Železný dědek (UAC) aneb poslední kopec musíš napálit

Na místě jsem sice byl o dost dříve než loni, ale i tak bylo už docela pozdě. Lidí sem jezdí totiž opravdu hodně, takže už se těžko hledalo volné místo na parkování (nakonec až za JZD v poli), na prezentaci pak bylo docela daleko a najednou už se to řadilo do startovního koridoru a já se ještě musel aspoň trochu rozjet, odlehčit a na startu jsem tak stál docela vzadu. Po startu se hned najíždí do táhlého asi 5 km dlouhého kopce na Kozmice, kde se mnohokrát mění sklon a je to takový docela zrádný kopec zvlášť takhle po startu, kdy se to láme. Jak startuji zezadu, tak ani nemám ambice zkoušet dojet čelo závodu, prostě si jen koukám hlídat nějakou slušnou skupinku. Zpočátku jedu s Hankou Doležalovou, ale pak ji nechávám někde za sebou a nakonec končím ve skupince zhruba 20 lidí, kde vlastně ani nikoho pořádně neznám, je tu pár mladších jezdců, ale většina je spíše ze staršího balíku (Liška z CKKV, Tůma z TJ VARTA Sokol KD). První kolo tradičně docela trpím spíše na konci skupiny a kolikrát si pěkně zaskáču na gumě, ve druhém kole už je to o něco lepší a začínám věřit, že by mi to dnes už ujet asi nemělo. Ve třetím kole za Kozmicemi mě pak najednou kdosi zdraví a on to světe div se starý známý harcovník Míra Zbuzek z CK Záluží, se kterým už jsme se něco společně najezdili. Ani nevím, kde se tu tak najednou vzal, nejprve si myslím, že nás dojel s nějakou skupinkou zezadu, ale říká, že jsme naopak dojeli my jeho, akorát jak jsem byl schovaný před bočním větrem někde u středu silnice, tak jsem si toho vůbec nevšiml. No každopádně jsem moc rád, že tu mám konečně někoho známého a po chvilce Mírovi navrhuji, že v posledním kole bychom mohli něco zkusit, protože spurteři nejsme ani jeden a ve skupině 20 lidí by na nás zbyla spíše místa někde na konci, ale moc se na to v tuto chvíli netváří.

Samostatnou kapitolou, která také stojí za zmínku, je dnes počasí. Ráno před odjezdem pršelo, před startem svítilo sluníčko, pak se zatáhlo, nejprve párkrát zakrápalo, při průjezdu do třetího kola nás to v cílových v Soběhrdech už trochu opláchlo, pak nahoře zase zasvítilo sluníčko, aby nás to krátce na to před Benešovem zase osprchovalo a v posledním kole nás okolo Kozmic lízl takový velký černý mrak, ze kterého jsme už zmoknout nestihli, ale silnici nám nakropil velmi solidně, takže se vzájemně docela ocákáváme. No a pak zase sluníčko a těsně po dojezdu liják, prostě takové trochu aprílové počasí. K tomu ještě velmi silný a citelný jihozápadní vítr, na který bylo dobré ve skupině nějak pozičně reagovat, zvlášť když trasa tvoří vlastně trojúhelník, ale po hříchu jsem pozoroval, že ne každý věděl co a jak, takže střídání i jízda v háku občas vázla a kdekdo se i celkem zbytečně větral, aniž by musel, ale tak celkem to ještě docela šlo a je fakt, že na špici jsem se protočil jenom párkrát, takže si asi ani nemůžu moc stěžovat.

Jinak tepy mi dnes chodí docela pěkně, rychle reagují na změnu zátěže a v kopcích se drží docela vysoko, takže začínám pomalu spřádat plány do posledního kola, ve kterém se kopce už nejedou očividně tak dravě, jako na počátku. Na některých soupeřích už je přece jen trochu znát únava, kdežto já i podle těch tepů cítím, že jsem ty kopce schopen jet víceméně podobně jako na začátku, což mi dává docela dobré vyhlídky na dojezd do cíle, který je nahoře na kopci, který je docela dlouhý (cca 2,5 km), ale není až tak prudký a dá se v něm udržet relativně dobré konstantní tempo. A jelikož na rozdíl od předchozích kol se do něj dole najíždí více než rozvážně, není na co čekat. Vyjedu si na nějakou pátou pozici a když se stále nic zvláštního ohledně tempa neděje, šlápnu do toho trochu víc a jdu do toho. Zezadu sice zaslechnu něco ve smyslu „Celou dobu se jen veze…“, ale to není až tak úplně pravda, na čele jsem taky párkrát byl, i když určitě ne tak často, jako jiní. Spíš mě udivuje, že mě nechávají tak relativně snadno odjet, když přitom všichni vědí, že nahoře už je cíl, za zadním kolem se mi drží jenom jeden a pak už je tam docela znatelná mezera. Prvních 500 m se nekoukám nalevo napravo a jedu časovku do kopce, pak už spíš jen údržbu tempa, protože síly samozřejmě docházejí a teprve v poslední zatáčce pod Soběhrdy si trochu povyjedu, abych se podíval, kdo je to tu se mnou a on to Míra! Tak vida, to bylo řečí, že se mnou nepojede, ale samozřejmě si mě ujet nenechal a navíc jde okamžitě dopředu a ještě potáhne tempo, takže i v háku za ním se z toho pro mě opět stává časovka do vrchu. Občas se otáčím dozadu, ale tam vidím jen stále větší mezeru možná už i přes 200 m, takže to si už říkám, že by mělo vyjít. Míra však stále jede jako lokomotiva a navíc v posledním přizvednutí kopce do vesnice spatříme před sebou dva osamocené jezdce (nikoli dvojičku jako jsme my, protože tihle jedou odtrženě kousek od sebe), takže Míra nepolevuje a jede stále konstantní tempo, které teď na prudším sklonu už ale nejsem schopen akceptovat, takže mi trochu, ale celkem podstatně odjíždí. Ze společného spurtu tedy opět nic nebude (stejně jako na Rampovi), ale budu se těšit někdy příště. Dneska mě to ale ani nějak nemrzí, v tom samotném závěru už jsem na to neměl, ale zase jsem svojí aktivitou vyprovokoval ten pro nás rozhodující únik, který pro nás znamenal odhadem aspoň tak 17 míst k dobru, a to se počítá. Jako satisfakci aspoň ještě kousek před páskou předjíždím jednoho z té dvojičky před námi, sice v posledních 150 m na trochu rovnější pasáži ještě zkouší roztočit svoje vysoké ráfky, ale už to nestihne. Jak dopadl Míra s tím druhým jezdcem nemám tušení, ale myslím, že ten si to už pohlídal.

Každopádně dojezd se nám tentokrát docela povedl, tak se v cíli s Mírou poplácáváme po ramenou a koukáme, jak jsme dopadli časově, protože ještě dole v Bedrči jsem se koukal naposledy na stopky a říkal si, že když se vejdeme pod tři hodiny, tak to bude velký štěstí (loni 2:56:13 h, ale letos se i vítěz zhoršil skoro o dvě minuty, takže je asi logický, že já skoro o čtyři). No a v cíli mně stopky ukazují 2:59:59 a Mírovi 3:00:01, takže jsme opravdu zvědaví na oficiální časomíru, jak to vlastně dopadlo, ale nebudu dlouho napínat, dopadlo to nakonec dobře – já 2:59:58,1 a Míra ještě o 2 s lépe, což dělá průměr 33,3 km/h. V celkovém pořadí UAC z toho nakonec bylo 53. místo z z 97 (v mojí kategorii B pak 29. z 39), takže poslední dobou tradičně lehce druhá půlka, v absolutním pořadí všech účastníků už to vypadá o něco málo lépe – 112. místo z 232, ale samozřejmě mohlo to být i lepší, skončili před mnou i soupeři, se kterými bych asi měl být schopen jet. Z vítězství se tentokrát radoval loni druhý Václav Nežerka (LAWI – Author Teamu) v čase 2:31:16,38 h (průměr 39,7 km/h) s těsným náskokem před svým týmovým kolegou Petrem Zahrádkou a třetím Danielem Veselým z týmu CK Kolokrám-Svijany.

Celkově vzato s výsledkem asi docela spokojenost, lepší už to s přibývajícím věkem s mladšími soupeři ve stejné kategorii asi nebude a člověk musí být rád i za dílčí úspěchy třeba v podobě toho zvládnutého dojezdu. A navíc na tento závod se nejezdí až tak pro výsledky, ty jsou jen pro pár vyvolených, ale zejména kvůli jeho rodinné atmosféře a mohutné divácké podpoře na trati, o které se jiným závodům ani nezdá. O tom mimo jiné svědčí i celkových 232 účastníků, což už je číslo obvyklé spíše pro maraton než pro lokální závod. A jestliže tolik lidí má důvod se sem rok co rok vracet, tak v tom prostě už musí něco být!

A na závěr ještě pár fotek ze stránek závodu o tom, že na trati lze kolikrát kromě závodníků spatřit i leccos zajímavého z techniky i sportovních úborů: