Poslední šlápnutí (UAC) aneb když pořadím míchají dědci
Navíc kousek před námi vidíme další skupinku, takže další kolo jedeme stíhačku a snažíme se k nim ve spolupráci dotáhnout, což se nám společným úsilím na konci druhého kola před Hřebčí konečně daří (naštěstí moc velkou kaši nejeli, tak se nám to celkem snadno podařilo). A už se koukám, koho jsme to vlastně dojeli – je tu Petr Šťastný (takže doskočení do prvního balíku po startu se mu taky nepovedlo), taky trochu překvapivě Radek Procházka, Ladislav Šindelář (se kterým jsem dojížděl posledně Klikáče) a další, zkrátka už je to docela silná skupina, která je schopná se postarat o tempo. V dalších dvou kolech si to docela pěkně sedá a jede se mi dobře, tepák sice nemám, protože mi nedávno nadobro odešel do věčných lovišť, ale nohy jedou, v kopcích se cítím silný, tedy v těch na asfaltu, kdežto na konci každého kola na kostkách ve Hřebči pěkně chcípám a mám co dělat, aby ch nechytil nějaký větší zásek. Tenhle kopec mi prostě nejde a nikdy nešel.
Když už to vypadá, že bychom to takto mohli dotočit až do cíle, zamíchá osudem naší skupiny v Bělokách dojetí čelem staršího balíku alias PND – pěkně nadupanými dědky. Dojedou nás akorát na začátku stoupání, takže nás nejprve čeká propad na konec jejich grupy (abychom se jim tam nemotali, ale je jich aspoň 30, tak to nějakou dobu i trvá) a pak boj o přežití, abychom to vydupali nahoru s nimi. Ne každému se to ovšem daří a mně tak napůl, mám nahoře asi 15 m sekeru, ale v následujícím sjezdu s odbočkou přes křižovatku věřím, že si to ještě dokážu dojet, což se mi ve spolupráci s Davidem Slabochem z CS Stodůlky daří (ale David nakonec zůstal těsně předtím, než jsme to doskočili, trochu smolně zase zpět). Následuje svezení po rovině na ocase hvězdné „staříkovské“ grupy, dokonce je i trochu času na pokec s Kolíkáčem, pořád opakuje, že toho má po včerejším Šternberku dost a že tyhle kostky budou určitě jeho konečná ve skupině, což já cítím, že moje taky. Ale po nájezdu do nich se situace vyvine tak, že ačkoli jedu, co můžu, tak najednou s hrůzou zjišťuji, že zadek balíku je už o pořádný kus přede mnou a se mnou tu nezůstal vůbec, ale vůbec nikdo. Zkrátka vyklepalo to pouze a jen mě a takto sólo nemám šanci se tam vrátit. Tak to bylo opravdu trochu k nasrání. No ale nedá se nic dělat, jedu si tedy aspoň svoje tempo, dojedu dva sólo odpadlíky, ale nikdo z nich se mi v háku neudrží, takže skoro tři čtvrtě kola jedu sám, což je rozhodně velká škoda, protože kromě těch kostek se mi celý okruh jede docela dobře a věřím, že tady bych se už v té velké grupě relativně bez problémů dokázal udržet. Ale co je mi to platný, kdyby jsou kdyby, a mně teď nezbývá nic jiného, než si jet svoje a trochu odevzdaně čekat, jestli mi to tak vydrží až do cíle nebo jestli mě ještě někdo dojede. A za Makotřasama je jasný, že dojede, je tam kousek za mnou skupina asi sedmi lidí, takže skoro celý kolo jsem jel na samotku a teď se ještě budu muset v cílovém kopci pěkně ohánět, abych neztratil ještě víc. Naštěstí dojezd je na kostkách jenom kousek dole, pak se odbočí k hospodě a cíl je nahoře mezi domy NA ASFALTU, a to mi dává jakous takous naději, že bych mohl ještě o konečné umístění účinně zabojovat. Markovi Hejdukovi padá na odbočce z prvního místa řetěz, tak přebírám první pozici po něm, z boku se na mě tlačí David Slaboch, až si musím loktem udělat trochu místa, protože jinak by mě navezl do pěkných děr u okraje silnice, no a pak už zbývá jen vypustit poslední ušetřené watty a celkem s přehledem držím první místo, takže před cílem se už mohu posadit zpátky do sedla (taky už jsem cítil pěkně ostré náběhy do lýtka, takže o moc déle bych to stejně ani nevydržel) a vychutnat si alespoň dojezd z prvního místa ve skupině, čímž jsem si po předchozím trochu nešťastném odpadnutí trochu spravil chuť.
V celkovém pořadí jsem nakonec zaznamenal 37. místo z 59 (v kategorii B 28.), takže to nic moc, ale jinak dosažený čas 1:38:51,74 h (průměr 34,90 km/h) je o více než dvě minuty můj nejrychlejší, a to jsem ještě jel v součtu skoro celé jedno kolo sám (čtvrt prvního kola a tři čtvrtě kola posledního). Celkové pocity tak nějak smíšené, na začátku jsem asi mohl být na výhodnější pozici (jenže to se strašně těžko realizuje, ten maximální výkon na docvakávání náhle vzniklých děr prostě nemám, potřebuju spíš tempo a držet jej i v kopcích), pak se nám naopak relativně dobrou spoluprací podařilo dojet skupinku s Prochajdou před námi, pak dvě kola naprostá spokojenost v rychlém tempu, kdy jsem v kopcích patřil k těm aktivnějším, ale pak do osudu zasáhl starší balík, který v té naší skupině úplně přerozdal karty, část lidí to vzdalo hned, část včetně mě se udržela, ale celé to bylo bohužel završeno trochu nečekaným vyklepáním v nájezdu do posledního kola (jako že tam zůstanu, s tím jsem celkem i počítal, ale že tam zůstanu úplně sám, to byla čára přes rozpočet). V závěru z toho pak vyšla ne moc výhodná dlouhá jízda na samotku a dojetí další skupinou asi 2 km před cílem, ale nenechal jsem se tím rozhodit a svoji pozici uhájil, takže v konečném součtu lehké přavážení spokojenosti nad zklamáním. Z vítězství se při neúčasti Vávlava Nežerky radoval ve spurtu početné skupiny Václav Jelínek z BMC Viessmann Racing Team v čase 1:28:22,60 h (průměr 39,04 km/h) před Jiřím Doležalem z LAWI – Author Team a Radimem Kijevským z Ghost Rubena Teamu. Dařilo se i našemu bývalému náčelníkovi Přemkovi, který dojel v hlavní skupině na 10. místě a jen těsně mu unikl bronzový stupínek v kategorii (4. místo).
V celkovém pořadí CKKV Svijany Hobby Cupu pak v kategorii B téměř tradiční páté místo (191 bodů), ale na bronz (259 bodů) relativně daleko. Pro zajímavost uvádím ještě osobní statistiku za celé dosavadní působení v tomto poháru od roku 2002.
A na závěr ještě pár odkazů na fotogalerie ze závodu.
Fotografie z Posledního šlápnutí od Katky Rendlové.
Fotografie z Posledního šlápnutí od Nikoly Dohnálkové.
Fotografie z Posledního šlápnutí od pořadatele závodu.