22.1.2012, Jilemnická 50 aneb pokus o reparát za Jizerku

Abych si spravil chuť po letošní nevydařené Jizerské padesátce, vyrazil jsem v neděli na tu Jilemnickou, byť tedy pouze na její zkrácenou 25 km verzi. A teď takový malý kvíz, aneb kde si myslíte, že se taková Jilemnická 50 koná? Kdo by snad chtěl odpovědět, že přece v Jilemnici, tak toho musím zklamat, protože se koná na Benecku. Přesněji v dosavadní asi pětileté historii se konala pouze jednou v Jilemnici a jinak pokaždé na Benecku. Holt naším panem prezidentem prokázaná neexistence globálního oteplování a trvalý nedostatek sněhu na konci ledna v okolí Jilemnice se projevuje už i zde.

Jinak k samotnému závodu budu poměrně stručný. Pokud jde o počasí, tak to ještě relativně vyšlo, avizovaná obleva dorazila pouze dolů do podhůří, nahoře na Benecku bylo příjemných cca -2°C, sníh prašan, sice vlhký, ale přece jen prašan. Napadlo ho v uplynulých 24h snad 30 cm, přesto byla trať připravená výborně – hezky urolbovaný podklad (samozřejmě ne až tak tvrdý), ve sjezdech strojová stopa prakticky po celou dobu závodu, ve stoupáních stopa občas trochu horší, nicméně většinou minimálně jedna (ale také dvě i tři) k dispozici byla. Takže organizátory Jizerské 50, kteří se po závodě po výtkách účastníků na absolutní neupravenost tratě odvolávali na počasí, bych povinně nahnal sem, ať se něco od kolegů přiučí. K mému výkonu samotnému snad jen tolik, že se mi povedlo něco, co už dlouho ne, a sice namazat tak, že mimo stopu lyže stoupaly dobře bez větších náznaků podklouznutí, avšak ve stopě jsem se nebyl schopen pořádně pohnout z místa (zejména ve spodních partiích tratě). Stopa byla pravda docela mýdlovitá, ale vypadala dobře, tak jsem to moc nechápal, zvláště když ostatní kolegové z auta, co mazali prakticky úplně stejně, tyto potíže neměli. Já však byl naopak odsouzen k potupnému rychlému ťapkání mimo stopu, což ve výsledku znamenalo tep i přes 190 a rychlost stěží chůze. Ve vyšší nadmořské výšce to bylo lepší alespoň v tom smyslu, že už jsem jakž takž mohl jet i ve stopě, ale do skluzu se stejně pořádně odrazit nedalo, takže rychlost se o moc nezvýšila. Zato jsem si mohl hezky zblízka prohlédnout odhadem tak polovinu jezdců ze startovního pole na delší 50 km trati, kteří startovali o půl hodiny dříve, běželi na dva okruhy a prakticky celou druhou polovinu mého jednoho okruhu mě jeden za druhým předjížděli.

Ve sjezdu k huculské farmě na západním úbočí Janovy hory se mi ještě podařilo hodit pěknou tlamu, když jsem nejprve celkem bez problémů ustál prudší sjezd, a pak v jeho již mírnějším pokračování mi ustřelila jedna lyže a ustlal jsem si jak široký, tak dlouhý. Ale prakticky na nic vliv to nemělo, jen ten sníh v obličeji, za rukavicemi a snad i pod čepicí mě pak ještě hezky dlouho studil. No ale abych to zakončil nějak pozitivně, tak do cíle jsem se tentokrát podíval, i když výsledný čas 2:24:27,8h, ztráta 1:22:08,9h na vítěze a 132. místo v absolutním pořadí z celkem 151 klasifikovaných rozhodně není nic pro zápis do síně slávy. Každopádně mírné vylepšení dojmů z Jizerské padesátky to přece jen bylo, už kvůli naprosto skvělému jídlu po závodě.

Tak a teď už uvidíme, jak se podaří prodat těžce nabytou „formu“ na Šumavském skimaratonu na konci února. To by mě schválně zajímalo, co na to kolega Piha? 🙂