Tour de Zeleňák Obr, aneb léto budiž pochváleno

Letos počtvrté v Tour de Zeleňák – oficiální stránky, s RM (jel opět kratšího Zeleňáka) už to všechno známe, takže v pátek večer zvládáme hravě prezentaci, nákup v LIDLu a ubytko (letos máme jiné levnější, ale přitom pěkné vedle soukromé mateřské školy), večeře, příprava na start a okolo půlnoci na kutě. Ráno nás vítá krásné slunečné ráno, léto je ještě v plném proudu a nás čeká další letní až tropický den, už po ránu je okolo 20 °C a přes den to má jít i lehce nad 30 °C, takže krátký-krátký je jasná volba, trochu zariskuji s bidony a beru jen 2x 0,5 l, ale zase stylové v barvách Zeleňáka, snad to bude stačit. Rozjet se tentokrát jedeme směrem na Krásnou Lípu, a pak přes kruhák a po hlavní rovnou na náměstí, abychom jednou zkusili být ve svých startovních koridorech opravdu včas. V koridoru Zeleňáka už pár lidí stojí, v koridoru Obra zatím není nikdo, tak si fotím pár kol z kategorie El Clasico, která mají koridor ještě před námi a pak si jedu ještě odskočit kousek bokem k takovým garážím, sice už jsem byl předtím před kruhákem, ale dost jsem ráno pil, abych se před tím očekávaným horkem zavodnil, tak nechci nechávat nic náhodě. Na druhý pokus už v koridoru pár lidí je, tak si stoupám do třetí řady, což je stále nejlepší pozice, kterou jsem si tady kdy vystál. Je teplo, tak se čeká příjemně, akorát asi po 10 min se mi opět začíná chtít na malou a po dalších 5 min už je to docela akutní, ale koridor se už mezitím poměrně zaplnil, tak už se mi ho opouštět nechce a ponechávám to osudu, přesněji doufám, že až začne tělo pracovat na plné obrátky, tak na to zapomene (nezapomnělo, až do cíle jsem na to pořád musel myslet a hned za cílovým bufetem vyhledat příhodný strom!).

Čas do startu se celkem vleče, ale je teplo, takže čekání je příjemné, nejprve odstartuje v 10:55 kategorie El Clasico (ocelový rám do roku výroby 1989, řazení na rámu, bovdeny horem a klipsny místo nášlapů), a po nich v 10:57 už my. Rozjezd ze třetí řady je svižný, akorát jezdec přede mnou se nějak ne a ne zacvaknout a já s tím také chvíli bojuji, ale za chvilku už je vše v pořádku a už se jede. Jak jsem vepředu, tak mě samozřejmě dost lidí předjíždí, ale na druhou stranu je to takové mnohem plynulejší a řekl bych, že zdaleka nejedu takový doraz, jako jindy ze zadnějších pozic, a přitom mám stále pocit, že v té hlavní skupině celkem na jistotu jsem. Na prvním horizontu tak nemusím ani nic lepit, jen si tak zapluji za záda jezdce před sebou a začínáme se spouštět do Jiříkova. Sviští to v balíku tak okolo 70 km/h a najednou nějaká panika, brzdí se a začíná se to rozestupovat vlevo a vpravo, jedu vpravo a pozoruji uprostřed dva jezdce ve stejných dresech, přičemž prvnímu z nich vibruje celé kolo a je rád, že se na tom nějak křečovitě drží. Povol lokty a uvolni se, chtělo by se křiknout, ale není na to čas, naopak je třeba dolepit vzniklou díru před sebou, ale o to se naštěstí hned někdo postará. Trochu mě taky vyděsilo to, že mě nahoře na horizontu pěkně píchlo v levém koleni, až jsem si na chvilku i říkal, zda jsem náhodou nějak rychle neskončil, ale ve sjezdu se to jakžtakž srovnalo a pak po Jiříkově už jsem o tom naštěstí vůbec nevěděl. V Jiříkově pak tedy stále v hlavní skupině, ale čelo už je samozřejmě někde daleko a začíná se to trhat. Hned zkraje míjíme dva mé známé jezdce z El Clasico – nejprve Davida Marka, pak Pavla Mencla, tak na něj ještě stačím zahalekat „Zdar El Xilíber“, což byla jeho největší majstrštyk trasa, co nám vymyslel letos v kempu ve Španělsku, a pak už to začíná i mně – jede se tempo, skupina se trhá, já se držím na konci té první části a zdá se, že by to mohlo jít, pěkně celé na velkou placku, ale před horizontem mi tam pár metrů naskakuje, přes horizont to ještě rvu ve spodním úchopu, co to jde, pak chvíli nasazuji i časovkářský způsob s lokty na řidítkách, ale nesjedu to a nakonec ještě rád háknu jednoho, co mě dojel a vypadá, že má ještě větší chuť to docvaknout, ale za ním už to mám tak na 110 % a vydržím to jen chvíli, než dojedeme nějaké další dva El Clasico, já si za nimi musím chtě nechtě chvíli vydechnout, zatímco kolega jede dál už sám a ani nevím, zda se nakonec dokázal dotáhnout, ale spíš asi ani ne. Já chvíli s těmi dvěma, přes horizonty celkem jedou, ve sjezdu přes Království jim to pak odtáhnu, protože nemají moc převody do sjezdu, končí vzadu na nějakých 15 nebo 14 zubech, tak jsou rádi, že se chvíli schovají. Až někde před Šluknovem nás nabírá skupina zezadu, která čítá tak 20 lidí, takže tam zaplouvám a jsem rád, že se zase chvíli vezu.

Cesta dál by se ubírala svižně a snad celkem i poklidně, nebýt startovního čísla tuším 815 nebo 825 (možná to ale bylo nějaké ještě jiné, abych nekřivdil, to už si teď tak přesně nepamatuji) v takovém červeném dresu, které se chová divně – když na něj vyjde špic, tak začne sprintovat, levou zatáčku projíždí z nějaké páté pozice ve skupině tak, že si najede k pravé krajnici, a pak to střihne přes celou šířku okolo levého vrcholu zatáčky, jako kdyby jel sám někde na motocyklovém okruhu, a ne na závodě s dalšími lidmi za zády … tak na toho radši pozor, a hlavně pokud možno nejezdit hned za ním! V Lobendavě nás dojíždí čelo Zeleňáka (54 km), co startoval pět minut za námi, sice pár lidí včetně mě se to snaží nějak korigovat ve smyslu, ať držíme pravou polovinu silnice, ale je to málo platný, za chvíli už se to pěkně promíchává a jede nás určitě více jak padesát pohromadě vlevo vpravo v jednom balíku. Do Dolní Poustevny je to tak díky rychlejším jezdcům ze Zeleňáka svižné, ale zároveň i dost nervózní svezení, jede se přes 40 km/h v pěti lidech vedle sebe po ne moc široké silnici, ale nakonec to myslím dobře dopadlo a nesmotalo se to, aspoň tedy přede mnou naštěstí ne, a ještě jsem stačil dle plánu pozřít i jeden gel. Ve stoupání z Poustevny se to pak samozřejmě hned trhá, hlídám si pár zelených čísel z Obra a držím se jich, opět to dávám celé na velkou pilu, ale nahoře už ta kadence není samozřejmě kdovíjaká. Celkem se to zase pospojovalo zhruba do té stejné podoby, ve které jsme se zamíchali do té rychlejší Zeleňácké skupiny, vidím ty samé dresy okolo plus tedy možná i pár nových, co se dovezlo zezadu. Ve Vilémově je změna trasy, silnice k železničnímu přejezdu se opravuje, tak  na nás čeká odklon přes Velký Šenov, což je takových několik zhoupnutí, které už znám z loňského vyjetí druhý den po závodě, a ze Šenova pak takový celkem táhlý kopec nad Mikulášovice, který neznám vůbec. Hned na výjezdu se to u posledních domů trhá, zpět tu zůstává třeba Adéla Koclířová (844, Six Monkeys), která jela výborně Horskou etapu LEtape v Prachaticích, tak to mě překvapuje, ale na Stravě pak psala, že měla nějaké zdravotní problémy už před závodem a že po prvním okruhu vzdala. Já se tak nějak už celkem horko těžko a stále na velkou pilu držím na konci první části té naší skupinky, teď se prostě láme chleba a chtělo by to být vpředu, což se na první horizont jakžtakž daří, pak kopec trochu povolí a je tu pitný bufet (místo tradičního ve Vilémově), který jen projíždím, ale od něj je ještě jeden takový kratší horizont, a tam mi to už cukne, nicméně ve sjezdu do Mikulášovic si to zase dojedu zpět ještě společně s pár dalšími, uff. Sedlo to tedy bylo docela výrazné, na křižovatku s Restaurací U Vladaře, kam se jindy z Vilémova stále v podstatě konstantně stoupá, jsme nyní přiletěli po asi 2 km sjezdu, takže je jasné, že to letos bude delší jak na km, tak na nastoupané metry, a časy tedy nebude možné moc srovnávat. V magnetu nad Brtníky se naštěstí už žádná hrana nejede, takže vím, že tady mi to neujede, ve sjezdu přes železniční přejezd se dostávám na čelo, dole nás dojíždí další skupina ze Zeleňáka, docela tedy byla dlouhá mezera za tou první, tam bylo jen pár jednotlivců, naštěstí v kopci nám hned ujíždí, já se trochu vyvážím, ale nahoře pak stejně čekám na svoje zelená čísla, nemělo by žádnou cenu si to tady prásknout, a pak zůstat sám nebo ve dvou do druhého kola. Dojezd do Rumburku pak tedy už zase mezi svými a na dělení tras jsme přesně v čase 1:37:34, což by dělalo čas cca 1:39:30 (s dojezdem až na náměstí) na 54 km Zeleňákovi a tedy vůbec ne nijak špatný výkon (cca 33,5 km/h), zvlášť dnes při té objížďce a navýšení, nicméně my pokračujeme zvesela ještě do druhého kola.

A druhé kolo se jede oproti tomu prvnímu úplně jiným stylem, zvlášť v té naší skupině už je to místy v podstatě taková trochu tempovější vyjížďka, ale pro mě dobrý, už si to hlídám většinou zepředu a ve stoupáních vidím, že by mi to ujet opravdu nemělo. V hlavních kopcích (Jiříkov, Poustevna, Mikulášovice) už si tak oproti prvnímu kolu shazuji celkem v poklidu i na malou, to v prvním kole nebylo, nebo jen na Brtničáku, a jízda je to už relativně mnohem mírnější, aneb z mého pohledu v prvním kole blitka, ve druhém celkem poklidná vyjížďka, to tady takto sice zažívám v podstatě vždy, ale letos se mi ten rozdíl zdál v té naší skupině asi největší, o čemž svědčí i to, že jsem poměrně často byl na čele celé skupiny já. Jediným trochu problémem je docházející voda, po prvním kole se zdálo, že to na dva 0,5 l bidony vyjde tak akorát (do druhého kola jsem najížděl tak s jedním a čtvrt), ale pak v průběhu toho druhého bylo už jednak větší teplo (na sluníčku až ke 30 °C) a jednak bylo i mnohem více času si pro ten bidon v klidu sáhnout a napít se, takže zásoby se povážlivě ztenčily a v Dolní Poustevně jsem byl už téměř na suchu. Ve stoupání z Velkého Šenova se tak připravuji na pitný bufet, že bych si tam vzal nový bidon rovnou do ruky (v prvním kole jsem viděl, že to tak fungovalo, tak jen aby ještě nějaké byly i teď), takže jeden svůj prázdný vyjímám z košíku a nastává nerudovská otázka, kam s ním? Na to jsem naštěstí předem připraven a po vzoru profíků jej zasouvám za krk pod dres, ale asi jsem to v té televizi nějak špatně okoukal nebo se mi to technicky úplně nepovedlo, trochu se to svezlo a tlačí mě to teď šíleně někde v oblasti levé lopatky, a já si tam přitom takhle za jízdy už pořádně nedosáhnu, abych si to ještě trochu posunul na střed a narovnal! Do toho se ta naše skupinka zrovna akorát trochu trhá, takže napřed to chce zatnout zuby a ještě chvíli zabrat, a až pak po chvilce, když se tempo trochu srovná, si dovoluji požádat kolegu vedle v dresu SKP Most (820, Tomáš Havlíček), zda by mi to tam vzadu trochu nesrovnal směrem na páteř, čehož se naštěstí celkem ochotně ujímá a za chvilku už se mi zase jede mnohem lépe. Na pitném bufetu na mě nakonec u vybrané obsluhy krásně vyjde akorát poslední lahev, co drží v ruce, takže jsem obsloužen, zachráněn od dehydratace a potažmo křečí a jdeme pomalu do finále!

Na to jsem se začal připravovat už někde okolo Šluknova, resp. začal jsem shánět vhodné parťáky pro plánovaný nástup na druhém Brtničáku, a jako první se mi dostal „pod ruku“ Tomáš Švihálek (670, Cyklodepo), s kterým se znám už z mnoha předchozích akcí, a v zásadě že prý není proti! Hned na dalším horizontu na Císařák jde dopředu a celkem jako jede, držím se za a ním celkem už na sílu a za mnou vidím, že už se to trhá, tak na něj halekám, že ještě ne teď, že to je brzo, že jsem se jen ptal až jako že na potom! A Tomáš říká, že fajn, že si to chtěl jen ozkoušet, a jestli prý nějak takhle by to stačilo. Tak mu říkám, že to bude chtít asi o něco víc, ale že už i tohle ty lidi celkem odpáralo, tak možná že i tak, ale příliš optimismu jsem mu asi do žil nenalil, že to jako bude asi ještě ostřejší! No a teď už se k Brtničáku pomalu blížíme! Nejprve je ale ještě třeba se v Mikulášovicích vypořádat s traktorem s přívěsem alias sběrným vozem Zeleňáka, která jsme tady dojeli, na korbě už je poměrně veselo, a celkem hlasitě nás se shora povzbuzují, zpočátku silnice tolik nestoupá, takže se přes celkem traktor hravě převalíme, ale pak v pokračujícím horizontu za obcí nám jeho motor bafe za zády stále nějak blíž a blíž, naštěstí v krátkém sklesání mu odjíždíme alespoň natolik, že už ho neslyšíme tak zblízka, potažmo za chvíli už vůbec. Už tady si všímám, že v pokračujícím magnetu ke křižovatce na Staré Hraběcí se nikomu moc nechce jet, takže to tam táhnu většinou já, pak nahoře si odstřídám, přepočítám ovečky, že je nás 11, ale ve sjezdu k přejezdu je pak nějaký zmatek, poměrně daleko před ním už stojí auta, takže reakce většiny a v první chvíli i moje je taková, že je to nejspíš už kolona před přejezdem a že budeme dávat přednost vlaku, většina už sahá na brzdy a zpomaluje, ale nakonec se ukazuje, že to jsou jen asi tři nebo čtyři auta zastavená pořadateli pro náš lepší průjezd a že dál k přejezdu už máme volno. Jako první to pochopí holčina s číslem 806 (Marschnerová, Posedla), která to tam posílá při levé krajnici celkem odvážně, já se ocitám za ní, za mnou tak nějak přímo ani nikoho necítím, takže sjezd do Brtníků máme poměrně s bezpečnostní rezervou, jak se to překlopí do mírného stoupání, tak holčinu vlivem vlastní mnohem lepší setrvačnosti (spíše větší hmotnosti či ještě lépe větší vyžranosti) předjíždím (celkem jsou ve skupině dvě, ještě je tu s námi Zuzana Šodorová s číslem 778 a celkem pěkně se navzájem hlídají) za nás postupně dojíždí asi i všichni ostatní, ale nikdo nejde až přede mě, zůstávám na první pozici skupiny, což není pro plánovaný nástup rozhodně ideální, nevidím ani, kde je Tomáš, případně ještě druhý Tomáš z SKP Most (což byla moje záložní varianta), ale tak co už! Celé si to tak nakonec dotáhnu až pod kopec, celkem zavčasu si to vpředu shodím, a když pak slyším, jak to vzadu začínají shazovat také, tak jelikož já už shozeno mám, tak se na té první pozici postavím do pedálů a prostě jedu! Koutkem oka zahlédnu, že to asi všechny nechalo úplně klidnými, ve druhé zatáčce mám asi tak 50 m náskok, ale vypadá to, že za mnou jede celá skupina v kompaktním složení, takže v závěrečné části stoupání už ani žádnou hranu nejedu a jen čekám, zda mě přece jen nedolítne nějaký odskočený jezdec, že bychom to zkusili spolu, ale kdepak, za chvíli mi dýchá na záda celá skupina a po přepočítání je nás stále 11, takže Brtničák tentokrát nezměnil zhola nic a závěr tak vypadá, že nebude úplně v mé režii … anééébo?

Cesta k Rumburku pak probíhá jako na nějaké klasice mezi profíky, chvíli se jede, chvíli se parkuje, pak zkusí někdo nástup, všichni za ním šrot, následně se zase parkuje, pak ještě aspoň jednou dokola a v takovéto taškařici se dostaneme k železničnímu přejezdu, kde čelo přece jen před kolejemi trochu zpomalí, a v tom to tam jeden při levé škarpě pošle směle vpřed, jeden se za ním vyveze a hned mají pěkný náskok, který si dovezou až do cíle. No místo pro útok to bylo pěkné a aspoň tedy už vím, že pokud příště nevyjde Brtničák, tak že to chce zkusit právě tady! Ve zbytku skupiny nastává zpočátku obvyklá reakce, tedy šrot, ale poměrně rychle tomu vpředu dojde, že to takhle těsně před cílem už to asi není úplně dobrá taktika, aby ostatním potáhl, a ti ho pak v závěru všichni obložili, tak tempo poměrně brzy opět uvadá a na čelo to tak vykopne koho jiného, než zase mě?! Jedu tedy naoko takové jakože tempo, ale nechávám si ještě trochu rezervu s tím, že to tam před výjezdem přes železniční trať prostě zase pošlu z první pozice a v klikatém závěru, že už mě snad moc lidí stejně nepřeleze. Přesně tak a vlastně ještě o chlup dříve to pochopila i ta holčina s číslem 806, protože přesně v momentě, kdy jsem se zhoupl v sedle, že půjdu do nástupu, tak se začala valit zleva podél mě a na most zatočila přese mě doprava jako první, já hned za ní, a v další ostré levé cítím, jak se mě snaží někdo podjet, já tam ale moc místa nenechávám, takže ten za mnou musí na brzdy a teprve v ten moment si všímám, že to není ten, ale ta, tedy Zuzana Šodorová, a že jsem tímto pravděpodobně nechtěně rozhodl jejich vzájemný souboj, a jen mi tak v duchu rychle bleskne, že to snad přece jen nebylo o nějaké přední umístění! Pak už nás čeká v dalším rychlém sledu další ostrá pravá a levá a je tu cílová rovinka, na které se toho už dle očekávání moc nestane, sice zezadu se na mě kdosi tlačí, ale už nedotlačí a nakonec tak tedy z té 11 členné skupiny dojíždím na čtvrté pozici (za holčinou plus ti dva odjetí už na přejezdu), takže ve výsledku na mě jakožto absolutnímu paku na spurty celkem ještě solidní závěr možná proto, že tady to úplně o klasickém spurtu naštěstí ani není, aspoň tedy v těch skupinách, ve kterých se pohybuji.

Výsledný čas činí 3:28:07 (při oficiální délce trasy 106 km to dělá průměr 30,5 km/h, ale ve skutečnosti jsem dnes kvůli objížďce ve Vilémově naměřil 111,6 km, což by pak bylo 32,2 km/h), druhé kolo jsme pak jeli za 1:50:26. V celkovém pořadí to pak stačilo na 116. místo z celkem 175 a v kategorii M40 na 36. místo z 52 – žádná sláva, ale v současné době musím být celkem rád i za to. Tentokrát jsem byl celkem spokojený s průběhem, že mi to neujelo hned na prvním horizontu, že v dalším průběhu jsem se snažil aktivně držet v popředí skupiny (akorát na prvním Jiříkově to těsně nevyšlo, pak už ano a nikde jsem dál neztrácel), zkusil jsem si i klasický útok na druhém Brtničáku, který tedy nevyšel, ale pak jsem nepodlehl zklamání a i v tom závěru a ještě z nevýhodné pozice dokázal něco udělat, takže jo, nebylo to úplně špatný! Jo a ty dvě holčiny v naší skupině, jak se nakonec ukázalo, jely o absolutní třetí místo, takže Zuzaně Šodorové jsem holt nechtěně přisoudil brambory, ale zase na druhou stranu je třeba vidět i to, že soupeřka ten závěr jela prostě aktivněji a šla si pro to pódiové umístění o něco více. A pokud bychom se chtěli podívat, jak to dopadlo úplně vepředu, tak tam zvítězil Petr Fiala (ne současný premiér, ale jezdec stáje Integray L27 Cycling Team) v čase 2:44:30 před Ondrou Šejstalem (Ústecké centrum cyklistiky) a Janem Brňákem (LAWI Stars -GIANT), kteří dojeli hned těsně za ním. A co říci pár slovy na závěr? Za mě je Zeleňák skvěle zajištěná akce, při pohybu po trati často pomáhají i policejní vozy, letos byl dokonce i vrtulník, co pořizoval zajímavé záběry shora, pořadatelské motorky, křižovatky také pěkně zajištěné, hodně se tady i fandí (nejvíc asi Šluknov, Mikulášovice a Brtničák), trať je zvlněná a přitom jezdivá, povrch snad s výjimkou startu a cíle (kostky), a pak ještě krátkého úseku přes Království luxusní, pivo u stánku jako křen, pozávodní program pak pokračuje až do večera a i letos jsme si ho s RM užili, prostě rozhodně stojí za to sem na sever vyrazit!

Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/12349658597