo, a tak jsem vyrazil. Propozice říkaly cosi o času pro vítěze okolo jedné hodiny, čili na první pohled velmi krátký závod. Jaká úskalí to však obnáší, jsem seznal až na trati, a tak se je jako odkaz příštím generacím nyní pokusím trochu blíže popsat.

První neznámou je systém. Jede se podle oficiálních pravidel MTBO, což znamená, že kontroly nemají žádné bodové ohodnocení, kontroluje se jen jejich průjezd (čipové označení) v daném pořadí a vyhrává ten, kdo má v cíli nejlepší čas a samozřejmě všechny kontroly a ve správném pořadí. Pořadí kontrol je pevně dané – od startu přes kontrolu č. 1, dále č. 2 atd. až k poslední kontrole (v tomto případě č. 22), a pak už do cíle. Všichni tedy jedou de facto stejnou trasu, pouze se liší postup v terénu mezi jednotlivými kontrolami. Oproti tzv. open MTBO orienťákům pro širší veřejnost typu Bike Adventure (s volným pořadím kontrol) je velká změna v tom, že pokud tady člověk nějakou kontrolu nenajde nebo mine, tak je to konec, resp. diskvalifikace. Když se toto stane na open závodu, tak se neděje nic, kontrola se nenajde, nevadí, pokračuje se vesele dále k jiné (pouze se tím ztratí nějaké body a čas). A také se startuje intervalově (po jednom a v rozestupu dvou minut), takže zpočátku před ani za sebou nikoho nevidíte.

MaudiCup-start

Druhým zádrhelem je mapa. Jede se podle speciálky pro orientační závody, které se od klasické turistické mapy 1:50 000 dost liší. Jednak je o dost podrobnější (měřítko 1:15 000), jednak na ní nejsou zaneseny standardní orientační znaky jako turistické značky a cyklostezky, rozcestníky, křížky apod., ale hlavně používá úplně jiné barevné schéma – BÍLÁ je vysoký prostupný les, SVĚTLE ŽLUTÁ paseky a nízké porosty, OKROVÁ pole, MODRÁ vodní  plocha a mokřiny (to jediné zůstává stejné jako v turistické mapě) a ZELENÁ ve třech odstínech značí různé stupně obtížně prostupného lesa (tzv. hustník). Cesty jsou pak značeny také zcela jinak, celkem dvěma tloušťkami a asi čtyřmi typy čar (od dvoustopé cesty nejrychlejší po jednostopou pěšinu nejpomalejší), ale problém až tak není je přečíst v mapě, jako spíš najít je fyzicky v terénu, protože třeba u takové jednostopé pěšiny zapadané listím máte vůbec problém poznat, že tam v reálu nějaká je. Neříkám, že je to nějak úplně neřešitelné, ale pokud takovou mapu dostanete do ruky až na startu a hned se v ní máte rychle orientovat a až za jízdy se ji učit číst, tak to samozřejmě problém trochu je. Pro orientaci alespoň zmenšený obrázek:

MaudiCup-mapa

Za třetí kontroly. Jednak jsou oproti open MTBO obecně umístěny na mnohem obtížněji dohledatelných místech (na „srnčích“ stezkách, úzkých pěšinách na okraji hustníků apod.), jednak, a na to jsem vlastně nakonec taky dojel, jsou v terénu rozmístěny celkem tři různé typy kontrol, a sice pro kategorii M (muži), Ž (ženy) a P (příchozí). Každá kontrola (klasický bílo-oranžový lampionek se zabudovanou čtečkou čipu) má své číslo, např. 58, v mapě máte uvedené číslo např. 4-58, což znamená, že kontrolu č. 58 máte razit jako čtvrtou v pořadí. Ostatní kategorie mají zase jiná čísla kontrol, ale někdy i stejná, protože několik kontrol je společných. A pro zpestření je v terénu rozmístěno i několik lampionů bez označení a čtečky čipů, podle mě proto, aby jako bludičky vábily ke zbytečnému odbočení, nebo alespoň zpomalení a zamyšlení, zda je to skutečně ta správná kontrola. Navíc kontroly pro jednotlivé kategorie se mnohdy nacházejí ve vzájemné těsné blízkosti (třeba i do 50 m), takže k chybnému oražení je kolikrát skutečně blízko!

Za čtvrté terén. S pevnými a rychlými cestami se rozhodně vystačit nedá. Nejen samotné kontroly, ale i optimální postupy mezi nimi jsou dělané tak, že lesními pěšinami plnými kořenů a kamení se jet prostě musí (rychlostní průměr okolo 15 km/h také nic moc pro mě). Navíc zkuste si počítat odbočky podle mapy, když třeba víte, že máte odbočit čtvrtou cestou doleva, jenže když jsou ty cesty zapadané listím a navíc je třeba také koukat na cestu (kořeny a kameny nic nepromíjí), vůbec si pak nemůžete být jisti, kolik odboček jste vlastně minuli a zda ta čtvrtá, kterou vidíte, je opravdu čtvrtá, nebo třeba taky už šestá, protože jste dvě předtím prostě neviděli.

Výsledkem je, že pokud se výše uvedené faktory sejdou v nějaké kombinaci najednou, koukáte jak vrána. Tedy alespoň já jsem tak koukal. Po startu jsem vyrazil směrem ke kontrole č. 1, ale při final approach jsem se nechal zmást lampionem pro kategorii Ž, který jsem nezkušeně bez váhání orazil v domnění, že je to ta moje 1-56. A vesele jsem pokračoval dále, aniž bych věděl, že vlastně už od této chvíle je veškeré mé další snažení k ničemu. Další kontroly č. 2 až 7 jedu stále sám, ale i když si na mapu stále zvykám, ani zase tak moc nebloudím a kontroly sbírám celkem rychle a využívám částečně i místní znalosti terénu, neboť právě tyto kontroly jsou v místech, která mám jakžtakž projetá. Na kontrolu č. 8 postupuji společně s nějakou dívčinou (osmička byla jednou ze společných kontrol napříč kategoriemi). U osmičky se sejdeme ještě s dalšími dvěma závodníky, ale příliš dlouho se ze společnosti neraduji, protože skupinka se společně ubírá cestou více vpravo, než považuji za nutné, tak se rozhoduji pro samostatný postup s cílem vyhnout se skupinové chybě … no a tak přichází na pořad dne můj první větší mapařský zásek. Z hustníku se dostanu až po notné chvíli a samotnou kontrolu lovím osamoceně také rozhodně déle, než by tomu bylo ve skupině, takže nová zkušenost jasně velí: „Až tě příště zase někdo dojede, tak se ho drž, ty vole!“. Ona je to přece jen výhoda, když Vás někdo dojede (nebo Vy někoho), a spojí se síly podle hesla: „Víc hlav víc ví.“. Případně se lze druhým jezdcem aspoň nechat vést (pokud věříte, že to není ještě větší pako na mapování, než jste sami). K této taktice se uchyluji mezi kontrolami č. 10 až 14, kde postupuji terénem za jezdcem v dresu Merida Multivan Teamu, ale pak už je mi to trochu trapné, tak na patnáctku jedu schválně jinou a trochu delší cestou, čímž si mizíme ze vzájemného dohledu. A vzápětí toho lituji! Jak jsem se několik kontrol v podstatě jen vezl, přestal jsem tak intenzivně koukat do mapy a nyní mám problém se v té změti cest na mapě rychle zorientovat, což má za následek, že šestnáctku jsem totálně podělal. Po skoro půlhodinovém bloudění po lese nakonec konečně lampion objevuji, ale namísto 16-42 je to 18-43. A ještě jsem ji ve zmatku stačil orazit! No nic, aspoň jsem se konečně našel na mapě a vracím se proti proudu pro zapomenutou šestnáctku. Pak rychle na 17, umístění osmnáctky už znám z před chvíle a jedu tudíž po dlouhé době na jistotu a odtud za nějakým zkušeným jezdcem přes pole (s kolem na rameni) pro nejvzdálenější kontrolu č. 19 až skoro u Kostelce nad Černými lesy. A pak už relativně bez problémů přes 20, 21 a 22 do cíle. Čas v cíli asi 125 minut (vítěz zhruba 55 minut) žádná sláva, ale poslední bych ještě nebyl (jen asi pátý od konce). Po vyčtení čipu se však dozvídám krutou pravdu naznačenou již v začátku, a sice, že hned první kontrola je oražena chybně a následuje tudíž diskvalifikace. A to jsem si až do dnešního dne myslel, jak mi ta práce s mapou celkem jde!

Jak je vidět, na jednu malou premiéru bylo těch zádrhelů až příliš, takže výsledek DISK (=DSQ) je vlastně asi pouhým logickým vyústěním. Na druhou stranu příště už to může být snad jedině lepší!

R.