Rampušák aneb moje první seznámení (53×11)

Jelikož jsem si potřeboval spravit chuť po prokřečovaných Sudetech a Rampušáka jsem ještě nikdy nejel, byla moje volba ohledně letošní účasti celkem jasná. Letos navíc byla vlivem oprav komunikace i lehce zkrácená dlouhá trasa, která namísto 185 km měřila jen asi 165 km s převýšením 2700 m, tedy výrazně méně, než na Sudetech na jen o něco menší délce (155 km, 3386 m převýšení). Jelikož nikdo se Sokolů nemohl, domluvil jsem se s Kolíkáčem z CK Vinohradské šlapky, že se s nimi mohu společně ubytovat v kempu v Herolticích. V pátek pak proběhla večer krátká tiskovka v hospodě a okolo 23h se šlo spát. Předpověď na sobotu 22.6. je taková všelijaká, v noci na střechu chatky zabubnuje dvakrát déšť, ráno je sice zataženo, ale relativně teplo a silnice už pozvolna osychají. Tradiční předstartovní příprava (snídaně, hodně se napít, 2x záchod), pak ještě návleky na kolena i na ruce (vestičku nechávám rovnou na chatce) a hurá dolů do Štítů na rampušácký start.

Po křečích na Sudetech jsem neponechal nic náhodě a u Nutrendu jsem si v předstihu objednal balíček podpůrné výživy (chemie) na závod v hodnotě 568 Kč za skvělou akční cenu 399 Kč (dle sloganu výrobce). Původně jsem myslel, že si to vyzvednu už v pátek při prezentaci, ale to tam ještě nikdo od Nutrendu nebyl, takže se pro to zastavuji až ráno před startem, ale když vidím, kolik toho je, tak to tam radši zase nechávám, že si to vyzvednu až po závodě a využiji jindy, protože to bych do již plných kapes opravdu nenarval. 2x sojový suk, 2x tyčinka Twiggy a 2x Carbosnack tak budou muset pro dnešek stačit. Těsně před startem ještě sundávám návleky na ruce (dobrá volba) a odskakuji si k lípě na náměstí (ještě lepší volba). Pak už jen krátký proslov ze strany pořadatele a v 8:30 je odstartováno.

Po startu se ihned najíždí do asi 3 km kopce, konkurence se letos moc nesjela, tak se vpředu dostává šanci vyhřívat Kolíkáč ze svými věrnými boys v oranžovo-černých dresech a vůbec tam vládne zdá se dobrá nálada a pohoda, bylo by hezký jet se taky ukázat dopředu, ale konstantní tempo 20 km/h do odhadem 5% kopce mi to nějak nedovoluje a naopak jsem hodně rád, že první horizont přežívám jakžtakž aspoň na ocasu hlavního pole.

Po krátkém sjezdu za zaváděcím vozidlem přijíždíme do Horních Heřmanic, kde se přejíždí opravovaný most, je to tu úzké, jsou tu položeny přejezdové plechy, balík prakticky zastavuje a po maximálně dvojicích se pomalu přesouvá přes most. Vepředu bohužel nejsem a tak mohu jen pozorovat, že zatímco já ještě stojím před mostem, čelo už na druhé straně akceleruje do protikopce. Výsledek je tak předem daný a po celkem krátkém nerovném boji jsem odpojen od skupiny. Postupně se nás dává dohromady pět odpadlíků, nebo chcete-li stíhačů, ale po pravdě je nám všem celkem jasné, že balík si dnes už asi nesjedeme. V prvních dvou kopečkách za Lanškrounem toho mám cekem dost, ale pak se nějak adaptuji a začíná mi to docela jet. Ve skupině jsou tu se mnou (uvádím v pořadí st.č., jméno, oddíl a pro zajímavost i značka kola): 71-Jiří Přidal (CBASE Brno, TREK), 87-Miroslav Müller (NUTREND-KAC Olomouc, DURATEC), 63-Jiří Mašek (Kola Ledeč, AUTHOR), 46-Karel Škopek (HEC Jarton Jaroměř, APACHE), kousek za prvním bufetem v Mladkově (beru si tady jen banán za jízdy do ruky) dojíždíme ještě dvojičku 30-Libor Pořízek (Vysočina Cycling) a 16-Stanislav Mládek (CYKLOPROFI HOLICE), se kterým jsme společně s Laďou dojížděli loňský dlouhý Krušnoton. V této skupině pak absolvuji podstatnou část závodu a jeho všechna hlavní stoupání jako např. to na Luisino údolí (880 m.n.m.), Šerlich (985) a Komáří vrch (925). Počasí je takové všelijaké, spíše zataženo, ale občas vykoukne i sluníčko, občas spadne pár kapek, a to mnohdy i oboje najednou. Odhadem tak ve třetině celkové vzdálenosti se jede na mokru, takže hlavně ve sjezdech v lesních úsecích to chce dávat pozor, o čemž se přesvědčujeme ve sjezdu za Nebeskou Rybnou, kde na nás z pangejtu smutně kyne jezdec v dresu Alltrainningu (sice možná trénuje chytře, ale v závodě už mu to tak dobře nevyšlo). Postupem času někteří začínají v kopcích trochu odpadat (hlavně 63, která to tahala nejvíc v prvních kopcích po startu a 46, která naopak už od začátku v kopcích tahala spíš za gumu), ale zatím se ještě dokáží nějak dotáhnout zpět. V kopci na Šerlich dojíždíme ještě jezdce s číslem 10, ale ještě k bufetu nabere ztrátu a přijíždí tam až v momentě, kdy my už pomalu balíme a po krátké zastávce (doplnění bidonů, jeden voda, druhý ionťák, půlka rohlíku, banán, močopauza a seřízení předpětí lanka přehazovačky) pomalu odjíždíme. Ve skupině se dostávám čím dál více do pohody a zatímco někteří začínají mít v kopcích problémy se udržet, já si to kontroluji povětšinou hezky z čela. Aktivně si kromě mě počíná hlavně 16, která zde má přímé soupeře (87,46) v souboji o třetí místo v kategorii veteránů (V50). V Horní Rokytnici pole v několika horizontech docela potrháme, ale do Bartošovic se to ještě jednou (a naposled) všechno sjíždí. Následuje krátký oddych v údolí podél státní hranice s Polskem, na jehož konci dojíždíme ještě 20, a pak už je tu poslední větší stoupání směrem na České Petrovice. Tady trochu hecuji aktivní 16, která zase potrhala skupinu: Chceš jim ujet, tak pojeď! a trochu si to tady dáváme. Udrží se nás jen 71 a 30, ale jelikož pak zase trochu zvolňujeme, tak 87 a 20 se ještě dotahuje (46 a 63 tady definitivně zanecháváme svému osudu). Jedu zrovna čelo a v tom slyším, jak si pánové za mnou začínají něco vykládat, tak se k nim otáčím se slovy: Jo tak vy si tam vzadu povídáte, tak to ne, to zase trochu zrychlíme! a hovory s různě vtipnými odpověďmi typu: Kurva drát! rázem ustávají. Souboj o třetí místo v kategorii V50 se tak rozhoduje na posledním bufetu v Mladkově, kde 87 a 20 zastavují a ať prý jedeme dál. Pokračujeme tedy ve čtyřech, 16 prý začíná mít křeče, takže se na špici točíme jen ve třech. Kolegové po předchozím kopci zdá se trochu zregenerovali, takže v posledním magnetu na Boříkovice mám najednou zase co dělat, ale jede se mi dnes naštěstí dobře, křeče na rozdíl od Sudet široko daleko nikde v dohledu, kolena a zadek rovněž v pohodě, prostě nějak nemám, na co bych si kromě únavy stěžoval. Posledních cca 15 km je skoro zadarmo, zpestřením jsou závory v Červené Vodě, ale přijíždíme k přejezdu prakticky současně s vlakem, takže je z toho zdržení jen pár sekund. Následuje už povědomá příprava na závěr, někdo tu dokonce vylévá vodu z lahví, což u mě vyvolá lehký úsměv.

Dojezd do Štítů už je celkem poklidný, oproti zdejším zvyklostem se z důvodu opravy vozovky (sice byla prý nakonec dokončena v předstihu, ale změnu trasy na poslední chvíli už se nepodařilo projednat s úřady) vynechávají závěrečné dva větší kopce a my tak na metě 500 m vyzýváme 16, který už tu zůstal ve své kategorii sám, své místo má jisté a nemusí se tak do posledního kopce rvát: Tak nám to můžeš rozjet!, na což celkem ochotně reaguje (přitom posledních 25 km skoro nestřídal). My se za něj narovnáme (já jako prostřední) a když někde kousek za metou 200 m vidím, jak to 30 začíná vpředu shazovat, nastává pro mě ten správný impuls a na 53-19 vystřelím vpřed vstříc poslednímu kopci. Číslo 30 tím přehazování docela ztratilo, ale 71 reaguje a je kousek za mnou. Já bohužel seznávám, že ačkoli se mi včera v autě nezdál ten dojezd na náměstí zase tak strašný, v aktuální situaci docela krutý opravdu je. Teď už je mi jasný, že jsem si měl vpředu taky shodit na malou, sotva točím nohama, mám už tam 53-24 (53-28 se mi tam už fakt dávat nechce) a kadence přesto znatelně klesá, i když to rvu ze sedla, co to jde. 71 na malé placce jde celkem lehce přede mě, shazovat se mi nechce, že by mi mohl z té 24 klidně i spadnout vpředu řetěz, no prostě nenadělám s tím už nic, nepomůže už ani zahecování: „Radime dávej!“) od kamaráda Lukáše Ouzského, který už si dává zasloužené pivečko v cíli, a kadencí asi tak 35 protínám cílovou pásku.

Nakonec se stopky zastavují na 5:51:02,7 h, což stačí na 46. místo absolutně z celkem 79 účastníků a 29. místo v nejpočetnější kategorii M ze 45. Oboje tedy lehce druhá polovina, na tu první půlku to chtělo být tak o dvě skupiny více vepředu, na což si myslím, že fyzicky i bylo. Takže třeba příště, jenže ono se to lehce říká, ale už hůře realizuje s vědomím té velké porce kilometrů před sebou a navíc to i docela bolí aneb jak správně poznamenal Mirek z CK Záluží: jeho 100 m ztráty na hlavní balík na Výprachticích je v přepočtu několik tisíc kilometrů v tréninku! No a v mém případě to nebylo o stovce, ale v lepším případě o stovkách metrů. Každopádně jsem rád, že na rozdíl od Sudet bylo dnes zdravotně vše v pořádku, trochu zlobila akorát technika, kdy řetěz na horních čtyřech pastorcích nešel úplně přesně, nicméně snížení předpětí lanka na bufetu na Šerlichu (cca 100. km) pomohlo a zbytek už tak byl úplně v pohodě i technicky. V cíli mě tak ovládla myslím celkem po zásluze dobrá nálada z dobře odvedené práce a došlo i na nějaké to focení se spokojeným bronzovým Kolíkáčem, váženým Rampušákem, kolegy z CK Záluží a Olinem:

Celkové výsledky dlouhé trasy jsou zde a po vzoru Ondry přidávám ještě i něco hezkého na závěr od fotografa pořadatelů:

V sobotu večer pak samozřejmě nechyběla dlouhá tiskovka v hospodě s CK Vinohradské šlapky a s CK Záluží a druhý den pak ještě výjezd na Dlouhé stráně (s bouřkou asi 2 km pod vrcholem) s CK Záluží, takže celkově vzato zase jeden krásnej víkend na kole, jen těch mokrých sjezdů mohlo být o něco méně.