1000 mil Československem
Správně bych měl napsat Slovenskem – Českem, jelikož ročník 2022 se jel z východního Slovenska na západ Čech. Pro ty, co nevědí, jedná se o extrémní závod vlastní silou na 1.000 mil, alternativa 500 mil, Vlastní silou myslím pěšky, na kole, na koloběžce apod. Jsou zde dvě trasy – severní a jižní, každá pro 150 závodníků. Zakladatelem tohoto závodu je Honza Kopka. Slavný český závodník, který se zúčastnil mnoha extrémních závodů na kole po celém světě , např. Iditarod – zimní přejezd Aljašky, a který se rozhodl přenést styl těchto závodů do našich podmínek.
Je krásná slunná červencová neděle a projíždím cílem po necelých 13 dnech a 20 hodinách v obci Třebenice nedaleko Chebu. Tachometr se zastavuje na hodnotě 1690 km. Cítím se výborně, vlastně bych neměl vůbec fyzicky problém pokrčovat dále, ale na druhou stranu se už těším domů na rodinku a až všem budu vyprávět. A zážitků mám opravdu hodně.
Foto 1&2: přejezd lávky u Chebu, veltěžský dres v cíli
Jak to všechno začalo? Byl to vlastně nápad mé manželky Martiny, která se rozhodla, že mi dá tento zážitkový „výlet“ ke 40. narozeninám. Což znamenalo otevřít webové stránky, vyplnit registraci (jižní trasa, kategorie muži pod 50), potvrdit jí a to všechno během několika sekund po půlnoci z 31.12 na 1.1. Zdálo se to neuvěřitelné, ale vyšlo to!
Pak bylo dlouhé období klidu …před bouří než přišlo jaro. Začal jsem postupně zjišťovat a řešit co a jak. Nejprve jsem nakoupil pár drobností jako je nové kolo, brašny, péřový spacák, apod. Cenné informace jsem čerpal od kamaráda z práce Vládi, který si tento závod užil o několik let dříve – severní trasu a v opačném směru. Jeho nejčastější odpověď byla „To si neber, se s tím nebudeš tahat, ne?“ Musel jsem mu pak dát za pravdu a po závodě jsem to ještě rozvedl dále do podoby: Vem si věcí kolik chceš, ale je potřeba, abys byl schopen zvednou kolo až nad hlavu, ideálně několikrát za den.
Tady trochu odbočím, nedávno jsem četl starší knihu právě od Honzy Kopky Cesty peklem –a sněhem. V této knize jsem pak zpětně našel hodně rad, jak se na takovýto závod připravit.
Foto 3&4: start Nová Sedlica, východní Slovensko
Jak je mým zvykem, všechno jsem dal dohromady až těsně před závodem. Takže testování a optimalizace probíhala během závodu. Naštěstí jsem během prvních dnu vetšinu věcí vychytal a pak se z toho stala rutina. A co bych vylepšil? Balení a vybalování věcí. Ideální je všechno umět rychle zabalit a do pár minut vyrazit.
Cesta na start byla organizovaná hromadně – lehátkový vůz se starším datem výroby. Spánek nebyl ideální, člověk si v kupé musel vybrat mezi horkem nebo hlukem, které reguloval otevíráním okna. Nedostatečným spánkem proběhla ideální aklimatizace na závod. Druhý den okolo poledne jsem byl na místě startu. Po nutných formalitách a čekání bylo konečně v 15h odstartováno a vyrazilo se.
Na Slovensku byla určitá omezení hlavně kvůli medvědům, která platila na velké části trasy. To znamenalo, že mezi 9 hodinou večer a 6 ráno se nesmělo pobývat mimo obydlené oblasti. Od pořadatele jsme dostali GPS tracker, kterým vše kontrolovali a případné porušení znamenalo časovou penalizaci. Součástí výbavy byl proto také pepřový sprej proti medvědům. Nevím jestli by ho zahnal, spíš si myslím, že by ho použil jako deodorant. Dále jsem na kolo připevnil rolničku, aby případný medvěd o mně věděl hodně dopředu a mohl se připravit.
Abych Vás nenudil dlouhým vypravováním z trasy, zmíním několik postřehů:
Trasa – většinou turistické a lesní cesty, často také cesty, kde šlo jenom kolo tlačit nebo přenášet, kvůli popadaným / pokáceným stromům nebo prudkému svahu (Čerchov, Velká Javořina). Několik zajímavých brodů – hlavně první dva z prvního dne závodu, které se přecházeli ve vetším množství lidí a za tmy. Závod se nazývá 1000 mil Česko-Slovenskem, ale de facto států se navštíví více. Start je nedaleko Polsko-Slovensko-Ukrajinského pomezí, poté ve Slovenském Krase se trasa přiblíží k Maďarsku, část trasy v NP Poddyjí vede na Rakouské straně a na závěr závodu se také navštíví Německo.
Foto 5&6: slovenský les, Bílé Karpaty
Počasí – bylo ideální, až na jedno kompletní propláchnutí deštěm u Rožnavy – pršelo ze shora, z boku, i ze zdola, hodinovým pobytem pod výsílačem na Velké Javořině a večerni bouřce v Kašperských horách. V Českém lese překvapila ranní teplota jenom 3 stupně. Byl jsem rád, že jsem poslechl rady a koupil si kvalitní péřový spacák. Počasí je také jeden z hlavních faktorů určující obtížnost. Naštěstí v tomto směru jsem měl štěstí a mohl si to užít.
Foto 7&8: kukuřičné pole nedaleko Šatova – jížní Morava, NP Poddyjí
Strava – na Slovensku je v každé dědině obchod. V Čechách na Šumavě a v Českém lese bída, pouze restaurace, které otevíraly v 11h dopoledne, což neoceníte v 8h ráno. Pak to občas dopadlo, že na snídani jsem čekal i 40 km. Bude to asi i tim, že tyto oblasti pohraničních hor jsou od války neobydlené
Lidé – hlavně na Slovensku se hodně zajímali o závod a nabízeli pomoc. Samozřejmně komunita pořadatelů a závodníku je plná skvělých lidí. Také jsem většinu trasy jel se třema super klukama a užili jsme si hodně legrace
Zajímavosti – průjezd nedokončeným Slavošovským tunelem nedaleko Rožnavy původně budovaným pro železnici cca 3km v naproste tmě s rozsvícenou čelovkou. Jízda na kole v polospánku (hlavně do kopce), případně tlačení kola v polospánku. V místech, kde neplatila omezení, jsem stával ve 4h ráno a chodil spát okolo 9 večer. Většinou to vycházelo na 10 – 11 hodin čisté jízdy. Rychlost pohybu v průměru okolo 10 km/h a denní porce km se pohybovala okolo 110 – 120 km. Nejdelší denní jízda byla cca 160 km z Velké Javořiny do Jevišovky na jižní Moravě.
Technika – osobně si myslím, že celoodpružené kolo ideální. Někdo by mohl namítnout, že je zbytečně těžší, ale pohodlí je pohodlí. A pokud trochu zainvestujete do karbonu, tak i s tou váhou to není špatné. Též je potřeba pořídit dobrý GPS cyklocomputer. Trasu obdržíte v GSP souřadnicích a měli byste jí následovat +-100m. Opuštění třeba kvůli občerstvení je dovoleno, ale pak se člověk musím vrátit na stejné místo, aby mohl pokračovat. Co se týče obutí mého stroje, používal jsem klasiku: plášť Maxis 29×2.35 – duše. Během cesty jsem měl dva defekty. Oba způsobené trnem. To mě přivedlo na myšlenku, že pokud bych jel příště, tak asi zvolím bezdušový systém.
Foto 9: cíl
Co bych řekl na závěr?
Skvělý závod, skvělí lidé, nádherná trasa a určitě bych se chtěl v budoucnu opět zůčastnit. Teď opravdu poslední postřeh: vždycky, když se nedařilo, bylo něco špatně, nakonec to dobře dopadlo…
Naši partneři
