Kouřimská 100 (UAC) aneb nepříliš povedená domácí premiéra

Na místě je trochu zmatek, u registrace je fronta až do nevidím, potkávám se na jejím konci s Kolíkáčem a po chvilce postávání na místě rychle hodnotíme situaci, jakože tohle nemá cenu a po chvilce se rozcházíme radši připravit a aspoň trochu rozjet s tím, že odprezentovat se zkusíme až těsně před startem a buď to vyjde, nebo ne. A kupodivu to vyšlo, dílem i díky tomu, že pořadatelé start raději o 20 minut posunuli.

Kvůli probíhajícím uzavírkám se okruh letos jede netradičně „v protisměru“, což má za následek, že kopce se zatáčkama, co se jindy jezdí nahoru, se teď jedou dolů a přímé rovné kopce, co se jindy jezdí dolů, se teď pojedou nahoru, no ale budiž, všechny ty kopce dobře znám a neměly by mě nijak překvapit. Překvapuje mě však něco jiného, a to je tempo, kterým se po startu jede, po cca 500 m se spadne do ďolíku a začíná se jet do kopce, který je ve své dolní části nejprudší (možná tak 8%). Tepy letí nad 190, rychlost atakuje 40 km/h, a já se jen modlím, aby to někdo vepředu vyhodnotil jako kravinu a zvolnilo se, ale to se bohužel neděje. Někam k odbočce na Toušice to ještě vydržím, pak stoupání sice trochu polevuje na už stravitelné 3-4%, ale pořád je to do tahu a rychlost stále vzrůstá a mně to nedělá dobře. Jak jsem stál cca 30 min na startu, tak jsou nohy docela zatuhlé a jako honit se pár metrů po startu čtyřicítkou do kopce fakt nemůžu, to mi hlava ani tělo nedovolí, nemůžu se poblít hned tady, takže podvědomě trochu zvolňuji (aspoň tak, abych neměl mžitky před očima) a hned mi naskakuje pěkná díra, za mnou nikdo, tož to nám to pěkně začalo. Ke křižovatce s hlavní na Kutnou Horu přijíždím s už asi minutovou ztrátou na balík, jemuž pořadatelé zajistili průjezd, ale na mě už tu minutu poté nikdo nečeká, takže musím téměř zastavit, abych dal přednost rozjíždějícím se autům a je tak nějak po závodě. Když se znovu rozjíždím, tak mě akorát přežehlí jeden, co mě dojel zezadu akorát v momentě, kdy už zase bylo na hlavní volno, tudíž on stavět nemusel a hned má asi 100 m náskok a už jej nedohoním. Takže zase skvěle! Za Radlicemi konečně aspoň někoho dojedu (st. č. 110 – Tomáš Nový) a pokračujeme aspoň ve dvou, je to sice dobrý trénink, ale z pohledu závodu je po závodě, to je v tuto chvíli už jasný.

Trochu se nechávám uklidňovat myšlenkou, že bychom se mohli ještě trochu svézt se starším balíkem, který sice jede jen jedno kolo, ale někde na rovince okolo Sázavy by to s nimi mohlo být pěkné svezení, ale není souzeno ani to, protože až do Stříbrné Skalice široko daleko nikdo v dohledu. Pak začínáme stoupat od řeky na Konojedy a najednou co to – zvuk vrtulníku a stále se přibližuje. Pak nás mine pořadatelské auto, takže je jasné, že ten vrtulník má souvislost s čelem staršího balíku a já si v tu chvíli připadám jako někde na Tour de France. Akorát diváků je tu poskrovnu, spíš tedy vůbec nikdo. No jestli jsem si původně maloval, jak se svezu aspoň se druhým balíkem, tak realita je úplně jiná, protože tento mne dojíždí v úplně tom nejprudším úseku v Konojedech pod kostelem (cca 12-14%), Zahrada to tam rve na velkou, za ním tak 10-15 vlčáků, jedou tak možná i 30 km/h, kdežto já stěží polovinu, takže to na zalovení rozhodně nebylo. Nad kostelem se okolo mě valí druhá grupa, je tam Pepa Vejvoda, Kolíkáč, Viktor Krýda (celkem tak 8 lidí), tak s těma už to nějak dávám a nahoře u hřbitova už jsem relativně pevně zabudován mezi nimi a koukám, že se s nimi dovezla i nějaká čísla z dlouhé trasy, tak to by mohlo být dobré, že do druhého kola by nás bylo víc. Pokračujeme k odbočce na Prusice, tempo docela příjemné, ale už opravdu závodní, snažím se jim tam hlavně moc nemotat, abych ještě někoho neodpojil z boje o přední pozice na 50km trati. Zezadu nás pak někde u Nučic doskočí ještě pár jednotlivců, mezi nimi i známý Lukáš Ouzký, tak je aspoň čas na krátké pozdravení se a už si to hasíme přes Olešku na Bulánku, což pro jezdce z 50 km trasy znamená poslední táhlý horizont před Kouřimí, kde se dá ještě něco udělat aneb čas pro tempaře, co si nevěří na dojezd ve skupině dvaceti nebo kolika lidí. A skutečně, někdo to začne vpředu zkoušet, skupina se natahuje a ano – je to čas pro tempaře, ale ne pro mě. Já se naopak rychle loučím, neb mě na rozdíl od většiny čeká ještě druhý okruh a nemusím do něj najíždět úplně zrubanej.

Do Kouřimi si sjíždím tedy už relativně v klidu na samotku a ve výjezdu z města, kde jsem v prvním kole plival krev, si už jedu hezky svoje tempíčko, piju si do toho z lahve a rozhlížím se, co s načatým okruhem dál? Přede mnou překvapivě nikoho nevidím, což je divný, protože v té skupině se mnou byla prve i nějaká žlutá čísla, tak mi je to záhadou, ale až pak v cíli se dozvídám, že většina se nechala strhnout s jezdci ze staršího balíku a příchozími a místo do druhého okruhu s nimi najela do cíle, kde pak zklamaně museli otáčet a se ztrátou vyrážet zpět správným směrem. Takže přede mnou nikdo a za mnou v dálce jeden, rozhoduji se čekat, taky kam bych se dneska ještě honil, že? Je to nějaký příchozí jezdec, co jede dlouhou, a docela si vyhovíme, prostřídáme se a hned se jede o něco lépe, zvláště když občas zahlédneme, že i před námi se začíná objevovat jiná dvojička. Před Nechybou se trasa stáčí proti větru, tak velím krátké špice max. 30 sekund a dvojičku před námi poměrně rychle dojíždíme, protože jak se ukazuje, jeden její článek (nějaký příchozí) vůbec nestřídá a celé to táhne v kuse David Flak. Tak snad je rád, že už na to nebude sám, od této chvíle se na špici protočíme a každý potáhne, jak umí. Na rovince podél řeky to docela funguje, ale ve stoupání na kostkách se na naše skupinka definitivně rozpadá, zůstáváme s Davidem vpředu sami dva a rozhodujeme se, že ten kopec si vyjedeme podle sebe, nahoře uvidíme, a buď na ty dva ještě počkáme, nebo pojedeme dál jen ve dvou. David říká, že má technický problém, jelikož se mu zasekla páčka přesmykače v poloze na velké placce, takže do kopců si to docela slušně dává. V lese už za sebou nikoho nevidíme, takže se rozhodujeme pokračovat sami. Konojedy si David pěkně odhobluje na velkou (takže vlastně podobně jako Zahrada a spol. v prvním kole), ale když začnou rovinky, tak se ukazuje jako velice dobrý tempař a roztáčí svoje vysoké ráfky ke svižnému tempu. Je vidět, že od loňska (když jsme dojížděli často spolu) buď hodně potrénoval, nebo naopak já moc nenatrénoval, každopádně nebýt toho jeho mechanického problému, tak bych tu dnes s ním určitě nebyl. Dá se říci, že až na jednu možná dvě výjimky si to David odtahal až do Kouřimi celý sám a ani mi moc nedal šanci ho střídat, dokonce si myslím, že to druhé kolo jsem díky němu jel nakonec stejně rychle nebo jen o pár sekund pomaleji, než kolo první přitom s tou ukrutnou palbou na začátku a velkou grupou na konci. V závěru už tedy nespurtuju, to by bylo vůči Davidovi už hodně velký svinstvo, takže dojíždím v poklidu za ním a v cíli mu děkuji, že mě nakonec dneska takhle pěkně vyvezl!

Při pohledu do výsledkové listiny je však už předem jasné, že opět převáží zklamání, kterým celkové 43. místo z celkem 47 určitě je (v UAC pak 19. z 21). Takže co bylo špatně? Řekl bych, že u mě to bylo celkem v pořádku, ale můžou za to hlavně soupeři, že jezděj do prvního kopce jak hovada a kdo jim má potom stačit, že? Na druhou stranu sám před sebou mám svědomí celkem čisté, rychlostní průměr 32,16 km/h v kopečkovitém profilu a s přihlédnutím, že většinu času sám nebo jen ve dvojici, není nijak zahanbující, průměrné tepy 171 taky neurazí, kopce kromě toho úvodního rozřazováku se mi jely taky docela dobře, takže sečteno podtrženo na víc zkrátka nebylo a i když kilometry najetý nějaký jsou, ostatní jsou na tom prostě zjevně lépe. Nezbývá než doufat, že se to v průběhu sezóny ještě zlepší, anebo když ne, tak jsou i jiné způsoby, jak strávit příjemný den na kole…

Jinak z vítězství na 100 km trase se radoval Vojtěch Jonáš z AC Sparta Cycling v čase 2:33:44 h (průměr 39,0 km/h) před Petrem Cirklem (Veloklub Cirkl Budějovice) a prvním UACovským jezdcem Michaelem Somrem (LAWI – Autor Team).