Krušnoton (střední trasa) aneb pohádka o vodě

V Teplicích po příjezdu už celkem plno, ale chytáme ještě poslední flek na záložním parkovišti u fotbalového stadionu, ostatní už musí parkovat podél něj. Než se z auta vyndají, sestaví a připraví tři kola, tak to chvilku trvá, takže na start se jde bez rozjíždění, resp. musí stačit samotná cesta na start, ale dnes stejně nemám v plánu to nějak zvlášť hrotit, tak se prostě rozjedu až během závodu, říkám si. Ještě na parkovišti jsem potkal Hanku Doležalovou, která jede střední trasu jako já, a domluvili jsme se, že bychom mohli jet aspoň zpočátku spolu jako loni. Na start tedy jedu s třema holkama – jeden by mi mohl závidět. Na startu jsme asi tak 10 min předem, takže stojíme docela vzadu, ještě se s námi přijde pozdravit Laďa, který stojí někde dál před námi, a už nám to pomalu začíná.

Už na startu v 10:00 je asi 25°C ve stínu a bude ještě hůř, no aspoň nebylo žádné dilema, co na sebe, pro jistotu si ještě odroluji i rukávy, aby chladila i ramena, a můžeme vyrazit.

Hanka vyráží vpřed docela dravě, tak se snažím si ji držet aspoň na dohled a potkávám přitom i Petra Šťastného z Dexter Cycling, se kterým jsme velkou část trasy jeli s Hankou loni, tak narychlo domlouvám spolupráci i na letošek a že prý jo, že to je dobrý nápad. Jenomže jak se to na konci Teplic trochu zvedne, mizí mi postupně Hanka i Petr z přímého dohledu, tenhle kopec mi dělá vždy problémy, potřeboval bych se rozjíždět spíš volněji a ne hned na 189 bmp se slinama u pusy. Takže obligátní zásek na čelo si připisuji hned tady, ale moc mě to nemrzí, poschovávám se v dalších skupinách a v Chabařovicích se to stejně zase sjede do jednoho velkého balíku. Ještě před tím musím řešit po překonání přejezdu bývalé vlečky do bývalého dolu Chabařovice (vlečka dávno zrušená, jediné, co z ní zbylo, jsou koleje přes silnici a hodně vystouplé) jeden bidon, který vypadl někomu kousek přede mnou a valí se mi přímo do mojí stopy – předním kolem se obloukem elegantně vyhnu, ale zadní mi trochu nadskočí, nicméně dopadlo to dobře a po chvíli se připojuji do hlavní skupiny, kde se opět setkávám s Hankou a Petrem. O poznání hůře se mi ale daří v táhlém stoupání na Přestanov, kde už na sluníčku regulérně vařím a zase mi to tady odjíždí, i když ne o moc, ale už tuším, že dnes to v té výhni bude úplný očistec. V Krupce se k nám připojuje dlouhá trasa, jedná se spíše už o závěr pole a tempo mají znatelně pomalejší, ale stejně je všechny obdivuju, před sebou mají to samé co my a v nohách přitom už nějakých 90 km nebo-li 3 hodiny jízdy nebo spíš víc. Každopádně jsou to frajeři, v některých případech i frajerky (Lenka Bartošová)! Krátká trasa se naopak na úpatí kopce odpojuje a mně rázem začínají jiné starosti, a sice jak přežít obávanou Komárku. Hned dole je to ukrutný, 15% mezi domy přímo vzhůru na sluníčku – no bolí to, naštěstí je to začátek závodu a v nohách ještě síla je, ale jako živý projev plný odhodlání bych to asi ani nenazval. V prostřední části mě navíc doslova terorizuje nějaký komár, což je na Komárce pravda docela stylové, ale nepotěší to. Jakmile slyším to jeho bzzzzzzzzzzzzzz, tak mi tepovka povyskočí ještě o dobrých deset tepů nahoru, a že už tak není zrovna nízko. Nahoru dojíždím v menší skupince, ale je zde zařazený vložený první pitný bufet a všichni vesměs zastavují, já jen doplňuji jeden bidon (spíš pro jistotu, na další regulérní bufet na Cínovci je to odtud jen nějakých 10 km) a odjíždím tak nějak sám. Ve sjezdu do Fojtovic však před sebou zahlédnu dvojičku, jeden mě naopak dolítne zezadu a předjede, ale vzápětí zase rychle zvadne, takže nakonec se ke dvojičce před námi připojuji sám a v následujícím sjezdíku dojíždíme osamocenou Hanku a v táhlých horizontech na Cínovec si to už stoupáme hezky pospolu.

Ze zpětného pohledu to byla asi moje nejpovedenější pasáž z celého závodu. Před Cínovcem si snad poprvé za celou dobu, co tento závod jezdím, všímám pěkného přírodního koupaliště po pravé straně silnice, které je dnes doslova v obležení. Bylo by příjemné tam taky být a jen si tak ležet na dece nebo cachtat ve vodě, ale my jsme tady kvůli kolu. Navíc nám tam jeden asi z návštěvníků koupaliště postaví starýho Golfa pěkně napříč silnicí, asi si myslí, že se stihne otočit dřív, než k němu dojedeme, nebo nás vůbec nevidí, každopádně jsme u něj, než by se nadál a stále je autem naštorc přes celou silnici, takže letí vzájemně tam i zpět z okénka nějaký ten peprný pozdrav s přídavkem o debilech v autě a debilech na kole a pokračujeme vesele dál. Na Cínovci nás těsně před bufetem dojíždí čelo krátké, docela by s nimi i dalo jet, ale nemá to cenu, protože oni bufet jen projíždí a za ním stejně odbočují na hřeben, zatímco my pokračujeme zpět dolů do Dubí. Aspoň je čas přibrzdit na bufetu, myslím, že tady ani nic nedoplňuji, jen si beru kelímek a banán do ruky a jedu dál. Ostatní to zvládají časově podobně (Hanka má s sebou doprovodné auto, takže ta je na tom z nás nejlíp) a stále ve čtveřici se začínáme spouštět dolů. Jdu na první místo a ještě všechny informuji o tom, že sjezd do Dubí je pěkný, dělaný pro kamiony, takže na kole se ani nikde brzdit nemusí, ale zapomínám přitom trochu na tu úplně první ostřejší levou zatáčku, která je utažená docela hodně, já tam najíždím dost rychle a poměrně s překvapením zjišťuju, že brzdit se tady asi muset bude, jinými slovy pozdě, ale přece – no nakonec jsem se tam nějak vešel, ale za dobrého instruktora jízdy jsem tady asi moc nebyl. Pak už to ale pokračuje bez komplikací (a tedy i bez brzd) až dolů do Dubí, kde mě trochu zbrzdí auta, jeden ze skupinky jde přes ně, já zůstávám za nimi a radši čekám na Hanku, pak kruhák, odbočka doprava a za chvilku jsme zase všichni pohromadě. Následuje přejezd do Hrobu, naštěstí tedy s velkým H, zatím. Je to docela odpočinkový úsek, něco jím a piju, ale tak nějak cítím, že se mi začíná nejet dobře, tož to je tedy poměrně brzy. Po nájezdu do stoupání přes Mikulov a Nové Město nám odjíždí Hanka a jezdec v dresu BMC, já zůstávám se zeleno-červeno-bílým dresem s italskými nápisy (ale je to normálně Čech) už dole v lese o kus zpět a jak se silnice před Mikulovem trochu víc zvedne, odjíždí mi i ten. Já naopak cítím, že si musím jet svoje tempo, pokud chci vůbec dojet, protože bude hůř. Jinak tohle se stoupání se mi jede ještě pocitově docela slušně, akorát je to pomalé, ale Bouřňák, železniční most, koleje a po připojení pár jezdců od Vitišky z krátké si ještě pamatuju docela dobře. Na Novém Městě bohužel zjišťuji, že asi 200 m přede mnou se vytvořila poměrně velká skupina, kde asi budou všichni moji ještě před chvílí kolegové včetně Hanky, tak si dávám docela interval, jezdce z krátké předjíždím jednoho za druhým, ale k té skupince se moc nepřibližuji. K odbočce na hřeben je její náskok zhruba pořád stejný a pak se spíše zvyšuje, ještě párkrát ji zahlédnu na nějakém horizontu, a pak už nic, navíc bohužel jedu stále sám, z jezdců z krátké se nikdo není schopen připojit, a když, tak jen do háku, ale se střídáním nepomůže. V takové jedné levotočivé zatáčce na hrubém asfaltu s kamínky (kousek nad připojením silnice od Dlouhé Louky) mám docela adhezní problém se tam vejít, trochu to musím vzít krajnicí (že by stejná zatáčka, o které píše ve svém reportu Jirus?), ale dobře to dopadne.

Po této příhodě už to vzdávám definitivně, nechávám se dojet pár lidmi z krátké a společně s nimi dojíždím na další bufet na Flájích, kde dělám první delší pauzu a občerstvuji se důkladně – doplnění bidonů (jeden vodou, druhý ionťákem), k tomu několik kelímkových ionťáků do sebe, meloun se solí (preventivně), banán, sýr, a na odjezd palačinku, jejíž náplň mi ovšem vyteče a dost nepěkně se rozmázne po horní rámové trubce, ze které pak zatéká na další různá místa (zjistil jsem to víceméně až v cíli, když jsem divil, jakej hnus jsem si to na trubkách přivezl, a při zpětném zkoumání a opatrné degustaci či spíše očichání mi vyšlo, že to musela být právě ta palačinka). Odjíždím tak nějak sám, přede mnou i za mnou spíše jednotlivci nebo dvojičky, dokonce jedna holka v červeném dresu, chvilku si dokonce myslím, že by to mohla být Klára, ale je to někdo jiný z krátké. Po sjezdu pod přehradu a opětovném výjezdu k ní (docela pakárna a navíc nás to čeká dneska ještě jednou) je tu najednou nějak mokro, což se mi v první chvíli nelíbí, že si akorát zaseru kolo, ale pak si všimnu, že jsou to hasiči nebo kdo a dělají z hadice takový osvěžující gejzír, takže nakonec jsem za to docela rád. Na chvilku to pomohlo, ale zakrátko je mi už zase vedro. A taky mě předjelo čelo dlouhé trasy, která už jede druhý flájský okruh, no a kousek za nimi mi přilétne za záda Jirus rovněž z dlouhé (nakonec v cíli celkově na výborném 11. místě, a to už tady jede sólo – ta dlouhá trasa to selektuje na jednotlivce úplně nekompromisně i takhle na předních pozicích už tady), tak se trochu hecnu a jedu s ním. Trochu si mu stěžuju na to vedro, ale on říká, že jestli mi připadá, že je tady nahoře vedro, tak že to není nic proti tomu, jak je dole v Litvínově, že tam je to úplně jako v troubě a tady je naopak docela příjemně, tak ať jsem zatím rád. Na Klíny nám to vydrží spolu, dokonce mu i párkrát vystřídám, sice mu ty moje líné špice v tempu asi moc nepomůžou, tak ale aspoň si na chvilku orazí. Ve sjezdu jde ale trochu překvapivě přese mně (to se mi moc často nestává), držím se za ním s nějakým lehkým bezpečnostním odstupem, ale za tou první utaženou zatáčkou dojedeme auto a Jirus se ještě před sérií dalších zatáček natlačí před něj, kdežto já už ne, resp. až o něco později, pak to sice ještě trochu stáhnu a předjedu přitom několik jiných jezdců, nicméně na kruhák v Litvínově dojíždím s asi 50m ztrátou a nehodlám to sjíždět, Jirus stejně za chvilku odbočí už do Středohoří, kdežto mě čeká ještě jeden výjezd na hřebeny do druhého flájského okruhu. Jinak ale s tou troubou měl fakt pravdu, je tady možná tak o 10 °C víc, než nahoře, a jestli už tam mi bylo vedro, tak ani nevím, jak nazvat to, co je tady. Slovo „peklo“ je asi příliš expresivní, ale tak nějak mě nic jiného ani zpětně nenapadá. Z pozemských pojmů bych to pak nazval něco mezi horkým vzduchem z fénu a horkovzdušnou pistolí, každopádně najednou mám problém se vůbec pořádně zhluboka nadechnout, vzduch při průchodu plícemi pálí a prostě to nejde. A do toho se ještě musím koukat na holky v bikinách na zastávce (to by ještě šlo) a na davy lidí mířících na místní městské koupaliště, a s tím už se hlava vyrovnává hůř. Proč oni mohou a já musím tupě šlapat dál? Ale zatím se mi hlavu nějak daří přemluvit a jede se dál. Překvapením je pro mě tramvaj (stará dobrá T3), která se objeví znenadání v nějakém parčíku po mé pravé straně, až doteď jsem si toho nikdy nevšiml, že by měl Litvínov tramvaje, a vida – má je. Pokud to ovšem už nebyla nějaká fata-morgana, ale asi ne, takže Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, Olomouc, Liberec/Jablonec … a Litvínov, to jsou mi věci!

Ale zpět na trať. Začíná největší atrakce dne – výjezd na Dlouhou Louku. Najíždím do něj dnes tak nějak klasicky sám, ale přede mnou v dohledu někdo je a za mnou taky, je to už tady pěkně promíchaný s dlouhou trasou, proti kterým jsem o něco rychlejší, takže bych snad mohl ještě někoho dojet. Ale po chvíli zjišťuji, že je to stejně tak nějak jedno, začínám vařit, a to jsem ještě dole v lese. Těším se zase na Fláje, kde byl vzduch oproti tomu zdejšímu alespoň dýchatelný, tady mám pořád pocit, že co to teploty dýchám spíš páru, i když je to v lese. A ačkoli stoupání v této dolní části je celkem konstantní a zdaleka ještě ne tak prudké, tak už zde se dívám na displeji na jednociferné hodnoty rychlosti, ach jo. Sem tam někdo stojí u krajnice a rozhání křeče, pak je tu motorka alias pojízdná chladnička s pitím, okolo stojí hlouček jezdců a za chvíli už i já stojím mezi nimi, zavlažuji se a polévám si hlavu i boty, neboť chodidla v tretrách začínají pořádně pálit už tady. Jeden zde sedí opřený o strom a nevypadá, že by měl ještě myšlenky na kolo, my ostatní však postupně nasedáme a odjíždíme. Pak přichází první prudší pasáž a mně tu někdo dojíždí a ještě ke všemu jede na horáku! No nic, nějaký hobík se tu asi ocitnul víceméně omylem a my znavení dálkaři mu teď sloužíme jako dobré cíle pro povzbuzení jeho ega, neboť o kus dál předjíždí ještě další mé spolubojovníky, aspoň co jsem tak zahlédl. Normálně by mě to pěkně nasralo a vyburcovalo, ale nyní je mi to tak nějak úplně jedno, vůbec neřeším, kdo mě dojede nebo případně koho dojedu já, jde jen o to se vůbec nějak doplácat nahoru a přitom už dobře vím, že bude ještě hůř. Na výjezdu z lesa sklon trochu povolí a je tu další picí bufet, opět zastavuji a spotřebuji celou jednu litrovou láhev (mimochodem podanou od moc hezké holky v bikinkách), něco málo do sebe, ale hlavně na sebe a do bot a hned zase hurá na trať. No hurá už to po pravdě moc není, spíš ouvej, a do toho se mi začíná pěkně motat hlava! Naštěstí nohy celkem i poslouchají, sice nejedou, ale to přičítám víc uvařené hlavě a plícím, ale na druhou stranu zatím ani nekřečují a jen občas signalizují lehké náběhy. Někteří ostatní jsou na tom zjevně hůř, a jak silnice přes vesnici začne víc stoupat, začínají se objevovat přízraky z cyklistické apokalypsy – někdo to kousek nade mnou šněruje ze strany na stranu, jiný stojí u levé krajnice a tak nějak divně se směje (jó křeče opravdu dokáží někdy vykouzlit veselé grimasy), další už rovnou polosedí-pololeží ve škarpě (ale celkem pěkně ve stínu za barákem), no je to opravdu jako výjev z cyklistického pekla. Sluníčko tady do nás pere, co může, k tomu sklon okolo 15%, není skutečně nad čím plesat. Kousek pod kostelem stojí ten kluk, co jsem s ním odpadl od Hanky pod Mikulovem, má prázdný zadek, tak se ho ptám, jestli chce duši, ale smutně říká, že je to galuska a že už si zavolal pro odvoz. Chvilku bojuju s myšlenkou, že by ten odvoz nakonec nebyl tak úplně špatnej i pro mě, ale nakonec to zavrhuju, ještě to zkusím, i když ten závěr na sluníčku už mě tedy zmohl opravdu hodně. Nahoře u hospody jsem zrovna tak nějak sám, pár se jich ještě škvaří za mnou a přede mnou jen někdo v dálce, tak pokračuju sólo a zpětně si z tohoto úseku nějak moc nepamatuju – myslím, že mě někdo předjel a já pak dojížděl na bufet s někým z CSK Markus (Tomáš Habětín), ale možná to bylo i jinak, tady mám prostě trochu okno. V každém případě na druhých Flájích je už u bufetu pěkně husto, nikdo nikam nepospíchá, já to beru v podobném tempu i duchu jako minule (akorát palačinky už mezitím došly, tak je nahrazuji sýrem) a v poměrně krátkém čase (kratším pit-stopu než většina ostatních) zakončuji zastávku přejezdem koberce, čímž dokončuji měřený vložený okruh Giro Lanutti ve směšném čase 1:53:54,8 h (loni také ne v úplně optimálním stavu za 1:36:44,4 h), ale o ten dnes skutečně až tolik nejde.

Každopádně ale závod je to pěkný, počasí z něj sice dnes udělalo neskutečnou otročinu, ale pořadatelsky je zvládnutý skvěle, hodně dnes pomáhaly vložené picí bufety (Komárka, Dlouhá louka) a motorkáři, u kterých se voda také občas dala sehnat, no prostě dnes to nebylo o nohách, tréninku a taktice, ale o vůli, sebepřekonání a hlavně právě O VODĚ!!!

Na úplný závěr ještě trocha dat z cyklocomputeru: Vzdálenost = 156,56 km, průměrná rychlost = 25,51 km/h (fakt takhle málo, ale to vedro bylo hodně velká brzda), maximální rychlost = 74,20 km/h (sjezd z Cínovce), maximální tepy 190 (loni 191), průměrné 160, a to ještě od Lomu jsem to jel už jen v klidu na dojetí, resp. na přežití.