Bike Adventure, Monínec (MTBO) aneb lovení kontrol ve žhavé výhni

Zajímavostí a nevím úplně, jestli úplně vhodnou, bylo zařazení zážitkové karty Toulava do závodu, aneb kdo si před závodem vyzvedl uvedenou kartičku, mohl se po oba dny těšit na to, že některé kontroly byly pro něj za více bodů (někdy o pět, někdy o deset), než kdyby ji neměl. Beru to jako podporu jedné místní iniciativy, jak trochu zviditelnit možná i bohulibou záležitost, ale úplně nějak jasné mi to nebylo a do závodu to asi až tak nepatřilo. Kartičku jsme si sice v pátek vyzvedli, ale nakonec jsme (spíše shodou okolností) na žádnou z bonifikovaných kontrol nedojeli, takže to bylo ve výsledku v našem případě úplně jedno. Kemp byl tentokrát situován na louku za parkovištěm skiareálu Monínec, bylo to trochu (rozuměj trochu dost) ve svahu, takže v noci jsem se co chvíli budil v levém spodním rohu stanu, ale tím největším problémem bylo úplně něco jiného – a sice ukrutné vedro. V noci to podle mě moc nekleslo pod 30°C, takže ani za úplné tmy se to moc uchladit nedalo, do toho od 6h ráno pralo sluníčko do stanu jako vzteklé, takže moc vydatný spánek před závodem to nebyl. Myslím ale, že v penzionech na tom asi nebyli lidi o moc líp, prostě nastal zase jeden letní tropický víkend se vším všudy.

V sobotu jsme startovali v 10:03, sluníčko nás vyhnalo ze stanu tak někdy okolo 7:30, takže času na přípravu bylo opravdu dost a nebylo problém stroje i sebe včas připravit ke startu:

Na mapový start to bylo podél naší kempové louky nahoru a ještě víc nahoru do lesa, do toho občas nějaký kámen nebo kořen, i pro mě to bylo na hraně jetelnosti, a to nemluvím o holkách, které poctivě tlačily prakticky všechny (aspoň co jsem viděl). Po zapsání bodových hodnot jednotlivých kontrol nastává klasická orienťácká otázka: Kam vlastně pojedeme? Závodní prostor v mapě je obrovský, jenže Monínec je na jejím jednom (východním) okraji a jediné dvě trochu více obodované kontroly až úplně na západě u Orlické přehrady (ta za 100 bodů přímo pod hrází plus jedna za 80 bodů na takovém ostrohu naproti zámku). Pak je tam ještě rozhledna na Onom světě za bonifikačních 70 bodů (60 bodů normálně plus 10 za kartu Toulavka), takže je nám víceméně jasný, že pokud chceme bojovat o první polovinu výsledkové listiny, bude se muset tím směrem také vydat. Nejprve vyrážíme trochu víc na sever s tím, že pak to stočíme přímo na západ a středem mapy se budeme vracet, jenže v průběhu se pak ukazuje, že zdejší terén na postup vůbec rychlý není, sice krajina opravdu malebná, ale kopečků hodně a moc to neodsýpá, zvlášť když se nám do toho podaří jednou trochu zakufrovat, ale je to celkem lehce řešitelné změnou postupu místo jedné dvacítky na jinou dvacítku s dodržením zamýšleného směru a celkem nic se neděje. Čas však letí jako splašený a nám je čím dál víc jasné, že k Orlíku se dneska už nepodíváme, protože bychom absolutně nemohli stihnout limit. Několikrát korigujeme trasu, pak chceme dojet aspoň na ten Onen svět k rozhledně za 70 bodů, ale ani to nám nakonec časově nevyjde. V Krásné Hoře nad Vltavou ještě zastavujeme v sámošce pro doplnění vody (ve velkém vedru už jsme byli oba prakticky na suchu), pak ještě pokračujeme pro jednu dvacítku směrem k rozhledně, ale nakonec musíme otočit a mazat zpátky, to bychom už draze zaplatili nějakým šíleným bodovým odečtem a i takhle je mi jasný, že to bude hodně na hraně. Nahoře na křižovatce na dalším z mnoha kopců chvilku čekám a promýšlím další postup, nejlepší mi to připadá přes Mokřice, kam vedou cesty dvě, první plná lehce delší cestou a ještě to tam chvilku stoupá mezi dvěma kopečky, druhá čárkovaná kousek lesem a kousek po poli a stále lehce z kopce. Mám tedy radost, jak orienťácky zase jednou zaboduju, a když Klára dojede ke mně, hned ji radostně oznamuji, že pojedeme tou čárkovanou, že je to pořád mírně z kopce sice po čárkovaný, ale tady na jejím začátku v lese je to moc pěkná lesní pěšinka bez kořenů a na poli by to nemělo být horší, takže tam vyrážíme.

Jenže ouha, hned po výjezdu z lesa se kvalita cesty o hodně zhoršuje a jak zahne víc do pole, tak je to úplnej konec, cesta prakticky neexistuje a kudy vede se dá odhadnout jen podle toho, že je tam o něco méně vzrostlejší tráva než okolo v poli. Do toho bodláky do výšky řídítek, no není nad čím plesat. Snažím se to nějak jet, Klára zůstává kousek za mnou, tak kousek za posedem na ni čekám, ale tentokrát čekám o dost déle, a když se Klára konečně objeví, tak nevypadá vůbec dobře – prý ji tam u posedu štípla vzadu do ramene nějaká vosa a bohužel asi zrovna i nějaká infikovaná, protože to dost bolí a rukou se téměř ani nedá hýbat. No nevymyslíme teď na to nic, takže jen pofoukat a jede se dál. Tedy jede se, pár metrů po našlápnutí se mi dostane přední kolo do vyjeté koleje, takže lehnu na pravý bok, ale je to v malé rychlosti a do trávy, takže naštěstí bez následků. Zkrátka zkratka za všechny peníze! Další kontrola je také na čárkované, tak z toho už mám docela obavy, protože ty čárkované se nám dneska v průběhu celého dne moc nedařily a vždy to bylo spíš horší, než předpoklad, ale tahle čárkovaná je tak trochu výjimka a upaluje to po ní pěkně, na rozdíl od plné hned vzápětí za obcí Radešín, ve které si nejprve střihneme jednu cvičnou asfaltovou odbočku ke vratům do domu (vypadala lépe, než ta průjezdná, po které se mělo jet) a pak nás to shodí do místa zvaném Brod, ze kterého to ostře stoupá po rozdroleném kdysi asfaltu a vůbec to tady nejede. Odpolední sluníčko už pěkně připaluje, mimo stín už je to pěkná výheň, mě to tedy zase až tak moc nevadí, ale chudák Klára v tom horku už pěkně vaří. Následuje sjezd do Petrovic a odtud plánovaný dlouhý přejezd po asfaltu k cíli, do limitu nám nezbývá už ani hodina, takže vytahuji z batůžku poslední trumf – gázové obinadlo, které už se v minulosti ukázalo býti jako nejlepší lano. V tahu je velice pevné, přitom i docela pruží, ale ne tolik jako běžný gumicuk, takže když se uváže jedním koncem za sedlovku a druhý se opatrně ovine okolo řídítek tak, aby v případě nějaké nenadálé události šel včas pustit, tak to téměř nemá chybu. Najednou to celkem frčí i do kopce a dokonce se i zdá, že se nám podaří dojet v limitu, i závěrečné stoupání po asfaltu pod Javorovou skálu zvládáme celkem briskně, ale po odbočení z asfaltu na závěrečné přiblížení k cíli nám zase štěstí přát přestává. Z tohoto (západního) směru totiž nelze do cíle přijet nikudy jinudy, než po čárkovaných a tečkovaných cestách, takže trochu riziko a samozřejmě nás to i další dvě vracející se dvojice vzápětí vytrestá – bloudíme, mapa tady dost nesedí, červená turistická značka se tady odpojuje a připojuje, jak se jí zlíbí, ačkoli by tu už vůbec neměla být, jet se místy taky moc nedá a čas běží. Nakonec se z lesa nějak živí dostaneme, ale na stihnutí limitu už to není, jde už jen o minimalizování ztráty, která ve výsledku činí 14 minut přes limit, čili penále 28 bodů. Tak mohlo to být ještě horší a někdy okolo té události s vosou už jsem s tím počítal, ale pak jak se nám to po asfaltu povedlo dohnat a samotném závěru zase ztratit, tak to docela zamrzí. Sobotu tak ukončujeme s 272 body (300 minus 28) na 41. místě z 58 dvojic a ujeli jsme 70,5 km, ale nutno říci, že v opravdu členitém terénu. Ještěže prázdné přední kolo jsem objevil až v cíli, poslední kilometry už to bylo znát, ale dojet se na tom ještě dalo a na výměnu tak byl čas, jinak bychom dopadli hůř (v duši jsem našel malou dírku ve švu, takže spíš defekt z únavy materiálu, než přímý průraz pláště).

V sobotu večer naštěstí přichází krátká přeháňka, takže rozpálený vzduch se příjemně ochlazuje a osvěžuje a druhá noc ve stanu je tak oproti té první o hodně snesitelnější, ale v neděli ráno slunce pere do stanu už od východu, takže nás to opět vyžene ven poměrně brzy.

Startujeme v 9:39, příprava podobná jako včera a obinadlo opět bereme s sebou. Mapový start je nyní na opačné straně skiareálu, než včera, zpočátku se dokonce jede z kopce, pak to trochu stoupá, ale stále po asfaltu, takže jsme tam coby dup. Po prozkoumání bodového ohodnocení kontrol pro tento den se vydáváme jako valná většina prudkým a místy obtížně jetelným (aspoň pro holky určitě) stoupákem na hřeben Javorové skály a pak přes Jistebnici, Nadějkov velkým obloukem až nad Sedlec-Prčice a domů. Naše pouť byla i dnes okořeněna o několik zajímavých událostí, tou největší je asi pád Kláry na šotolině před kontrolou u Hubova, který tedy dostál svému jménu celkem obstojně, byla to trochu i moje chyba, že jsem pokračoval v jízdě s obinadlem i na šotolině, ale tady se zrovna ukázalo obinadlo jako sice dobrý sluha, ale zlý pán, a když se cesta na krátkou chvíli zlomila směrem dolů a ještě lehce do zatáčky, tak jsem včas na Kláru nestihl křiknout, ať ten svůj konec obinadla pustí a jak jsem jako těžší z dvojice z kopce přece jen trochu zrychlil, tak to nějak trochu víc cuklo a strhlo to Kláruna zem, takže po včerejší vose zatížila pravou stranu těla ještě dalšími odřeninami a naraženinami, nicméně zase tak tragicky to nevypadalo (jak říká kamarád Pepa – nešikovné maso musí pryč!), takže jsme pokračovali dále. Cestou jsme si pak užili několik pěkných sjezdíků i výjezdů, sluníčka i rozpálených luk, dokonce i obinadlo jsme ještě občas zapojili do akce, ale raději už jenom do kopce a na asfaltu. Ve finále jsme pak ještě zjistili, že jsme začali kruh uzavírat asi zbytečně brzy (po včerejší penalizaci se ale zase nebylo zase tak co divit) a navíc jsme oba měli za ohybem mapy ukrytou docela dobře dostupnou padesátku, takže mohlo být i lépe, ale do cíle jsme tentokrát dorazili v mnohem lepší náladě než v sobotu po bloudění těsně na kempem, a dokonce s velkou časovou rezervou (28 minut do limitu). Škoda jen, že nelze umazat manko z předchozího dne včasným příjezdem druhý den. Celkem jsme za sobotu ujeli 44,21 km a na kontrolách získali 230 bodů, což v celkovém součtu činilo celkem 502 bodů včetně sobotní penalizace a v celkovém pořadí konečné 40. místo z celkem 58 dvojic v kategorii MD. Náš vlastní cíl skončit v první polovině jsme tedy si nesplnili, ale i tak jsme si to myslím užili docela dobře, Klára tedy asi o něco víc, tzn. včetně větší dřiny, žihadla, odřenina i naraženin, ale myslím, že krásné zakončení celé akce koupačkou v  Pilském rybníku v sousedních Jetřichovicích (kde jsme mimochodem byli i v sobotu) to celkem úspěšně rozehnalo a že i tady platí ono známé „konec dobrý, všechno dobré“. Děkuju tedy tímto zejména Kláře, že do toho se mnou šla … a za rok znovu?

Závěrem odkaz na celkové výsledky (naši dvojici hledejte v kategorii MD), náš mapový postup (sobota MODRÁ barva, neděle ZELENÁ) a ještě tabulku (lísteček) s mezičasy při postupu mezi jednotlivými kontrolami.