Praha – Doksy aneb šlo to i bez čísla a bez sedlovky
Letošní Doksy byly pro mě zvláštní v tom, že po dlouhé době jsem na silnici lehnul, ale na druhou stranu když už se to stalo, tak to dopadlo vlastně ještě velice dobře. Legendární závod Praha – Doksy, letos nás do poslední chvíle napíná počasí, nejprve je předpověď parádní, pak dva dny před naopak strašidelná, nakonec to dopadne tak, že prší jen asi do 14 h a v čas prezentace už občas vykukuje sluníčko, nicméně bude mix sucha mezi poli a mokra v lesích, což bývá vždy takové zrádné. Start je opět ve Všetatech, za mě dobrá volba, odpadá úvodních cca 20 km vesměs po rovině, kde se to valilo vždy čtyřicítkou po rozbité silnici, takže to mi nevadí, že to nebude, teď se naopak po necelých 3 km najede do rozřazovacího kopce a závod tak začne hezky v klidu rovnou na maximálních tepech, ale je to ve výsledku mnohem bezpečnější. První zádrhel se mi letos daří hned na startu, měl bych v Doksech spát, takže nejprve se vracím od prezentace k autu pro batoh, abych ho hodil ke Kocourovi na odvoz do kempu, pak se vracím k autu, pak zpět do batohu, protože jsem si v něm zapomněl startovní číslo UAC 327 přidělené pro celou sezónu, takže poklusem zpět a když si pak chci číslo připnout, tak nikde není! Chvíli si myslím, že jsem blázen, klusal jsem k autu s číslem v ruce a teď jako nikde není? Nakonec se ukazuje, že kritické bylo ještě odskočení si na malou směrem ke kolejím, kde mi obálka s číslem pravděpodobně vypadla, ale to jsem si uvědomil až při čekání na startu, když už nebyl čas se vracet. A když jsem se pak po závodě vrátil zpět k autu, tak jsem v trávě našel jen zvlhlou obálku, ale bez čísla, které se mi tak podařilo ztratit ještě před samotným závodem. Naštěstí se dnes jede díky RFC Kladno na čipy, takže mohu jet i bez čísla, ale je to snad poprvé v životě (akorát jednou na Klikáčích jsem jel pro změnu s číslem, ale bez čipu) a dobrý pocit z toho tedy už od začátku moc nemám, zda to jako třeba nebylo nějaké znamení … a bylo!
Startuje nejprve v 16:00 mladší balík, těch je tak něco kolo 30, v 16:10 pak můj starší balík, kde je naopak lidí přes 80. Startuji tak zhruba zprostředka, ale stejně to musím hned zkraje celkem dojíždět, což se povede v podstatě až na začátku Čečelic a hned je tu úvodní stoupání na zahřátí. Při tom dotahování mě předjel Milan Štanc, tak se ho snažím držet, ale najíždí tam poměrně razantně a já se ho chtě nechtě musím pustit, to na mě bylo prostě moc. Ani tak to ovšem žádná flákárna není a na segmentu zaznamenávám nakonec svůj druhý nejlepší čas na Stravě (tedy od roku 2018), což stačí na udržení se v menší skupince s Pepou Králem (Kbely Cycling) a dalšími, které se na výjezdu z Byšic daří doskočit ještě o skupinku dopředu, kde je i Hanka Doležalová (AC Sparta Praha), takže to považuji, že je pro mě už určitě dobrá společnost a budu mít tu čest a hlavně taky co dělat se v ní vůbec udržet. Naštěstí ten horizont nad Byšice se jede celkem rozumně, možná mi pomáhá nový stroj s vyššími karbonovými 40 mm ráfky, každopádně to mám na „pohodových“ 95 % výkonu a vidím, že ujet by mi to nemělo. Ve sjezdu po Řepín je pod stromy mokro, tak to radši kontroluji s lehkým odstupem zezadu ještě s pár dalšími, ale na začátku řepínského kopce si to celkem bez problému doskakuji. Na Garminu mi naskočil segment s porovnáním mého vlastního PR z loňska, zpočátku jsem asi 5 s pozadu, pak místy i 2 s vpředu, a nakonec je z toho ztráta na loňský čas 2 s, ale zato bezpečné místo stále ve skupině. Následující vlnky k Nebuželům mi nikdy moc nesedí, tady se vždy ukáže, jak skupina umí střídat, a letos docela nic moc, několikrát se to roztrhne, z toho jednou přímo přede mnou, takže tam pak musím zbytek dotahovat a úplně na to nemám watty, takže to trvá o to déle, ale nakonec to tam teda dolepím, přitom úplně zbytečně, stačilo jet plynulejší a možná i o něco rychlejší tempo a byli bychom na tom všichni lépe, nebo aspoň já tedy rozhodně!
V Nebuželích letos vynucená změna, dole ve Lhotce je uzavírka (rekonstrukce železničního přejezdu), takže se jede z Nebužel takovou zkratkou přímo od Kokořínského údolí, jeli jsme tudy Velikonoční Doksy s Kaprem a spol., takže už vím, do čeho jdu, ale není to nic moc, rozbitý asfalt, chvíli sucho, chvíli mokro, ale aspoň je to víceméně rovný bez nějakých zrádných zatáček, takže za chvíli jsme snad všichni v pořádku dole a nastává průjezd údolím. Je tu dost mokro a nahazuje to, ale celkem se jede – ve skupině jsem napočítal dvanáct kousků, vpředu se celkem starají o tempo, a to až tak, že ani nemám sílu se jim tam do toho motat, takže se v podstatě jen vezu a čekám na Ráj, kde se ovšem většinou zažije spíš peklo, protože Romanov to nedává nikdy zadarmo! Dole se do kopce chce nejvíce Hance a Pepovi, asi tak polovinu stoupání to tam kontroluji stále na velkou pilu s nimi, ale ve druhé části, jak se to víc zvedne, tak už si musím shodit a prosévám se trochu víc dozadu, nicméně stále si hlídám, aby to bylo na kontakt, což se nakonec i na závěrečné nakloněné rovince, kde už jsem kolikrát odpadl, tentokrát na 189 tepech podaří. Nahoře nás je deset, tedy nechali jsme tam asi jen dva. Přes Mšeno opatrně, hodně lidí tu docela hlasitě fandí, to nebývalo, na kostkách chytám společně s pár dalšími trochu odlep, ale za horizontem tam zase doskočíme a začíná to, co se týče dojezdu, vypadat už docela dobře. Ne tedy úplně pro všechny, protože u odbočky na Skramouš v ostré levé 180° zatáčce, kde je oproti předchozí pasáži docela mokro ještě i se stojící vodou, slyším kus za sebou charakterický zvuk šoupání karbonu o asfalt, ale byl to snad jen jeden nepozornej, zbytek to v naší skupině nějak zvládl. Jinak ale toto místo si dnes vybíralo daň poměrně hojně, před námi zde lehl Žába a dojížděl tak, že mu z řadicí Di2 páky čouhal tištěný spoj, a za námi zde po defektu při stíhací jízdě lehl i Přemek Kuchař, kterej se přitom sedřel celkem dost a podíval se dokonce sanitkou do Mělníka, ale ve výsledku zlomeného nic, takže ještě relativně dobrý. Pokračujeme tedy v devíti, před Lobčí mi to zrovna na první pozici trochu klouzne na mokru v mírné pravé zatáčce, ale dalo se to srovnat a ostatní taky stačili všichni zareagovat, takže pořád dobrý. Z Lobče nahoru to Hanka docela drtí, takže se to za ní lehce trhá, ale před Nosálovem zase sjíždí, nastává zrádný sjezd v lese s ostrými zatáčkami, jindy tady celkem i odjíždím, ale dnes to jedu radši hodně na jistotu (přece jen ty pláště Cadex nemám na mokru ještě vůbec ozkoušené, to na Conti 5000 bych si tu asi věřil víc) a sedm lidí mi tam trochu odjede, s tím devátým za zády to pak zase musím zalepovat, ale ještě to celkem šlo. Nahoru do Ždáru už opět pohromadě a v hlavě se začínám pomalu připravovat na dojezd, už se vidím, jak se v cíli poplácáváme po zádech a jak jedu na pohodu na vyhlášení do kempu ještě oklikou pro tři nové vesničky, no a v tom se znenadání tohle všechno rázem bortí jako domeček z karet!
Silnička před Ždírcem se znatelně zúžila, zpočátku by i pěkný asfalt, ten se nyní zhoršil a po takovém výjezdu na malý horizontík se to začíná rozjíždět, lepí se malé dírky a každý si přitom hledá svou stopu, vpravo ode mě jede Pepa Král, má přední kolo přeložené zprava za jezdcem před sebou (nevím už přesně, kdo to byl, ale myslím, že někdo z příchozích), no a ten ho při volbě vlastní stopy natlačí až ke krajnici, Pepa z asfaltu sjede vpravo na trávu, kde je ovšem po dešti spíš bahýnko, takže mu to klouzne a za okamžik se skládá na zem, což by ještě pro mě nebylo to nejhorší, ale skládá se mi přímo pod moje přední kolo, což už špatný rozhodně je. Ještě mi blikne myšlenka zkusit ho skočit, když už leží, ale i na to už je pozdě, takže jdu takovým polo kotrmelcem přes řidítka přes něj a přese mě pak následně ještě i Pavel Liška, který jel za mnou! Jako společně s Hankou tři nejzkušenější jezdci ve skupině a teď se tu válíme na zemi jako malí kluci! Já skončil v takovém skoro sedu, šel jsem na zem spíš přes rameno, ani hlavou jsem si myslím o zem nedal (ale podle fotek z cíle jsem měl helmu vraženou hodně dozadu), Pepa se zrovna s nadávkami vymotává ze svého a mého kola a nejhůř na tom je v první chvíli Pavel, který šel na zem po hlavě, teď leží na zádech na zemi u krajnice, je sice při vědomí, dýchá, ale sténá a nemá vůbec snahu se zvednout. Ze silnice mu alespoň sbírám vypadlý mobil a klíčky od auta, za námi zastavila kolona doprovodných aut, přibíhá Hrabosh a začíná nám pomáhat, nejdříve tedy domlouváme, co s Pavlem, který sice jakoby komunikuje, ale zvednout ze země se stále nechce. Až když se domluvíme, že tedy zavoláme záchranku, tak najednou říká, že dobrý, sám se zvedá a že to dojede, což tedy nevím, zda byl dobrý nápad, ale nakonec to opravdu dojel a v kempu na vyhlášení vypadal až na pár odřenin docela v pořádku, tak snad jo. Pepa je docela zkrvavený, ale byl zpátky na nohou hned po mně a už si smutně prohlíží utržený SRAM šaltr na svém kole plus kromě toho má ještě uražené sedlo. Já si zase prohlížím smutně svůj stroj, který obecně nemá skoro žádné viditelné šrámy, ale jednu vadu má, a to docela podstatnou – na zemi o kus dál leží ulomená karbonová sedlovka i se sedlem, brašničkou a Garmin radarem. V první chvíli mi bleskne hlavou, že to je konečná a volám na Hraboshe, jestli se vejdu ještě i s Pepou a jeho i mým kolem k němu do auta, ale pak mě napadne protočit kola, která jdou docela dobře, žádná viditelná osma tam není, tak nakonec dávám Hraboshovi jen sedlovku s tím, že těch zbývajících cca 5 km nějak dojedu na stojáka. Na jeho dobrý postřeh si ještě přendávám čip z uražené sedlovky na rám, ten by se mohl ještě hodit, když už nemám ani to číslo, a jedu si vstříc cíli aspoň pro nějaké body. Na to, že to byla docela rána (mohli jsme jet tak něco okolo 30 km/h v tom místě), tak mi nic moc není – zatím jsem zaznamenal jen lehce odřené pravé koleno z vnějšku, naražený pravý bok a bolavé pravé zápěstí (doma pak ještě odřený pravý kotník pod ponožkou a trochu pravé rameno), ale jinak dobrý a kromě toho zápěstí ani nic nebolí a i tu aktuální bolest zatím docela úspěšně tlumí adrenalin. Na kole to je trochu horší, samozřejmě na stojáka bez sedla jsem s tím počítal, ještě zaznamenávám lehce pootočená řidítka doleva (asi tak o 10°), ale nejhorší je, že když se pokouším vzadu řadit, tak to nic nedělá, řetěz je spadlý na nejmenším pastorku (ačkoli v době pádu tomu tak určitě nebylo) a zadní měnič Di2 na impulsy z páky nijak nereaguje, tak si říkám, to je výborný, to bude celková škoda aspoň tak za desítku, nicméně vpředu to řadí, takže se s řetězem zkříženým na 36-11 a z kopce místy i na 52-11 přece jen přibližuji k cíli. Na posledním horizontu mě někdo dojede a jde přese mě, ale pak ho zase předjedu já a náskok si držím i ve sjezdu lesíkem, kde je to chování stroje bez sedlovky docela nestabilní, tak hlavně si neustlat ještě jednou tady!
Na poslední křižovatce ještě zafandění od Kolíkáče, který už je dávno v cíli, musel to být na mě pěkný pohled, jak to tam lámu bez sedla na 36-11, a pak už jen to nějak dotočit do cíle. Na rovince to zkusit trochu rozjet, ať se v tom finálním magnetu ke křoví úplně nezastaví nohy, to se nakonec neděje, ale přesto cílovou pásku protínám při kadenci tak 35! No a je to pro letošek za mnou, trochu to teda zabolelo, a to tentokrát tedy o něco více fyzicky, než obrazně. Kousek za cílem naštěstí stojí Čespa, kterému se svěřuji, jak jsem dopadl a že mi to vzadu ani neřadí (chybějící sedlovka je vidět na první pohled), a na to on povídá: „To ti spravím hned!“ … a já se tak poprvé dozvídám něco o crash módu Di2, a že se má podržet tlačítko na hazce a za pomalého otáčení klikami ji manuálně natlačit až na horní pastorek – a je to, už to zase řadí, tak jupííí a díky moc! Na sbírání nových vesniček mohu sice zapomenout, ale do Doksů do kempu Bílý kámen se dostanu pěkně po ose ještě s menší cyklokrosovou vložkou na cyklostezce podél kolejí, protože hlavní je na náměstí nějaká zavřená, ale na kole by to bývalo asi projet šlo, neměl jsem se nechat odradit.
Na terase poté vyhlášení a vstřebávání nových dojmů, sluníčko už svítí a je tu celkem příjemně, nicméně původně zamluvený nocleh zde musím zrušit, protože ráno s batohem na zádech by cesta přes 50 km zpět k autu opravdu nebyla optimální. Nakonec co do výsledků jsem si ani moc nepohoršil, z devíti členné skupiny jsme tři lehli, a během té doby, co jsme se tam sbírali, tak projel snad jen jeden nebo dva, takže na pořadí de facto stejně, jako kdybych skončil ve spurtu poslední v té mojí skupině. Výsledný čas nakonec 1:52:27 (55,60 km, 789 m, průměr 30,1 km/h, kadence avg 74 průměr 116, tepy avg 171, průměr 189), umístění 48. z 81 na startu a 77 v cíli., Ve spurtu uniknuvší tří členné skupiny zvítězil F. Šlajchrt (KC Kolokrám) v čase 1:28:51 (průměr 38,1 km/h) před M. Horváthem (AC Sparta Praha) a M. Šrajerem (), v mladším balíku pak po samostatném úniku a s náskokem téměř tří minut Václav Nežerka (LAWI STARS – GIANT) v čase 1:24:09 (průměr 40,2 km/h) před P. Fialou (INTEGRAY L27 CYCLING TEAM) a svám týmovým kolegou J. Brňákem. Doksy jsou prostě legenda, jen doufám, že za rok to bude o něco méně dramatické a hlavně i s noclehem v kempu a ranní cestou zpět!
Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/11534074706
Odkaz na celkové výsledky: https://cfc-kladno.cz/rfc_vysledky.php?%20event_id=274