Klokočenský klobouk aneb do třetice všeho dobrého

Na startu se sešla podobná konkurence jako loni, akorát chyběl vítěz prvních dvou ročníků Martin Pávek. Naopak Honza z Jablonce dorazil, takže bylo jasné, že o vítězi se rozhodně nejspíše opět mezi námi dvěma. Po startu dochází k jemně komické příhodě, dopředu jde totiž evidentně z propagačních pohnutek jezdec v bílém dresu (vlastně spíše bavlněném tričku) místní TO Údolí Raků, za vesnicí se najíždí na takový můstek vedoucí ze silnice na pole, ale asi mu trochu chybí zkušenosti, najíždí na ten můstek přímo od přilehlé krajnice pod velmi malým úhlem, navíc je tam docela hrana, takže to končí, jak to asi skončit muselo, tzn. sesmeknutím předního kola na hraně a pádem jezdce přímo na úzký mostek. Nic se mu tedy nestalo, ale jediný možný průjezd je nyní zcela zablokován, a tak všichni ostatní brzdíme, zastavujeme a čekáme, až se tento jezdec-letec zvedne. Naštěstí v té velké brzdící mase už nikdo další nelehnul, což se v podobných momentech jinak poměrně často stává. Holt zřejmě samí zkušení jezdci.

Po této příhodě se dostávám do čela, Honza za mnou a za námi už docela mezera, takže na první kontrolu k Fandovi do stánku ve Struhařově už přijíždíme zcela osamoceni a první jezdci za námi přijíždí až v okamžiku, kdy my odjíždíme. Od startu se tak závod stává prakticky soubojem naší dvojice. Hned pod Struhařovem na Mikešově stezce jsou neskutečné nánosy bláta (od stavby), takže kola zabahněná až po ráfky, ale naštěstí by nás už dneska a nic horšího potkat nemělo a navíc jsou při cestě i nějaké brody, které by mohly s bahnem trochu pomoci. Jo brody – před Hláskou v údolí Mnichovky jsou dva, ale jet se nemusí ani jeden. My ale pod mým vedením projeli oba! Holt teď už to vím, příště je potřeba držet stále levý břeh a nikam nepřejíždět, na konci je úplně nová lávka, která tam dřív nebyla. Takže pro příště.

Jinak trasa probíhá celkem poklidně, z Propasti tentokrát nevolím obvyklou cestu přes Černé Voděrady (je to vyhlášené jako orientační závod, takže trasa není pevně daná, dané jsou jen kontroly-hospody na trase), protože jednak je to větší převýšení a my oba víme, že v dlouhých kopcích spolu dnes nemusíme vysloveně bojovat, jednak ve Voděradských bučinách bude po předcházejícím nočním lijáku pěkně mokro, takže se spíš držíme asfaltu. Na poslední kontrole v Louňovicích pak vyhlašuji, že od teď už se může útočit (do té doby Honza někde ani pořádně neznal trasu, protože jsme jeli trochu jinudy než loni) a hned v první a zároveň asi i poslední možnosti v táhlém horizontu do Svojetic zkouším odjet. Když se ještě kdysi jezdil na jaře závod MTB Posázavím, tak jsem tady taky dokázal většinou vždy něco získat, chce to nechat tam velkou placku a jet, co to dá. Je to jen nějakých 350 m délky, ale ejhle, naskakuje tam docela slušná mezírka a ve vesnici už je to dobrých 20 s k dobru, tak teď už to jen udržet. Závěr si tedy docela dávám (trvale nad 190 tepů), ale Honza po mně ani nějak zvlášť nejde, takže je to nakonec víc než minuta náskoku a vydařená dvojitá obhajoba (celkově potřetí). Jo kdyby šlo takhle vyhrávat pokaždé, tak se snad tou cyklistikou začnu nakonec ještě dobře živit.

Celkový čas 1:52:23 h (průměr cca 25 km/h) je cca o 10 minut horší než loni, ale letos tam byl jeden extrémně blátivý a tedy pomalý úsek, sám jsem nás trochu zbytečně poslal do dvojitého brodu a hlavně prakticky od startu jsme jeli vpředu jen sami dva, takže nebylo ani nutné si nějak zvlášť hlídat záda a jet neustále naplno. Vyhlášení výsledků proběhlo večer v kulturním sále, na které navazoval bál s hudbou a vypadalo to, že se to docela dobře rozjíždí, ale já měl ještě bohužel večer ještě jinou akci, tak jsem se musel někdy před 21h vzdálit. Každopádně díky všem pořadatelům (video z  ročníku 2012 je prefektní) a budu se těšit zase za rok, pokud to půjde!