GROSGLOCKNER-aneb o jednom splněném snu a vyhraném protestu

Vše začalo asi před 5-ti lety, kdy jsme byli na dovolené v Rakousku a autem vyjeli na ledovec Pasterze a ťukali si na čelo, jak ti někteří blázni jedou nahoru na kole! Mě se to ale zalíbilo a tak jsem začal škemrat: Tatí a nezkusíme to taky? Taťka, aby mě odbyl prohlásil: To víš, že jo, ale teď jsi ještě malý, tak později. Od té doby jsem systematicky každý rok taťku otravoval , že už jsem dost velký. Prostě jsem si tenkrát vzal do hlavy, že tam vyjedeme taky! 

Letos už taťka nevydržel a se slovy: Možná, že bych tam za rok už nevyjel sám, povolil. Vyrazili jsme ve čtvrtek večer a v noci byli na místě. Počasí nám však vůbec nepřálo. v Brucku lilo jako z konve a na Hochtoru sněžilo a bylo -8°C. Nedalo se nic dělat, jelikož jsme si neobuli na kola zimní pneumatiky, museli jsme čekat do druhého dne. Ráno jsme se vzbudili do krásného dne. Nesněžilo ani nepršelo a bylo pouhých -4°C (Hochtor). Mamča s Kájou vstávají také s tím, že nás kousek doprovodí. Nakonec vyjeli na Piffkar cca 17 km. Kontrolujeme zimní výbavu a vyrážíme z Brucku. 



Začínáme mírným stoupáním, které se postupně zvedá, ideální na rozšlapání. Přijíždíme na mýtnici ve Ferlaitenu a tady už přituhuje. První zalesněný úsek jde super a říkám si, co je na tom tak těžkého. Akorát taťka mudruje, že mu nejde přeřadit kašpárek. Držím s ním kasu a neřadím ho taky i když některé úseky by si ho zasloužily. Dokonce dojíždíme nějakého Čecha na supovi a v trikotu Superior team. Taťka jásá. Pán posléze krotí jeho ambice s tím, že je 3 měsíce po operaci srdce… 



Vyjíždíme z lesa a začíná peklo. Silný protivítr se střídá s bočním z obou směrů. Mám strach, že mě to sfoukne ze strže dolů do propasti. Oblékáme kukly a bundy. Silnice se také zvedá a už skoro nemluvíme. Taťka už ani nenadává-nemůže. Po zhruba 2:45 min dorážíme z Brucku na Hochtor. To nejtěžší nás teprve čeká a sice 2 km stoupání na Edelweisspitze. K mrazu a větru se přidává namrzlá silnice, která nepříjemně prokluzuje a zase se nám o nějaké to procento zvedá. 2 km úsek jedeme skoro půl hodiny. Konečně vrchol kam můžete vyjet na kole na Grosglockner Straße nejvýše 2571m.n.!!





Dáváme čas a gulasch supe na zahřátí. Oblékáme zbytek oblečení takže mám na sobě 6 vrstev a jedeme dolů. Cesta dolů mě moc nebaví jelikož mrznu a to nesnáším. Vítr se neutišil ba naopak a tak si hlídám, aby mě nesfoukl dolů dříve, než bych chtěl sám. Přibyl nám smrad z brzdových destiček a postávající auta, které se chladí. Ve 14:30 hod jsme byli dole. Mamča uvařila špagety a taťka si šel lehnout. Já neodolal a šel jsem s Kájou lézt na lezeckou stěnu. Příští rok jedeme až na vyhlídku Franty a Pepíka jak říká taťka. Letos to kvůli klimatickým podmínkám prostě nešlo. 



Další den se přesouváme do Uttendorfu, kde je vyhlášený mezinárodní triatlon, což je zase vrchol mé sestry Káji. Nejdříve nechci o závodění ani slyšet, ale Kája a taťka mě ukecali. Hlavně proto, že se jede na bikovém kole a terénem. První startuje Kája. Z vody leze na 4. místě. Na kole však nikomu nedává šanci a vytvoří si náskok, který si v běhu už pohlídá. Zlatá moje sestra. 

Jdu do toho i já. Obhlížím soupeře a ouha. Samá tri kombinéza a samý Tri oddíl. Já jediný plavky + nátělník, to bude mazec. Voda má tak 15°C, ale po včerejšku mi ani nepřijde tak studená. Distanc 200 m plavání, 3,5 km kolo a 2 km běh. Start závodu-okamžitě všichni uplavou a lezu z vody nakonec předposlední, jelikož jednoho soupeře chytily ve vodě křeče. 1.depo – nejde mi snad nic nandat a tak ztráta na první tři narostla na obludných 3,20 min. Konečně v sedle, kde se cítím zase dobře. Rozjíždím se a pomalu dojíždím 1. soupeře. Potvrdila se slova taťky, který tvrdil, že neumí jezdit na kole. Postupně dojíždím další a další, až jsem po dojezdu na kole na 3 místě!!!

2.depo-lepší přezouvání a držím 3. místo. První dvě kola běhu trpím jako zvíře, nejde mi dech a píchá na boku, takže mě začíná stahovat borec na 4. místě. Najednou chytám svůj asi 5. dech a rázem je všechno jinak. Začínám v posledním kole stahovat borce na 2. místě. 200 m před cílem už si plácá s rodiči, ale 50 m před cílem jsem 3 m za ním. Bohužel si mě všimne jeho trenér a začne na něho povykovat a on zrychlí. Do cíle vpadne vysílením a nemůže 5 min vůbec vstát. Já nakonec 3. místo v těžké konkurenci a při plavání, které mě upřímně vůbec nebaví, beru všemi deseti. 

Čekáme na vyhlášení, které se táhne asi 1,5 hod.po konci závodů. Vyhlašují sestru a jsem na ní pyšný. 



Teď jdu na řadu já, ale co to vyhlašují na třetím místě borce co byl za mnou?! To už však taťka gestikuluje na pořadatele a podává protest a to umí v němčině jenom sprostá slova. Pořadatel se však s ním nechce vůbec bavit, že prý DNF za neprojetí plného počtu kol na biku. To není možné. Je mi fakt smutno a to tak, že mám slzy a na nic se nezmůžu. Ale rodiče to nevzdávají a jsou odkázáni k hlavnímu pořadateli. Ten jde do vozu a ukazuje nám jakousi tabulku průjezdů, kde mi ve třetím kole chybí čárka. Takže jsem podle nich jel pouze 4 kola místo 5. To ale není žádný důkaz, rozčiluje se taťka a vytahuje trumf, že má závod a průjezdy na kole na kameře. A skutečně! Triumfálně rakušákům pouští všech 5 průjezdů a oni jenom nevěřícně kroutí hlavou, ale nic jiného jim nezbývá, než přijmout porážku. Jel jsem prostě tak rychle, že si mě pořadatel nevšiml 🙂 Všichni kolem mě krouží a samé šuldigung a sorry a že pohár určitě pošlou atd. 

Je mi zase fajn. Akorát jsem přišel o ceremoniál. Nakonec taťku uklidní natolik, že odjíždíme. To mě utvrdilo v názoru, který jsem tímto porušil, že jeden triatlon ročně je až dost a to jsem si splnil v Předboji. PS: Pohár ještě nemám a ve výsledkové listině mi pořád svítí DNF.