Silniční pohár Posázaví (Úvaly-Č. Šternberk-Úvaly) aneb za trest na samotce

Na startu fasuji číslo 53, je nás tu okolo třiceti, starší balík už vyrazil na trať v 10h a bylo jich prý patnáct. Ze známých dorazil Honzis s kamarádem Milošem, dále dorazil Líba Janoušek, ze Šlapek Kapr, Pistacchio a Helmuth, jinak spíš lidi, které neznám. Na startu se ještě domlouvá, že vzhledem k tomu, že je zavřená silnice Doubek-Žernovka a objíždí se to přes Babice s poměrně rozbitým úsekem v lese na Mukařov, a hlavně že ve Svojeticích se dělá vodovod a jsou zde světla s úzkým průjezdem mezi dvěma domy, tak že se začátek pojede volně a začne se závodit až někde od Struhařova dál. To by mohla být moje záchrana a naděje na delší pobyt v balíku, říkám si. Je pravda, že úplná kaše se po startu nejede (rozjížděl jsem to shodou okolností já a docela zvolna, aby si dravci za mnou pokud možno zvykli a nechtěli hned letět), pak se ale na čelo dostanou postupně ti, co tam patří, tedy Honzis, Líba, Kapr apod., kteří si tam sice v klidu povídají, ale pro mě na ocase to už na žádné velké povídání není a celkem slušně si chvílema gumuju držku. Ale je fakt, že je to hlavně tím, jak skupina na konci pulzuje při všelijakém to rozjíždění na odbočkách a podobně, než nějakým zběsilým tempem na čele, prostě dá se to ještě vydržet. Ve Svojeticích na semaforu samozřejmě červená, trochu se zpomalí, ale motorkář hlásí, že jeho kolega to drží z druhé strany a že tedy můžeme jet, tak jedeme. Vyhlídka se jede tak 28 km/h, to je skoro jako v tréninku, když mám svůj den, takže celkem bez problémů. Trochu se pohoupeme okolo Třemblat a už je tu první zatěžkávací zkouška v podobě stoupání na Ondřejov. Nechávám tam rovnou velkou (v tréninku nikdy tady) a je mi jasný, že buď to vydržím takhle, nebo tady ve skupině končím, je to teda pro mě zabíračka krutá (nahoře 194 tepů a lehká mezera), ale hned na začátku Ondřejova se zase dotahuju zpátky. U Hřbitova se to zase opakuje, opět mezera a zase mě to stojí něco navíc, abych se dotáhl, a to se mi nějak pomalu přestává líbit.

Ve sjezdu do Chocerad s větrem v zádech a v závětří ve skupině maximálka 79 km/h (top celé mojí letošní sezony), přejíždíme most a mně je jasný, že čelo tady vidím naposledy. A taky jo, hned ještě před úvodní stojkou si vystupuju, už před tím mě párkrát zabolelo u srdce, tak se tady nehodlám odrovnat a chci to pojmout spíš tempově, což se docela vyplácí. Nejprve sice chytnu docela zásek, ale pak předjedu číslo 52, spojím síly s 54 a pomalu se začímáme přibližovat ke skupince asi pěti lidí, kde vidím oranže dres Pistacchia. Radar dole pod vesnicí mě utvrzuje v tom, že by se to mohlo povést, protože jim to ukazuje 21 km/h, kousek za nimi osamoceně jedoucímu jezdci 20 km/h, a naší dvojičce 24 km/h. Za Vestcem nabíráme toho jednoho odpadnuvšího, ale ke skupince je to cesta ještě dlouhá, navíc zdá se taky trochu zabrali a rozestup se přestal zkracovat. K tomu začínám mít problémy sám ze sebou, tepy opět na hranici 194, ale žádný maximální výkon se zde neodehrává, zase (jako posledně na Klikáčích) je to spíš taková ta podivná otupělost, kdy mám pocity jako těsně před ulehnutím do postele, než že by mě to nějak burcovalo. Divný. Visím v téhle trojičce jako poslední s odstupem na toho přede mnou nula až dva metry, neustále tam lítám na gumě, zoufale otevírám chřtán dokořán, abych dostal do oběhu ještě více vzduchu, dech jako sentinel, a pořád ne a ne se tam pořádně uchytit. A přitom vše jakoby se odehrávalo někde v pozadí, jako bych se na to koukal odněkud shora. Po prvním horizontu a sjezdíku do Vodsliv se konečně na tu skupinku dotahujeme a je nás osm, ale v pokračujícím výjezdu k dálnici zůstávám s 54 zase o něco zpět a zase to stojí dost sil se tam vrátit, na čemž má ovšem podíl hlavně 54, já mu přitom v podstatě jen visel za zadním kolem. Je jasný, že nohy jako z nebes to dneska nejsou, přitom ta skupinka jede docela rozumně a normálně bych snad neměl takový problém se v ní udržet, ale dnes je to prostě boj.

Ve sjezdu do Třemošnice se snažím procpat co nejvíce dopředu, následující výjezd tak začínám na třetí figuře, ale opět ta otupělost a těch 10% výkonu navíc, který bych potřeboval a který by tam normálně snad i byly, tak tam dneska prostě nejsou, takže další odpadnutí a už mě to opravdu nebaví tohleto. Naštěstí ve sjezdu se zapomněli dva, kteří mě na horizontu dojedou, zase zoufale gumuju zadní kolo toho druhého, jinak jako abych třeba pomohl vystřídat, tak to ani náhodou. Ale stačím si přitom všem všimnout, že balíky slámy ve stylu „Pane budeme si hrát“ jsou od jara stále na svém místě. Pod Divišovem se přiblížíme k té pětici před námi asi tak na 10 sekund, ale ve stoupání nám zase poodjedou a my se k nim připojíme až na výjezdu v táhlém horizontu. Ve sjezdu k řece do Českého Šternberka se opět propracovávám na nějakou třetí figuru a tajně doufám v to, že tak jako už několikrát se to tady zlomí, jezdci ve skupině se unaví a už to pro mě bude snesitelnější. Dole na přejezdu ještě jednomu nechutně ustřeluje kolo a vzápětí i padá řetěz, sice to zvládá, ale skupina se přibrzdí, a mně, který jsem se briskně vyhnul vlevo, to umožní najíždět do kopce ze druhého fleku – dobrý začátek. Ale hned v zápětí špatný konec – postupně mě všichni dojíždí, jdou přese mě a já nějak nemám, co bych k tomu řekl. Na budíku asi jen 185 tepů, výš to prostě dnes nějak neleze, a pocity zase jak v ponorce. Ani kdybych se tady rozkrájel, tak tam prostě nebudu. Dělám tedy skupině nedobrovolně pápá a dost mě to mrzí, protože je jasný, že to pak bude velká výhoda, neb dojezd bude dost proti větru.

Prostřední třetina závodu je tak za trest na těžkou samotku, ze Zalíbené na Rataje mi to na rozbitém asfaltu plném děr a nerovností nejelo snad nikdy ani ve skupině, natož teď. Kostky v Ratajích pak při mém téměř výletním tempu už ani nebolí, spíš jen pěkně serou. Nahoře dojedu Bizona ze staršího balíku, co startoval o hodinu dříve, ale ten si jede už úplně svůj vlastní závod a na spolupráci to není. Sjezd přes Talmberk k řece, pak výšvih ke křižovatce a další sjezd k Sázavě se motám, ani nevím jak, a mám pocit, že v tréninku tady jezdívám i rychleji. Čeká mě dlouhé táhlé přistoupávání údolím až na Vyžlovku, na otevřenějších úsecích navíc proti větru, takže si říkám, kéž by tu tak někdo byl a trochu mi pomohl. A vida, moje přání je vyslyšeno a u benzínky na konci města Sázava mě skutečně dojíždí dvojička, jeden z nich je číslo 52, se kterým jsem najížděl do kopce z Chocerad, a druhým je ten Honzisův známý Miloš Matuš (Café Oliver) s číslem 72. Zpočátku pokračujeme tedy ve třech a hned je to o poznání živější, tahá tady hlavně Miloš, zatímco já s 52 se spíš jen tak vezeme a po krátkých špicích zase odstřídáváme. Ve Stříbrné Skalici ve stoupání po kostkách na náměstí necháváme za sebou číslo 52, které už má v kopci zjevně dost, a pokračujeme dál jen ve dvou. Vesnice je celá rozkopaná nějakými přípojkami zaházenými jen tak hlínou a štěrkem, a to ještě dost ledabyle, takže tady jde o to hlavně nechytit defekt, což se naštěstí podařilo. Milošovi to jede moc pěkně, údolím mírně nahoru stále okolo 33 až 34 km/h a dlouhé špice, moje jsou kratší a padáme tak k 32 km/h, ale i tak je to najednou úplně něco jiného, než když jsem se ještě před chvilkou plazil po rovině ani ne 30 km/h.

Začíná mě to zase bavit a začínám se dokonce zaobírat myšlenkou, že bychom ještě mohli někoho dojet, protože když jsem byl ještě naposledy na oční kontakt za tou mojí skupinou, tak bylo vidět, že odpadli minimálně ještě další dva jezdci, a ti by se dojet rozhodně dali, zvlášť pokud se jim nepodařilo spojit spolu síly. Na Vyžlovce vyjedeme po dlouhé době z lesa a najednou je hodně větrno, fouká to většinou proti nebo šikmo proti, ale naštěstí je vidět, že Miloš i já víme, jak s tím naložit, necháváme místo pro toho druhého vedle sebe a celkem nám to odsýpá. Za celou dobu nás přibrzdí pouze dva momenty, nejprve když v Hradci má Miloš z první pozice tendenci odbočit z údolí do kopce na Konojedy, a pak při přejíždění hlavní na Vyžlovce jede zrovna dost aut, tak musíme na chvilku zastavit a vyšlápnout. Jinak je to docela slušný kvapík a v závěru jsme ještě odměněni, když na začátku Hradešína dojíždíme jezdce v dresu SP Kolo s číslem 54 (taky odpadlík z té původní skupiny, ve které jsem původně dojel na Šternberk), toho takticky ve výšvihu ke křižovatce přežehlíme tak, že ani nezaloví a máme tak rázem jedno místo k dobru. Před sebou pak kousek vidíme dalšího jezdce ve žlutočerném dresu Kalaš (číslo 58), který byl na Šternberku rovněž se mnou, ale toho už pouze dojíždíme na konci Přišimas, resp. Miloš se mu ještě snaží odskočit, zatímco já jsem rád, že se dotáhnu alespoň za něj, ale je to na rovině, takže přesně na odbočce do cíle na Skřivany se to zase sjede a začínáme na férovku pěkně od nuly. Trochu překvapivě nejvíce sil má 58, to jsem trochu počítal, že bude po sólo jízdě víc odvařený, ale on ne a ještě nám tu odjíždí. Miloš je kousek přede mnou, ale na toho už se mi útočit až tak nechce, když mě tak pěkně popovezl ze Sázavy k cíli, určitě toho vepředu odpracoval víc, to už bych radši fiknul tu 58, ale na to nemám, takže nakonec poslední flek ve skupině a v celkovém pořadí 13. místo ze 31 celkem plus jeden DNF. Mohlo to být lepší, v té skupině ze Šternberku bych se asi normálně udržet měl, ale dneska to v té vysoké zátěži bylo se mnou takový všelijaký, tak ještěže jsem tam někde nezkolaboval a nakonec jsem celkem rád, že to nebylo na samotku až do cíle, a že jsem se s Milošem ještě slušně svezl a v závěru jsme dokonce směle zabojovali o pár pozic k dobru (i když nakonec pouze s poloviční úspěšností).

Výsledný čas 3:09:05 h (průměr 31,42 km/h) nepatří zrovna do mojí síně slávy (nejlépe 2:56:55 v roce 2011), ale vzhledem k okolnostem nakonec ještě díky aspoň za to. Zvítězil Honzis alias Jan Herda (Pečky), který ve spurtu udolal Líbu Janouška (LAWI – Author Team) a třetí skončil Tomáš Kotrlík (Café Oliver), který byl prý na trati i v cílovém kopci t té vedoucí trojičky prý jasně nejsilnější, ale neznal prý dojezd, takže se asi 100 m před cílem v klidu posadil zpět do sedla (myslel si, že cíl bude až někde za vsí) a nechal se bez boje těm dvěma za sebou ospurtovat – tak tomu říkám nekvalitní taktická příprava před závodem. V cíli při čekání na vyhlášení byla tentokrát už dost zima (museli to trochu urychlit, i když někteří jezdci byli ještě na trase), sluníčko schované za mraky, ale i tak to byla zase jednou prostě klasika. Za symbolické startovné 50,- Kč jsme si to užili více než dosytnosti, pořadatelé to dělají dobře (včetně zajištění autem a motorkami – prakticky až na Šternberk, kde jsem odpadl, ta naše skupinka jednu motorku k dispozici měla), tak tedy díky Úvaláci a za rok snad zase!