Slavná vítězství a méně slavné prohry (MTBO)

MTBO – Kostelec nad Černými Lesy

V sobotu 5. 11. 2011 se jely orientační závody na kole v okolí Kostelce nad Černými Lesy – MAUDICUP 2011. V 10 ráno jsme přijeli na základnu v pivovaru v Kostelci. Hned jsme se přihlásili a dostali jsme čipy.

Malé děti (Madla s Verčou) měly vlastní vyfáborkovanou trasu.

Já s tátou jsme jeli kategorii příchozích (14 kontrol; 11km) a Radim kategorii muži (26 kontrol; 18km)

V 11:00 startoval první závodník. Já jsem startoval 107 minut po startu prvního a táta jen 55. Radim startoval 124 minut po 11 hodině. Na start jsme s tátou přišli v čase 45 minut po startu prvního. Všechny kategorie byly smíchané dohromady, to aby se nemohlo kopírovat jezdce jedoucího přede mnou nebo za mnou. Táta odstartoval v pořádku v 55 minutě.

Já jsem tam musel ještě 52 minut počkat. Když jsem 2 minuty před startem přišel, abych si vynuloval čip, tak přijel Radim a oznámil mi, že Madla měla defekt a nedokončila závod a druhý kvůli nateklému kolenu nepojede. Mapu jsem dostal minutu před startem. Hned jsem se lekl, že od startu na 1. kontrolu je to dost daleko. To mě stálo 2 vteřiny, než jsem po startu odjel. Start na mapě byl až po 200 metrech, kde byl lampion. Tam jsem se zorientoval. Jel jsem asi půl kilometru podél potoka až ke křižovatce. Tam jsem odbočil nahoru do prudkého kopce, který jsem nakonec musel vytlačit. Nahoře jsem jel singletrailovou cestou až do vesnice. Cestou jsem potkal kontrolu, kterou jsem ale neměl sbírat.

Ve vesnici jsem jel až ke kontrole. Pak jsem jel po hlavní silnici až na křižovatku, kde byl policista, tam jsem se vydal po staré asfaltce mírně z kopce k lesu. Před lesem jsem odbočil dvakrát doprava, jako na druhou stranu. Jel jsem pořád po cestě rovně. Pak jsem nemohl najít odbočku ke kontrole. Hledal jsem jí čtyři minuty a našel jsem jí, až když jsem se vrátil o kus zpět.

Pak jsem si otočil mapu na druhou stranu a jel jsem dál po cestě. Trojka nestojí za zmínku. Byla vidět z hlavní cesty. Uběhlo několik serpentin a najel jsem na louku. Naproti louce byla odbočka nahoru k další kontrole. Od čtvrté kontroly jsem jel nahoru. Levá odbočka, pravá odbočka, na ypsilonce doprava a pod posedem je kontrola číslo 5. Za zmínku stojí, že kontrola 5 měla identifikační číslo 55. Kontrola 6 byla na okraji louky, kousek vedle pětky.

Po cestě na asfalt jsem potkal traktor, pak jsem zabočil vpravo do kopce. Nahoře doleva, pak doprava do rokle, kde na kupce byla kontrola 7. Zpátky na cestu, ale doprava, pak znovu doprava nahoru. Změna průjezdnosti cesty. Kontrola 8. Pokračoval jsem rovně až na velkou cestu k závoře. Tam jsem asi minutu hledal zkratku, kterou jsem nenašel, tak jsem to musel vzít oklikou. Stáčím se pořád doprava až ke kontrole 9.

Pak se stáčím zase doleva, doprava a zase na asfalt. Tam jsem našel cestu. Z cesty nahoru na kontrolu 10. Pak na křižovatku, na které doprava až k jedenáctce. Dále rovně až k velké asfaltce. Cestou jsem potkal bahno. Pokračuji po cestě mírně doleva, paralelně se silnicí až ke kontrole 12. Cestou jsem zastavil u špatné kontroly. Naštěstí jsem neorazil.

Po asfaltce mírně do kopce a do vesnice. U křižovatky s policistou byla kontrola 13. Pak jsem jel dolů k rybníku, kde byla poslední kontrola. Teď zbývala časovka do kopce do cíle. Tam dojíždim z posledních sil. 
a tady je výpis z mého čipu :   

V cíli dostávám čaj a hořickou trubičku a vracím se na základnu. Tam potkávám tátu s Madlou na obědě. Nakonec jsem dojel osmý, Verča druhá, Radim 37. a táta první.

Kompletní výsledky jsou ke stažení zde a výsledky včetně mezičasů tady.
(zapsal Matěj)

V sobotu jsem, tak trochu dohnán synem (jednou běžel orienťák na čipy a se speciální mapou v rámci školní výuky…), nastoupil poprvé v životě na opravdový orienťák na MTB. Budu-li počítat 2x výlet s dětmi s „normální“ mapou v okolí Kralup a pak poznávací závod s restauračním charakterem po pražských nej ve dvojicích, tak to byl můj čtvrtý orienťák celkem. Ale poprvé podle speciálky a hodně profi, soudě podle elektronických čipů. Už vůbec procedura, jak se pracuje s čipem, mi dala dost zabrat a musel jsem vypadat za exota, co se pořád ptá. „Kam se to strká ?„, „Na jak dlouho ?„, „Pípne to ?„… Vrcholem všeho bylo, když jsem na startu dostal mapu, koukám do ní a běží mi posledních 60 vteřin. Pak zvednu oči a na stromě přede mnou nápis jako kráva – „Mapový start za 200m„. „Co tam budu dělat ?„, „Mapu už přece mám …. ?„, „Dostanu další ?„, „Nebo jsem se snad do ní směl podívat poprvé až za 200 metrů ?„…. Spousta otázek na startéra v posledních 10 vteřinách před startem….Díky za jeho trpělivost !

Můj cíl byl si to užít a hlavně moc nebloudit. Už hustota vrstevnic v prvním kopci se trochu staví proti ambicím si to užít. Ono vyhrnout moje zadýchané tělo na stařičkém svařovaném a nemytém Acstaru po měkké cestě plné mokrých kořínků zapadaných listím stálo více sil, než jsem čekal. Naštěstí to pak bylo chvilku po asfaltu a tak jsem se i vydýchal. A pak samé nádherné lesní cesty. Za K4 volím dobrovolně výjezd až ke kraji lesa, neboť „vidličku“ cest před K5 budu trefovat lépe, než počítat spoustu malých cestiček blízko sebe v jistě nepřehledném lesíku.

Cestu na K7 volím opět raději na jistotu. Objezdnou bez ztráty výšky a bez přejezdu údolí se spoustou změn směrů. Ke kontrole K9 se nabízela přímá cesta, ale lehce jsem nenašel její začátek. Zastavuji a volím raději cestu obloukem („zkratka“ byla sice delší, ale o to více pohodlná = pořád z kopce), navíc téměř bez rizika, že bych snad minul K9.

Dále vše na pohodu až do cíle, nebudu-li počítat jednu tlamu v mokřadu za K11. Cílový kopec jsem sice nejel úplně na krev (to už jsem ani nemohl), ale zase jsem se tak úplně neflákal, což by se mohlo zdát, neboť Máťa byl jen o pouhých 5s pomalejší.

Cíl nebloudit byl tedy splněn. Odhlédnu-li od zvýšené tepovky, tak jsem si to i užil. A k mému obrovskému překvapení jsem si připadal jako v té pohádce, kdy slepé kuře našlo zrno. Tímto vyjádřením nechci snižovat kvalitu soupeřů, ale dnes vyhrát prostě někdo musel… tak jsem to pro tentokrát, a naprosto vyjímečně, vzal na sebe….

Děkuji pořadatelům za báječně připravenou akci, vše klapalo na jedničku. Pečlivost a elán s jakou připravili trať pro nejmenší je obdivuhodná !

Jenom jsem nechápal, proč po dojetí mám jít nejprve ke stolku „Vyčítání“. Tam sedí pořadatel, koukáme mlčky na sebe. Já přece nikomu nic vyčítat nebudu a nechci, byl jsem naprosto spokojený, ale přesto jsem tam musel. Pak mě naštěstí poprosil o čip….. Další malá daň za mou začátečnickou nezkušenost…
 
A pro úplnost, výpis z mého čipu :

(zapsal Mišák)

Ano, opět se ukázalo, jak je důležité přihlásit se do vhodné kategorie. Zatímco Mišák se hezky projel a ještě bral stupeň nejvyšší za vítězství v kategorii P (příchozí), já v kategorii M (muži) ronil pot a i na nějaké ty slzy došlo – zejména nad zpackaným postupem z K7 na K8 (vzdušnou čarou co by kamenem dohodil, pro mě asi 3 km), i když na svoji obranu musím říct, že jsem jednu dvě stezky odbočující vpravo do příkrého kopce viděl, ale bylo to ještě ze začátku a já se bláhově snažil ctít pravidlo, že to chci jet na kole, což by po těch cestách, které jsem viděl, rozhodně nešlo.

Takže jsem jel dál a dál skrze louže a bláto a nakonec dojel až k hlavní (pěkné) cestě, ovšem s již zmíněnou krutou zajížďkou. Pak jsem ještě dost ztratil u K9, kterou jsem nemohl najít, ale tady to bylo hodně těžké, neboť ta cesta, na které byla tato kontrola zakreslena, byla v praxi téměř neviditelná. Někde okolo K11 jsem přestával věřit, že se z lesa označeného v mapě jako Dobrotivý Brník (dle názvu nejbližší obce) dostanu živý a po cca 1h20min někde u K17 i slza ukápla (když se podíváte, kde byla umístěna K18 a kudy se k ní šlo, či přesněji nešlo dostat, tak možná pochopíte). A obdobně ještě mezi K9 K10, kde jsem si to stejné bláto v údolí potoka dal po postupu K7-K8 pro připomenutí hezky ještě jednou. Z K18 už to ale bylo celkem bez zaváhání, to už jsem se do té orienťácké mapy celkem dostal a i zkratkou přímo přes les se odvážil. V závěru jsem ještě pár lidí předjel a nakonec cíle dosáhl, a to na rozdíl od loňska i se správným pořadím kontrol a tedy s nárokem na hodnocení v celkové klasifikaci. Co na tom, že to znamenalo jen 37. místo z celkem 62 zúčastněných. A to mi ještě těsně unikla finální prémie spočívající v měření času mezi oražením poslední kontroly a příjezdu do cíle. Bylo to celé po asfaltu a do kopce, takže tady jsem mohl zabodovat, kdybych ovšem pořádně četl propozice přes startem a věděl to. Takhle jsem v této mini-soutěži skončil někde těsně po bednou, a to jsem rozhodně nejel na doraz. Škoda, mohla to být trochu útěcha za nepříliš lichotivé umístění ve druhé polovině startovního pole (ale jak říkám, pořád lepší, než ten loňský DISK)…

Pro lepší výsledek v hlavní kategorii by to chtělo tyhle závody jezdit častěji, aby si člověk zvykl na ty orienťácké mapy, na druhou stranu musím říci, že je to skutečně trochu drsnější úroveň, než většina open závodů s volným pořadím kontrol. A to jak samotným umístěním kontrol v terénu (resp. nutností občas volit i trochu drsnější postupy a ne se jen vozit), tak i samotným principem závodu.

Tady se totiž musí mezi kontrolami postupovat v přesně určeném pořadí (1,2 … a až cíl), jakékoli nenalezení některé z kontrol, přehození jejich pořadí, či oražení kontroly patřící k jiné kategorii znamená diskvalifikaci. A udělat chybku přitom není nijak složité. A to i bez posedů a všudy přítomných veverek!!!

Jinak samozřejmě díky pořadatelům za skvělé zázemí a organizaci, s ražením pomocí čipů jsem se ve své krátké orienťácké kariéře kromě závodu Bike Adventure setkal snad už jen pouze právě tady! A mapa byla taky skvělá, ještě se tak v ní pořádně vyznat a příště to už bude dokonalý! 🙂
(zapsal Radim)

Ještě jsem udělal rozbor časů a mezičasů kategorie příchozích.