Klikovy vrchy (UAC) aneb rozlučka s mladým balíkem

Po startu se asi moc nejede, což soudím podle toho, že sice jedu svou standardní krev, ale neujíždí mi to a dokonce i ve stoupání za Bělčí ke křižovatce se tam udržím, ale samozřejmě až úplně na chvostu. Ke kruháku na Lány to je hlavně schovávaná před větrem a s využitím skupiny se to celkem pěkně daří. Ve sjezdu do Myší díry se sice o pár míst posunu, ale zásek tam dole na čelo už nějaký je a i když hned odspoda jedu naplno, tak se stále propadám. Okolo se mihne Cafourek, Vild, Zimmel, ohlížím se rychle přes rameno, a tam už vůbec nikdo (pár lidí ale odpadlo určitě ještě před Lánama), tak vykulím oči v sloup a hypnotizuju kolo Vaška Zimmela z Dexteru, abych tu nezůstal úplně sám, ale je to jen tak. Několikrát si hrabu opravdu až na dno, resp. vždycky když už si myslím, že na tom dně jsem, tak mi soupeř trochu poodjede a já musím chtě nechtě vydolovat ještě o kousek víc, než bylo před chvílí to maximum, joj to jsou teprve parádní pocity, tomu říkám hledání skrytých rezerv!

Ale je to zase všechno takový jakoby zdálky, lehce malátný, jako by na tom kole seděl někdo jiný a já se sám na sebe díval odněkud zvenčí, prostě podobně jako v červnu. Ale pak se na chvíli vždy trochu proberu, zaberu, dojedu si zadní kolo jezdce před sebou, a pak zase upadnu do letargie. Naštěstí jak kopec pokračuje, tak se to spíš lepší a ke konci už jsem zase docela v reálu. Cestou nahoru dokonce předjedeme ještě dva, před námi je tam na 20 až 30 sekund docela pěkná skupinka, kde bychom taky rádi byli. Napřed to zkoušíme s Vaškem ve dvojici, ale on je po kopci docela vytavený, takže zpočátku rovinky ani moc nechce střídat a výsledkem je, že ztráta vzroste tak na 30 až 40 sekund, ale dojedou nás aspoň ti dva zezadu a jsme tedy čtyři, s čímž už by se něco dalo udělat. Jedeme každý, co můžeme, a skutečně nemohu nikomu vytknout, že by se málo snažil, dřeme jako koně, ale ten odstup je tak nějak stále stejný a ve stoupání ke křižovatce nám ještě jeden odjíždí, aby zkusil to dorazit sólo. Po odbočce k Městečku už motivace v naší skupince přece jen trochu opadla, takže skupina před námi nám postupně mizí z dohledu a my naopak dobereme zpátky toho před chvílí se odpoutavšího tempaře, kterej se sice na větru pěkně vystřílel, ale skupinku si sám dojet taky nedokázal.

Následuje sjezd na Pustověty, úzká silnice, místama i docela rozbitá, ale ve čtyřech se to dá celkem s jistotou. Hned dole odjíždí opět ten jeden, co ho to s námi asi moc nebavilo,  pak i Vašek, já se naopak odpoutávám od zbývajícího jezdce, takže celá naše skupinka je pěkně roztahaná po kopci už od začátku. Zhruba v polovině kopce mě však znenadání dojede ještě někdo další, nejprve si myslím, že je to někdo ze staršího balíku v úniku, ale není to tak, spíš je po defektu nebo nějakém technickém problému a teď se snaží probojovat na ztracené pozice (a je to myslím Luděk Ambruš, jestli se nepletu, toho jsem ještě letos na závodech neviděl a hlavně má i nějaký jiný dres, než ten z Královic, na který jsem byl u něj zvyklý). Hákuju ho a říkám si, že to musím chvilku vydržet, aspoň než mě dotáhne k Zimmelovi, abych pak po kopci nebyl úplně sám. Za chvíli už jsme za jeho zadním kolem s Vaškem Zimmelem dva, zoufale jej hypnotizujeme a dojíždíme ještě dalšího v dresu HiSport (Ladislav Pokorný), takže jsme zase ve čtyřech. Takto projíždíme přes Všetaty i táhlými nekonečnými horizonty směrem na Velkou Bukovou. Tady mě to vždycky drtí, když už si myslím, že za horizontem musí být už určitě konec a že ten kousek ještě nějak z posledních sil vydržím, tak tam hned vyskočí nějaký další horizont a když se to celé opakuje aspoň tak pětkrát, tak už má toho moje psychická i fyzická stránka docela plný  zuby. Nějak jsem to teda nakonec vydržel, ale ani nevím jak.

Ve sjezdu do Roztok ztrácí kontakt Zimmel, jsme tedy ve třech, přičemž ty dva si musím na konci sjezdu trochu dotahovat. Na nájezdu na most to jezdci v dresu HiSport trochu klouzne a musí to hodně rovnat, aby se tam vešel před přijíždějícím protijedoucím autem, ale zvládá to. Hned na začátku kopce odjíždí Luděk (toho pak už do cíle neuvidíme) a my zůstáváme chvíli ve dvou, tempo udávám spíše já, což umožní se dotáhnout i Vaškovi a jsme tedy ve třech. Trpíme tak nějak podobně, těžko říct, kdo víc, ale v té nejzásadnější fázi od zatáčky pod lesem diktuji tempo povětšinou já, tak aspoň něco.

Kousek pod horizontem dojíždíme mladšího Vilda, ale má už nějak dost a ani nehákuje, jinak nikdo před ani za námi. Ve sjezdu pětikopcem do Zbečna je místama chvilku zima, Vašek opět trochu ztrácí, ale dole tam celkem bezpečně je zase s námi. Sýkořičák jedeme už celkem rozumně a já začínám kalkulovat a říkám ostatním, že by bylo ideální, kdyby nás nahoře dojel starší balík, že pak až do Žiliny by se to mělo dát odviset celkem v pohodě. A co se neděje, kousek za horizontem nás dojíždí zaváděcí auto, co jede před druhým balíkem, a v ideálním místě krátce po horizontu nad Bělčí už směrem na Lány nás dojíždí vedoucí utržená čtveřice ve složení Líba Janoušek, Míra Kakač, Béda Průcha a Evžen Šmatlák. Skáčeme jim ochotně do háku a je to pro nás moc dobrý, protože jelikož jsou čtyři, tak jednou o bednu a mají zájem jet tempo (na které v háku ještě jakžtakž máme), nikoli si zkoušet odjíždět v nástupech (na jejichž chytání bychom nárok jisto jistě už neměli). Takže závěr vyšel parádně, svezeme se s nimi přes Ploskov až kousek za Žilinu, kde v jednom z posledních horizontů za to bere Janoušek, Kakač s Průchou jdou s ním, Šmatlák po chvilce odpadá, no a my to ani moc nezkoušíme, protože to už ani nebylo pro nás tohleto. HiSport ztrácí ještě víc, takže zůstáváme s Vaškem sami (v podstatě spolu jedeme celý závod – do Myšiny v balíku a pak buď ve dvojici, nebo v nějaké menší skupince) a už jde o to jenom nějak dojet. V Dolním Bezděkově se pak dohadujeme, že ve dvou nemá cenu bláznit, že si to v klidu dojedeme až na metu 200 m do cíle a tam si to rozdáme v krátkém spurtu, no a když k té metě konečně dojedeme, tak se po sobě jen tak smutně podíváme, ani jednomu se do toho zjevně moc nechce, ale nakonec Vašek řekne „No tak jo!“, zvedne zadek a jde do spurtu. Skáču mu za zadní kolo a po chvilce je jasný, že budu mít navrch, vytvořím si asi tak 20 m náskok a ten si už pohlídám až na pásku, kterou protínám v čase 2:21:43 h, průměr 33,95 km/h (loni 2:24:05 h, 33,31 km/h).

V celkovém pořadí UAC to stačí přesně na 30. místo z celkem 47 plus tři DNF (v kategorii B 22. ze 30), což je teda opět jasně druhá půlka, ale vzhledem k tomu, že to byla moje rozlučka s mladým balíkem (místo Posledního šlápnutí mám už jinej program) a od příští sezóny už jezdím za dědky, tak se myslím nemám za co stydět a asi nemůžu být nespokojenej. Ve starším balíku by tenhle čas na první polovinu naopak jasně stačil, takže snad se blýská na lepší zítřky, aneb třeste se, mí budoucí soupeři!

Jinak pro úplnost ještě dodávám, že z mistrovského dresu se radovali v kategorii A absolutní vítěz Michael Somr (LAWI – Autor Team) v čase 2:09:15 h (37,14 km/h), v kategorii B Petr Beneš (BTK EURO BIKE Praha) ve stejném čase, ve druhém balíku pak v kategorii C Libor Janoušek (LAWI – Author Team) v čase 2:09:38 h (tedy prakticky stejně, jako vítěz mladšího balíku, a to jsme je pár kilometrů v závěru i uviseli), v kategorii D Karel Prager (CK Vinohradské šlapky) v čase 2:11:40 h, v kategorii E Miroslav Kakač (CSK Markus) v čase jako Líba Janoušek a mezi ženami Petra Kottová (Author Sedláček Příbram) v čase 2:26:05 h.