Krakonošův cyklomaraton aneb úskalí posledního dotažení

Na cestu a ubytování jsem spojil síly s Přemkem, od nich už prý moc lidí nejezdí, od nás už vůbec ne, tak jsme to dali dohromady. Přemek vzal auto a zajistil i ubytování v pensionu asi 5 km od Trutnova. V pátek jsme se pohodlně odprezentovali, navečeřeli, ubytovali a v sobotu se probudili do krásného rána, na loukách se rozpouštěly poslední chomáčky mlhy, na louce se pásly ovečky a sluníčko začínalo krásně hřát, no prostě vypadalo to dobře. V Trutnově pak ale přišlo první varování – při rozjíždění nás málem sejmul nějakej idiot v Oktávce, kterej předjížděl snad pět aut naráz a jaksi si vůbec nevšiml, že proti němu jedou dva lidi na kolech. Anebo si všiml, ale neřešil to. Zachránili jsme se na poslední chvíli nalepení na obrubníku, zatímco ten magor prosvištěl snad stovkou asi 20 cm od nás. Ale dobře to ještě dopadlo. Pro mě mnohem zásadnější dopad měl následující počin, kdy jsem se rozhodl, že bych si sedlo přece jen dal ještě tak o 3mm nahoru oproti prvotnímu nastavení. Povolím tedy šroub, povysunu sedlovku, utáhnu šroub a pak chci ještě dát takovou zajišťovací čtvrt-otáčku, no a sotva zaberu, tak rána a stržený závit. A ještě ke všemu ne na šroubu, protože ten bych si lehce vyměnil z představce (mají stejnej průměr a zhruba i délku, jsou tam čtyři a tři by řidítka taky v pohodě udržely), ale v objímce, k tomu 25 minut do startu a tohle jen tak sám neopravím! No nic, říkám si – Trutnov, ne, okresní město, kurva, nějakej obchod nebo servis by se tu měl dát schrastit. Vydávám se tedy na náměstí, kde z minulosti vím, že dvě velké prodejny byly, ale místo jedné z nich je teď UniCredit Bank, kde objímku nemají, natož aby jí dali, a místo druhé nalézám jen ceduli, že prodejna byla přesunuta asi 300m někam ke kostelu. Hledám to snad deset minut, a když to konečně najdu, tak se dozvím, že sice normálně v sobotu dopoledne otevřeno mají, ale dnes že je z technických důvodů zavřeno. Asi jsou všichni na závodě. No nic, zkouším ještě infocentrum, ale tam taky nic moc nevědí, tak sjíždím už trochu rezignovaně okolo už prakticky zaplněného startovního roštu se sedlem kdesi u kolen a ptám se u stánku pořadatelů, jestli nevědí. Posílají mě jen kousek za roh do průjezdu a ejhle, takový malý obchůdek a servis tu a je a objímku dokonce také mají, takže jsem zachráněn. Za ten malý kousek oceli bych nyní dal i mnohem víc než požadovanou zhruba stokorunu. Ještě poslední dotažení (sláva tentokrát už nic neruplo) a hurá na start. Zbývá totiž ani ne pět minut do oficiálního startu (nakonec se reálně startovalo o pár minut později). Ve startovním prostoru už je samozřejmě plno, dokonce se do něj v první chvíli ani nemohu dostat a stojím jen tak bokem na chodníku, pak pořadatelé cuknou se závodníky krátké trasy trochu dozadu, takže se tam nakonec vejdu, ale stojím až v úplně poslední nebo předposlední lajně celého startovního pole. A to mohu být ještě rád, že aspoň tak.

Po startu jsem tedy úplně vzadu a snažím se probojovat co nejvíce vpřed, ale pohříchu na rozdíl od loňska se tentokrát jede svižně (asi nějaké rychlejší policejní auto vpředu) a sice předjedu možná tak ke stovce lidí, ale stále jsem hodně vzadu celého startovního pole. Krátce poté, co v Pekle mineme penzion, ve kterém jsme spali, se stane další nemilá událost – snažím se docvaknout k jedné ze skupinek přede mnou, tak sedím na špičce sedla, držím se dole za oblouky a rvu to, co se dá, v tom přijde taková nějaká vlnka na silnici, ani ne přímo díra, ale kolo se na chvilku nečekaně prosedne a pod sebou slyším zlověstně trrrrrrrrrr a koukám, že sedlo mám sklopené dolů tak pod úhlem 30°, téměř jako Jarda Kulhavý! Jenže já nejsem Jarda, mně to takto nevyhovuje, na druhou stranu jet se s tím zatím nějak dá a zastavovat se mi jen kvůli tomu nechce, to by mě takhle krátce po startu úplně všichni, které jsem právě pracně předjel, zase předjeli, tak pokračuji s tím, jak to je. Hrádeček vylámu nějak spíš ve stoje a nahoře zkusím na vzdálenějším konci sedla trochu zaskákat svojí zadnicí a ejhle, trochu se to zlepšilo a už je to řekl bych tak do 10°. Zpočátku mi to připadá pořád hrozný, ale časem si na to zvyknu a od Pražský boudy už mi to pak tak nějak ani nevadí. No nakonec si možná trochu sklopím sedlo špičkou dolů i na svém kole, celkem prima vychytávka!

Jinak při průjezdu Mladými Buky se zapracovávám do celkem početné skupinky, která je na tom výkonnostně podobně jako ta loňská, ostatně její loňský člen Tomáš Bartoš je v ní také. Akorát nikde nevidím svého loňského souputníka Michala Stránského a myslím si celý závod, že je někde přede mnou, teprve až po závodě z výsledkové zpětně zjišťuji, že byl celou dobu kousek za mnou (na Pomezkách o 3,5 min a 12 míst, na Pražské dokonce jen o necelou jednu minutu a 3 místa, dokonce se možná dostal na chvilku i přede mě, jenže pak měl pod Strážným defekt a přijel tak do cíle až za mnou). V kopcích celkem s nelibostí zjišťuji, že se nějak těžce nesu, aneb tam, kde jsem v podobné skupince loni sem tam i vystrkoval růžky, tak nyní jen docela tiše trpím, šlapu a modlím se, aby už byl brzy horizont a nemusel jsem se s výhodou větší skupiny loučit. Stachelberg ještě nějak přežiju, v krátké stojce v polské obci Sczepanów už se prosévám až na konec, a to nás ještě dolítne čelo krátké, čímž vzniká celkem nepřehledná situace a hlavně tempo se co? No tempo se samozřejmě ještě zvyšuje! Naštěstí nás dojeli prakticky na horizontu, takže ve sjezdu se to sjíždí všechno dohromady, nicméně pak už to začíná zvolna stoupat na Pomezky, a tady už trpím celkem dost a modlím se, ať už si proboha taky někdo vystoupí, ať v tom nejsem sám. Naštěstí netrvá to dlouho a začínají se jako korálky odpojovat první čísla z dlouhé, tak se odpojuji též a nechávám tak tepy „spadnout“ aspoň někam k hodnotě 180. Níž to ale nejde, pokud nechci, aby mi ujeli i ostatní vystoupivší. Kopec tedy dále valím na těch plus minus na 180, pak najedeme na hlavní od města Kowary, a to už je de facto hlavní kopec na Pomezky a asi 4 km na horizont, tak koukám, koho bych docvaknul. A ejhle, asi 100 m přede mnou je taková menší skupinka a v ní dres Tomáše Bartoše, tak se snažím společně ještě s jedním jezdcem se k nim dotáhnout, ale bolí to, bolí, a vzdálenost se moc nezkracuje, resp. jen tak o třetinu, na metě 1 km musíme přidat pod kotel a dotahujeme se k nim, ale to už musím říct, že už jsem se mačkal jako citrón. Na Pomezkách tak půlka lidí staví, půlka nestaví, Tomáš jede dál, tak to rychle vyhodnocuji a říkám si, že mám v obou lahvích tak půlku, to do Pece určitě stačí a aspoň pak nepojedu na Pražskou s plnejma nádržema, takže bufet nakonec taky jen projíždím.

Jsme tak dva tři, před námi další dva, pak trojička, tak se ve sjezdu snažím to nějak polepit. A tady musím říct, že jak mi Kláry Cinellka připadala před chvílí do kopce trochu dýchavičná (no popravdě to byl spíše jezdec, kdo byl dýchavičný), tak ve sjezdu jede jako z praku a 100 až 200 m ztráty nahoře není žádná míra a ještě před vjezdem do lesa jsem zase zpět. Pravda, na rozdíl od ostatních jsem asi nikde ani nebrzdil, ale celkem to tam znám, tak vím, že si to mohu dovolit. Akorát je nepříjemné, že když držím několik minut spodní úchop, tak mě chytají křeče do paží, to je pro mě novinka. Holt asi jsou ta řídítka moc nahoře a ruce jsou tak nějak divně skrčený, že to při déle trvajícím stavu už to nějak nedávají, takže občas musím chtě nechtě vyměnit spodní úchop za horní. Sice na rozdíl od Rafala Majky vím, že olympiádu takto nejspíš nevyhraju, na druhou stranu na ní ani nejsem, takže si to můžu dovolit. Na rozdělení tras je nás asi šest, co jsme se pospojovali ve sjezdu, z toho dvě holky – 44 a 287. Je pěkné je pozorovat, jak se navzájem hlídají, aby jí ta druhá neodjela (zpětně teď vím, že to byl souboj o třetí místo mezi ženami). Asi dvakrát i potáhnu čelo, ale spíš se to snažím tak trochu brzdit, neb mi připadá, že tempo je takové až celkem ostré a regeneraci nedopřávající, a ta by přitom byla sakra potřeba, když se blížíme ke stěně na Pražskou. Ani se moc nenaděju a jsme v ní. Naštěstí pravou ruku mám pořád rychlou, takže nejlehčí převod 34-25 je tam vmžiku, ale i tak mi nepřipadá, že by se mi to nějak točilo, právě naopak, ten nástup do kopce je opravdu pekelný a stěna se určitě blíží nějakým 30% sklonu, takže nohy se v horní úvrati začínají zastavovat a nezbývá, než začít šněrovat úzkou asfaltku ze strany na stranu, ostatně jako většina ostatních v mém okolí. Děsí mě, že mi tu všichni odjíždějí, dokonce i ty dvě holky, takže i když určitý pohyb vpřed tam je, psychicky je to trápení, protože v tomto kopci pouze a jen evidentně ztrácím. U Poustevníka se to konečně trochu narovná a jednu z těch holek (287) ještě dojíždím, pak se to ovšem zase zvedne a jsem zase sám, resp. začínají mě dojíždět jezdci, co byli v Peci kdesi za mnou. Po výjezdu z lesa už je to naštěstí jenom prudký, ale s přimhouřením obou očí už i jakžtakž jetelný, i když stále na nejlehčí převod. Z okolo procházejících lidí sem tam někdo zafandí, ale v mém případě je to už druhý rok po sobě velké trápení ve stejném kopci a já se ptám, ksakru co s tím? Jak to, že mi tady všichni ujedou, i ti, se kterými jsem v předchozích kopcích relativně normálně jel? Asi je to na mě už moc prudký, kdo ví, každopádně pocitově to oproti loňsku žádný rozdíl nebyl, trápil jsem se minimálně stejně, takže aspoň teď už vím, že experiment s výměnou kola kvůli tomuto kopci moc smysl neměl. Konečně jsem nahoře, ale vyndanej už jsem celkem pěkně. U bufetu zastavuju a nechávám si doplnit obě lahve, piju postupně tři kelímky a beru hrst rozinek. Okolí moc nevnímám, o to překvapivější je pak v cíli informace, že se zde na mě byla podívat kamarádka Ester s mužem Ivošem z nedaleké Červenokostelecké boudy, a že si mě prý fotili a zkoušeli na mě i mávat, ale o tom já nevím nic. Dokonce ani nevím, že jsem si nějakej kelímek s pitím ulovil ještě před příjezdem k bufetu, ale na fotce v ruce zjevně nějakej držím:

Následující sjezd k Hrnčířským boudám je po rozbitém asfaltu a částečně po šotolině, ale letos mi to ale přišlo nějaký uválcovanější než loni, takže ještě celkem v pohodě. Okolo lesní a Tetřevek jedeme ve dvojici, pak ve trojici a pod Tetřevkami se v táhlém klikatém sjezdu po úzké asfaltce dotahujeme k dalším dvěma, tedy hlavně zásluhou Cinellky a mé nechuti šahat moc, přesněji spíše vůbec, na brzdy, až se mě jeden z těch za mnou ptá, jestli to mám tady tak najetý, nebo jsem takový kaskadér, tak ho uklidňuji, že to mám celkem najetý, ale už raději nedodávám, že hlavně v opačným směru, tj. nahoru z MTB K70. Dole v dole, resp. v Dolním Dvoře, jsme tři, před námi v dálce je jich asi pět, takže jako loni opět jízda údolím na hraně možností s cílem dotáhnout ty před námi. Stejně jako loni to už pěkně bolí a stejně jako loni je u Hotelu Petski těsně před zatáčkou u lomu máme. Do Strážného už to je to nahoru naštěstí jen kousek, párkrát mi totiž při tom podivně zacukalo ve stehně, ale ještě dobrý. Na posledním bufetu už beru jen kousek banánu, pití mám dost a mělo by to tak stačit. Pak přejezd do Lánova, poslední taková lesní šoustka, ale až na pár nečekaných děr je tahle celkem pěkná, zpočátku sice ještě nepříjemně stoupá, ale držím se, pak už to do Lánova jen klesá, a tady už jedu zase vpředu, resp. na druhé figuře, neb tady už před námi není nikdo vidět a není tak koho sjíždět. Následuje krátký přehup z Lánova do Čisté a už je tady nájezd do posledního velkého kopce – na Hofmannky. Do Černého Dolu se stoupá víceméně jen pozvolna údolím, ale už tady se to začíná dělit, pár lidí odjíždí, pár naopak dojíždíme, ale je to už v podstatě boj dvojiček a jednotlivců. Kousek mi odjede ta holka s číslem 287 (na Pražské mi ujela, a pak jsem se připojil k ní do skupinky pod Strážným), tak se na ní snažím dotáhnout, ale nedaří se mi to. Opět bojuji tak nějak sám se sebou a asi trochu i s kolem, protože mi připadá, že by to při tomto úsilí mělo jet aspoň o malý kousíček rychleji, ale není tomu tak. Naštěstí aspoň mě nikdo nedojíždí zezadu, nebo jen jeden, a v klesání přes Janské Lázně do Horního Maršova se mi zase daří dojet tak o 200 nebo víc metrů dopředu k dalším lidem. Dole je nás tak osm devět, což by na závěr mělo být optimální. Ale ouha, v krátkém výjezdu ke hřbitovu nad Mladými Buky zůstávám zase o kousek zpět (srovnávacím etalonem je právě ta holka – zase mi společně s dalšími asi čtyřmi odjela) a společně s dalšími dvěma se k nim pokoušíme zase vrátit. Do horizontu mám nejvíc sil já, tak se začínám spouštět z Hrádečku jako první. Na startu nás před následujícími serpentinami varovali jako před extrémně nebezpečnými, a i já sám vím, že loni v cíli hodně lidí vyprávělo, jak to tady lehalo ve velkém, a je fakt, že je tady takový divný lehce oslizlý a přitom hladký asfalt, který má tendenci klouzat, ty zatáčky jsou docela zavřené, takže při nájezdu do první z nich ukazuju těm za mnou, aby zpomalili, a sám sahám rovněž po brzdových pákách. A tady se ukazuje další rozdíl mezi Cinellkou a mým Duratecem. Brzdy Tiagra oproti těm ultegrovým jsou takový nějaký hodně unylý, a nezpomalí mě tak, jak bych očekával. Do první zatáčky tak jedu s vědomím, že co nezvládly brzdy, musím vyřešit odvážným náklonem, což v první pravé zatáčce zafunguje, ale hned v následující levé už cítím, jak mi zadní kolo uskakuje stranou a začíná se pomalu uplatňovat poučka o tečně. Ještě to sice srovnám, ale za cenu směrového vybočení a už si vyhlížím, kam to tak bude nejlepší poslat. Naštěstí za okrajem asfaltu tu není hned škarpa, ale jakási směs hlíny s jehličím o šířce dobře půl druhého metru, a to mi naštěstí stačí – na posledních metrech asfaltu dobržďuji konečně na nízkou rychlost a pak na hlíně už celkem bez problémů zatočím a vracím se na výjezdu ze zatáčky zpět na asfalt. Bylo to sice o chlup, ale bylo, a ztratil jsem jen jednu pozici, kterou si hned v následující vracečce u chalupy bývalého pana prezidenta beru zpět. Aby toho ale nebylo málo, tak celá situace s brzdami se opakuje ještě úplně dole v esíčku, nějak jsem se nepoučil a zase jsem tam dlouhej, sice na silnici vidím, že se udržím, ale zase je blbý, že je to pravá zatáčka a že mě to tedy vynáší hodně přes protisměr. Naštěstí proti nic nejelo, ale i tak bych se opět v krátké době po druhé za sebou zrovna moc nepochválil. No nic, sjezd už dnes žádný nebude a já aspoň vidím, že kolo se chová opravdu trochu jinak při vyjížďce a trochu jinak při závodě, když jej i sebe člověk přivede někam na limit. A ten limit na Duratecu je prostě o kousek dál, než by mi dnes umožnila Cinellka. Ale tak je to asi i v pořádku, přece jen by mi přišlo divný, kdyby se 4x dražší kolo chovalo stejně.

Teď už v podstatě zbývá jen nějak dojet do cíle, nejprve tedy dotáhnout těch pět lidí před námi, protože ve sjezdu jsem se mi to kvůli popsaným jezdeckým chybám nepodařilo. Jsme sice tři, ale střídáme prakticky jen dva, třetí má dost a jen se veze. Naštěstí ti před námi už taky zrovna žádné velké časovkářské tempo nejedou, takže na konci obce Vlčice se k nim připojujeme, ale jako dávačka to docela byla, to zase ne že ne. Chvilku se sice tiše docela i těším na poslední kopeček a dokonce i přemlouvám kolegu s číslem tuším, že 159 z předchozího úspěšného pokusu o sjetí skupiny, že když nám to tak docela šlo, že bychom mohli zkusit odjet až do cíle, ale jednak se na to vůbec netváří a jednak prakticky vzápětí začínám mít starosti sám se sebou – pravé stehno se začíná nějak divně pnout a brání kruhovému pohybu šlapání, úplně na stejném místě jako loni. Tehdy to bylo myslím kvůli nedostatku vody, letos díky té předcházející vlčické stíhačce, každopádně i toto by se dalo nazvat svým způsobem úskalím posledního dotažení. Prostě na začátku to byl šroub, na konci to byl sval, kdo nevydržel. Chtě nechtě se tak musím dívat, jak se skupinka hned na začátku posledního kopečku trhá, a i když cítím, že silově bych na to tentokrát už snad i měl, tak v aktuálním stavu se na ně prostě musím jenom dívat. Zajímavé je, že stejně jako loni zhruba v polovině kopce křeč náhle ustupuje a mohu tak zase jet, dotáhnu se aspoň k té holce 287 a chlápkovi 159 a dokonce jdu i přes ně. Holka mě dokonce ještě zahákuje, a tak jí to ten poslední kilometr až dva ještě táhnu. Při průjezdu klikatými uličkami před pěší zónou jsem ale oproti ní dle předpokladu hbitější, a tak cílovou rovinku už mám v klidu a mohu se tak vyzkoušet i propagační spurt bez nervů. V cíli mi stopky ukazují čas Čas 4:51:12,3 h (průměr těsně nad 29,05 km/h), což je o skoro 9 minut pomalejší, než loni (průměr 29,7 km/h). Něco určitě udělalo to postavení na startu, na druhou stranu i do těch kopců jsem se letos plazil asi o něco pomaleji a i když v nějaké skupince jsem prakticky pořád byl, nebyla v ní taková síla jako loni. Příště už budu aspoň vědět, že jako švec se má držet svého kopyta, já se mám držet svého kola. Ale i tak to bylo dobrý a Cinellka aspoň trochu poznala své limity.

Zvítězil jezdec Peter Pruus z lotyšského týmu Rietumu-Delfin, přijelo jich sem hned několik a zřejmě to byl nějakej celkem slušnej oddíl. Jeho čas 3:50:16,8 h (průměr 36,74 km/h) byl totiž zhruba o 10 minut lepší, než loňský vítězný čas Václava Nežerky, což myslím vypovídá o mnohém. Druhý letos skončil Jan Kovář z Whirlpool Author, třetí dojel známý biker Tomáš Paprstka (EXPRES CZ – MERIDA TEAM KOLÍN) a čtvrtý dráhař Alois Kaňkovský (Whirlpool Author), vše víceméně naši reprezentanti. No a pak se divte, že jsem nevyhrál, že?

Když už jsme u toho pořadí, tak v celkovém pořadí dlouhé trasy nakonec obsazuji 223. místo z 370 (v kategorii M40 pak 74. ze 126), takže do poloviny opět daleko, budu holt muset přidat. Aspoň podle tepů ale vím, že jsem to nijak neodflákl – avg 171, max 189, čili průměr hodně blízkej maximu = poctivá rubačka. Každopádně příležitost si to zopakovat a zapracovat na nedostatcích bude brzy, a jaká! Tak v sobotu na Krušnotonu!