Klikovy vrchy aneb když je jízda do kopce za odměnu
Třetí zářijovou neděli se jezdí tradičně Klikovy vrchy, loni jsem se nezúčastnil, když jsem vyspával po večírku, letos jsem nevyspával, počasí bylo takřka ideální (až na poměrně silný nezvyklý východní vítr), Klára a děti jeli se mnou, že si udělají po dobu závodu výlet a dokonce se mi podařilo na 23. závodě z 26 závodě od konce konečně vyzvednout startovní číslo UAC pro celou sezónu. Akorát času na rozjetí moc není, v čase startu mladšího balíku si ještě přidělávám číslo u auta a na čas startu mého staršího balíku v 11:10 dorážím asi tak dvě minuty před.
Po startu z Lán od hřiště na poměrně výrazně pozměněné trasy oproti předchozím ročníkům, co jsem jel, se první horizont za kruhákem naštěstí moc nejede, tak se prokousávám ze zadních pozic někam zhruba doprostřed balíku, a když pak okolo sebe vidím známá jména výkonnostně podobně naladěných soupeřů, tak vím, že tady jsem dobře a víc dopředu už se ani netlačím, protože by mi v prvním kopci dali stejně pocítit, že tam nepatřím. Dokonce ve spodní části kopce z Myšiny jsem stále ještě součástí hlavního pole, i když už samozřejmě na zadních pozicích, kde to odpadá jeden za druhým, ale ani jsem nepočítal, že se budu na zaváděcí auto v tomto místě koukat ještě takto poměrně zblízka. Ve druhé části kopce čelo trochu zrychluje, takže odpadám z čelní skupiny, ale hodně lidí, které považuju za trochu lepší, než já, jsou ještě za mnou a okolo mě se formuje hodně kvalitních jezdců do cca 8 členné skupinky, jsou tu např. Jiří Vlček a Petr Tácha, který plní ve skupině funkci lokomotivy na následném přejezdu na Nový Dům a letí se tady opravdu svižně, až si v jednu chvíli i říkám, že snad dojedeme až zpátky do čelní skupiny, která je stále občas vidět tak necelou minutu před námi. Za křižovatkou na Městečko šikmo proti větru se ale tempo přece jen zpomaluje, čelo se definitivně vzdaluje a nás naopak sjíždí další skupinka, kterou přiváží další lokomotiva Antonín Čech od Starka, je tu i můj dlouhodobý rival a kamarád Petr Okruhlica, kterému jsem předtím v kopci dokázal poodjet, ale nyní jsme opět spolu. Do Městečka pokračujeme v této velké cca 16-20 členné skupině, ale stoupání na Velkou Bukovou zase přerozdělí karty. Odjíždí nám tady trojička CSK Markus Kubín, Burgr, Hájek s vedoucí ženou Milec-Jiřincovou, ale nás se formuje taky pěkná skupina osmi lidí, jsou tu Tácha a Čech jakožto výborní tempaři, nechybí Petr Okruhlica, kterého bych jako vždy chtěl porazit, což se mi většinou těsně nepodaří, takže je na co se těšit. První větší kopce dne máme za sebou, cítil jsem se v nich relativně dobře, nohy jely a držel jsem se obstojně, tak teď se těším, jak si v placatější části okolo Všetat a Panošího Újezdu odpočinu, ale ouha, ono se po rovině na větru jedou snad ještě větší kule, než do těch kopců. Tepy mi prakticky dolů neslezly ani o „ň“, navíc na tom větru je i problém, že když si byť i v háku sáhnu do kapsy pro tyčinku nebo bych se chtěl napít, tak hned hrozí, že to cukne, naskočí mi díra, a už to nesjedu. Takhle přesně se mi to stane před Panoším Újezdem, to ještě i za pomoci ostatních, které jsem tím odpojil, sjedeme, ale za křižovatkou nad Slabcema, kde se to otočí přímo proti větru chytám díru znovu, dva mě přespurtujou, aby se docvakli, ale já to už nedokážu, naskakuje mi tam 5 m, 10 m, pak už asi 50 m mezera, za mnou už nikdo, kdo by pomohl, a můžu to pomalu začít balit. Naštěstí je tu ještě sjezd přes Hřebečníky a Týřovice k Berounce, k němu se ubírají mé poslední zbytky nadějí, protože tam bych mohl ještě něco sjet, sjezdař jsem celkem dobrej, ale trvá to přeukrutně dlouho, než se silnice zlomí pořádně z kopce, z počátku se to tam pořád tak plácá v horizontech a já se tu větrám jak hovado, držku nataženou, jak se snažím udržet odstup aspoň tak cca do 100 m, ale už se v duchu pomalu loučím. V Hřebečníkách se silnice naštěstí pořádně zaklikatí, tak tady ztrátu srazím už jen na kousek, a v Týřovicích už jsem zase zpět ve skupině, ale bolelo to teda pěkně, sliny mi tečou po bradě ještě dlouho poté. A navíc dole u řeky nás to vyplivne zase pěkně roztroušené a hned je potřeba to zase sjíždět, dojedu jednoho a dál už na to nemám morál, čelo je tak ještě o 50 m dál, asi bych se na další sjíždění už vykašlal, ale v tom se okolo mě přežene Petr Okruhlica, tak to mě nakopne, vyvážím se za ním a za chvíli jsme ve skupině zpět. Pohříchu se za chvilku stejně zvolňuje a dojíždí i další, tak to byly trochu zbytečně vynaložené watty, ale to nešlo dopředu vědět, taky jsme tu mohli definitivně zaostat a už se nevrátit. Pak se to zase najednou rozjede, sice tady v údolí u řeky tolik nefouká, ale stejně to bolí i v háku a já zjišťuju, že se na následující kopec na Velkou Bukovou od Berounky docela těším, že si v něm snad i trochu odpočinu! Sice to zní divně, ale je to tak, do kopce se samozřejmě taky jede tempo, ale tak nějak vím, že tady mi to neujede. Nahoře na horizontech mám ale zase problém, doskakuju tam na dvakrát, a to jsem se chtěl jenom trochu napít. Následuje rychlý přejezd a sjezd zpět do Městečka, tam najíždím do kopec jako čtvrtý, úsek s kostkama je nepříjemný, ale naštěstí krátký, a pak už je to jenom kopec, ostatní se k nám dorazí, držím se na konci skupiny a mám toho už pomalu dost, nicméně stále lepší, než na rovině na větru, tady by mi to ujet nemělo. Ale jakmile se to trochu srovná, zase se začíná jet hrana a už mi přitom lezou oči z důlků, naštěstí je to tady s větrem šikmo zezadu, tak to pomáhá se udržet, ale jednou jsem za sebou i tak trochu odpojil Igora Kubína a měl jsem trochu strach, že už ho zpátky do skupiny ani nedovezu, ale podařilo se. Za odbočkou na Nový Dům dojíždíme dvojičku a k Igorově radosti je jeden z dojetých Josef Burgr, jeho stájový kolega a zároveň soupeř v boji o první místo mezi dědkama (kategorie E na 60 let). Myslím, že Josef už byl trochu vyvětranej a ani pořádně nezalovil, takže tady Igor na účasti v naší skupině to první místo asi zlomil ve svůj prospěch. Následuje sjezd zpět do Myší díry, původně jsem tady chtěl něco zkusit, jako nasadit nějaké tempo a zkusit s někým odjet a vypracovaný náskok udržet v posledním stoupání až do cíle, není to zase takový kopec a mohlo by mi to tady celkem sedět, a když se o nic nepokusím, tak mě pak ve spurtu všichni předjedou. Nakonec to, co jsem měl sám v úmyslu, za mě udělá Igor, ovšem určitě razantněji, než bych to udělal já, nastoupí si ještě ve sjezdu kousek před dolíkem, za ním se vyváží Běhounek, já jsem dole na mostku na třetí pozici, za mnou je Petr Tácha a pak už mezera. Petr mě předjede, snažím se ho uviset, daří se a za chvíli jsme u těch prvních dvou, za námi 50 m díra, tak to vypadá nadějně. O tempo se nejvíc stará Petr, pak Igor, zbylý kolega a zejména já špicí spíše jen projíždíme a hned zase odstřídáváme, už není moc kde z čeho brát, ale náskok se nezmenšuje, spíše naopak, takže do finálního horizontu před cílem už je jasné, že nás zezadu nikdo nesjede. Asi 200 m před cílem ti tři zvedají zadky a jdou do spurtu, Igor si jede za svým vítězstvím v kategorii, my zbylí už soutěžíme pouze o čest, nechávám je ale jet, stejně bych na ně už neměl a jsem i tak spokojený, bo jsem úkol splnil a větší část skupiny zůstala za mnou. Udělal jsem to zkrátka v tom závěru tak, jak jsem si naplánoval, povedlo se (hlavně tedy díky nástupu Igora, ten můj by asi nebyl tak razantní a dojeli by nás), tak tedy Babí léto a Klikovy vrchy budiž pochváleny!
Stopky se zastavují na údaji 2:19:37 h (30,94 km/h), v absolutním pořadí balíku mi to nakonec stačí na 25. místo ze 45 (17. ze 33. v pořadí UAC bez příchozích), zvítězil Pavel Petr (CK LOKO PARDUBICE) v čase 2:06:30 (34,15 km/h) těsně před Martinem Slaníkem (LAPIERRE) a Miroslavem Horváthem (AC Sparta Praha cycling akademie).
Naši partneři
