Karlovy Vary – Unhošť (UAC) aneb jak je důležité nasadit včas brouka do hlavy

Startuje se opět nikoli přímo z hlavní Karlovarky, ale z boční silnice v obci Olšová Vrata, která je dosti úzká, a tak při řazení na start vzniká pěkná tlačenice, zvlášť když je do toho třeba udělat ještě uličku slávy pro Gustava anebo pro průjezd televizní dodávky. Ale nakonec jsme se tam všichni nějak vešli. Stojím tak někde ve třech čtvrtinách pole, takže po odstartování (přesně v 10:00) se logicky snažím procpat co nejvíc někam dopředu, ale moc se mi to nedaří, i když pozice někde u Hanky Doležalové asi není úplně špatná. A v tom je tu první nezalepená díra někde kousek přede mnou, jezdci okolo mě si to postupně doskakují a já to mám hodně na hraně, ale jo, nakonec jsem tam taky, takže hurá, neujelo mi to hned u golfu jako loni. Plácám se ale i tak na konci hlavního pole, vidím tu Milana Millera a překvapivě i Vítka Nováka, je tu Hanka Doležalová a Michal Stark se svými několika dalšími jezdci a já teda taky, ale nějak se stále nemohu pořádně rozjet a když přijde asi po 5 km první větší stoupání (silnice se tu rozšiřuje do stoupacího pomalého pruhu), tak se to začíná trhat a já jsem ten těsně poslední, který tam vlaje jako hadr na holi. Hanka to krásně dává, ale mně tam při 190 bmp naskakuje díra, trochu se kousnu, zalepím to a mám tam 194 bmp, v tom zase díra, zase to doskakuju a už je tam 198 bmp, a zase díra!!! A to už tam mám 201 bmp a je jasný, že tohle už nezalepím, a že mi to sice o kousek, ale zase ujede. No nic, musím zvolnit, krev se vaří, stoupání naštěstí už polevuje, ale na horizontu už mám tak 200 m ztrátu, a to už není v mých silách dotáhnout, musím počkat na ty nejbližší za mnou a zkusit spolupracovat s nimi.

Za chvíli mně dojede pár lidí a jsme ve čtyřech, pak ještě posbíráme několik korálků, které hlavní balík vysypal stejně jako mně a je nás devět. A zhruba polovina startovního pole nebo víc je přitom ještě za námi. Jako skupinka jsme takoví docela nevyrovnaní jedinci, sice jsou tu dva tři zkušení jezdci, kteří vědí co a jak, pak je tu hlavně Michal Stark a jeho dva pomocníci, který se to snaží nějak řídit, ale pak jsou tu i nějací dva jezdci, kteří moc nevědí a dělají při střídání celkem psí kusy (hlavně jeden takovej mladej a po chvíli se i přiznává, že jede dnes úplně poprvé ve skupině a je to vidět). Navíc dnes fouká poměrně výrazný severovýchodní vítr, to znamená, že prakticky celou dobu to půjde šikmo zepředu zleva a střídání je tomu potřeba přizpůsobit a jezdit na čele víc ke středu, aby se ostatní měli kam naskládat a před větrem se tak schovat. Mně to jedno střídání taky trvá, takže si vyslechnu od jednoho staršího „Koukej se, odkud jde vítr!“ a od Michala rovnou „Používej trochu tu palici!“, ale pak už sedm lidí z devíti střídá celkem dobře. Ale je nás málo, v těch devíti a v tom větru se musíme hodně snažit a síly ubývají, to není jako být zašitý v nějaký čtyřicetihlavý skupině jako jindy a vézt se, tady se musí makat, pak odstřídat, pak zase makat při zalovení, pak se tak chvilku napít, a než se člověk trochu srovná, tak už je zase na čele, čili síly ubývají rychleji a přitom je jasný, že v těch devíti je to spíš taková údržba a budeme rádi, když nás už zezadu nikdo další nedojede, než že bychom my mohli pomýšlet, že někoho dojedeme my. Maximálně tak posbíráme nějaké odpadlé jednotlivé korálky, ale víc dnes už asi nic. Projíždíme Lubencem a mrkám na průměrnou rychlost – 38 km/h, tak i z toho je vidět, že to dnes není tak rychlé jako jindy, když se podaří jet ve velké skupině a vítr fouká do zad, to tady míváme rozhodně přes 40 km/h.

Ale první hodina závodu je pryč, a to je doba, kdy se mi začíná jet o něco lépe nebo aspoň oproti soupeřům ve skupině, v prvním velkém stoupání za Petrohradem už se držím bez problémů vpředu a vydržím tak až nahoru, naopak Michal Stark odpadá, ale stejně mi není jasný, jak s tou jednou nohou může tak rychle točit do kopce a ještě v sedě, my to tady rveme oběma nohama a většinou ve stoje, a přitom mu vlastně ani moc neujíždíme. Nahoře pak tempo stejně trochu polevuje a Michal i většina ostatních se zase dotahují zpět. Je nás osm (nechali jsme tam tedy nakonec jen jednoho), ale za chvíli už je nás zase devět, protože dojedeme nějakého Itala nebo co to je, každopádně nekomunikuje, nestřídá a jede si úplně sám za sebe, buď je někde kus za námi, nebo naopak v kopci se většinou zase narve dopředu a jede kus před skupinou, ale vlastně málokdy jede opravdu s námi, prostě takovej divnej pavouk. V Hořesedlech se to zase trhá, Ital a ještě jeden jsou vpředu, tak se k nim snažím doskočit a po chvíli poměrně velkého úsilí se to i daří, ale vzápětí jsme zase všichni pohromadě. Jednou slíznu od Michala držkovou prý za zrychlení tempa (prý „Proč to trháš, to se ti jede tak dobře?!“), ale bylo to střídání na konci kopce, kde se to k horizontu už trochu lámalo do roviny, takže mi přišlo i logický, že se rychlost pod mým vedením trochu zvedla, no ale asi to bylo moc a nechal jsem se unést závětřím doprovodného auta, které tady zrovna trochu víc zpomalilo a přiblížilo se tak na dosah. Ono to je tady vůbec docela luxus, i ta naše jedna malá skupinka vyfasovala od pořadatelů auto, které jede kus před námi a dělá nám místo, a k tomu ještě jedna motorka, která čistí prostor na boku, když je to třeba. A tak to vydrží vlastně až do cíle, tak to je opravdu skvělá péče a na málokterém jiném závodě se toho další skupinky dočkají, to bývá většinou výsada pouze čela závodu nebo ještě tak hlavního balíku. No ale zpátky na trať – ačkoli to byla od Michala před chvíli výtka, tak ale mně se opravdu začíná jet docela dobře, tedy aspoň v porovnání s ostatními ve skupině a brdky okolo Krupé jsou toho důkazem, jsem bez problémů stále vpředu, zatímco některým už docela naskakují díry. A do toho přichází Krušovice a další výrazné stoupání na Řevničov. Ještě dole nás hecuje nějaká dodávka, kde se k nám z okénka spolujezdce natahuje ruka s lahváčem a prý „Kluci, dejte si pivo!“, tak se zasmějeme a hurá do kopce. Jeden ze Stark Cycling vyráží vpřed, jdu po něm, po chvíli ho dojedu a vidím, že před námi je kousek ještě jedna dvojička, tak jedu dál, ten původně vyrazivší už se mě ani neudrží a opravdu všichni z té mojí skupinky zůstávají zpět, takže se mi asi jede opravdu dobře. Po chvíli dojíždím jednoho z té dvojičky přede mnou, je to taky Stark Cycling a na začátek Řevničova k benzince dojíždíme pospolu, on na horizontu ale ještě akceleruje, kdežto já se takticky otáčím dozadu a tam asi 50 m za mnou zformovaná skupinka pronásledovatelů, takže náskok byl opravdu jen minimální a nemá cenu v úniku pokračovat, tak čekám (aspoň se taky jednou celkem v klidu napiju)  a pokračuji dál už zase ve skupince. Skupina nám v kopci trochu prořídla, ale stále tak okolo těch sedmi nás tu je. Začínám proto střádat plány, jak to udělat se závěrem, protože v kopcích jsem oproti ostatním už spíš silnější, ale ve spurtu kdo ví, jak by to bylo, no prostě začínám oživovat myšlenky na Valdek, aneb poslední brdek před cílem, kde dá ještě zaútočit a odjet. K tomu ale ovšem potřebuji ještě někoho, loňský parťák Milan Brandejs tu se mnou momentálně není, tak se porozhlížím okolo, s kým bych jako za tímto účelem spojil síly. A vida, v táhlém výjezdu k Novému Strašecí si odtáhne nádhernou tempařskou špic Karel Šejna z CKKV (myslím, že to byl také jeden z těch, co byl už v té úplně první verzi naší skupiny hned krátce po startu po odtržení z hlavního pole), tak mu hned po odstřídání jedu povědět můj plán na závěr, že bych to rád zkusil na Valdeku a že zrovna vidím, že je dobrej tempař, tak jestli do toho půjde se mnou. Říká sice takové ty klasické řeči, jakože neví, že už toho má dost a kdo ví, jestli tam tou dobou ještě vůbec bude, ale to jedno, důležité je, že o tom ví, že tu informaci má prostě v hlavě a já doufám, že až to tam zkusím, tak že mě v tom samotného nenechá.

Cesta dál probíhá celkem poklidně, akorát za Slovankou defektí zadek Michal Stark, což je škoda, ale vypadá to, že mu bleskově vyměnil kolo jeden z jeho kolegů, protože v cíli dojel hned kousek za námi. V Kamenných Žehrovicích nejprve fandící kamarád Pepa s křovinořezem (zrovna tam akorát sekal trávu na pozemku u silnice), pak už nějaké pokusy o únik, ve stoupání k motorestu Na Plůtku dva odjíždí, někdo odpadá a zůstává nás pět, Karel je tu taky, tak to je dobře. Pak Velká Dobrá a stoupání k dálnici, jede se už celkem ostře a tak jako loni si říkám, že teda z tohohle už asi ani nenastoupím, ale pak najednou Vladek a tempo zase trochu opadá, zacouvávám na poslední pozici ve skupině a říkám si, jak je to zajímavý, že se to opakuje úplně stejně jako loni. No nezbývá než shodit vzadu o dva zuby a poslat to tam, všichni sedí a šlapou a v podstatě nereagují až na jednoho, akorát koutkem oka periferně zahlédnu, že ten se zvedá taky a za chvíli vpředu spojujeme síly a je to skutečně Karel! Je vidět, jak bylo důležitý, že tu informaci ode mě dostal a jak s tím pak krásně počítal, kdybych se nezmínil, tak jsem se taky teď dost možná větral před skupinou úplně zbytečně sám, ale takhle ve dvou je to jiná káva, střídáme se poctivě a jedeme si svou závěrečnou časovku dvojic, občas mrknu dozadu přes rameno, ale tam je celkem díra a zvětšuje se, tak to je paráda. Prolétneme Kyšice, tady věřím, že v zatáčkách neztratíme nebo spíš naopak, mám to tu za ta léta už celkem najetý a Karel nezůstává o nic pozadu, pak poslední dlouhá rovinka do Unhoště, před námi se zjevuje dvojička, která prve odjela na Plůtku, tak si ještě říkám, že bychom mohli dát ještě i je, ale to už se nakonec nepodaří. S Karlem si to tedy rozdáme až v posledních asi 150 m férově kolo na kolo, nejprve je trochu více vpředu Karel, ale na kostkách ještě zaberu a dostávám se na jeho úroveň, nakonec je z toho celkem povedený těsný dojezd až do pásky …

… ve kterém mne Karel porazí o 0,03s. Ale to mě opravdu nemrzí, o to tady nešlo a navíc Karel je úplně jiná kategorie (D, zatímco já B), hlavní je, že jsme si ten závěr udělali zajímavej a dokázali se odpoutat od soupeřů, i když v té pětici o nic moc nešlo ani tak. Jaké je však naše překvapení, když hned 15 s po nás se do cíle vyvalí asi 35 členná velká grupa v čele s Milanem Brandejsem a třema holkama (třetí až páté v pořadí). Takže se nakonec ukázalo, že ten útok nebyl vůbec propagační a jen tak aby se neřeklo, ale že mi taky možná zachránil kůži, protože jinak by nás ta obrovská grupa, o níž jsme neměli ani ponětí, že se nám tak přiblížila, schramstla jako malinu a taky bych možná klesl ještě o třicet míst dozadu. Jo je vidět, že když jsou síly, tak na tomhle závodě na Valdeku do toho prostě musíš jít hlava nehlava!

Čas na mých stopkách se nakonec zastavuje na hodnotě 2:42:14,77 h (průměr 37 km/h), což je sice až šestý čas z mých osmi účastí (viz. přehledová tabulka), ale hodně to dnes ovlivnil ten silný a pro tuto trasu nepříjemný severovýchodní vítr a také to, že jsem se tentokrát nesvezl v žádné opravdu velké skupině a musel tak jet víc za své síly než jindy. V celkovém pořadí mi to nakonec dalo 67. místo z celkem 173 (takže pěkná první půlka, ono je to dáno i tím, že sem skutečně přijede více lidí včetně normálních hobíků a nejenom čistokrevní závodníci) a v UAC kat. B 29. z 39. Zvítězil už minimálně potřetí v historii závodu Petr Novák z LAWI – Autor Teamu (musí to tady mít asi docela rád) v čase 2:19:39,52 h (průměr 43 km/h), který byl společně se Zahradou (toho ale nakonec ještě dojeli) v úniku už prakticky od začátku, před Radimem Kijevským (LAWI – Autor Team) a Jiřím Doležalem (NejlevnějšíPNEU Cycling), kteří přivedli do cíle hlavní pole čítající zhruba třicet hlav o nějakých 42 s později.

V každém případě to byl z mojí strany konečně po čase zase celkem podařený silniční závod, hlavně tedy tím závěrem, ve kterém jsem se nespokojil pouze s pasivním dojetím do cíle, které by s největší pravděpodobností znamenalo dojetí velkou 35-člennou skupinou, a vlastní aktivitou jsem si své místo uhájil. Celkově to tedy hodnotím jako vydařený den na kole a díky pořadatelům, že pro nás tenhle podnik dělají (a že to v dnešní době a ještě s přihlédnutím k tomu, když se jede po hlavní Karlovace, nemají při vyjednávání podmínek určitě jednoduché), Kláře, že mi dělala doprovod, a Karlovi Šejnovi, že do toho se mnou v tom závěru tak pěkně šel a nenechal mě v tom samotného! A za rok, když to půjde, tak určitě zase na startu!