Jelikož svalová horečka zvolna ustupuje a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí … ba ne, tak zlé to se mnou snad ještě není, ale nějak mne tato dnes již památná slova ze slavného článku „Jak jsem jel Krále Šumavy“ samovolně napadla jako nejlepší vystihnutí svého momentálního stavu po absolvování Šumavského skimaratonu (42 km), aneb takového Krále Šumavy na běžkách. A jak že se to vlastně celé seběhlo?
Na tento závod jsem se v posledních letech chystal již dvakrát, ale jednou to zhatila nemoc a vloni pro změnu opět nemoc ve spolupráci s navlhlými zapalovacími kabely mého auta. Letos zdraví celkem drželo, auto také nastartovalo bez problémů, a tak se již nebylo na co vymlouvat a nezbývalo, než vyrazit na základnu do Hartmanic, v sobotu zafandit Mišákovi na bruslařské trati (27 km) a v neděli se pak vydat na klasiku na 42 km (kvůli nedostatku sněhu byla letos trať pozměněna a jel se jen úsek z Kvildy na Filipku a pak dva okruhy přes Lovčí skálu a Modravu zpět na Filipku a odtud přes Březovou horu stejnou cestou do cíle). V rámci přípravy si ještě trochu přihřál polívčičku Mišák, protože když jsem u něj vyzvídal, jak vypadá největší stoupání z Modravy na Filipku a jestli se to třeba dá přirovnat ke stoupání ze Smědavy (nejprudší stoupání v rámci mnou několikrát absolvované Jizerské padesátky), tak pravil, že „SMĚDAVA NENÍ KOPEC!“, což mě přiznám se také dvakrát nerozveselilo.
Nevím, co jsem komu udělal, ale kdykoli se letos přihlásím na závod na běžkách, vždycky se pokazí počasí. V týdnu před vždycky mrzne, až praští, a pak přijde obleva. A tak tomu bylo i teď. V sobotu to ještě celkem šlo, na noc na neděli se ale zatáhlo a na trati to pak vypadalo následovně: les = ledová stopa nebo aspoň zrcátka, louky = rozbředlá kaše, ostatní úseky = mejdlo. Až na úsek Lovčí skála – Na ztraceném v prvním kole (docela prašánek) a na úsek Na ztraceném – Modrava ve druhém kole (vymrzlá stopa, ale stále mírně z kopce), což ale dohromady nebylo více než 10 km, to byla bída a utrpení. Odrazit z nohy se pořádně nešlo a kolikrát bylo dost obtížné vyvinout vůbec jakýkoli pohyb vpřed, výjimkou nebyly ani zoufalé soupaže do prudších kopců stylem píchnu – přitáhnu – zastavím – atd. Ale rozhodně jsem v tom nebyl sám, podmínky byly zoufalé pro většinu mých spolubojovníků, které jsem viděl.
Samostatnou a pro mě poměrně frustrující kapitolou pak byl, a kolega Piha promine … kolega Piha! Ještě večer alibisticky prohlašoval, že kvůli nedávno prodělané a ještě ne zcela vyléčené viróze asi nenastoupí, ale nastoupil. Hned krátce po startu mi pak v prvním stoupání ujel, abych ho dojel až na občerstvovačce na Modravě, ale jen díky tomu, že zde přimazával klistr. Tady mě informoval, že dojede jen na konec prvního okruhu na Filipku a místo do druhého kola pojede do cíle. Na Filipce pak ale do druhého kola zatočil, čímž mne trochu znejistěl. Asi o 400m dál (za mostkem) ale opět zastavil a sdělil, že definitivně končí. Pak ale asi 50m před sebou uviděl fotografa, takže myšlenka na možnost společného fota dvou jezdců v týmových dresech u něj zvítězila, a pravil: „Tak ještě aspoň k tomu fotografovi!“. Tam jsme dojeli společně, poté nasadil ostré tempo dále po trase a už jsem ho až do cíle neviděl, i když jsem pro to dělal, co jsem mohl. Snad ani nechci vědět, jaké myšlenky se mu odehrávaly v hlavě, nicméně k vítězství nad mojí maličkostí nezbývá než sportovně pogratulovat a jen dodávám: „Počkej na kole, ty zmetku!!!“. :-)))))))))))
To je asi tak vše, co jsem Vám chtěl ze zamračené Šumavy sdělit.
R.
P.S.
Díky Pihovi za studijní CD a Kulatý vobdélníky v originálním aranžmá se jistě brzy doučím! 🙂
