Ratibořický MTB maraton aneb jedna malá chvilka nepozornosti
Konec dubna už tak nějak tradičně patří závodu Ratibořický MTB maraton. Letos jsem se zúčastnil popáté (jednalo se o 5. ročník, takže dosud jsem ani jednou nechyběl) a opět, tak jako v minulých letech, bylo krásné počasí, tentokrát opravdu přímo letní s teplotami atakujícími 30°C. Pořadatelé to tady prostě umí objednat. Na startu jsem se sešel s Mišákem a jeho novým strojem MERIDA Ninety Six a Ivarem, který dorazil asi pět minut před startem, ale nakonec to ještě relativně v pohodě stihl. Čekala na nás již tradiční zhruba 48 km dlouhá trasa, která vede nejprve na jih okolo údolí Úpy převážně po pěkných šotolinových a asfaltových cestách, v Ratibořicích se stáčí východním směrem a stále víceméně po asfaltu míří k Chvalkovicím, kde se naopak vjíždí do terénu, ve kterém nechybí několik kořenových vložek. Poté se trať obrátí opět na východ a po převážně dobře jetelných cestách okořeněných sem tam nějakými technickými přejezdy přes kořeny či mezi kameny zavede závodníky na krásná místa v okolí Posadova, Křižanova a Končin. Cestou zpět do údolí Úpy si pak lze vychutnat jeden opravdu pěkný sjezdový singletrack a závěr už je zase pěkně po rovině a po šotolině či po asfaltu. Jede se nádhernou přírodou, takže kde to jde, dá se i docela dobře pokochat pohledem.
S bratry sokoly jsme se sešli úplně na stejném místě startovního roštu jako loni a vlastně jako vždycky, tzn. někde na rozhraní druhé a třetí třetiny startovního pole na konci oplocenky. Po startu se nám všem ale poměrně úspěšně podařilo protlačit se dopředu, nejlépe byl na tom Mišák, pak Ivar a těsně za ním já. Ivara se mi ještě před první vsí podařilo předjet a Mišáka jsem pak dojel v prvním prudkém stoupání na panelce za Havlovicemi. Tradiční špunt po najetí na zúženou asfaltku se tentokrát ani moc nekonal a já uháněl čile vpřed. Na konci prvního stoupání okolo hradu Vízmburk mě dojel Ivar a o chvíli později jsem se dopustil jezdecké chyby, resp. nepodařilo se mi naplnit heslo pospíchej pomalu. Ve sjezdu na 13. km (jak příznačné) jsem nedobrzdil do zatáčky, která byla prudší, než se zdála. Už jak jsem tam najel, tak jsem věděl, že budu mít problémy a navíc jsem si v pláštích nechal tlak zhruba 3 atm (rychlý závod po většinou dobrých cestách to snese, říkal jsem si), a to teď při situaci na hranici adheze samozřejmě moc výhoda nebyla. Takže jsem chvíli balancoval na okraji cesty, abych se vzápětí poroučel ven ze zatáčky směrem do lesa. Naštěstí to vyšlo zrovna na místo, kde ani nebyly moc stromy, takže jsem se postupně jen tak dodrncal v hlubokém listí až do nulové rychlosti. Zpět na trati jsem byl poměrně v krátké chvíli, ale zrovna okolo projížděl jeden závodník za druhým (včetně Ivara), tak jsem musel chvilku počkat, než bude nějaká menší mezírka a skočit tam. Tak se po krátké chvilce stalo a já vyrazil zpět na trať s cílem dohnat rychle ztracené pozice a samozřejmě taky Ivara. Žel po ujetí asi půl kilometru a minutí hloučku nad dívkou sedící na zemi (podrobnosti viz. tento článek) mi houpání zadního kola pod zadkem dalo jasně najevo, že mne postihl defekt. Zřejmě to drncání se listím nezůstalo úplně bez následků.
Zvedám tedy ruku a v mírném sjezdu zastavuji a začínám hbitě opravovat. Mezitím asi 10 m ode mě zastavuje Mišák a něco kutí na svém novém stroji (prý zaseklý kámen ve vidlici), aniž si mě pořádně všimne, resp. všimne si mě až při svém odjezdu. Ještě na mě křikne něco ve smyslu „pumpička 100 m zpátky“ a já to chápu tak, jakože ztratil ve sjezdu pumpičku a že mu jí mám sebrat a přivézt do cíle. O.k., ale napřed je třeba opravit defekt, což dělám víceméně mechanicky a přitom po očku smutně pozoruji, jak kolem sviští jeden soupeř za druhým. Když mám konečně opraveno (10 min), tak už je na trati téměř pusto a prázdno. Tak se ještě vydávám kousek zpátky a skutečně po pár metrech nacházím zmiňovanou pumpičku, tak ji dávám do dresu a říkám si, že z ní Mišák aspoň bude mít radost (teprve až v cíli jsme si vyjasnili, že myslel, že je to moje pumpička a upozorňoval mě na to, ale já tu svojí měl, takže to byla nějaká úplně cizí a já se s ní akorát zbytečně tahal, ale třeba se ještě bude hodit). Propadl jsem se tedy úplně na chvost a první jezdci, které dojíždím, se chovají poměrně exoticky. Někteří tlačí kolo i do relativně mírného výjezdu a vrcholem je nějaký týpek při sjezdu k řece Úpě po široké šotolině s občasnými šikmými odvodňovacími kanálky (které jsou navíc celkem v úrovni okolního terénu, tzn. ani vystouplé, ani příliš propadlé), které tento „borec“ jede stylem nejprve brzda téměř do nuly, pak opatrně drc přední kolo, drc zadní kolo, následně třikrát šlápne, opět ostrá brzda a drc-drc a tak stále dokola. Asi mu chudákovi nikdo nevysvětlil, jak se to má správně jezdit, tak mu to teď předvádím přímo v praxi a stylem 40 km/h přímo přes mu ukazuji rychle záda. Jede se mi docela dobře, ale samozřejmě nedokáži jet až tak ostře, jako kdybych se pohyboval ve skupině vyrovnaných. Ale jinak je tady hezky a jako trénink je to pořád dobré. Jedinou nepříjemností je příliš nízký tlak v zadním plášti (aneb 140 šťouchů ruční pumpičkou se ukázalo býti jako nedostatečné), ale to napravuji na prvním a jediném bufetu za Chvalkovicemi a pak už je to dobré. Pocitově se mi jede dobře, protože stále někoho předjíždím, ale časová ztráta na vlastní nejlepší výkon logicky spíše narůstá, neboť předjíždění soupeřů a občasná jízda za pomalejšími jezdci v technických úsecích nestále nějaký čas neustále ukrajuje. V cíli je z toho nakonec čas 2:23:01,5 h (na loňský svůj nejlepší čas 1:52:58,7 h tak ztrácím více jak půl hodiny) a 320. místo z celkem rovných 500. Ze sokolů tak byl dnes nejlepší Ivar, který se s přehledem vešel do první třetiny startovního pole a celkem spokojený může být i Mišák, který přede mnou nakonec uhájil svou pozici, jak ostatně ukazuje následující rychlý přehled:
1. Jan Hruška, 1:29:21,3 h
145. Ivar Ječný , 2:03:33 h (osobní rekord)
275. Pavel Mišoň, 2:17:32,0 h
320. Radim Skála, 2:23:01,5 h
Pro úplnost ještě odkaz na kompletní výsledky