Druhá místa v Houšťce

Někdo vyhraje Mistrovství světa, někdo „jenom“ národní šampionát. Komu se nepodaří ani toto, tak může vyhrát třeba soutěž na krajské či okresní úrovni. No a někdo může zazářit na místním bezvýznamném závodu, kde pořadatelé nezajistí účast. Tímto úvodem bych se nerad jakkoliv dotknul pořadatelů a až vůbec ne 141 soupeřů, kteří dorazili do cíle, ale něco podobného mě potkalo v sobotu na Houšteckém cyklomaratonu.

Tradičně se poslední sobotu v červnu vydáváme na dětské závody v Houštce. Stejně tomu bylo i letos s tím rozdílem, že jsem poprvé na startu stál i já. Pro začátek mé historie na tomto závodu jsem zvolil nejkratší dětskou variantu. První důvod byl, že jsem si chtěl zazávodit až do cíle a druhý, že jsem musel trochu ohlídat děti a tedy být brzo zpátky.

Připravoval jsem se věru důkladně, týden před závodem jsem si byl projet trať nanečisto a den před závodem se projel asi 35 km v podobném profilu – tedy v Polabí.  Nejkratší trať startovala společně s „dorosteneckou“ variantou (58km), tedy dohromady dost početné pole. Taktika byla jasná, řekněme společnou větší půlku se svést v balíku a pošetřit síly na závěr. Po prvním kilometru, kdy se mimochodem jelo hodně ostře, jsem se propracoval někam na úroveň 1.vlny. Vidím čelo závodu, jsem spokojen. Jede se ještě po asfaltu a pak následuje zpevněná lesní cesta. Tady si v závětří odpočinu. Bohužel pro mě, abych jakžtakž uvisel, jedu docela hranu – tepy mezi 170-180. Nastupuje plán „B“ – jenom uviset. To se víceméně, za cenu totálního šrotu, daří.

Singletrailové pasáže a lesní cesty s výmoly plnými vody = malými až obrovskými kalužemi v této rychlosti a v háku se stává školou bystrosti a ostražitosti. Jenom jednou po technické pasáži (louže o průměru 6m za ostrou zatáčkou) jsem koupil díru asi 15m a tak kilometr jsem ji v maximálce lepil.

Na rozdělení tratí přijíždím asi v 10-ti členné skupině. Rovně, a tedy na krátkou, pokračuji sám. Na dlouhé rovince zjišťuji, že přede mnou v dohledu nikdo není. Naštěstí, neboť bych asi neměl na to, je dojíždět….Stejně tak ani za mnou mě nikdo zatím nestíhá. Budu tedy posledních cca 9 km bojovat sám.

Přidám ještě malou příhodu z občerstvovací stanice. Nevím, kolikrát ty dvě dámy podávaly občerstvení cyklistům, ale soudě podle místa a stylu vytrčené ruky s kelímkem, asi moc často ne. Ve snaze uchopit kelímek v rychlosti kolem 30km/h v mírném sjezdu a za zatáčkou, kelímek pouze s ruky vyrážím a vychrstávám přímo do obličeje té druhé dámy. Tímto se jí hluboce omlouvám, ale jsem asi manuálně  nezručný.

Pokračuji osamocen, rychlost i tepovka trochu poklesly. Pořád mě přesto nikdo nedojíždí. Nevím, jak na tom jsem, nikdo nekřepčí jsi první, druhý nebo jsou kousek před Tebou apod. Musím ale říci, že při průjezdu Káraným někdo z přihlížejících i fandí. To potěší.

Poslední asi 3 km louka to byl tedy Velebnosti humus. Proti větru a po deštích navíc trochu měkkčí. Rychlost kolísá mezi 20-22 km/h a už taky nemůžu, svalový glykogen dávno spálen. A tuky dnes při té tepovce ke slovu vůbec nepřišly. Přesto dojíždím do cíle osamocen.

Kromě dobrého pocitu, že jsem dnes fakt závodil, podpořeného průměrnou tepovkou 172 tepů za minutu a průměrnou rychlostí 30 km/h, mi pořadatel, co odebírá čipy, hlásí : „Jsi druhý…“

Je pravdou, že „páni cyklisti“ dnes byli asi jinde a tento výsledek nelze nějak přeceňovat. Ale je to přece jenom moje první bedna v indi-vindi mezi dospělákama, takže mi musíte prominout, že se s ní takto věřejně chlubím.

Pro úplnost ještě doplním výsledky a můj záznam z cyklopočítadla.

V dětských kategoriích naše holky Madla a Pája vybojovaly další dvě druhá místa. Evelína,Verča a Matěj skončili těstě pod medailema (4-5.místa), pokud jsem dostal správné informace, neboť ofic. výsledky ještě nejsou.   

Pokud se zadaří, tak zde přibude odkaz na video z vyhlášení.