Salzkammergut MTB Trophy 2012

Po loňské premiéře jsem se po roce opět vypravil do rakouského městečka Bad Goisern, kde se koná známý závod Salzkammergut Trophy. Pořadatelé nabízejí několik tras od 22 do 211 kilometrů. Protože už jsem velký kluk, tak jsem se letos přihlásil na trasu A, která je v propozicích nazvána Extreme a u níž pořadatelé uvádějí základní informace: 211 kilometrů a 7049 výškových metrů.

Jsem sice ranní ptáče, ale i pro mne bylo vstávání ve 3:30 a hlavně start v 5:00 poměrně náročné. Pořadatelé ale vědí, jak cyklisty probudit – první kopec začíná po kilometru a má převýšení něco přes 800 metrů. No a pak to je pořád dokola – to co se za desítky minut nastoupá, se pak během pár minutek sjede dolů. A znovu, a znovu, a znovu.

Kromě zvolené tratě byl ale včera proti loňské premiéře jeden, zato zásadní rozdíl. A tím bylo počasí. Zhruba po 3 hodinách závodu začalo pršet a až do večera se střídalo jemné mžení s totálním lijákem. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Místa, která jsme projížděli opakovaně a která šla po ránu v pohodě jezdit, se stala nesjízdná, a to jak směrem nahoru, tak směrem z kopců dolů. Obzvlášť druhých 50 kilometrů bylo technicky hodně náročných a přesto že jsem jel tzv. na jistotu, jsem si dvakrát lehnul a podruhé jsem byl rád, že ta holeň je jenom roztržená a ne zlomená. K dešti se na horách většinou přidává i pokles teploty, takže na hřebenech bylo 8 stupňů a nejeden závodník vzal zavděk termo-folií od zdravotníků. Jak se pak dostali dolů do údolí to netuším – sběrné autobusy tam určitě zastávky neměly J.

Dlouhá trasa jsou vlastně 4 různě dlouhé okruhy s návratem k Bad Goisernu, na kterých jsme potkávali závodníky z kratších tratí. Na jednom úseku nás předjelo čelo z trasy B (110 km) a vypadalo to, jako by ti kluci jeli na silničkách – doslova prolítli kolem a byli fuč. Druhý extrém byli jezdci z krátkých tratí. Ti na svých trekových a elektrických kolech byli skoro čistí a vyvonění, protože tuto kategorii pořadatelé do většího terénu raději nepouštěli.

Ten jediný relativně rovný úsek na mapce je objížďka jezera Hallstattersee a hned za ním začínalo velké finále – nejdelší stoupání na trati. Z cca 500 metrů se stoupalo do 1500 s tím, že se v jednom místě 300 výškových spadlo dolů. Takže na zhruba 14 kilometrech přibližně 1300 nastoupaných metrů. A na to jsme potřebovali skoro 2 hodiny času – pěšky je to jenom o málo pomalejší J.

Fotky zatím žádné nemám, tak přikládám oficiální profil tratě od pořadatelů:

Až budou nějaké fotky ke stažení, tak je sem vložím. Ale předem se omlouvám sponzorům – jejich loga opět pod nánosy bláta nebudou moc vidět.

Jako vždycky na závěr trocha zpravodajství. Zvítězil český biker Ondřej Fojtík v čase 10:37. Moji kategorii vyhrál bývalý špičkový cyklokrosař Bart Brentjens v čase 10:44. Špička ale jela absolutně jinou ligu, protože závodníci kolem 30. místa měli ztrátu 2 hodiny. No a do dalších 2 hodin se přede mne vešlo další 110 lidí. Z toho jde skoro spočítat můj výsledný čas – 14:39. Není to 14 minut a 39 vteřin, ale je to 14 hodin a 39 minut J. Za tento čas mi pořadatelé v prozatímních výsledcích přidělili 146. místo v absolutním pořadí (z cca 360 startujících) a 47. místo ve věkové kategorii (z cca 130 startujících) a taky jsem si mohl vyzvednout černé triko, na které již tradičně mají nárok pouze ti, kteří se dostanou včas (časomíra se vypíná ve 21:00) do cíle extrémní trasy.

Pokud si někdo potřebuje zvednout sebevědomí a pořádně vyčistit hlavu, tak vřele doporučuji – po pár hodinách se hlava soustředí jenom na šlapání, řazení, jídlo a pití a všechno ostatní jde mimo. Myslím, že i Radim by vypnul a nestíhal by si dělat poznámky pro svoje detailní reportáže.

Na rozdíl od loňska všechno klapalo i pořadatelsky, na občerstvovačkách byli neskutečně zásobeni a hlavně byli skvělí diváci kolem trati – červená startovní čísla jezdců z dlouhé pro ně jakoby automaticky znamenala pokyn k fandění, tleskání, zvonění na tradiční zvonce, poplácání po zádech, a pochvalu typu Zuperrr a Zér gut.