Časovka na Truba (silnice) aneb tanec mezi záplatami

Na místo jsme vyrazili stejně jako loni s Klárou autem, ale s tím rozdílem, že tentokrát jsem se dole jen zaprezentoval (fronta byla asi jako loni a startovní číslo jsem dostal velmi podobné – loni 79, letos 76, což my bylo obzvlášť sympatické, protože to je rok mého narození) a auto jsme nechali nahoře v Kozojedech. Rozjetí jsme tak dali po hlavní a lesem okolo pily na Vyžlovku a pak zase po hlavní do Kozojed a odtud na Trubu. Klára zůstala nahoře s tím, že zde bude odpočívat a fotit můj dojezd, tak jsem ji tam nechal v přebytečné věci z kola (bidony, brašničku) i kapes (vestičku, CO2 pumpu, peněženku), nechal jsem si jen u sebe duši a telefon, a jel pomalu a opatrně dolů na start. Opatrně proto, že nahoru už se jezdilo na čas, a taky že silnice je tu samá záplata, tak jsem to jel celé na brzdách a přišlo mi doslova nekonečný, až jsem si říkal, že nahoru to snad bude utíkat rychleji, a skutečně – utíkalo! Odstartoval jsem ve startovním čase 12:15 směle na 53-17, ale už v prvním větším přizvednutí silnice asi po 300m jsem viděl, že to takhle nepůjde, a hodil jsem tam 53-19. Na to už to celkem jelo, akorát jsem nějak nestíhal s dechem, asi jsem to dole trochu přepálil, takže o usměrněném dýchání tentokrát nemohla být řeč a spíš to bylo takové neusměrněné sípání až hýkání. Někde uprostřed v nejprudší části jsem tam musel asi tak na minutu dát 53-21, ale pak jsem to opět shodil na 53-19 a takto to dojel až k závěrečnému finiši, kde jsem s tím myslím už ani nic nedělal a zkusil z toho ještě zaspurtovat. Jak je to tam ale dost hrbolatý, tak se mi asi třikrát trochu protočilo zadní kolo, takže to muselo vypadat celkem komicky, nicméně na fotce vypadám ještě jakžtakž závodně:

Kvalita povrchu je tady vůbec fenomén, celý kopec je plný děr a záplat, takže otázka kvalitního času je i o tom, jak mezi tím vším dokáže člověk protancovat, na druhou stranu těch míst je tam tolik, že vyhnout se všemu stejně nikdo nedokáže, takže je to ve výsledku pro všechny podobný. Proto tenhle kopec ani nezařazuju do tréninku, když navíc i příjezdové cesty pod něj jsou hodně rozmlácené, což je škoda, protože jinak to sem mám docela kousek. Říkám si, že až to tady někdo jednoho dne opraví, tak sem budu jezdit často a rád, protože kopec a les je to opravdu nádhernej, určitě jeden z nejhezčích, co v okolí Prahy jsou. Jinak pocitově se mi to jelo celkem dobře (až na to dýchání), tepově to sice bylo trochu níže, než bych měl mít maximálku (naměřených max 189 tepů je zhruba o nějakých 10 tepů níže, než bych se měl rozparádit normálně), ale cítil jsem, jako že výkon tam i tak nějakej je. Akorát na stopky jsem se přitom ani jednou nekoukal (stejně musí člověk koukat spíš po těch dírách a záplatách), takže v cíli jsem byl z cifry, co se mi ukázala na displeji, poněkud rozladěn – 6:52 min. Loni jsem to vyjel za větší únavy (den po 5h MTB orienťáku) za 6:37 min, takže tomu nějak nerozumím, proč ten čas nebyl srovnatelný nebo lepší. Je fakt, že nahoře posledních cca 500m (po výjezdu z lesa) docela foukalo proti, ale to by nemělo udělat takový rozdíl, zvlášť když jsem se cítil poměrně odpočatě, tak fakt nevím.

Dosažený čas 6:52 min mi nakonec v absolutním pořadí stačí na solidní 20. místo z 98 lidí, což docela beru, zvlášť když nás tam v sedmi sekundách bylo srovnaných sedm lidí a já byl ten druhý z nich. Na druhou stranu celkový počet jezdců zahrnuje i ženy, děti a recesisty na starých Favoritech či dokonce všelijakých „ukrajinách“ s pevným převodem, prostě spektrum jezdců je tady opravdu široké, takže mé klasické srovnávací pravidlo o první polovině startovního pole zde příliš nejde aplikovat. V kategorii 40-49 let jsem pak skončil na 7. místě z celkem 29. Absolutním vítězem se stal Tomáš Kotrlík (LAWI-Author Team) za čas 5:30 min před svým týmovým kolegou (ano, LAWI už proniklo i sem) Michaelem Somrem (5:34 min) a Jiřím Černým (Triexpert, 5:45 min). Letitý rekord 5:19 min z roku 1992 tak opět překonán nebyl, ale na ten by to chtělo určitě nový asfalt a v mém případě i úplně jiné tělo a nohy!

A ještě jedna zajímavá fotka na závěr …

… aneb jak si Klára umí krásně zapnout svěřenou vestičku do dresu (asi aby se ji náhodou neztratila aneb Kalas má zipy opravdu kompatibilní). 🙂