VIPrahlé duše (MTBO) aneb kde nic není, ani brzdová destička nebere

Akce se tentokrát konala zhruba v prostoru Turnov – Malá Skála – Hodkovice nad Mohelkou – Rychnov u Jablonce nad Nisou se zázemím restaurace Zrcadlová Koza u řeky Jizera:

A skutečně, v reálu tu jedna zrcadlová koza opravdu i byla, jak dokládá následující fotka:

Jinými slovy, kdo vidí kozy dvě, tak ať už to dál nepije, místopisný název jasně říká, že je to jen JEDNA KOZA a basta! A také zde ještě byl obdobně i jeden zrcadlový páv!

Jelo se podle klasické turistické mapy 1:50 000 (z dílny Mapy.cz), časový limit je 5 hodin, k dispozici je třicet kontrol a je tedy z čeho vybírat. Letos jsou všechny kontroly za 10 bodů, takže odpadá starost, zda některou upřednostnit jen kvůli počtu bodů a rozhodujeme se tak čistě podle toho, zda se nám tam chce jet nebo ne. Startujeme v 10:15 (limit tedy máme v 15:15) a ze skupinky asi 5 dalších týmů jako jediní začínáme tak, že vyrážíme vlevo po proudu Jizery (všichni ostatní jedou doprava proti proudu). V Dolánkách přejíždíme lávku přes náhon, za ní se nechám odlákat policejní Octavií na nesprávnou cestičku, ale Klára mě naštěstí zezadu rychle opravuje a vrací na správnou cestu. Bereme K30 (pramen Bezednice), kde kleštičky visí proklatě vysoko na větvi nad vývěrem, ale ustál jsem to a dolů jsem nespadl. Následuje výjezd na Malý Rohozec, kam se dá z údolí jet dvěma odbočkami, vybírám tu druhou, která má sice lepší směr, ale zase prvních asi 200 m je v mapě tečkovaná cesta, no nějak to snad půjde, říkám si, ale je to taková pěšinka kolmo na vrstevnice, já to tedy nějak dávám, ale Kláře hned dole při pokusu o přeřazení na největší pastorek padá řetěz za kazetu a pěkně se tam šprajcne, takže časově jsme na tom určitě nevydělali a bylo lepší to objet sice trochu delší, zato o dost lepší cestou. A špinavé ruce od řetězu hned takhle na začátek mám k tomu jako takový bonus navíc. Pokračujeme přes Vazovec stále do kopce až ke K28 (socha sv. Josefa), odtud takovou celkem pěknou vrstevnicovou cestou na Jenišovice, kde dáváme první menší kufr (aspoň je to dobré v tom, že jsme jeli okolo odpadkového koše, kam jsem zahodil papírový kapesníček, do kterého jsem si předtím celou cestu žmoulal prsty ušpiněné od nasazování spadlého řetězu) a ocitáme se na jiné cestě, než té ke K21 (boží muka, pod lípou u cesty), ale napravujeme to brzy a okolo areálu školního hřiště takovou pěknou cestičkou v mapě vůbec neuvedenou tam jsme za chvilku. V Odolenovicích nás čeká první významnější biková vychytávka – krkolomný sjezd po stupních k potoku, pak prudce doleva na lávku …

… a hned prudký výjezd ke kostelu. Sjezd a polovinu výjezdu dávám, závěr ani já ne (jsou tam schody), Klára to měla jako běžeckou vložku už od začátku sjezdu, ale nahoře jsme přesto celkem kousek po sobě, takže to za tu dřinu v sedle asi ani nestálo. Nedobré ale je, že už tady se Klára tváří hodně unaveně, nějak si na ní v poslední době sedla únava, které se ne a ne zbavit, trochu jsem doufal, že ji kolo pomůže a probere ji z toho, ale moc to nevypadá, navíc do toho ještě občas dost chrchlá kvůli předchozímu nachlazení. Navrhuji tedy, že to zkrátíme a zajdeme někam na oběd na jídlo, a pak už jen do cíle, ale Klára je bojovná a chce jet dál, tak pokračujeme na Sychrov pro K22 s tím, že uvidíme, jak se to bude vyvíjet a zkrátíme to případně operativně. A nelitujeme, protože K22 je nakonec jedna z nejhezčích kontrol dne (hrad, mříž ve vstupu do západní věže), zkrátka moc romantické místečko:

Od hradu pokračujeme k zámku, kde asi pár závodníků marně hledalo K22 s hradem (ještě že jsme to jeli z opačného směru a měli tak první po ruce hrad a ne zámek), a sjíždíme pro K19 umístěné v romantickém údolíčku u kamenného železničního viaduktu, takže taková kontrola pro mě:

Ke K19 je to opět taková pěšinka po takových stupních až schodech, sice zůstávám v sedle, ale několikrát musím zastavit a radši se vycvaknout. I tak jsem dole o dost dříve, než Klára, která tudy kolo vede, až nese, tak se hned rozhlížím, kde by ta kontrola mohla být. Ta ovšem není u viaduktu, ale je označená jako „zbytky náhonu, 30 m od viaduktu po proudu řeky“. Jedu tedy 30 m od mostu a hlásím, že jsem zatím nic nenašel, načež dorazí Klára a musí mi vysvětlit, co znamená význam slova „po proudu“, protože jsem to hledal přesně na opačné straně. No nic, přišlo mi, že to teče opačně, ale to se stává i v lepších rodinách. Na opačné straně mostu kontrolu po kratším hledání nacházím, ale hned volám na Kláru, ať jde sem, že ji budu potřebovat. Ona je potvora (ta kontrola) totiž umístěná na takovém ostrůvku …

… no prostě od břehu, kde stojíme, nás od ní odděluje proud vody valící se mezi kameny, tak na to se s tou svojí nohou necítím a Klára sama říká, že půjde ona, že ji to třeba trochu probere. Hezky se na to dokonce i zuje, za chvilku je i s kartičkou zpátky, a my můžeme pokračovat. Ještě že ty ženy máme! K blízké K18 (lávka přes trať, jižní konec) jedeme cestou která je v mapě, což byla asi chyba, protože v reálu tam nacházíme ještě jednu, která sice v mapě nebyla, ale zato byla o dost kratší. Marně si lámu hlavu, co je tohle za stavbu …

… ale není čas řešit, kdo je kdo, a co je co (dle internetu se prý jedná o bývalou ozdravovnu Radostín od 1.1.2016 v likvidaci). Následuje výjezd po červené na Vrchovinu, kde dáváme poprvé na chvilku tažné lano, pak po žluté okolo letiště, kde se zrovna snášel k zemi parašutista, ke K10 (kříže vedle kaple Božího hrobu). Odtud krátký sjezdík po mírných stupních do Hodkovic nad Mohelkou (i Klára to jela), kde to začíná vypadat lépe, sluníčko už na nás naplno svítí a připadá mi, že i Klára trochu pookřála oproti úvodní hodině, která se odehrávala v mlžném oparu bez sluníčka. Ke K8 (socha sv. Jana Nepomuckého) nás řadou spletitých uliček bezpečně navede Klára, a pak je zase řada na mě, abych ji pomohl do táhlého výjezdu po silnici ke K5 (kaple Nejsvětější trojice) a K4 (kříž nad cestou). Drobnou komplikací je, že v Radoňovicích nám praská tažné lano alias lékařský fáč, ale ke K5 už je to kousek, a pak to navážu znovu a zase to chvilku funguje až ke K4. Cestou do kopce jsme si aspoň vyjasnili další postup, Klára chtěla ke K1 a zpět, já tam ještě operativně vsunul K2 a na K3 jsme se shodli, že zajíždět nebudeme (čárkovaná cesta lesem přes několik vrstevnic zpět dolů směrem k liberecké rychlostní silnici). A dobře jsme udělali, ta K3 za to podle komentářů některých jezdců v cíli opravdu nestála, dokonce si tam někdo i pěkně namlel ústa, to bylo jen pro ty, co jedou na výsledek. My namísto toho jeli rovnou na K2 (ohnutá bříza na louce) a dobře jsme udělali, protože aspoň mně osobně se toto místo vtisklo do paměti asi nejvíce – travnaté louky mezi lesními remízky, pak krásná louka s tou ohnutou břízou, no prostě moc se mi to tady líbilo (Kláře už o něco méně, protože to tu hodně drncalo a bylo to spíše do kopce a moc to nejelo). Za K2 Klára odjíždí trochu napřed, protože si ještě zandávám razící kartičku pod vestičku a nějak mi to zrovna nešlo, a najednou koukám, jak kousek za Klárou se na kraji louky něco hýbne a šup – jedna koza, druhá koza, třetí koza a takhle v řadě za sebou snad asi jedenáct koziček přechází přes naší pěšinku spořádaně jako děti u mateřské školky přes přechodu. Akorát to přede mnou krásně stihly a ještě se po mě ohlédly, aby mě pozdravily. Tak to se v Praze taky jen tak nepovede.

Ke K1 (Svatý kříž na rozcestí), která je od cíle vzdušnou čarou nejvzdálenější kontrolou, to máme po louce hezky z kopce a psychologicky už se odtud vlastně jakoby vracíme, i když časově v polovině limitu ještě zdaleka nejsme, tak to je dobré. Ke K6 (pamětní deska malíře R. Felgenhauera) se to po asfaltce na modré pěkně vleče, tak si chvilku zase vypomáháme fáčem, ale už ty fáče taky nejsou, co bývaly, ten dnešní se nám neustále trhá, takže pravidelně zkracujeme, zkracujeme, a za chvilku už z něj moc nezbývá. Sice co se vleče, neuteče, a tak ke kontrole se sice dostáváme celkem v pohodě, ale mnohem nemilejší je, že pamětní desku sice najdeme poměrně snadno, ale razící kleštičky už nikoli, prostě je někdo ukradl. Na druhou stranu tu leží nějaké ztracené klíče od auta. My je tu sice nechali ležet, ale kolega Aleš se zamyslel lépe, vzal je do kapsy a dovezl je s sebou až do cíle, kde se ukázalo, že skutečně patřily jednomu z účastníků. My se u K6 tedy pouze fotíme s tím, že nám to v cíli snad takto uznají (uznali). Pokračujeme dolů a podle původního plánu chceme jet na K13, ale pak koukáme do mapy, že je to docela velká a hlavně krkolomná zajížďka (dolů-nahoru-dolů), tak ji na poslední chvíli z plánu škrtáme a jedeme rovnou na K7. A dobře jsme udělali – K13 prý byla také ukradená, takže i když byla asi na hezkém místě, jsme rádi, že jsme tam neztráceli čas hledáním něčeho, co tam ve skutečnosti už není, obdobně jako před chvílí na K6. Ke K7 se jede přes místo zvané Kopanina, ale na ceduli u silnice je napsaná obec Pulečný, když tím místem projíždíme, tak Kláře říkám, že to je asi pro mě nová vesnička, ale že se mi bude těžko pamatovat, když v mapě je napsané něco jiného než na ceduli. Ale že ten název je skoro jako Kulečník, akorát trošku jinak, tak že si podle toho na to snad vzpomenu. Klára se mi v tuto chvíli sice směje, že ona tedy takovou mnemotechnickou pomůcku rozhodně nepotřebuje, ale když se jí pak v cíli cvičně ptám, jaký že to bylo jméno na tý ceduli (protože jsem to samozřejmě mezitím už zapomněl), tak to vypadá nějak takhle:

K: „Počkej, já si vzpomenu … Pulečník?!“
R: „To byla přece jenom ta pomůcka, jakože Kulečník, ale ve skutečnosti to bylo jinak!“
K: „Tak mě nemáš mást, že mi říkáš takovýhle věci!“
R: „Vždyť si říkala, že žádný pomůcky nepotřebuješ.“
K: „No právě, a teď nevím!“

Tak to pobavilo zase mě. Jinak na K7 (socha sv. Anny, sloupek u info tabule) je to moc hezké, akorát pro nás (a asi i pro většinu jezdců) to má tu nevýhodu, že u ní musíme otáčet a vyjet si tak to, co jsme si předtím sjeli dolů. Takže podruhé Kopaniny alias Pulečný a tady musím objektivně přiznat, že jsem udělal chybu a nezatočil z první pozice včas na zeleno-červenou značku. Naštěstí Klára to hlídala a upozornila včas, jinak bych jel někam do pryč, resp. vrátil bych se asi po kilometru na stejné místo. K9 (jezírko) se ukazuje jako typická romantická kontrola – už ten příjezd po travnaté lesní pěšině, jezírko ukryté v dolíku mezi stromy, a hlavně samotným umístěním kleštiček na větvi na hladinou. Ale není to zase tak hrozné, takže to zvládám i sám, a Klára se dnes podruhé zouvat nemusí. Cesta ke K11 (obrázek sv. Zdislavy, na lípě) je celkem v pohodě, akorát odbočíme ze silnice v obci Bobov trochu zbytečně o jednu odbočku dříve, ale na výsledek to nemá žádný vliv. To spíš to, že zde při záběru do kopce vytrhávám nohu z pedálu a dopad na horní rámovou trubku asi tou nejchoulostivější částí těla je pro mě, mírně řečeno, trochu nepříjemný. Ale naštěstí větší část nárazu šla přece jen víc do vnitřní části stehna, takže to rozdýchávám celkem rychle. Cestou ke K14 (pramen nad cestou, proti chalupě) se potkáváme v protisměru s dvojicí, se kterou jsme se předtím potkali u jezírka, chvilku na sebe překvapeně koukáme, ale na MTBO je tohle normální, každý si holt jede svoji vlastní trasu. Od K14 je pěkný sjezd až do údolí a pak stále podle potoka po široké šotolinové cestě s příčnými kanálky, které skáču, zatímco Klára si přibržďuje, a jak se chvilku neohlédnu, tak už je Klára asi opravdu mimo pravidlo doslechu, ale nebylo to schválně a u odbočky ke kontrole samozřejmě zase hned čekám. Ke K16 (studna pod hradem, na mříži) je to zase do kopce, navíc Klára zase sukuje řetěz mezi kazetu a výplet, ale už v tom mám dneska celkem rutinu, akorát ta moje pazoura je nějak čím dál černější a černější. Cesta, která pokračuje naším směrem, má hned za studnou cedulku ostudnou, a sice tu s přeškrtnutým kolem, tak se otáčíme a sjíždíme dolů stejnou cestou, jako jsme sem vyjeli. Je to sice oklikou, ale stále z kopce a po široké cestě. A jsme dole na Malé Skále, k přejezdu Jizery navrhuji silniční most, ale Klára chce radši lávku, která je lehce do protisměru, a ještě nás na ní zastavuje nějaký neukázněný pes, resp. normální pes neohleduplného páníčka, ale nic moc se neděje. Horší je situace kus za přejezdem, kde odbočuje cesta ke kontrole prudce do kopce, tak tam najedu, chystám si lano, otáčím se, a Klára nikde. Stojí dole u křižovatky, hlavu skloněnou až u řídítek a když k ní sjedu zpátky, tak to vypadá, že spí. Nějak na ní dolehla únava a v kombinaci s tím lehkým nachlazením to vypadá to, že má skutečně dost. Do cíle je ještě více jak hodina, tak se domlouváme, že si chvilku odpočineme, na laně dojedeme pro nejbližší kontrolu, a pak uvidíme, zda ještě pojedeme dál nahoru na skalní hrad pro K24, nebo jej už vynecháme a vrátíme se. Nahoru tedy jedeme zase s fáčem, ten se ale asi ve 2/3 definitivně trhá, zbývá z něj už ani ne metr, čili to už na tažení není a Klára tak zbytek kopce musí dojít. K20 (kupa mezi cestami) je celkem vykutálená, protože jednak ty dvě cesty mají mezi sebou vzájemně velké převýšení (jedna od rozcestí stoupá prudce vzhůru a druhá spíše klesá po úbočí), jednak ve skutečnosti se ukazuje, že kontrola je umístěna mnohem blíže k rozcestí, než to vypadá podle mapy. Ve výsledku tak tady ztratíme dost času dohledáváním, takže rozhodnutí je jasné – dál nahoru už nejedeme, obracíme zpět dolů a pokračujeme už jen podél řeky až do cíle. Ke K25 (jabloň, pod cestou v severním cípu louky) naštěstí trefujeme správnou cestu hned napoprvé (v mapě je místo odbočky překryté kroužkem od kontroly a není tak dobře vidět, že odbočka má zrcadlově opačný směr, než je vidět na první pohled v mapě – dost lidí to tady zmátlo, nás ne), a kontrola je to opravdu krásná …

… zvláště když kousek za ní následuje takováto úžasná občerstvovna:

Protože času na dojezd máme dost, tak nabízím Kláře přestávku na odpočinek a doplnění tekutin, ale říká, že už je jí zima, je unavená a chce se jí spát, a že už by byla radši v cíli a mohla se převléknout do suchého. To je samozřejmě silný argument, takže pokračujeme pro K27 (lípa u řeky – já objedu ten strom dvakrát dokola a nevidím nic, Klára vidí kleštičky visící na větvi hned napoprvé) a pak už jen volně do cíle, neb další kontroly už jsou buď příliš moc daleko, nebo vysoko. V cíle jsme tak s poměrně výrazným předstihem (4:35:10 h oproti limitu 5 h), ale co máme, to máme, a jsme s tím spokojení. Dnes nám to v součtu vyšlo na 21 kontrol = 210 bodů (max. bylo 300 a hned několika nejlepším jezdcům v pořadí se podařilo sebrat skutečně všechny, což nebývá zvykem) a v mapě náš postup vypadal takto. Mně osobně se tato akce moc líbila, počasí vyšlo luxusně, kontroly byly umístěny zajímavě, hlavně tedy K19  (tedy ne jako třeba na BA, kde z 80% jsou to nějaké prachobyčejné vidlice cest někde v lese), nová místa jsem zase nějaká poznal (a Kulečník to nebyl), svezl jsem se taky pěkně, tak jen trochu škoda, že Klára to v úvodu prokýchala a v závěru tak nějak prospala, určitě by si to jinak užila více i ona. V celkovém pořadí jsme se ale ani tak neztratili a obsadili solidní 9. místo ze 17 smíšených dvojic. Na první polovinu nám chyběla jedna kontrola k dobru, ale na tom nesejde. Za mě tedy stejně jako loni velká spokojenost a když to půjde, tak za rok určitě na VIPrahlo opět přijedeme.

Foto: Autor a web VIPrahlé duše