Karlovy Vary – Unhošť aneb když se materiál cítí být unaven
V neděli 16.6.2012 se jel další ročník známého cyklistického závodu z Karlových Varů do Unhoště. Na startu se sešlo o něco méně startujících než loni (patrně z důvodu, že zároveň se jely závody Masters), ale stále to bylo pěkné číslo.
Tentokrát jsem pro cestu na místo startu nezvolil pořadatelský autobus (přece jen jsem se trochu bál o Kultíka, který zatím po roce prakticky nemá ještě ani šrám), ale vypomohla kamarádka Radka, které tímto děkuji za bezpečnou dopravu, příjemnou společnost a včasné dopravení se na start a že se i přes svůj vyvrtnutý kotník této role ujala. Před startem jsem se byl rozjet směrem k letišti Olšová Vrata, je tam moc hezká krajina a dobrá silnice bez provozu, takže příště rozhodně zase tam než se rozjíždět po státní I/6 (tip pro příště). Po startu se snažím nacpat co nejvíc dopředu, což se mi daří a dělám dobře, protože někde kousek za mnou se to už v prvním táhlejším výjezdu trhá a sjíždět to by asi nebylo na úvod to pravé ořechové. Fouká docela dost od jihozápadu, tzn. šikmo do zad, ale spíš z boku, takže úplný ideál to není. Ve skupině se potkávám ze známých tváří s Milanem Brandejsem, Hankou Doležalovou (něco jí při jízdě dost skřípe v zadním kole) a Mišutkou, zatímco vpředu je k zahlédnutí Tomáš Vitáček a jezdci CSK Markus (asi dnes nejpočetněji zastoupený tým). A jedou tam chlapci celkem ostře, takže v úvodních táhlých stoupáních se většinou pohybuji nad 190 tepy, ale s mírnými problémy ve vedoucí skupině stále jsem. K rozhodující události z mého pohledu dochází někde okolo 15. km mezi poli, kdy se v mírném výjezdu chci spíše jen tak protáhnout, než pořádně zabrat, jdu ze sedla a najednou rána a přední kolo si rázem kmitá hezky do osmičky. Trochu povoluji přední brzdu, aby ráfek neškrtal o čelisti a rychle kalkuluji, co dál. Jsem v první skupině, z té se mi dobrovolně vystupovat nechce, kolo se sice s potížemi, ale přesto docela volně točí, volný drát nikde neplandá, akorát při brždění a rychlosti nad 50 km/h je kolo dost neklidné, ale dá se to. Tak se uklízím na úplný konec skupiny s tím, že to ještě zkusím a že nejspíš rozhodne dlouhý rychlý sjezd za Herstošicemi, kde to buď vydrží nebo ne.
A skutečně tento sjezd opravdu rozhoduje, protože hned v jeho první třetině při rychlosti atakující 70 km/h se z předního kola začnou ozývat zlověstné zvuky svědčící o tom, že uvolněný drát si hledá novou polohu vně výpletu. Nezbývá než zvednout ruku nad hlavu, vyjet ke krajnici, zastavit, vytočit volný drát (zastavuje u mě dokonce i doprovodné auto a pomáhá mi sám hlavní organizátor závodu Antonín Mittelbach … díky moc!), nasednout a pokračovat, ale to už je první skupina samozřejmě nenávratně pryč, resp. na kole v tomto technickém stavu není na nějaké sjíždění ani pomyšlení. Ještě než se stačím pořádně rozjet, mne předjíždí první pětice odpadlíků, tak se vydávám za nimi, abych co nejdříve spojil síly a nemusel jet dlouho sám. Moc to ale nejde, protože za první hlavní skupinou se štosují do kolony auta a hlavně kamiony, které se předjíždí/objíždí někdy velice těžko. Většina řidičů má sice pochopení a docela uhýbají, ale samozřejmě se občas najde někdo, kdo stojí na krajnici a neuhne, takže pak se musí jet středem silnice. Nejhorší to je při průjezdu obcemi, kdy kolona kolikrát i úplně zastavuje, do toho už skoro každá ves na karlovarské silnici má dnes přechody se středovými ostrůvky a tedy zúženými průjezdnými profily apod., což se pro tuto situaci zrovna moc nehodí. Ale i přesto se mi po nějaké době daří k pětici jezdců před sebou probojovat a hned je to veselejší.
Ve stoupání na výjezdu z Lubence stojí u krajnice Igor Kubín a u svého doprovodného auta mění zadní kolo. Za chvíli ho máme mezi námi, bohužel se tak děje těsně před nájezdem do nejdelšího stoupání k Jesenické křižovatce, ve kterém nám vzápětí odjíždí. Hned dole ale dojíždíme ještě jednoho (334 – Petr Liebezeit), se kterým se vzápětí od ostatních odpoutáváme a nahoře máme poměrně luxusní náskok – soupeři za námi už nejsou vidět, na druhou stranu Igor před námi už prakticky také ne (a to tady mám maximálku 201 tepů), takže pokračujeme dále jen ve dvou. Pravidelně střídáme a v Krušovicích dojíždíme tandem a další dva jezdce, přičemž ten ve sparťanském dresu se s námi vyveze až nahoru na Řevničov, ale má zjevně dost, ani nestřídá a v následném táhlém výjezdu k Novému Strašecí jej definitivně ztrácíme. Ve výjezdu k motorestu Na Plůtku pak můj parťák ze dvojice začíná zůstávat výrazně zpět (ačkoli tady rozhodně nejedu žádnou kaši) a volá na mě, ať jedu sám. Asi křeče. Tak tedy jedu a jsem skoro přesvědčen, že zezadu by mě nikdo dojet neměl, jenže když se na konci obce Valdek spíš jen tak pro jistotu ohlédnu, tak uvidím asi šestici jezdců ani ne 200 m za mnou. No do háje, přece mě na posledních třech čtyřech kilometrech nevezme ještě šest lidí! Tak v rámci možností akceleruji s tím, že sólo musím být při křivolakém průjezdu Kyšicemi rychlejší, nicméně po odbočení do posledního úseku k cíli mám prvního z nich těsně za zády. Naštěstí je od ostatních lehce odskočený, takže si ho na hodně dlouhé gumě zachycuji (v podstatě je to spíš jen optický kontakt, o hák v pravém slova smyslu nejde, je mezi námi tak 10 m) a poslední kilometr je tedy kdo z koho. Skupina za námi se sice přibližuje, ale už to nestihne, resp. jen jeden její jezdec se na pásce dostane na mojí úroveň, ale přední kolo tam mám stejně ještě o kousek dřív (aspoň myslím). Takže aspoň tak, ztráta několika míst v posledních kilometrech by mě mrzela, takhle je to +1 za parťáka odpadlého na Plůtku a -1 za jednoho zezadu, co mě předjel v Kyšicích, takže výsledek je hezky vyrovnaný. Výsledný čas 2:43:40h (průměr cca 35,2 km/h) nepatří k mým nejlepším, ale vzhledem k okolnostem mohu být i za něj nakonec asi docela rád.
Po závodě jsem se ještě chtěl vyjet směrem na Jeneč, ale jak jsem už jel volněji a proudící vzduch tolik nechladil, tak mi bylo najednou ukrutné vedro (při závodě pocitově ani tolik ne, i když jsem dojel na suchu se dvěma prázdnými lahvemi) a začaly mě chytat křeče do lýtka, tak jsem to kousek za horizontem otočil a vrátil se s pocitem relativně dobře odvedené práce zpátky do Unhoště na vyhlášení. Celkovým vítězem letošního ročníku se stal (již potřetí) Tomáš Vitáček (BMC Cycling Team) v čase 2:28:00, mně nakonec patří 18. místo z celkem 67 účastníků. Tak a to by bylo z letošního podniku z Karlových Varů do Unhoště asi vše.
Na závěr ještě odkaz na výsledky: http://www.zavod-karlovy-vary-unhost.cz/výsledky.html
A samozřejmě velké díky pořadatelům za perfektní zajištění závodu, které zvlášť v dnešní době, kdy Policie ČR není obecně cyklistickým závodům příliš nakloněna, není vůbec samozřejmé. Tak doufám zase za rok!
A takto v detailu dopadlo moje přední kolo:
Jak je vidět, prasklý drát nebyla příčina, ale následek vylomené příruby na pravé straně náboje, což je závada, která by se běžně rozhodně stávat neměla. Prostě je vidět, že ta superlehká duralová kola mají své limity a už výpočet pevnosti je asi dost na hraně bezpečnosti. No dobrá reklama pro značku to asi zrovna není …