Ironman Klagenfurt 2012

Plním svou občanskou povinnost a vládám report od Ivara : 

Když jsem usedal k psacímu stolu, abych Vám přiblížil letošní závod v rakouském Klagenfurtu, říkal jsem si, že to bude jedno větné maximálně pár souvětí. Jak šel čas a únava opadla, nakonec jsem těch souvětí přidal trochu více.

Nejdříve bych se rád omluvil, za delší odmlku od závodu ten se jel již 01.07 2012, ale vzhledem k následným dovoleným a pracovnímu vytížení jsem se k tomu dříve nedostal.

Musím se přiznat, že letošní ročník jsme s ženou pojali trochu odlišně od ročníků předešlých a to tím, že jsme jeli nejenom s dětmi, ale i se psem. Do České republiky se vracet nebudeme a pojedeme rovnou na dovolenou do Chorvatska. No, auto zrovna nemám malé Ford Mondeo Combi, ale těch věcí bylo opravdu hodně. Vybavení na závod, závodová rezerva – tedy kolo, kola, všechny propriety, náhradní díly aby nedošlo k nepředloženostem jako v minulém roce helma atd., atd. takže jedna velká hokejová taška pro jednoho na tři dny. To byl ale začátek. Ti, co mají, podobné množství členů rodiny ví, že je potřeba…. Jak praví klasik: Pane Lorenc – to máte – lžíce, pletivo, cement, …… .Hračky, nafukovačky, lehátka to už jsem již chtěl nechat doma, ale se zlou jsem se potázal. To znamená, že na konci balení jsme testovali maximální nosnost automobilu. Mě uklidňoval už jen pocit, že až se budeme vracet tak snad toho bude méně.

Tentokráte jsme chtěli na místo určení přijet dříve, abych si atmosféru užil a vše připravil na profesionální úrovni.
 
Hned na začátku jsem měl asi říci, jak se na takovou soutěž člověk připravuje. Jednoslovně by to šlo říci: „celý rok“.  No není sice jedno slovo, ale vystihuje vše. Navnaděn loňským zlepšením na 10:50hod. (kdy jsem žádnou reportáž nepsal – mám ji sice rozepsanou, ale ambice byla větší, než schopnost jí dopsat – nemělo se hlavně jednat o reportáž, ale o úvahy o sportu a jeho vnímání společností, okolím a sám sebou). To je ale spíše na doktoranskou práci a to se za dovolenou stihnout nedá. Snad se k tomu ještě vrátím.

Tedy letošní cíl při distanci 3,8km plavání, 180km na kole a 42,2 běhu byl jasně daný. Překonat čas 10:30. A kdyby se stal zázrak tak pod 10hod. Věnoval jsem tomu hodně času, trpělivosti a hlavně odříkání. Začal jsem včas a s plným nasazením, tak abych si mohl říci, že vše co jsem učinil, jsem činil s maximem možného v danou chvíli.

Se změnou jsem si sliboval nový vítr do plachet jinou techniku a metodiku tréninku a na jejím konci vytoužené zlepšení. Neošulil jsem v tréninku téměř nic – záměrně říkám téměř – protože zcela to říci nemohu, vzhledem k některým plaveckým tréninků, u kterých jsem upřednostnil trénink vlastních synů.

Takto dlouhé distance s těmito disciplínami se nedají zvládnout jen tak, že přijdete domů a jdete na to. Nejdůležitější je tedy co: no přeci trénink.
A tak každý den děláte něco. Když neplavete, jste na kole. Když nejste na kole a je špatné počasí, jste na trenažéru, a když nejste ani na tom ani na tom, tak běhátek ať je tak nebo tak. Posilovnu do toho nepočítám, protože to je základ každého atleta a vybavení musí mít doma.

Doma potom panuje dobrá nálada. Moc Vás nevidí, děti Vám říkají strejdo a soused je u Vás jako doma. Tento sport mohu vřele doporučit – jmenuje se triatlon.

Zase jsem trochu odbočil, ale snad mě to odpustíte. Tak tedy příjezd nakonec proběhl bez větších problémů a i s množstvím věcí se to dalo překonat. Taky nám nic jiného nezbývalo. Já jsem spal v hotelu a děti s manželkou pod širákem.  Ne – vlastně v apartmánu vzdáleném od dějiště 10km. Chtěli jsme ušetřit a tak jsme nakonec zaplatili za jeden pokojík jako za hotel v centru.

Během přípravy jsem si říkal, bylo by dobré, aby počasí nebylo moc teplé. To mě nesedí. Vzhledem k tomu, že v loňském roce se na této trati zajel světový rekord, je to poměrně vysoko tak by to snad mohlo vyjít. Předpověď měsíc před závodem byla dobrá bezvětří, teplota 25C podmrakem. S blížícím se termínem se sluníčko na obrazovce začalo vyjasňovat a vyjasňovat až se stalo zcela jasným a teplota se zvyšovala. Nedával jsem tomu moc velkou preferenci – oni se zase netrefí. A co, stejně musím jet. Zaplacené to mám.

Den před závodem jsem si vyzvednul všechny potřebné věci. Kolo jsem dal do bike parku. Již jenom přesuny s místa na místo v pohodlných trenýrkách a sandálech mě dělali problémy. Potil jsem se jako. „dost“. Teploměr ukazoval 28-30 ve stínu. To co se, ale mělo následujícího dne změnit a teplota vystoupala na 38-40 C ve stínu. To už ale trochu předbíhám.

Vzhledem k tomu, že jsem členem klubu Sokol Veltěž s několika velmi dravými soupeři převážně cyklisty, kteří se účastní závodů a co hůř jsou v nich ještě úspěšní, posíláme si naježděné kilometry během zimní přípravy a letního provozu. Vždycky si říkám „páni jim to tam naskakuje“. Tisícovka k tisícovce a už tam mají 6,7,8 tisíc a já zase nic. Dvakrát běh po hodině a potom dvě hodiny kolo. A zase dvě hodiny kolo a běh, běh. Jak já jím závidím. Když si tak v duchu dělám součet, jsme s bídou v polovičce jejich kilometráže a začínám být nervózní. Taky mě to hůř jezdí a to je potom deziluze. Říkáte si, jestli to máte za potřebí, to všechno podstupovat. Doma Vás uklidňují, že oni neběhají, neplavou a tak je to přeci logické. Jenže Vy chcete jezdit jako oni. Je to nezajímá, že ještě někde běháte a skáčete. Oni jedou a brzdiče sebou nechtějí. Přestanou Vás zvát na společné vyjížďky a na konec: nakonec zjistíte, že Vám zbývá pořadatelská pozice na Beckově. Ale to já rád vezmu Mišáku.

No kde jsem to skončil. Jóó v Beckově. Tak dávám kolo do depa a začínám se modlit, aby se předpověď nesplnila. Poslední zprávy z internetu určují nejteplejší den a místo v roce ve střední Evropě. Proč zrovna já na něm musím být to opravdu nevím. Z domova mám zprávy, že se sotva přesunují s chlazeným drinkem z místa na místo a já tu mám blbnout deset, neb více hodin? Předpověď je totiž nekompromisní. 40C teplo ve stínu a Klagenfurt jasně vyhrávají.
 
Již během tréninků na Malorce jsem se trochu cukal, co trenér píše. Vzhledem k dávkám, které jsem absolvoval v loňském roce, se to nedá srovnat – byly totiž nižší a tak jsem pokračoval v našich klubových trénincích a po příjezdu se vrátil k předepsanému tréninku.

A už je to tady: ráno vstávám v pět hodin – no to se s kolegou Musilem nedá srovnat ten na Salzkamergutu začínal závod v pět. Na hotelové snídani potkávám bandičku zoufalců jako jsem já, kteří tak účastně se navzájem zdraví. Vědí, asi víc než já, že to dnes nebude žádná selanka. Cpu se, co to jde, a odjíždím osobním taxi v podobě našeho auta s ženou. Ta nechává děti v postelích samotné, ale nic se neděje – hlídá je náš pes Ája a to je nějaký obranář. Všechno jsem si zkontroloval den před tím, abych ráno na nic nezapomněl jen ty prášky na záda, kdyby se něco dělo. Jen aby na to nezapomněla. Po příjezdu je jasné, že záda ať budou bolet či nikoliv prášky určitě neuklidním. No nic vysazuje mě před parkem a já jdu dofouknout kola na dostatečný tlak alespoň 10 ATP. Dofoukání kol v den závodu to dělá každý, aby během noci nedošlo k prasknutí či jiným nepředloženostem, které by ranní start mohli zdramatizovat. Nic to ale nemění na situaci, že pokaždé někdo mění duše v horším případě galusku. Kdo to dělal, ví, o čem mluvím. Já si půjčuji pumpičku a zkouším dofouknout. Ale ejhle. Ono to nejde. Tak s tím točím, pootáčím, ale nic vše jde vedle. Po 15 minutách měním pumpičku za jinou, ale situace je totožná. Nervozita začíná být znát i na mě. Musím ještě připravit věci na běh do pytle, připravit si vodu do lahví, připevnit číslo a šlapat dva kilometry na start plavání.

S prázdnými galuskami se ale jet nedá. Tak to ještě jednou zkouším a světe div se, nějak se to podařilo. Tak aspoň něco. Na karbonových ráfcích dneska nepojedu.

Jdu zkontrolovat věci na běhání, které jsem si připravil den předem. Je všechno v pořádku? Když se přiblížím, k červenému pytli s číslem 1258 vidím, jak z něho pomalu kape voda. Říkám si co je to za blbost vždyť tam nic není. S otevřením se vše vyjasní. V Redbulu plave kšilt ponožky a boty. Ajajaj říkám si tak to se nepovedlo. Chtěl jsem udělat menší změnu oproti předešlým startům a nápoj jsem přelil do nádoby, aby vyprchal a neměl v sobě bubliny a já nemusel krkat ještě dalších 10 km. Jenomže nádoba pod tlakem povolila a nápoj se v kompletu vsáknul do běžeckých bot. Z tohoto zjištění nejsem natčený, ale není čas na velké rozjímání a vydávám se k startu plavání.

Během sezony to s mou formou nevypadalo špatně. Zajel jsem si na MTB závodě osobáček. Časovka sice byla o trochu horší než v loňském roce, ale to jsem přičítal kolegovi, který jel se mnou.:-) Jinak jsem se cítil dobře. Tak měsíc před závodem mě začala síla opouštět a já to tam jen tak tak během tréninku narvu. Přičítal jsem to přibývající únavě a jak praví trenérské příručky: kumulovaná únava je odrazem blížící se dobré formy. Nepřičítal jsem tomu zásadní váhu, ale trenéra jsem o tom informoval.

Jak si tak šlapu pěkně k pláži, kde se startovalo, rozhlížím se kolem sebe a na rameni si nesu hrdě pytel č. 3 a vněm neopren. Zdá se mi, že je něco jinak. Už, už vcházím do startovního roštu, když se zeptám vedle stojícího kolegy, kde má neopren. Kouká na mě jako ET a suše odvětil, že neopren „today is prohibited“. Teplota vody se vyšplhala nad povolenou mez k povolení neoprenu a tak nebylo zbytí. Neopren se sice používá hlavně k tomu, aby Vám pomohl od chladu, ale v tomto masovém závodě, kde se na startu sejde více než dva tisíce osm set účastníků také trochu bezpečnostní. Ať chcete nebo ne tak Vás tato pomůcka trochu nadnese a vy i při boji muži proti muži v tomto případě spíše v boji muže za mužem se Vám to často hodí a vy tolik nepijete místní vodu.

Dávám zpátečku a je nasnadě, že dnešní závod nezačíná dobře. Máme to sice všichni stejné, ale taky se mohli přehlédnout. Když jsem odevzdal boty mazadla a vše ostatní z mikrofonu se ozve český hlas našeho triatleta Vabrouška, který všechny Čechy srdečně zdraví a přeje, abychom si ten závod pěkně užili a nenechali se otrávit trochu teplejším počasím. Hm asi jsem něco přehlédl, bude teplo, teplíčko nu což.

Na startovní čáru jsem dorazil a do startu jsou asi 3 minuty. Nemám rád postávání před startem dlouho a tak to mám přesně. V hlavě se mě odehrává loňský start v Regensburku, kde to bylo trochu odlišné, a část startovacího pole začínala z vody. Tuto polohu jsem si tam tenkrát vybral já vzhledem k pozicím bójek. Bylo nás tam asi dvacet a z toho všichni Češi, kteří se závodu účastnili. Museli jsme se smát, jak jsme pěkně vyčůraní.

Ale zpět k závodu. Z ničeho nic pískli a už to frčí. Sto padesát chlapů přede mnou sto padesát chlapů nalevo a napravo a masa těl za mnou. No a právě teď by se hodil ten neopren. Jedu, jedu, protahuji tempa, jak to jde a necítím se špatně. Jedna otočka po 1,2 km druhá po 800m a zpět. Na konci jezera je úzký plavební kanál no spíše kanálek pro pramičky a šlapadla. Voda má v hloubce asi 2,5m a v šíři pět. Teď se tam nějak napasujte. Kolem jsou diváci. Pro ně je to pěkné. Závodníky mají jako na dlani a pěkný přehled. Pro závodníky první padesátky to může být ještě dobré, ale pro ten zbytek je to masakr. Ani ne tak množství lidí kolem vás, ale spíše co se děje pod Vámi. Po proplutí všech soupeřů se voda zakalí jak na bahňáku v Postupicích a tak nevidíte nic a každé druhé tempo pijete aspoň já, protože vlny se nemají kam schovat.

A jsme u cíle první disciplíny. Vytahují mě zvody a já koukám na hodinky. Šálí mě zrak nebo jdou nějak rychleji. Čas hodina a osmnáct minut je hrůza hrůz. Cítil jsem se sice během plavání dobře, ale to bylo asi dáno tempem. Věřil jsem si na čas hodina pět, ale toto je hodně za očekáváním. Běžím ke kolu a říkám si. No tak to se nedá nic dělat. Musíš to dohnat na kole. A tu začínám cítit žaludek. V následujících sekundách cítím obrovskou křeč v dutině břišní a s tou se vydávám na další stoosmdesátikilometrovou pouť. Po prvních kilometrech zjišťuji, že se zázrak nestal a forma se nechala někde mezi Mělníkem a Prahou. A do toho ta křeč v žaludku. Nemůžu se vůbec pohnout, a snažím se narovnat, ale opravdu to nejde. Musím do sebe dostat nějaké jídlo, ale jak se na něj podívám, zvedá se mi žaludek. Na to, že jsem na 15 kilometru, je to trochu brzy.

Tak tady mě opravdu dobře nebylo.

Najednou cítím, jak mě něco švihlo přes nohu. Bylo to startovní číslo, co jsem měl kolem pasu na gumě. Ta ze záhadných důvodů asi praskla. Musím zastavit vrátit se nasadit zpět a pokračovat. To vše v poloze hrbáče. Soupeři s kterými jsem držel rytmus a krok jsou nenávratně pryč a já znovu rozjíždím své kolo, nohy a dostávám se zvolna do tempa.

Tato trať by přeci měla být rychlá a bez větších kopců tak co tady dělají ty stojky? Převody na Dolomity jsem nechal doma a soustředil se hlavně na pěknou kadenci a na její udržení. První kolo jsem sice přežil, ale byl to očistec. Sluníčko se začalo zvedat a s přibývajícím časem se nezvedalo jenom slunce, ale i teplota. Musím chladit, musím chladit říkám si. Ale čím v jedné lahvi mám kofolu a s druhou přidělané na řídítka nic nenadělám. Musím počkat na nějakou občerstvovací stanici. Tam mě čeká spousta úkonů doplnit vodu. Vyměnit láhev a ještě si vzít něco na víc k polití sebe sama. Takhle se to zdá ale při jízdě 30km v hodině toho je hodně i když si přibrzdíte. A to mi věřte, přibržďovat se Vám opravdu nechce. Věděl jsem, že musím také něco pojíst. Jinak jsem v následujících kilometrech mrtvola. Sendvič co jsem měl u sebe v taštičce a tyčinky jsem nemohl ani vidět.

Jeden banán jsem uzmul na občerstvovačce. Teď ho ale dostat do žaludku. Rozmělňuji v ústech s dostatkem vody, ale té zas nemůžu dát moc, protože v žaludku jí je až, až z předešlého plavání. Nakonec se to nějak povede a já se po 90 km v křeči začínám cítit jakž takž. A tu se nám objevuje únava a další kopce. Já už štrikuji na těch stojkách. Takhle jsem se ještě nikdy při závodě tohoto druhu necítil. Polévám se, co to jde, ale vedro je opravdu nesnesitelné. Po pár minutách po občerstvení bych se zase projel nějakou ledovou sprchou, ale nikde nic. Tak snad zase něco k snědku.

V taštičce na rámu mám sedvič a energetické tyčky. Tak si něco z toho dáme. Bohužel po bližším prozkoumání obsahu zjišťuji, že teplota vzduchu a voda, kterou jsem se poléval, udělala své. Z osmi tyčinek a jednoho sedviče se se stala jedna slizká hmota, která se nedala oddělit od taštičky. Tyčinky byly obalené rozblemclou hmotou co stěží připomínala bílé pečivo. Nakonec jsem zabral, vytrhl a odhodil kamsi. Zalepený jsem byl až do konce závodu. Druhé devadesátikilometrové kolo mám v oparu- a mlhou to nebylo. Věděl jsem, že je konec. Dnes to nejde, a jestli mám dokončit tak jen silou vůle. To se ale v tomto stavu a za současných podmínek dost nepředstavitelné. Trápím se na kole a soupeři se míhají kolem mě. To co jsem nahnal v prvním kole, v druhém ztratil a ještě mnohem víc. Už se těším na ten dojezd a budu to mít za sebou.

Po příjezdu do depa koukám na hodinky. Tak jak jsem se cítil celou dobu, tak vypadal i čas. Pět hodin a padesát minut je jednoznačně nejhorší výsledek z dosavadních startů.  Čas z loňského kola 5:30 je o parník někde jinde. Musím se přiznat, že mě to psychicky nalomilo. Teď už to bylo šedé na černém displeji, že se nemám šanci ani v náznaku přiblížit se času okolo deseti hodin.

Během roku jsem se chtěl hlavně zaměřit na běh. Ten se dá ještě zlepšovat a jsou v něm rezervy. Po loňském běhu, kdy jsem maraton po kole zaběhl za 3.50, mám cíl 3:30hod a rychleji. Začínal jsem opatrně a na nízkých tepovkách, ale u toho jsem i skončili. Stále nízké tepovky jen čas je stále delší. Ptám se: žádné kopce, žádné gumy? Ne tělo si sedne a vydrž. Přijde to! A co přechody? No, už tehdy jsem měl pochybnosti, ale co řekne trenér, to platí.  Bohužel běžecká forma se ne a ne dostavit. V porovnání loňského a letošního roku jsem se cítil při běhu o poznání hůře a ne a ne se do toho dostat. Na zázrak se v  tomto sportu spoléhat nedá.

Vydávám se tedy na běh s pocitem, že následující čtyři hodiny se budu muset snažit napodobovat běh. Bohužel co nebyl pocit, ale holá skutečnost jsou mokré boty od vytečeného Redbullu, které samozřejmě v igelitovém pytli s číslem 1258 nestačili uschnout.

Hlavní je za žádných okolností nezastavit ani nepřibrzdit. Musíš šlapat ať se děje co se děje. Jak zastavíš tak je konec. Znovu to rozbíhat je hrozně náročné jak na dynamiku pohybu tak i psychika se projevuje. Člověk si na to může zvyknout a z ničeho nic se procházíte místo toho, aby běžel.  Běžím tempem 5:20 a nemám na to se přiblížit předpokládanému tempu. Dávám dvě otočky a dostávám se do centra dění hlavního parku v Klagenfurtu. Když tam vběhnu, mám pocit, že za zády mám přivázanou velkou pneumatiku a tlačím jí za sebou. Nějak tak se mi běží. Je to dané tím hrozným vedrem. Všechno otevřené bez možnosti schovat se před sluncem Snažím se na každé občerstvovačce vzít nějaké žínky a polít se. Voda v kádích je ale taková přiteplalá. Následný úsek je opravdu výživný. Jedná so o vilouvou čtvrť. Jeden pěkný domek za druhým s pěknou předzahrádkou. Diváci i majitelé pochopili, že situace není běžná v porovnání s minulými ročníky a každý na předzahrádce drží hadici a probíhající závodníky kropí. Jenomže po proběhnutí chcete za dalších sto metrů znova a znova a ono nic. Celé se to zase odehrává v oparu, kdy máte dost času popřemýšlet. Zlom nastává na dvacátém kilometru, kdy potkávám káď plnou ledu a vody. Závodníci si tam dávají své čepice na osvěžení. Já neváhám a potápím si do ní celou hlavu. S velkým nádechem tam zůstávám a čekám, až to začne syčet. Vydržím asi tak pět vteřin a to mě opravdu probralo. Za trikot si nasoukám hrst ledu, abych měl nějaké chlazení. Trochu jsem to přehnal a po závodě mám na zádech spáleniny druhého stupně, ale vůbec jsem to necítil. Nějaká ta jizva navíc to už vadit nebude. Podél trasy postávají a posedávají, někteří dokonce polehávají. Sanitek je na trase také dostatek a postupně to odvážejí neznámo kam.

Jak se pořád políváte a políváte a někdo na vás kropí vodou je jasné, že voda musí někam ztéci. To vlhko co jsem mněl na začátku bylo nic proti tomu bazénu, co jsem měl na konci v botách. Nohám to moc nesvědčí a cítím, jak jeden puchýř naskakuje vedle druhého a praská a pálí a bolí jako čert. Na konci musím zase konstatovat, že mě slezou čtyři nehty a chodidla jsou zralé na kompletní revitalizaci.

Poslušně hlásím, že během zbylého běhu se nic zvláštního nestalo. Na občerstvovacích stanicích jsem chodil a někde i během trasy. Bylo to poprvé, co se mě to stalo. Nebylo to jenom formou a počasím, ale podepsala se na tom i psychika. Vědomím, že čas nebude, a já tu hraji již pouze o dokončení byla demotivující. Co bych za to před lety dal. Posledních deset kilometrů jsem to rozběhl. Ať už chcípnu, nebo ne. Běžím v tempu 5:15/km. Závěr se přiblížil a já to mám za sebou.

Konečny součet dvanáct hodin a tři minuty. Bez jiskry a dobrého pocitu během závodu. Prostě vydřené dokončení. Snad jen za to si zasloužím malou pochvalu.

V cíli je připraven stan, kde se můžete občerstvit. Stan, no spíš taková hala. Ta je rozdělena do několika částí. V jedné se občerstvujete – k té se ještě vrátím, v druhé tam leží účastníci a jsou napojeni na kapačky v péči lékařů a třetí je taková zóna již odpočívajících, kteří se snaží zmátořit a najít další síly k následnému převléknutí do civilu a vyzvednutí si všech věcí.

Ještě tedy máme zastavení v zóně jedna a to je ta jídelní. Po mém příchodu a znalosti věcí vím, že si nesmím sednout, protože potom je mě hned blbě. Fronta je tam i tam a já nemám morál tam stát. Všude okolo jsou lavice a na nich sedí bílé mátohy závodníků požívajících housky se salámem či guláš a nějakou tu limonádu či nealko pivo. Jak jsem řekl – frontu stát nebudu to raději smrt. Jdu si sednout, ale kam? Na jedné z lavic vidím opuštěnou limonádu s ledem. To je moje místo. Neváhám a jdu tam – je tam tak opuštěná nikdo se k ní nehlásí a tak je moje dávám se do ní. Už mi ji nikdo nevezme. Zanedlouho se dostavuje předpokládaný stav a já ukládám hlavu na dřevěnou špricli a začínám bojovat s únavou a s pocity omdlení. Vzhledem k tomu, že už to znám umím s tím docela dobře pracovat, čekám, až to přejde. Někdy to trvá i hodinu, než se tělo zkompenzuje. Vím, že do sebe musím dostat nějaké jídlo. Během závodu jsem snědl tak dva banány a pár kousků melounu. Po dvaceti minutách mátožení jsem nalezl poslední síly a zvedám se a jdu se najíst. Ale ta fronta je pořád stejná to snad není možné. Je rozhodnuto. Udělám to stejně jako s limonádou. Nakousaná houska a okoralé tři kousky salámu mě neunikli a odcházím ven s kořistí. Teď už sedím na zemi a čekám, až se můj stav zlepší. Tak se z člověka stane dojížďák.
 
Potom už jen několik úkonů. Vyzvednout civilní věci, převlíknout se, vyzvednout tričko, které dostanou všichni, kteří dokončí závod a potom dvoukilometrová štrapáce do bike parku, kde musíte vyzvednout kolo a další věci. Tato procedura trvá asi hodinu. Každé kolo má vlastní čip s Vaší fotografií. V počítači při vyzvednutí se vše páruje, aby nedošlo k odcizení. To víte dva tisíce devět set kol po sto tisících a to už je docela dost peněz. Ale že by se Vám chtělo někde postávat a čekat po dvanácti hodinách nepřetržitého pohybu se zrovna říci nedá. Mohl bych to sice udělat následující den, ale to už budeme odjíždět na dovolenou a tak musím překonat tu hroznou nechuť a únavu.

Po delším časovém odstupu lze konstatovat, že z celkového počtu něco málo přes 2900 triatletů doběhlo do cíle 2007 kusů. To znamená, téměř jedna třetina se do cíle vůbec nedostala. Podmínky byly opravdu extrémní. Já pro sebe si musím ujasnit, zda dále pokračovat, nebo se vrhnout raději na šachy, nebo jinou méně časově a fyzicky náročnou aktivitu.

Člověku se ne vždy povede to, co si předsevzal, ale důležitá je cesta ne cíl. To u mě platí dvojnásob, protože během roku mám spoustu času nad těmito věci přemýšlet a každý den s nimi bojovat.

Rád bych ještě poděkoval za podporu Lence, která to se mnou musí snášet, podporovat, vařit a utěšovat. Bez ní by to bylo velice obtížně zvládnutelné, ne-li nemožné. Leni DĚKUJI!

Těším se na Vás na Mallorce, nebo při dalších závodech.

Zdraví
Ivar