Praha – Doksy (CKKV/UAC) aneb opět propršený svátek všech silničářů
Poslední květnový čtvrtek s sebou přinesl jak jinak než klasiku všech klasik Praha – Doksy. Je to tradice, je to svátek, jsou to v podstatě takové cyklistické Vánoce. Ale co je to všechno platné, když takové Vánoce celé proprší … a to se právě Doksům stalo již potřetí v řadě! A to tu přitom v minulosti bylo kolikrát tak krásně! Předpověď přitom ani zase tak zle nevypadala, mělo se jet v dešti jen na začátku, a pak to mělo pomalu ustávat, ale skutečnost byla taková, že až na malé výjimky se nakonec jelo v dešti od startu do cíle! A k tomu ještě ukrutná zima snad ještě větší než loni, kdy už se přitom zdálo, že to horší snad ani být nemůže (tímto dnem odstartovaly loni ty ničivé povodně). Ale mohlo a bylo (v cíli cca jen 9°C)! Není divu, že ze Sokolů se na startu téměř nikdo neukázal, dorazili jen ti největší tradicomilci, tedy Michal a já a vlastně ještě i Přemek, ovšem ten již v dresu jiného týmu.
Start byl klasicky v 15:20, moc nechápu ty, co na něm stáli jen s návleky a dole krátký – no jeden takový se klepe už na startu jako ratlík, tak si říkám, že tebe chci chlapče vidět v cíli. Já jedu sice krátký-krátký, ale plus komplet návleky (včetně treter) a vesta. Prší už od startu a je fakt zima, tím spíš, že se jede prvních cca 20 km jede volněji za zaváděcím vozem. Michalovi jsem už před startem záviděl, že si vzal dlouhé rukavice a teď za jízdy a tedy ve všudypřítomné odstřikující vodě ze všech stran okolo mu je závidím ještě o něco (o dost) víc. Závory před Všetaty jsou klasicky dole, takže ideální šance k poslednímu odskočení před tím, než to vypukne. A vypuklo to brzy a dle očekávání v Čečelicích, kde úvodní zatáčku kroužím po boku s pozdějším vítězem Nežerkou, který byl celou dobu zalezlý pěkně vzadu a povídal si s kolegy ze svého týmu. Ale jak už je dobře známo z dřívějších závodů, najíždět do kopce po boku s Vaškem Nežerkou není žádná výhra, on si párkrát šlápne a hravě je tam, já dřu jako mezek … no a nejsem tam. Vysypalo nás to s Michalem a dalšími sice o kousek, ale přesto poměrně přesvědčivě. V Byšicích před nájezdem na hlavní se ještě odpoutáváme ve třech od zbytku odpadlíků a od benzínky v poměrně citelném protivětru se snažíme dotáhnout na už také odtrženou skupinku před námi, točíme krátké špice v poctivém kolotoči, že ten na Mallorce byl proti tomu úplné nic, ale bylo by to asi málo platné, kdyby do osudu nezasáhla šťastná náhoda, konkrétně kamion. Natlačil se před nás nahoře těsně před horizontem a vzápětí zpomalil, protože za skupinkou před námi už se vytvořila kolona několika aut, za ní dojel kamion a za ním jedeme my totálně schovaní v závětří, jedeme najednou úplně lehce stále přes 35 km/h a ani o tom nevíme, zatímco ti před námi se dřou na větru (ale je jich na to taky o dost víc). Kamion zkrátka pracuje za nás, což je umocněno i tím, že letos se neodbočuje na Řepín (uzavřená silnice kvůli sesuvu půdy) a pokračuje se po hlavní I/16 přes Vysokou Libeň a Mělnické Vtelno, kde teprve se z ní odbočuje na Chorušice a Velký Újezd a dále na Nebužely, kde se napojuje na původní trasu. Ve Vysoké Libni přeskočíme kamion a pak stačí pár šlápnutí a jsme ve skupině před námi, bohužel při těch pár šlápnutí na plný výkon mi nehezky zacukalo ve stehnech, tak mám docela obavy, jak to bude dál. Ve skupině je nás dohromady 12, ale moc kompaktní jízda to není, po hříchu musím spíše říci, že v takto tempařsky neurovnané skupině s podivným střídáním jsem už dlouho nejel, a to snad ani mezi bikery. Nevím věru, co bych jí vytkl dříve, zda veliké skoky v rychlostech po vystřídání, tvoření děr uprostřed skupiny a jejich následné nezalepování nebo odstřídávání za vítr místo na vítr a našlo by se toho asi ještě i víc. A ve finále mě pak ještě jeden přede mnou málem sestřelí, když mě zavře do zatáčky tak těsně, že musím z asfaltu na trávu, ale naštěstí to ještě dávám. K tomu střídání ještě, ony to spíše byly takové nástupy se zrychlením klidně o 5 km/h a více a zvláště pro ty na konci skupiny to pak bylo hodně nepříjemné, následně se to pak zbytečně trhalo a znovu sjíždělo, zkrátka nic moc příjemného to nebylo a bylo mi jasné, že s tímto stylem asi nikoho nedojedeme a budeme rádi, pokud někdo ze zadu nedojede nás (nakonec se nestalo ani jedno). A do toho ten déšť a ta zima! Prsty na rukou už skoro necítím a i od nohou se šíří do celého těla nepříjemný chlad. Naštěstí aspoň ty záškuby ve stehnech zdá se ustoupily.
Kokořínské údolí se tak nějak chvíli jede, chvíli zase nejede, chvílemi se to trhá a zase sjíždí, prostě tak nějak klasika této skupiny. Mezi rozumnější členy počítám hlavně Michala a ještě asi dva tři další jezdce, ale to je málo. Trápí mě hlavně jezdec na černozeleném DURATECu, který mě už podruhé v krátké chvíli málem sundal do škarpy, ale jinak si začínám docela zvykat. Nepříjemné je, že se mi čím dál víc chce si odskočit na malou, pauza u závor už je zapomenuta a já se teď ze všeho nejvíc z celého závodu těším na to, až si v cíli budu moci konečně ulevit. Ale třeba mě z toho dostane Romanov, protože tam má člověk většinou najednou úplně jiný starosti. A taky jo, jestli jsem si původně plánoval, jak v romanovském kopci nasadím tempo, potrhám skupinu, poztrácím tady hlavně ty nezbedy a nahoře se utvoří skupina nová a lepší, tak to byl velký omyl. Vepředu jedou stále ti samí nezbedové a pěkně mi tu natahují držku, tepy přes 190 bmp, jsem sice někde mezi prvními šesti, ale tempo rozhodně neudávám a spíš jen zoufale visím alespoň na oční kontakt, Michal se trápí ještě víc a couvá dozadu, krev stoupá do krku, ještě chvíli a budu se muset rozloučit! Naštěstí je tu ale konečně horizont a já jsem tam, resp. s nějakou 5 m dírou, ale naštěstí jak rychle se ten kopec vylétl, o to víc se teď parkuje, takže se dotáhne i Michal a další, až je nás z původních dvanácti zase jedenáct. Kostky ve Mšeně nás opět trochu roztrhají až na dvojičky, ale zase se to sjede a už je tu Lobeč, kde Michal chytá na nejprudším asi 300 m dlouhém úseku snad 100 m ztráty, a to už se s ním v duchu loučím, o to větší je moje překvapení, když už v Nosálově tam je zase zpátky a ve sjezdu dokonce diktuje tempo. Původně jsem byl s Michalem předběžně domluvený, že pokud budeme spolu ve skupině, tak cca 2 km před cílem vím o jednom moc pěkném místečku, kde se to dá nakopnout a třeba i ve dvojici ujet a udržet to až do cíle, dokonce jsme měli pro spuštění této akce dohodnuté heslo „KRLEŠ!“, ale když se s tím ve Žďáru Michalovi připomínám, tak nevypadá, že by do nějaké takové akce ještě dnes chtěl jít, což se mu po dosavadním průběhu vůbec nedivím. Párkrát se ještě zrychlí, párkrát se to zase sjede, v tom mém vyhlídnutém místě do toho místo mě prásknou jezdci v týmu Dexter a Derfl kola, za nimi startuje jezdec v bílo-zeleném dresu (Domanský), tak ho hbitě hákuji a za námi už je pěkná mezera, takže by to takto aspoň takto ve druhé dvojici mohlo vyjít. V krátkém rozbitém sjezdu náskok ještě trochu navyšujeme (hlavně tady nedefektit, sem tam je okolo vidět i někoho, jak stojí a opravuje), pak už se za námi formuje stíhací smečka, ale cíl už je blízko, takže celkem s přehledem si svou pozici pohlídáme a v závěrečném jakoby spurtu mám překvapivě i docela navrch, takže nakonec celkem solidní 3. místo v původní 12-členné skupině (v závěru již jen 9-členné).
V celkovém pořadí mi dosažený čas 2:41:51,35 h (průměr 32,59 km/h) stačí na relativně slušné 24. místo absolutně (ze 49), 15. v kategorii B (z 22) a hlavně na zisk celkem zajímavých 67 bodů (přece jen lidí tu nebylo tolik, jako kdyby počasí vyšlo). Michal skončil se ztrátou něco přes minutu (kterou tedy nabral na těch posledních 2 km) na 30. místě a byl tedy poměrně blízko zisku ceny za 32. místo (32. ročník = zvláštní cena za 32. místo v každém balíku), příště to holt bude muset lépe propočítat. Zvítězil Néža (to už je skoro zbytečné dodávat) v čase 2:23:19,14 h (průměr 36,84 km/h – při porovnání časů s předchozími je třeba vzít v úvahu, že letos byla trasa minimálně o 6 km delší než jindy). Jinak v cíli se mi překvapivě na záchod už ani nechce, ač jsem se toho přes polovinu závodu nemohl dočkat, zato se do nás všech dává ukrutná zima, po sesednutí z kola vůbec necítím chodidla a připadám si, jako bych stál na nějakých cizích kůlech … no prostě zážitek. Ještě že je tu Klára s termoskou s čajem, suchým oblečením (akorát suché boty jsem si blbec nechal v autě u teplárny) a hlavně autem, které nás zaveze ještě na večeři do Starých Splavů (ne Hamrů a vím o tom), a pak domů, do Prahy, do lékárny… Celkově vzato s výsledkem asi spokojenost, s počasím přesně naopak. Je až s podivem, jak již 3x za sebou počasí nevyšlo, přitom by to byla taková akce, taková pěkná trasa, takoví soupeři…
A na úplný závěr ještě uvádím trochu té osobní statistiky v tomto závodě a odkaz na nějaké fotografie ze závodu, resp. z vyhlášení.
Naši partneři
