Krušnoton aneb rychlý konec, nový začátek

Anebo začínat. Po prvotním zhodnocení, že se jedná o závadu v polních podmínkách neopravitelnou, dávám závodu sbohem a snažím se vyřešit odstranění závady. V centru Teplic ale žádný servis nenacházím, tak nakonec dojdu zpátky až asi 1,5 km zpět k místu registrace a tam se to snažím vyřešit s klukama ve stánku Cannondale. Ukazuje se, že přesmykači asi ani nic není, ale praskl ten držák, na kterým je přesmykač uchycen k rámu. A ten držák je tam do toho karbonu přinýtovaný, takže to bude na nějakou větší opravu a je to zralý to poslat někam do fabriky. Provizorně lze aspoň udělat to, že se roznýtuje řetěz, vyndá se přesmykač, řetěz se zase snýtuje a dá se na to jet aspoň nouzově na jednu placku. Vybírám logicky malou a asi po hodině od startu vracím u časoměřičů čip a vyrážím už ne po původní trase, ale přímo na Cínovec s tím, že se na bufetu aspoň pořádně nažeru (startovné mám zaplacené, tak co), počkám tam na Kláru a pak pojedu s ní. Na kruháku v Dubí potkávám čelo střední trasy a cestou nahoru tak potkávám většinu skupinek a jezdců ze střední a dlouhé trasy, tak sem tam s někým známým zdravím a šlapu si v lidu nahoru opačným směrem. Na odbočce krátké trasy se mě regulovčíci snaží odklonit po trase na Komárku, ale nenechám se, protože už mám dnes trochu jiný cíl, než samotný závod, a to bufet nahoře.

Na bufetu tedy doslova debužíruji, aspoň tři chody to byly (ionťák 2x, cola 1x, chleba se škvarkama 2x, houska se salámem 2x, meloun 3x, kostičky sýra a rozinky nepočítaně), a zjišťuju, že takhle to taky není vůbec špatný. Z holek nejprve dorazí Radka, asi 5 minut po ní i Klára. Prý ji bolí záda, ale má radost, že mě vidí, i když psychicky to pro ní teď bude asi těžký, když původně sem jela jako můj doprovod a závod jela v postatě jen tak na okraj, aby nějak ukrátila čas, no a teď je z ní najednou lídr, co má domestika k ruce. První odjíždí Radka, my s Klárou asi dvě minutky za ní. Zpočátku se snažím Kláře trochu radit, co má zařadit a jak se má ze mě schovat (vítr tady na hřebenech fouká šikmo proti), ale když vidím, že by mě lídr nejraději poslal někam pryč, tak to radši nechám být a jedu tak, abych mu aspoň neujížděl. Na Vitíšku pár lidí předjedeme a za Novým Městem se pak utvoří asi pětičlenná skupinka mixu jezdců z krátké a střední trasy, ve které dojíždíme k bufetu na Fláje, kde se opět potkáváme s Radkou. Tentokrát se zde zdržujeme jen krátce (dáváme nějaké koláčky, melouny, sýr a ovocného Birella) a po chvíli zhruba ve stejných rozestupech jako z Cínovce vyrážíme zpět na trasu. Já tedy ještě o něco později, neb jsem si za bufetem ještě odskočil na malou, ale Kláru dojíždím ještě před přehradou. Na trati vládne celkem přátelská atmosféra, lidi si mezi sebou povídají, taky tu jede někdo na skládačce s přehazovačkou, to bych prostě jinak asi neviděl. Pak nás dojede nějaká skupinka z dlouhé, chvilku se s nimi vyvážím a ejhle, dojíždíme Radku ještě s jedním chlapíkem, tak si vstupuji, chvíli si povídáme, a pak zase jedu chvilku úplně volně a čekám na Kláru. Říkám jí, že Radka je už před námi jenom kousek a ať se mě snaží ve sjezdu z Klínů držet aspoň na dohled, že bychom ji mohli dojet. Sjezd jedu na své poměry volně, skoro nešlapu, ale Klára se celkem drží a určitě je to pro ni rychlejší, než kdyby jela sama a musela si přibržďovat před každou zatáčkou, když to tu nezná. Výsledkem je, že dole na kruháku v Litvínově Radku skutečně dojíždíme, takže od této chvíle si vezu obě holky prakticky až do cíle za sebou. Ve sjezdu do Lomu Radka trochu ztrácí, tak na ni čekám, abych ji dotáhl zpět, Klára zrovna tento úsek jede pěkně svižně, tak nám to celkem trvá, ale někde před Duchcovem jsme už zase společně a celkem svižně uháníme směrem k cíli a ještě pár lidí i předjedeme. V Duchcově mi pak ještě padá řetěz, ale to vyřeším rychle a na konci města jsem zase zpět. Ono to byl dnes vůbec takový poloautomat, nejprve někde za Cínovcem mi to po nějakém drncnutí skočilo samo na velkou, to se celkem hodilo, pak za bufetem pod Flájema, když jsem přeřadil na největší pastorek, tak to zase skočilo zpátky na malou, to bylo taky dobře, no a v Duchově to místo na velkou spadlo úplně, ale co by taky člověk chtěl za přesné řazení bez přesmykače. Úspěšnost 66% je i tak myslím docela slušná. 1×11 je teď ve světě cross country celkem v módě, tak proč ne 1×10 na mé silničce, že?

V posledním horizontu za Hudcovem už to Kláře moc nejede, ale zuby nehty se udrží a dojezd tak mají holky mezi sebou na férovku, sám jsem zvědavý, jak to dopadne. Nejprve nás těsně před cílem přibrzdí autobus, který tam vjede ze zastávky přímo před nás a pak se ani nemá k žádném pořádnému zrychlení, přes poslední kruhák před cílem se doslova plazí a neurychlí jej ani důrazné gesto „Pokračuj urychleně v jízdě!“ provedené policejní plácačkou od příslušníka zajišťujícího hladký průjezd. Za kruhákem odstupuji z první pozice a jsem zvědavý, jak si holky ten dojezd vyřeší mezi sebou, a ty si ho vyřeší krásně, chytají se za ruce a projíždějí cílem společně (Kláře to nakonec píplo o desetinku dříve). Takž takový byl můj letošní Krušnoton, sice začátek krutý a bodů do UAC nula, ale ve výsledku to bylo nakonec celkem příjemných 85 km v horách a ještě jsem trochu pomohl holkám, takže nějaký smysl to snad mělo.

Abych dostál zpravodajské povinnosti, tak na střední 180 km trase, kterou jsem měl původně jet, zvítězil Dominik Buksa (Future cycling team) v čase 5:24:34 h (33,3 km/h) před Filipem Endlerem a Václavem Nežerkou (oba LAWI author team), na krátké 110 km trase, kterou jsem nakonec částečně jel, se z prvenství radoval Němec Sven Holstein (Picardellics Velo Team Dresden) v čase 3:00:32 h (36,6 km/h) před Michalem Schuranem (AC Sparta Praha cycling akademie) a Michalem Kollertem (Specialized freelancer). A na královské 250 km dlouhé trase zvítězil další Němec Krzysztof Skupke v čase 7:58:11 h (31,4 km/h) před Slovákem Dominikem Sýkorou (CK Banská Bystrica) a Petrem Swaczynou (Ck Feso Petřvald). Odkaz na celkové výsledky je pak zde.

Tak zase za rok. Říkal jsem si pak zpětně, že mě asi Krušnoston vytrestal za to, jak jsem loni v obrovském vedru vzdal dobrovolně, tak tentokrát jsem musel vzdát zase a ještě k tomu nedobrovolně. Beru si z toho poučení a na autě budu radši celý rok vozit vyfasovanou nálepku „I love Krušnoton“ (už je tam nalepená) a budu doufat, že to bude jako odpustek stačit, a že příště už konečně dojedu, aneb třetí DNF za sebou už fakt nechci.