Jilemnická 25 aneb když se stopa ztrácí v závějích

Radka chtěla mermomocí zkusit dlouhou distanci, já se naopak přihlásil takticky jen na kratší poloviční distanci – přece jen jsem rád, že se mi tak tak uzdravila poraněná záda a na lyžích jsem měl po rekonvalescenci odjeto asi 27 km, takže na padesátku to opravdu nebylo. Nakonec to dopadlo tak, že okruh byl z technických důvodů zkrácen na nějakých 20 km (delší distance tedy už nebyla 50km, ale 40 km), ale ani to mne neoblomilo a na své kratší trase jsem si při vyplňování přihlášky i přes určitý nátlak typu „když může křehká žena na dlouhou, můžeš ty taky“, trval. A dobře jsem udělal, ono dole pod svahem na stadionu to nebylo tolik znát, ale když jsem si zkusmo povyjel ozkoušet mázu (základ SWIX Blue Extra, přes to jedna vrstva modrýho a jedna fialovýho obyčejnýho SWIXu) a vyjel na první horizont, tak se tam do mě opřela taková fujavice (no je fakt, že v televizi večer říkali, že to na horách bude trochu víc foukat), že jsem se nestačil divit – stopa mizela během okamžiku přímo před očima, a to jsem byl asi jen 500m od startu dál po trase. Začal jsem tak chápat slova jednoho místního matadora, který ráno po našem příjezdu dole na Hraběnce tak trochu pobaveně a z povzdálí sledoval živou diskuzi borců z jilemnického oddílu ohledně přípravy jejich lyží a když už ta debata ohledně modré a fialové barvy trvala na jeho vkus příliš dlouho, tak jim vstoupil do debaty slovy „Dneska to máte klucí úplně jedno, čím to namažete, dneska to o tomhle vůbec nebude!“. A měl pravdu. Jinými slovy ještě před startem jsem pochopil, že jsem tady zase špatně a že prostě když já se někam v poslední době přihlásím na závod na lyžích, tak přijde nějaký extrém, který si vyžeru. Prozřetelně jsem se ještě snažil přemluvit Radku, aby se radši přehlásila taky na krátkou, ale měla už asi jen 10 minut do startu a myšlenkama už byla asi někde na trati, tak se mi to nepovedlo a říkal jsem si, že si asi holka ten svůj první ski-maraton asi opravdu pěkně užije. Ještě jsem něco nafotil na startu dlouhé trasy, která startovala o 30 minut dříve, a pak jsem se šel sám připravovat, ale že to dnes opět nebude dobrý, jsem už tak nějak celkem s jistotou tušil.

Start proběhl celkem bez emocí, v prvním prudším výběhu jsem si ve stromečku šlápl špičkou lyže na hůlku jezdce přede mnou a šel jsem na kolena, ale nic to nebylo. Kousek za stadionem se do nás opřel ten zmiňovaný vichr (ale nebyl to známý vichr z hor, tenhle šel spíš z podhůří od jihozápadu) a začala dlouhá vzpomínka na Hanče a Vrbatu (kteří v podobném počasí na hřebenech Krkonoš v roce 1913 při závodě zahynuli – Hanč jako závodník a Vrbata jako jeho kamarád, který se ho snažil zachránit), která až na občasné světlé výjimky trvala až do cíle. Trasa se na polích různě motala, stopa už po kilometru prakticky žádná, všechno zavátý, a to jsme přitom jeli ještě docela v houfu. Zpočátku byla z mojí strany ještě i snaha trochu si s ostatními zasoupeřit, většinou mi to ujíždělo do kopce, já to naopak dojížděl z kopce a po rovině, kde mi pomáhaly i vypůjčené 160 cm karbonové hůlky od Radky, které se v soupaži celkem uplatnily a pomohly mi se několikrát vrátit do skupinky přede mnou, ale po nějakých pěti šesti kilometrech se to už docela roztrhalo a začal víceméně boj o přežití. Když se najelo proti větru, tak ty poryvy lyžaře úplně zastavovaly a každej posun o metr vpřed byl úspěch. Hodně pomáhalo jet za někým, pokud to zrovna šlo, ale ani to nebyla vždy výhra a zažil jsem i několik bizarních situací, kdy například jedu asi tři metry za chlapem, normálně ho celkem i zřetelně vidím před sebou a jedu přesně v jeho stopě, jenže tu stopu už nevidím, ta se stačila během těch 2s úplně zavát a jednolitá bílá pokrývka s ženoucí se zvířenou masou sněhu po povrchu se tváří, jako by tady žádná stopa nikdy ani nebyla, jakoby tudy dokonce dnes vůbec nikdo ještě nejel. A přitom toho chlapa pár metrů před sebou jasně vidím, no masakr!

Do toho je občasným povyražením nudle z nosu až na zem, se kterou si vítr umí taky moc pěkně pohrávat, aneb trojitý ovin vlastní nudle okolo krku má rozhodně taky něco do sebe, ale to jsou jen prkotiny. Hlavním cílem zůstává pohyb vpřed prostorem bez stopy, vítr ženoucí sníh po povrchu zhoršuje prostorovou orientaci, občas se z toho i trochu točí hlava, připadám si zkrátka jak někde na Aljašce. Akorát by to na nohou chtělo mít spíš skialpy nebo aspoň běžky typu backcountry, klasická závodní lyže určená výhradně pro jízdu v upravené stopě si dnes na své zrovna moc nepřijde. A když už stopa náhodou někde vydržela, tak překvapivě natruc všemu tomu čerstvému prašanu vířenému všude kolem je spíš taková šmiklavá a lyže v ní moc stoupat nechtějí, takže většinou jdu stejně mimo ni. Samozřejmě všichni jsou na tom stejně, ale já s tou mojí nohou jsem na tom ještě o něco hůř, protože jak se vlastně pořád se jenom jezdí po poli sem a tam, tak je to většinou nějaký traverz a tam bez stopy je to pro moji slabší pravou nohu docela záhul, Sjezdy totiž nebývají zaváté, ale naopak vyplužené a vyfoukané na led, takže taková táhlá utahující se levá zatáčka na odkloněném zledovatělém svahu …. hmmm to byl pro mě kolikrát slušnej adrenalin a do toho najednou z ledu najednou šup a zase pro změnu závěj, aby se už beztak ztrápený lyžař příliš nenudil. A horská dráha (taková prudká proláklina) před bufetem v Mříčné byla taky dobrá, sice tam stál pořadatel a povzbuzoval slovy „To dáš, jiný to taky dali!“, ale když mi pod nohama zmizela země a já se propadnul někam do neznáma, tak mi úplně hej taky nebylo. Ale musím uznat, že měl pravdu, zapadl jsem dolu a na druhý straně z toho zase vyjel bez úhony nahoru, takže dobrý. Pak následoval naštěstí první a pro krátkou trasu taky jediný bufet na trase, vzal jsem si ioňťák a hrst hrozinek, které se mi ovšem povedlo až asi na dva kousky všechny vysypat na zem (holt manipulace dlaněmi v rukavicích se závodními poutky na rukou není zrovna nejcitlivější).

Jinak stoupací vosky na lyžích celkem i lepily (jak jsem zjistil v cíli), ale skutečně na tom moc nezáleželo, protože v navátém sněhu se stejně odrazit nedalo (nebylo od čeho), na vyfoukaných plotnách také ne a mimo to nic jiného dnes v nabídce prakticky nebylo. Připadal jsem si chvílema, jako že se právě učím lyžovat a mám to na nohou snad úplně poprvý. Lyže si ohledně držení směru dělaly co chtěly, což mi na pohodě samozřejmě nepřidalo a někde okolo 15. km už jsem byl z toho všeho pěkně otrávenej, ale pak mě postupně předjelo prvních asi pět šest jezdců z padesátky (co už dokončovali druhý okruh), což by mě normálně ještě víc dorazilo, ale teď mě to naopak docela pobavilo, protože až na toho úplně prvního, kterej měl už opravdu velký náskok a předjížděl mě v lehkém klesání, takže vypadal ještě jakž takž jako lyžař, tak ti ostatní se na tom klátili a kymáceli podobně jako já a moje okolí. Prostě bylo vidět, že dneska to není tak úplně o běžeckém lyžování ani pro ty úplně vpředu. V závěru pak byl dnes poprvé na celé trase taky kousek lesa, kde se aspoň na chvilku dalo před vichrem schovat, ale na po výjezdu z něj na posledním kilometru na jilemnické pláni už to byl zase boj s větrem o každý metr a ten poslední kilometr byl opravdu nekonečný. Občas kouknu vpravo, tam nějaký rodinný domek, pak chvilku bejčím jako ďas, protože mě zrovna dojel můj starý známý z Vasova běhu Jarda Holas (ročník 1952) a nechci mu to dát zadarmo, pak se po pěkné chvíli dřiny opět kouknu vpravo a tam pořád ten stejnej barák! Ufff! No nakonec jsem si ten závěr nějak pohlídal, ale byl to asi můj nejpomalejší poslední kilometr v životě. V cíli je z toho nakonec celkem nic neříkající teoreticky hodně podprůměrný čas 2:06:45,5 h, ale on třeba i ten vítězný čas 1:07:46,7 h dělá na 20 km průměr jen asi 17,7 km/h, takže i z toho je vidět, že to úplně normální dnes asi nebylo. Možná více napoví absolutní pořadí, ve kterém jsem ovšem taky nijak dobře nedopadl – 141. místo ze 162 celkem a 41. ze 47. v kategorii do 40 let rozhodně nelze hodnotit jako úspěch. No lepší už to asi nebude a holt se asi už definitivně přeorientuju víc na tu turistiku, protože ta má taky něco do sebe a i na ten párek si můžu v klidu zastavit! Na druhou stranu vítězové dnes byli asi opravdu všichni, co to dojeli, a to teď opravdu nemyslím jako žádné otřepané klišé, to je prostě fakt.

Zajímavou příhodu měl také Aleš Nepivoda, který mi v cíli vyprávěl, že spojení vázání s deskou NIS se u jeho lyže neukázalo zdaleka tak pevné, jak výrobce předpokládal, takže už asi 200 m po startu mu zůstalo viset vázání na botě poprvý (to jsem dokonce ze své zadní pozice i celkem dobře viděl a taky mě to zaujalo, ale nevěděl jsem, že je to zrovna on), a to se pak v průběhu závodu na různých místech opakovalo prý ještě 7x! Několikrát došlo prý i ke komické situaci, kdy vyzutá lyže poodjela kus stranou někam do závěje a nešla najít, takže Aleš musel prohrnovat sníh hůlkou, ale nakonec prý lyži po kratší či delší chvilce pokaždé našel a při tom všem je zajímavý, že měl v cíli ještě asi o 11 minut lepší čas než já (1:55:47,8 h) – je prostě vážně dobrej anebo naopak já tuze špatnej, vyberte si!

A Radka taky přežila a nejen to – sice dojela na dlouhé trase předposlední, ale to se vlastně neříká, protože jiným úhlem pohledu skončila na krásném 5. místě absolutně a dokonce třetí v kategorii, akorát ty stupně vítězů byly bohužel při jejím příjezdu už dávno sbalený.

No a na úplný závěr pro zasmání a pro dokreslení tragikomičnosti celé té lyžařské anabáze uvádím krátký úryvek z konverzace dvou účastníků, který jsem zaslechl cestou k autu:

Otázka: „Ty jo už jsi někdy zažil, že by na běžkách takhle fičelo?“
Odpověď: „Jdi do prdele ty vole!!!“

… a to je myslím taková pěkná tečka za tím dnešním reportem.