Klikovy vrchy (UAC) aneb opakovaná selekce je matka moudrosti

A šláplo se do toho skutečně zostra, z mého pohledu to na žádné povídání tentokrát opravdu nebylo, a to nejen se Zahradou (jako minule na „Králi vrchařů“), ale ani třeba s Přemkem nebo kamarádem Pepou Jakoušem, který coby bývalý vítěz UACu dorazil na závod tohoto seriálu asi tak po dvanácti letech a stylově zrovna na ten samý, kterým svou aktivní závodní kariéru původně končil. Už za křižovatkou na horizontu za Bělčí se to hodně natahuje, vepředu samozřejmě úplně nejsem (sice jsem to zkoušel se tam procpat při levé straně ve sjezdu z Bělče, ale jako na potvoru se to zablokovalo na zúženém můstku dole a ve výjezdu na horizont už jsem na to posunout se dopředu prostě neměl), vpředu za to někdo bere (asi LAWI), a to je začátek mého konce v prvním balíku. Jednu díru si sice ještě na hranici poblití na nepříjemném bočním větru docvaknu, ale sotva se dostanu za zadní kolo posledního jezdce, cukne to znovu, a to je pro mě konečná, na takovouto „zábavu“ prostě nejsem výkonově stavěný. Sice 190 tepů tam mám určitě (ráno se mi ale vybila baterka v tepáku, tak to nevím přesně), ale není to nic platný a čelní grupa mě tam nechává jako patník. Spojuju tedy vynuceně síly s těmi za mnou a taky to není špatné svezení, občas mám celkem i co dělat, abych nevypadl i odtud, aneb jak je vidět na téhle fotce někde před Lánama, vypadám nejen já už docela okorale:

Kruhák v Lánech, pak sjezd do Myší díry, tam se dostávám na druhé místo, takže v prvním výjezdu mám trochu náskok a mohu si tak dovolit ten luxus nejet úplnou krev a zapojit se postupně do vláčku ostatních. Ke konci už tedy musím trochu přišlápnout, ale žádná ukrutná kalba to nebyla, takže to se docela povedlo. Před druhým kopcem, kterým je úplná novinka – Pustověty (nikdy předtím se tu Klikáče nejely a dost lidí mi před startem říkalo, že tenhle kopec ani nezná) to zkouším udělat podobně, ve sjezdu odjíždím tentokrát všem a dole jsem jasně první, takže úvod kopce opět trochu oddychovací čekačka a šetření sil. Jako první mě překvapivě nedojíždí nikdo ze soupeřů, ale chlapík na biku, kterého jsme dojeli nahoře nad Myší dírou a který se k nám tréninkově pohotově přidal. Pak už postupně dojíždí další a já musím chtě nechtě zase přišlápnout a tentokrát docela dost. Navíc tenhle nový kopec, jak jsem si ho procházel před závodem ve fotogalerii u Kolbabáků, byl prezentován jako lehčí odvar za vynechanou Bukovou z Městečka, ale zase tak úplně lehkej odvar to není a kousek před horizontem jsem naopak na odvar zralý spíše já. A do toho nás ještě těsně před horizontem dojíždí čelo staršího balíku – Janoušek, Hájek, Kapr a další, na konci povlávající Kolíkáč s pěnou u huby křičící na adresu soupeřů před sebou „Vy hovada!“ (což v tomto případě není nadávka, ale spíše vyjádření uznání nad jejich kvalitním výkonem ve stoupání), já mu říkám ať nehudruje a šlape a snažím se ho zahákovat, abych se s nimi aspoň chvilku svezl. Zpočátku to vypadá docela nadějně, ale za Lašovicemi je další pro mě nečekaný horizont, a tam to pro mě zase končí, vpředu za to někdo bere a i když bych tam strašně moc chtěl taky být, tak na to prostě jaksi nejsou fyzické prostředky. Takže další selekce, dědkovská leading group mi mizí postupně z dohledu a já musím opět čekat na ty, co zůstali za mnou. Naštěstí to netrvá dlouho a zezadu přijíždí pár lidí z té původní mojí skupiny (dva se naopak udrželi a jsou nyní vepředu) společně s další skupinkou „dědků“, ve které je i Pepa Burgr a další. Dohromady je nás asi sedm, tempo se rozhodně jede a horizonty směrem na Velkou Bukovou mě už dost bolí. Ve sjezdu se to pak trochu natahuje, zkušená trojice ze staršího balíku je vpředu, tak se za nimi také protahuji, v jedné ostré pravé taktak unikám sestřelení jezdcem za mnou (nějak nemohl na celokarbonových ráfcích na mokrém asfaltu pořádně dobrzdit), ale dole na mostě jsem za těmi třemi mazáky už v závěsu a naopak za mnou je citelná díra. Tak teď už jen vydržet to s těmihle „pány v letech“ až nahoru a bude to dobrý. Jenomže to až nahoru zrovna znamená největší kopec z Roztok na Leontýn a je jasný, že tady nikdo nic jistý předem nemá a mít nebude, hlavně tedy já ne. Zpočátku odskakuje jeden, pak já a dva za mnou, ale ještě před nejprudší zatáčkou se to zase sjíždí a já tam najednou vlaju vzadu jak prapor na zádi parníku, dávám do toho opravdu všechno, oči mi lezou z důlků, dech nestačí, nohy bolí jako kráva, ale světe div se tam stále jsem. Pak krátká skoro rovinka na vydechnutí a mobilizace sil do poslední asi nejtěžší části kopce. Užuž začínám spřádat plány, že by snad bylo reálný se udržet až nahoru a najet tím pádem asi rozhodující náskok na jezdce z mého balíku za námi (co zůstali pozadu už ve sjezdu), ale v tom těsně před tou dlouhou zatáčkou na začátku lesa zezadu přiletí „staříci“ Václav Hájek s Petrem Michalem a v tu ránu je konec srandy, protože jdou okamžitě dopředu, Burgr a spol. na to jako jejich přímí soupeři reagují, co reagují, pane bože oni to dokonce snad i akceptují, kdežto já na toto mohu reagovat akorát tak jen svou nataženou a zkřivenou držkou. Kde nic není, ani čert nebere a já jsem tady vysátej jak jesenka, takže musím chtě nechtě udělat staříkům pápá a domotat to nějak nahoru sám. Naštěstí v tom nejsem až tak úplně sám, motá se nás tu odpadlíků víc, kousek přede mnou je na tom obdobně Radek Procházka a ještě jeden, ty sice oba postupně předjedu, ale přesto jsem stále tak nějak sám. Nahoře mám na skupinku tak 40s zásek, to bych ještě mohl ve sjezdu do Zbečna dát, říkám si, pětikopec mi minule pomohl k lepšímu umístění směrem nahoru, tak třeba mi teď pomůže i ve směru dolů. Dávám si ve sjezdu pěkně, ale marná sláva, dole je to stále zhruba těch 40s a už na mě mává Sýkořičák a naopak já mávám nadějím na dojetí té skupinky. Tak to bychom měli další eliminaci, ale což, aspoň se mohu v kopci do Sýkořic trochu vzpamatovat a orazit. Zpočátku nikdo vepředu, nikdo vzadu, ale akorát na horizontu (opět skvěle propočítané dojetí, stejně jako předtím na Pustovětech, tak aspoň tohle by mi dneska docela šlo) mě dojíždí dvojička Löbl ml. (Stark Cycling Team) a Šindelář (Saxo), se kterými je to z jízdy pololeklé ryby najednou celkem slušný kvapík a už mě to začíná zase bavit. Za horizontem nad Bělčí dojedeme Pepu Burgra, který také odpadl, a naopak nás i při celkem svižné jízdě dojede zezadu docela větší skupina s Tomášem Habětínem a Miroslavem Bílkem, takže z CSK Markus jsou tu už tři plus několik dalších (třeba Luboš Černý z CFC) a docela se jede. V magnetu pod dráty za Žilinou nám nastupují Richard Löbl s Jiřím Postlerem, trochu to jde na můj vrub, protože se tak děje těsně pod odstřídání prvního jezdce, kdy já z druhé nastupující pozice bych to teoreticky měl krýt, ale protože jsou jenom dva, do cíle zhruba 4 km a nás tu zbývá pořád o dost víc, tak to nijak nehrotím s tím, že je necháme vyvětrat a ve finálovém stoupání si je vychutnáme jako malinu. No trochu jsem se přepočítal a dovezli si půl minutový náskok až do cíle, ale stane se. My ostatní pozůstalí ve skupině ovšem nijak přehnaně netruchlíme a soustředíme se na náš závěr. Celkem jsme to pojali rozumně, meta 1 km do cíle nechala ještě všechny poměrně v klidu a rozdráždila to až meta 500 m. Nechal jsem tam malou placku, schoval se za Láďu Šindeláře a vyrazil. Prvotní zrychlení bylo docela dobré (pomohlo i zafandění od Pepy, který si sjel kousek pod cíl, aby mě trochu vyhecoval a povedlo se) a celkem snadno jsem šel ve skupině do čela (spurtovalo nás nakonec asi jen pět, zbytek to vypustil), ale pak jsem ke konci ještě trochu vytuhnul a na pásce tak vznikla lehce nepřehledná situace:

Výsledné pořadí nechme na rozhodčích (ta fotka je ale už asi 2 m za páskou, myslím že na ní jsem byl první nebo druhý), i když ti s tím měli asi také celkem slušnou honičku, ale v celkovém pořadí z toho byl nakonec čas 2:24:05 h (průměr 33,31 km/h) a 37. místo z 57 v mladším balíku (v kat. B 21.). Z vítězství a vlastně i z kompletních stupňů vítězů se radoval kdo jiný než LAWI – Author Team v pořadí Nežerka-Doležal-Somr, výborně zajel i náš bývalý hlavní sokol Přemek – 13. místo v balíku, 3. v kategorii B a jen asi minuta a půl ztráta na druhé místo (vítězný Néža je spíš samostatná kategorie) a neztratil se ani Pepa  – 22. místo a jen tři minuty za Přemkem. Z mého pohledu tak nějak standard poslední doby, druhá polovina startovního pole, k tomu celkem trojí eliminace, která pokaždé také docela bolela nejen fyzicky, ale i psychicky, ale to je celkem můj problém. Každopádně to byl zase jeden nezapomenutelný den na kole, jak trefně pravil Kolíkáč – „vrchařská akademie“, takže velké díky letí do Kladna do CFC, že se jim podařilo obnovit tuto silničářskou klasiku a že jsme si mohli po čase zase jednou pěkně natáhnout držky!