VIPrahlé duše (MTBO) aneb vzhůru na vyhaslé sopky, rozhledny, kaple a skalní průrvy

Klasická turistická mapa 1:50 000 (z dílny Mapy.cz, které pro jízdu na kole sice moc nemusím, ale budiž) zahrnovala podobnou oblast jako před těmi třemi lety, jen kontroly byly pochopitelně trochu jinde, i když některá místa se i shodovala (např. zámecká zahrada Valdice u Jičína, vrch Brada a možná i pár dalších). Časový limit je 5 hodin, takže času dost a zpočátku vyrážíme na severozápad. Hned na první křižovatce jsem rád, že je tu Klára se mnou, protože mám tendenci odbočit chybně doprava místo doleva, kdežto Klára je zvyklá z OB a orientuje v mapě mnohem rychleji a hned mě opravuje. K naší první kontrole K9 se rozhodujeme mezi delší cestou po silnici, nebo kratší po červené turistické, nakonec volíme kratší variantu, ale hned asi na třech místech je třeba slézt a tlačit, takže to moc výhra zrovna nebyla, nicméně časově asi tak na stejno. Samotná kontrola je pak označená jako „vzadu v lomu“, dojet na kole až k ní se nedá a musí se kola hodit do trávy a kousek doběhnout. Pokračujeme ke K4, která je na nějakém bezejmenném zalesněném vršku, ale krpál je to pořádný a posledních asi 500 m se musí tlačit a ještě sledovat fáborky (žluté mlíko Author), jak bylo na startu předem avizováno, protože žádná zřetelná cesta na ten kopec ani nevede. Nahoře nás však překvapí v klidu odpočívající motorkář i se svým strojem, který zjevně asi znal nějakou lepší příjezdovku. Cestu dolů vybírám já (ta nahoru se mi moc nelíbila, protože byla nejetelná na kole), zpočátku to vypadá dobře, ale končí to stejně – nejetelným úsekem a my sbíháme cestou necestou a kola chvíli neseme, chvíli vedeme vedle sebe. No jestli takhle budou dneska vypadat všechny kontroly, tak to potěš koště, říkám si v duchu. Následně se zase moc neorientuji, kde jsme to vlastně z toho lesa vypadli na nějakou cestu, a nechápu, proč Klára jede doprava, když bych já jel doleva, ale už radši mlčím, následně sjíždíme do obce Hrdoňovice, což mi umožní se po čase zase plně zorientovat v mapě a musím uznat, že Klára měla opět pravdu, zatímco já ji neměl. No nic, od této chvíle už je mi jasné, kdo je tady dnes vládcem nad mapou a kdo pouze mapařská pomocná a pouze lehce kontrolní síla (lepší zjevně bude do toho Kláře radši moc nekecat). No nic, soustředím se tedy spíš na fyzickou stránku věci a třeba někde pomůžu Kláře do kopce, pokud to bude potřeba, říkám si.

Následuje přejezd po silnici do obce Libunec a zdejší K5 u rybníčka za železniční vlečkou je konečně tak nějak podle mého gusta, jednak ta blízkost železnice mě těší a jednak je to dnes naše první kontrola, na kterou se dá normálně dojet na kole až ke kleštičkám, takže za mě konečně spokojenost. Pokračujeme po asfaltu do Libuně, kde to sice beru ke křižovatce s hlavní neorienťácky trochu delší cestou po silnici místo zkratkou po panelce – na výsledek tohle asi zásadní vliv nijak nemělo, ale Klára trochu kroutí hlavou a já si definitivně potvrzuju, že dneska bude asi lepší, aby to navigačně vedla spíš ona. K další K2 to je trochu do kopce, ale po pěkné cestě – moc hezká kaplička v osadě. Odtud sjíždíme kus zpátky ještě s jedním chlápkem, který jede sám (na tomto závodě není nutné mít dvojici a lze jet i sólo), který se na vidlici odpojuje, zatímco my se stáčíme na východ a po relativně pěkné zelené čárkované (tedy trochu to drncalo, ale na to, že to byla čárkovaná, to ještě docela šlo) míříme na K3 u trati za obcí Kněžice. A akorát se tam sjíždíme ve stejný okamžik s tím chlapíkem, co nás předjížděl u předchozí kontroly, takže je vidět, že ta naše varianta byla lepší (na kole jel rychleji než my a dojel časově úplně stejně). Následně řešíme trochu mapařský oříšek – v mapě je naše plánovaná cesta přes osadu Nový Svět přerušená právě nápisem s názvem obce, my tudy chceme jet a váháme, zda je to jen klam mapy, resp. jestli je to přerušené jen kvůli tomu, aby byl čitelný nápis, nebo tam ta cesta fakt v reálu propojená není. A jelikož o kousek vedle je v mapě železniční trať taky přerušená a je tam vepsáno její číslo 064, zatímco koleje v reálu samozřejmě přerušené nejsou, tak si nakonec říkáme, že s tou v mapě přerušenou cestou by to tady mohlo být podobné a jedeme tam. Ale nebyla to pravda, cesta končila po chvíli v jedněch vratech a dál jen plot bez cesty, nicméně podél se to nějak objet dalo.

Přejíždíme silnici, napojujeme se na modrou a po zpevněné cestě začínáme stoupat ke K1, tj. k jedné ze dvou dnešních bonusových kontrol – Allainově věži ve svahu hory Tábor. Cesta je sice dost do kopce, ale je zpevněná (taková šotolinka), takže neváháme a vytahujeme náš speciální trumf, jak ještě více zrychlit náš postup a sebrat tak co nejvíce bodů – obinadlo! Rychle ho navazuji za sedlovku, druhý konec si Klára podvlíkne pod řídítky na půl otáčky a chytne rukou – výhoda je, že je to v tahu celkem pevné spojení a v případě nebezpečí stačí pustit rukou tu stisknutou část u řídítek, krásně se to pak vyvlíkne a neuškodí. Docela nám to pomůže a k věži (pro veřejnost je zavřená, takže kleště jsou naštěstí dole u zdi a ne někde nahoře) dojíždíme jen kousek za tím rychlejším sólo jezdcem, se kterým se volně kopírujeme už od K2. Pak trochu sjedeme, ale jinak držíme dál východní směr a najíždíme na žlutou, která je sice na začátku trochu rozbahněná, ale dá se tomu vyhnout a dál je to taková krásná jednostopá pěšinka víc z kopce, ale občas s malými hupy nahoru, až si říkám, jak je možný, že z toho už dávno někdo neudělal oficiální singletrek. Přes Kyje to bereme zadem přes chaty a sbíráme K6 u studánky, od které pokračujeme kousek úzkou cestou s kameny, ta se pak napojí na celkem hezkou lesní červenou, ze které odbočujeme na tečkovanou zelenou. Z té mám sice zpočátku trochu obavy, ale ukazuje se, že je to nádherná ujetá pěšinka mezi stromy, tak to bylo nakonec spíš za odměnu, než za trest. K10 na výjezdu z Bradlecké Lhoty je bez problémů a míříme na další velký kopec pro K7, která je dnešní druhou a poslední bonusovou kontrolou za 20 bodů (všechny ostatní jsou pouze za 10). Zpočátku to stoupá mírně, ale už z mapy je vidět že bude přituhovat, takže za chvíli vábím Kláru opět na lano/obinadlo, ale začíná to být nějaké rozbité a Klára se nějak ne a ne přiblížit na takovou vzdálenost, aby si obinadlo mohla bezpečně chytit, tak ho držím ve vzduchu jako vábničku a říkám jí: „Jen si pojeď pro lano, pěkně jen trochu přidej, a bude Tvoje!“. Za chvíli se nám podaří se zapřáhnout, ale kopec přituhuje čím dál víc, cesta místy rozbitá, takže jako tažné vozidlo to mám místy celkem na hraně, občas se mi zadní kolo prohrábne, nebo naopak přední kolo se v tahu přizvedne, takže pak chvílemi neovládám směr a několikrát projedu nekontrolovaně nějakým křovím či větvemi u kraje cesty. Nakonec usoudíme, že už nebude velký rozdíl, když se zase odpojíme a půjdeme chvíli pěšky. Tedy přesněji Klára jde chvíli pěšky a já vedle ní nebo kousek před ní pomalu jedu, ale vzápětí se mi to vymstí, protože mi v malé rychlosti prohrábne na volném šutru zadní kolo, dochází ke ztrátě rychlosti až do nuly a pád na pravou stranu po zádech lehce ze svahu. Docela to bolelo, ale naštěstí kolo i kosti vydržely. A ke cti nechť mi slouží i to, že mě to neodradilo a i ten zbytek kopce jsem pak vyjel pěkně v sedle. Nahoře u K7 zjišťujeme, že kontrolka je až někde úplně nahoře ve skalním hradu, takže kola to chce opřít dole a čeká nás poměrně dlouhý výběh po přírodních schodech až nahoru na zříceninu a po kamenech zase dolů – pro tretry nic moc, ale kontrolu máme. Dolu z kopce odjíždíme po modré cestě singlovce, je to docela technický sjezdík, a protože Kláru za sebou nějak necítím, tak na místě, kde to trochu jde, zastavuji a docela delší dobu čekám (jen asi necelou minutku, ale předtím byla Klára vždy buď těsně, nebo jen kousek za mnou, toto je zatím asi největší zásek) až se trochu i divím, kde tak dlouho je, protože na kola jsme nasedali víceméně současně. Klára přijíždí sice po chvilce, ale je trochu odřená, prý upadla při rozjíždění hned pod hradem a já to ani neviděl. Ale nevypadá to nijak vážně, i když věřím, že bolet to asi může dost. Takže pofoukat, vzít si Arniku a pokračujeme z kopce po modré a dál po silnici pro K15 do obce se zajímavým jménem Lháň, kde se tedy raději nikoho na pravdu neptáme, vracíme se stejnou cestou kus zpět a sjíždíme dál směrem k Železnici.

Na příjezdu u křižovatky mapa nějak vůbec nesedí, takže si dáme nedobrovolně takovou lehčí zajížďku o něco delší, zato horší cestou, ale nejsme v tom zjevně sami, je nás tu takových dvojic víc. K16 je na vrcholu kopce se skalami, vyjet se tam opět nedá, tak tam běžím, zatímco Klára dole hlídá kola a líže si rány od předešlého skalního hradu. Kleštičky visí na takové hodně odkloněné větvičce, a když se pro ně natahuji, tak koukám, že ještě jeden dva kroky a zřítil bych se někam 30 m ze skály – pěkné. Další naše kontrola K14 je jen kousek vedle v obci (za věží na hasičské hadice u zbrojnice), takže to je rychlovka a cestou k Jičínu ještě děláme odbočku po zelené na K18, tedy děláme – zrovna jedu první okolo takové pily, proti sobě akorát vidím přijíždět nějakou jinou dvojici, tak jedu automaticky směrem k nim a odbočku samozřejmě přejedu, až na mě musí Klára zezadu hodně křičet, abych se zastavil, otočil a vrátil. No nic, já vím, já vím, měl bych dneska spíš poslouchat hlas navigátora a hlavně nejezdit přes odbočky jako první, opět se to potvrdilo. Cestou ke K15 je ještě třeba překonat potok, což se dá buď brodem, nebo po lávce. Cestou tam volíme lávku, ale příliš bytelným dojmem zrovna nepůsobí a je docela vysoko nad potokem, tak ji radši přecházíme postupně, aby bylo možné dát případně včas druhému záchranu. K15 je zavěšená na stromě u pomníčku, to bylo bez problémů na kole až přímo pod kleštičky. Na cestě zpátky k pile už volím radši brod, Klára převod kola přes lávku.

Následuje přejezd ke K21, což je asi nejvychytanější kontrola dne. Jednak je docela na kopci –  na příjezdu opět dáváme krátce lano, já ho zpočátku ani dávat nechtěl, ale Klára si ho sama vyžádala, aby si trochu odpočinula a koukla přitom trochu v klidu do mapy ohledně našeho nejbližšího dalšího postupu. A že to měla v mapě opět dobře přečtené i tentokrát, se ukázalo vzápětí, protože po počátečním lehkém nájezdu kopec vzápětí pořádně přitvrdil. Zajímavější ovšem bylo, že u K21 se přijelo jen k takovému velkému skalnímu masívu, přesněji vyhaslé sopce a kontrola byla až v nějaké průrvě kdesi poměrně vysoko na skále. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že kdybych tu byl sám, tak se normálně musím otočit a jet dál, protože tam bych sám rozhodně nevylezl, to už je takový skoro horolezecký výkon se tam dostat. Naštěstí je tu ale Klára, která se obětavě na skálu vrhne a cestou nahoru a dolu dokonce ještě předběhne (přesněji spíš předleze) dva chlapy. Takže tuhle kontrolu máme jen a pouze díky ní, já bych ji sám fakt nedal. K22 v zámecké zahradě ve Valdicích je i s kolem celkem v pohodě, akorát je třeba překonat jeden krátký sráz na příjezdu a kontrolu v parku chvilku hledat – bylo to označené jako „modlitebna poustevníka“, tak co taky od něj čekat, než že bude ukrytý někde trochu stranou. Další K26 je nad Jičínem na rozhledně, tak to je tentokrát úkol pro mě, Klára hlídá kola a já jdu vyběhnout k rozhledně. Jen k patě stavby to ale tentokrát nestačí, kleště jsou až nahoře, takže to mám i s výběhem na ochoz navíc a mohly být i rozhledy, tedy kdyby byl čas. Následuje průjezd Jičínem, kdy sice nevolíme asi tu úplně nejkratší variantu, ale ve spolupráci s další dvojicí z  oddílu PBV MTB Team Brno jedeme sice delší cestou, zato stále po asfaltu, bez pěších a hlavně stále lehce z kopce okolo autobusáku, kde chlapi zastavují a začínají se koukat do mapy, zatímco my zvládáme mapování za jízdy a pokračujeme dále celkem na jistotu až ke K29 označené jako hvězdárna. Sice je mi trochu divný, že by hvězdárna byla úplně dole pod městem a ještě k tomu hned u frekventované silnice na Mladou Boleslav, tak ale je tam. Sice trochu v rekonstrukci a spíš to vypadá, že už to dál bude nějaká vila, než hvězdárna, ale tak hlavně že kleštičky tam na plotě visely.

Ke K28 ke kostelíku v obci Březina jedeme po asfaltu a probíráme strategii na závěr, Klára ještě zvažuje variantu posbírat kontroly K30 až K33 na jihu, ale já už to vidím spíš na návrat, přece jen je to tady dost otevřené a proti větru, času zase tolik není a je lepší mít do závěru trochu rezervu, takže nakonec volíme severnější variantu a pokračujeme k bližší K25, ze které se ale vyklube další pěkně vykutálená kontrolka. Popis zní „v kapli na vrcholu“, jenže po cestě po poli se dá dojet jen dost daleko pod vrchol, který je zalesněný hustníkem, zaostružinovaný a kdoví co ještě. Klára už má dnes odpracováno tím lezením do sopky, takže si to beru na triko já. Zpočátku si trochu rozervu lýtka o ostružiní, ale pak hustník naštěstí ustupuje a dál k vrcholu je to už vzrostlým lesem, ale zato do pěkného krpálu – připadám si tady tak trochu jako na Hrádku při Velké Kunratické. Ale předběhnu tady brněnského kolegu, se kterým jsme před chvílí projížděli Jičínem, oni nás pak dojeli u hvězdárny, předjeli cestou ke kostelíku a teď jsme tedy zase na stejno, resp. lehce před nimi. Kleštičky jsou v kapli (fakt zajímavá a docela i velká stavba na vršku uprostřed lesa mezi vzrostlými stromy) zevnitř, musí se až za dveře, čehož využiju, protože akorát když mám oraženo, tak slyším dobíhajícího kolegu, tak se ještě na vteřinu dvě schovám a když strčí hlavu do dveří, tak na něj udělám BAF! Docela se leknul, ale na druhou stranu křísit ani nepotřeboval. Když pak zase seběhnu dolů, tak Kláře říkám, že konec odpočinku, ať dopije a jedem, a kolegovi toho kolegy říkám, že mám pro něj dvě zprávy – ta špatná je, že jeho je parťák už je zase za mnou, ta dobrá, že ještě trochu žije, i když právě prodělal těžký šok. Kolega kolegy se po těch slovech docela vyděsí, ale jeho parťák přibíhá jen opravdu kousíček za mnou a říká, že zase tak hrozný to nebylo.

Od kraje lesa se míníme dostat dál po tečkované cestě přes pole na červenou, která by měla vést podél západní strany kopce, jenže pole je čerstvě rozoráno a pro tečkovanou cestu to patrně znamenalo její definitivní zánik, tak objíždíme kopec ještě víc, až ten ostroh obkroužíme asi ze 3/4 obvodu a někudy dolů už prostě musíme. Nakonec vybírám takové sotva znatelné koleje od traktoru přímo přes pole, ale jede to po nich překvapivě docela dobře, myslím, že tak 40 km/h jsem tam mohl mít určitě. Dole ve vsi zpočátku ani nevím, co je to za ves, a musím se ptát Kláry, která mi říká, že přece Ostružno, ve kterém jsme už jednou byli před výšlapem ke kapli. Aha, říkám si v duchu, zajímavý … ale proč zabočujeme doprava místo doleva, kam bych jel já, to se už radši neptám, ale samozřejmě se ukazuje, že to bylo opět správně, Sjíždíme k nějakému rybníku a kempu a odtud stoupáme po lesní asfaltce ke K27. Kláře už se do kopce viditelně moc dobře nejede (přece jen už máme přes 4 hodiny v sedle za sebou), tak jí dávám lano/obvaz a na odbočce v lese, kde Klára velí pokračovat dál vlevo, se i nesměle ozývám, jestli ta K27 u kapličky není náhodou na odbočce kousek vpravo, ale jednak mám se za sedlovkou zapřaženým lanem a Klárou na druhém konci do kopce celkem co dělat, a jednak po přechozích mých dnešních již prokázaných navigačních omylech radši už spíš držím hubu. Nicméně vzápětí se ukazuje, že toto byl přesně ten jediný moment závodu, kdy jsem měl pravdu já a Klára ne, musíme nakonec kousek sjet a vrátit se – zdržení malé (tak dvě tři minutky) a ještě mi to trochu pomohlo zvednout mapařské sebevědomí (jako že jsem v té mapě taky jednou něco viděl správně; poznámka Kláry: „Bylo to tak 50:50 vzhledem k tomu, že značka kaple byla přesně mezi těma dvěma cestama“). Razíme tedy K27 a míříme do lomu ke K23, přitom koukáme, jestli by to nešlo vzít přes pole (tak jako se nám to podařilo před chvílí od kaple), ale nešlo, tak to musíme objet zase ze 3/4 okolo po cestě. K23 je opět běhací, jdu tam já, napřed přes takový val a pak skrz skálu úzkým průlezem na druhou stranu, připadám si tady trochu jako bandita Santer ve filmu s Vinnetouem a jen doufám, že na druhý straně nebudou připravený k palbě ti indiáni se šípama! Není totiž zrovna moje hobby soukat se skrz skálu úzkou průrvou, ale budiž, co bych pro kontrolu neudělal, že (poznámka Kláry: „Já bych se tam naopak ráda podívala ;-)!).

Tím pádem máme téměř hotovo, zbývá už jen přejet hlavní silnici, dobrat K20, kde na odbočce ještě dostaneme od místního dědy poučení o pověsti, která vysvětluje, proč je ten kostelík místo na návsi (jako v každé jiné slušné obci) asi půl kilometru za vsí kdesi v lese, ale už jsem to zapomněl, jen vím, že v tom byla nějaká kněžna a kočár, či co. Zbývá už jen dojet do cíle, ráno jsme jeli autem trochu okolo (přes Blata) a byl to přes jeden docela prudký kopec, tak to teď zkoušíme přijet okolo rybníka, kde to mohlo podle mě být víc po rovině – mapa ale prý říkala něco jiného a pravda je, že místo jednoho prďáku tady máme na cestě hned dva. To nás ale už nezastaví, to dokonce ani ten protijedoucí traktor, kterému na úzké asfaltce nebylo pořádně kam uhnout, a do kempu Pařez, kde je cíl, přijíždíme s rezervou asi deseti minut a chvilku předtím ještě zvažujeme, že bychom mohli dobrat ještě K13, ale nakonec se spokojíme s tím, co máme a jedeme už rovnou do cíle (čas 4:50:02). A že je toho docela dost – plných 240 bodů (max. bylo 350, ale to nedal nikdo), každopádně pocity z proběhlého dne máme po dojetí dobré, Klára, že jsme to mapařsky dnes krásně zvládli, a já, že jsem poznal zase nová místa a celkem hezky se svezl. V mapě potom náš postup vypadal nějak takto.

O výsledek u těchto akcí zase až tak nejde, ale když už jsme u toho, tak v celkovém pořadí jsme dnes dosáhli na velmi pěkné 5. místo z 27 smíšených dvojic, což jsme ani nečekali. Na čtvrté místo scházelo kousek (o jednu kontrolu víc, ale s K13 bychom je už stejně nedali časově), na třetí bylo celkem daleko (naopak stejně bodů jako my posbíraly ještě další dvě dvojice, ale na rozdíl od nás k tomu měli i nějakou lehkou penalizaci za pozdní příjezd). Za mě (poznámka Kláry: „Za nás!“) tedy naprostá spokojenost jak s počasím, tak zážitky v zajímavé krajině, mapařsky jsem se díky Kláře taky zrovna nepředřel, takže v podstatě jen samá pozitiva a sociální jistoty. :-)))