ČT Author Cup aneb když se využije konkurenční výhoda

Letos mi dělal společníka kamarád Radim Mach, vyrazili jsme společně autem z Prahy  v pátek na prezentaci, pak na ubytko do Josefáče, který mi nyní po přesunu startu do Bedřichova připadá takový nějaký opuštěný a smutný. Ráno tedy máme cca 10 km na rozjetí, z toho dvě třetiny do kopce, vyrážíme včas, tak jedeme na pohodu a na kecačku. V Bedřichově jsme více jak 30 min před startem, a protože sluníčko teprve začíná vylézat, ale je ještě dost chladno, tak se mi ještě nechce jít si stoupnout do koridoru a navrhuji, že bychom si ještě mohli zajet nahoru do Bedřichova, tam se vymočit a pak se teprve jít řadit. V tuto chvíle se to jeví jako dobrý nápad, ale když pak po chvilce sjíždíme dolů po silnici zpět na start, tak nás pořadatelé od parkoviště pod Maliníkem nechtějí pustit dále, že se to prý má objet po druhé straně údolí, aby se nejezdilo jakože proti. Moc tedy smysl tohoto opatření nechápu, do startu zbývá ještě docela dost času, takže bych nikoho neohrozil a přijel bych z kopce rovnou ke své první startovní vlně, takto musíme objet ještě půl Bedřichova a vyhodí nás to až pod vodárnou daleko za poslední šestou vlnou, takže nezbývá, než se protlačit podél celého koridoru až úplně dopředu, Radim do druhé a já do první vlny. Lidí je tu hodně, místa málo, sice jako vpřed se posunujeme, ale pomalu, takže do svého koridoru se dostávám až asi 10 min před startem a stojím tak v jedné z posledních řad, tak to se moc nepovedlo. Příště to chce být víc nekompromisní pokyny nepokyny, případně to nějak objet jinudy, protože tohle je docela hodně velký zásek. Na startu ještě biker vedle (st. č. 198, Miroslav Čech, MTB Hodkovice nad Mohelkou) obdivuje můj stroj, a že prý jestli se mě může držet. Tak odpovídám s úsměvem, že klidně, pokud se udrží, a to ještě netuším, že to tak obecně bude opravdu platit.

V 10:00 je odstartováno a já okamžitě vyrážím, abych se na široké silnici pokusil probít co nejvíce dopředu. Jede se mi dobře, připadá mi, jako by ostatní měli nějaká těžší a pomalejší kola nebo co, takže pořád předjíždím a mě snad jen jeden, možná. Pod Maliníkem odbočíme doprava na běžkařskou cestu, ta už je užší, tady už se tak dobře předjíždět nedá, tak se řadím do levé stopy a jedu vždy v závěsu za někým, ale jakmile se naskytne trochu šance, opět se snažím jet dopředu. Ztrácím akorát ve sjezdu na stadion, to je letos novinka, loni a předloni jsme to tudy jezdili do kopce až úplně na závěr, nyní tudy sjíždíme ani ne 10 km po startu. Je tu šotolina, občas s hrubšíma kamenama, hned v horní zatáčce mi na těch šutrech klouzne přední kolo a vynáší mě to až na okraj cesty, tak trochu koriguji rychlost a jedu víc na jistotu, přece jen úzké cyklokrosové pláště na tom nedrží jako MTB, a asi tak 10 lidí mě tady předjede. To ale bylo poprvé a naposledy, co mě předjede takto naráz více lidí, od teď už tomu bude naopak. To se potvrzuje hned po výjezdu z louky nad stadionem na asfaltku k Lesní chatě, daří se mi nájezd na asfalt vykroužit optimálním způsobem bez velkého zpomalení, mám i dobře zařazeno, tak v následujícím krátkém, ale prudším asfaltovém výjezdu se mohu kochat, jak mi to mezi ostatními funícími a lehčí převod hledajícími bikery pěkně letí. Skoro si připadám jako v autoškole na cvičišti mezi kužely – hop zprava, hop zleva, a tak pořád dál. Zleva přilítne k mým uším pozdrav „Ahoj Radime“, patrně od Davida Marka, který také startoval z první vlny (po závodě mi to potvrzuje), ale ani se nemohu ohlédnout, oči mám upřené před sebe, abych se stačil vyhýbat jednotlivým jezdcům před sebou, které tady předjíždím jednoho za druhým. Jo tak tady to byl opravdu znatelnej materiální rozdíl!

Na šotolině okolo Josefodolské přehrady musím zase trochu opatrněji, ale už mě tu ani nikdo moc nepředjíždí, spíš já mám pocit, jako že mám defekt zadního kola, jak to v té šotolině plave, chvilku si opravdu myslím, že ho mám, ale na asfaltu se pak ukazuje, že to byl jen klamný pocit, musím prostě tomu kolu víc věřit! Od této chvíle až do cíle se bude jednat v podstatě jen o posun vpřed, trochu to zkrátím, protože bych se pořád opakoval. Vypadalo to zhruba tak, že jsem vždy doskočil do nějaké skupinky přede mnou, většinou se s ní kousek svezl, a pak v nejbližším stoupání jsem vyrazil směrem k další skupince, přišlo mi to tak snadné a za mnou většinou nikdo nebo třeba jen jeden dva jezdci, co se museli hodně kousnout, aby uviseli. Kolikrát se stejně jako v minulosti i stalo, že přede mnou začal někdo třeba netakticky pít a odpojil část skupiny od té před sebou, ale tentokrát jsem opravdu nemusel mít žádné obavy, že by mi to ujelo, stačilo párkrát zabrat a byl jsem tam hned zpátky, zkrátka z kopce v pohodě, na rovině takticky, do kopce na čele s redukcí jezdců za mnou až na jednotlivce, a tak stále dokola. To mě bavilo! Ve dvou prudších výjezdech po šotolině od Kuběnkovy chaty a zpod Bedřichovské přehrady jsem musel jet v sedě, protože jinak bych hrabal, tady byl bike ve výhodě, ale zase jezdci v mém okolí už mi nijak moc neujížděli. Závěr stále pěkně v tempu, i když místy už mě to taky bolelo, ale cyklokroska proti bikům pořád letěla, až mi kolikrát těch lidí bylo i líto, určitě dávali podovný výkon jako já, ale prostě tohle kolo opravdu jde za záběrem a oproti silničce samozřejmě ne, ale oproti bikům to doslova letí, skoro už jsem byl unavený z toho neustálého „levá“ a „pravá“, tak jsem si párkrát možná ani zavčasu nekřikl a minimálně jednou jsem za to dostal i pěkně vynadáno, tak to se dodatečně omlouvám. No asi už přestanu tolik chválit, nebo bude příští rok celé startovní pole na kroskách, což bych tedy nechtěl. V cílovém sjezdu po šotolině musím trochu opatrněji, tak mě tu dojíždí jeden ze skupinky, kterou jsem předjel ve sjezdu od Buku, společně dojíždíme jednoho před námi a závěr tak je ve třech, v poslední zatáčce na písku to už nehrotím, nechám se podjet a beru tedy třetí flek, ale s dobrým pocitem, že mnohem víc jsem dnes předjížděl já ostatní, než naopak.

V cíli jsem nakonec v čase 2:29:47,8 h, tedy pod dvě a půl hodiny jsem se vešel, průměr 27,2 km/h, to je s přihlédnutím k tomu, že je to v kopcích a přece jen ne stále po asfaltu, celkem rychlé. Loni na 29“, která mi moc neseděla, jsem zajel čas 2:35:27,0 h, předloni na své staré 26“ pak 2:28:04,9 h, což je ještě o fous lepší, ale tehdy jsem stál na startu hodně vpředu, dnes naopak hodně vzadu, což určitě hrálo roli. Letos tedy byla ještě trochu jiná trasa, po startu to bylo natažené až do Bedřichova přes stadion, na konci nám naopak byl odpuštěn výjezd po závodním okruhu, takže ve výsledku asi šunul, ale úplně srovnatelné to s tím loňským a předloňským časem není. Příště to chce si lépe pohlídat nástup do startovního koridoru a myslím, že vzhledem k tomu, jak pozitivní jsem měl z jízdy pocit, tak bych si skoro věřil i na první stovku v absolutním pořadí … no necháme se překvapit. Letos to v celkovém pořadí stačilo na 216. místo z celkem 2785 jezdců na startu (76. v kategorii MB), což je výrazně lepší než loni (315. z 3159) a zhruba to odpovídá umístění předloni (224. z 3045), jak ostatně dokládá i tento přehled se všemi mými účastmi na tomto závodě:

Vítězství v absolutním pořadí letos obhájil Martin Štosek s časem 1:56:44,5 h (loni 1:58:30 h), druhý byl s odstupem 22 s Matouš Ulman a třetí těsně za ním stejně jako loni Jiří Šorm (Bitters Superior Cyklolive Team). Z našeho oddílu jsem se letos v cíli nepotkal, ani asi nebylo s kým, tak jsem počkal, až dorazí Radim Mach, popovídali jsme, obešli prodejní stánky, pokecali se známými tvářemi a přes Královku se vydali na cestu do Josefáče, kterou jsme ještě lehce natáhli přes Horní Maxov a Mariánskou Horu, aby to dalo ten den stovečku – nakonec příjemných 103 km v pěkném slunečném počasí se zastávkou na pivo a rakvičku v Albrechticích na závěr. Jo tohle se mi opravdu líbilo!