Pražská 50 aneb konečně pod dvě hodiny

Na letošním závodu Pražská padesátka jsem se ocitl na poslední chvíli, o předchozím propršeném povodňovém víkendu jsem přišel o dva závody, tak to byla taková náhrada za ně s tím, že celý týden před pak už nepršelo, tak že by trať mohla být suchá, a tedy vhodná pro moji cyklokrosku, a že by snad se dal konečně zajet čas pod 2 h, který mi tady ještě zatím chybí. Ráno na start do Dejvic přes město na kole, celkem to šlo, ale časová rezerva moc nebyla, tak rychle na prezentaci, číslo na kolo, uložit batoh do úschovny, potkat Michala K., dojít si na malou na záchod, a pak už rychle do koridoru na začátek druhé vlny ke klukům z MTB Horoměřice, kteří zde drží pěknou druhou lajnu za páskou. Oni mají vlnu vyjetou, já jsem si ji radši zaplatil, když to šlo, a dobře jsem udělal, protože těch lidí za námi je opravdu většina, zatímco před námi opravdu jen tak těch cca 150 v první vlně.

Po startu vyletí celá letka MTB Horo čile vpřed, já se trochu zdržím za jiným jezdcem, co nějak nemůže nacvaknout tretru, a ze světle zelených dresů už pak nejen že nikoho nevidím v dohledu před sebou, ale s většinou z nich se uvidím až v cíli! Úvodní stoupání kolo Julisky jedu sice poctivě na nějakých 175+ bmp, ale úplná blitka to ještě není, což je ovšem asi chyba, protože dost lidí to tak prostě jede. Po asfaltovém výjezdu se tedy nijak nepropadám, ale že bych se kdoví jak posouval dopředu, to taky říci nemohu, prostě je znát, že to je ta přední část celého startovního pole, kde se na nikoho nečeká. Do prvního úseku mimo asfalt mezi stromy najíždím plynule, celkem se i držím jezdců před sebou a jen lehce brzdím ty za sebou, pak ve sjezdu ze Zlatnice po hrubé šotolině už musím jet přece jen trochu opatrněji, takže tam mi lidi na bikách už spíš odjíždějí a zezadu mě občas někdo fikne, ale je to tak na prstech jedné ruky. Pořád ale lepší než nějací dva jiní jezdci, co se smotali ve sjezdu hned v první lehké pravotočivé zatáčce, a kteří momentálně pozorují svět tak nějak z přízemní polohy. Po sjezdu se stoupá pěkně zostra na Pučálku, je to dost prudké, a jak na krosce nemám úplně převody do lehka, tak působím mezi ostatními okolními bikery celkem bizarně – oni si to točí zlehka na ty své velké zadní pily, zatímco já to drtím na 36-28 na velmi nízké kadenci, ale docela se přitom posouvám vpřed, holt tuhý rám a celkově lehčí stroj oproti většině ostatních je znát. Dojíždím a předjíždím tady Honzu B. z MTB Horo, to si ještě myslím, že ostatní by nemuseli být úplně daleko, ale z větší části tomu tak už v tuto chvíli prostě ani nebylo.

Ve sjezdu směr Jenerálka mám sice s větším převodníkem se 46 zuby naopak teoretickou výhodu, ale zase jsou tu zatáčky a taky bych si potřeboval už taky aspoň na chvilku vydechnout. Na to je ale čas jen opravdu chvilku, protože zakrátko už se se zase stoupá k sanatoriu směr Horoměřice a já už se cítím poměrně zahlcen, sice stále se posouvám lehce vpřed, ale spíš jen tak decentně. Trochu lepší je to až po nájezdu na asfalt a stoupání ze Statenic, kde to je umocněno ještě tím, že kousek před sebou zahlédnu další zelený dres MTB Horo a podle stylu by to měl být Radim M., který mi zatím letos všude ujel, kdy si vzpomněl. Všímám si, že má od pohledu dost nízký posed a působí na kole lehce přikrčeně, což by bylo dobré někde na Králi Šumavy nebo Rallye Sudety, ale tady si myslím, že do chce do těch pedálů trochu víc dupat. Chvíli to trvá, ale na první polňačku směr Kamýk už najíždíme pospolu. Tenhle úsek je naštěstí celkem jetelný, takže na krosce moc neztrácím, a to něco málo pak lehce dotáhnu na asfaltu, kde to pak na Noutonice docela i tahám. Letos je zde malá změna trasy a nejede se na další polňačku okolo kostelíku, ale pokračuje se stále po asfaltu přes ves až na Hole, což jsou další body pro mě a krosku. Za vsí se pokračuje už takovou hrubší a delší polňačkou až do Trněného Újezda – dvě koleje, tráva uprostřed, sem tam nějaký kámen nebo jiná nerovnost, ale stačí to na to, abych začal lehce ztrácet pořadí, sice je to pořád dá se říct jedna skupina, ale couvám pozici po pozici dozadu, až se pak už zoufale snažím držet na samém chvostu, což se ale jakžtakž daří. Pak naštěstí asfaltový sjezd do Zákolan a je tu další prudké stoupání na Budeč, kde je bufet a mezičas. A jelikož je to stále po asfaltu, tak se tady posouvám rázem o několik míst dopředu, dokonce tady i celkem bez řečí dávám znovu Radima M. – bez řečí, jakože ani nic neříkal, když jsem jej předjížděl, prostě nemohl v tu chvíli moc mluvit, ale to já taky moc ne! Zároveň už ale z minulosti vím a cítím, že to je tady taková moje pomalu labutí píseň, že teď už se ten poměr nenávratně obrací a že ve druhé polovině závodu už asfaltu tolik nebude, a že se tedy budu spíše propadat, což se tedy prakticky vzápětí začíná také naplňovat.

Na bufetu si sáhnu pro kelímek, čímž se Radim M. dostává přede mě a je to pro oba dobře, protože už v začátku následujícího sjezdu, který je ještě docela jezdivý, mi trochu poodjede, zatímco mně se nalepí na záda další bikeři, které mu tak trochu nechtěně držím dále od těla až do začátku úseku, který už víc drncá, tam už musím občas i na brzdy, a tam už mě začínají zezadu postupně kosit … no na prstech jedné ruky bych je asi nespočítal, na dvou už ale asi ano. Dole krátce po asfaltu, podjet železniční trať u obce Kováry, a už se najíždí na poutní stezku Říp-Blaník podél Zákolanského potoka, kde to opět začíná víc drncat, hlavně tedy podél železničního náspu, kde jsou rozsypané ty velké štěrkové kameny ze železničního lože, tak hlavně nedefektit a radši celkem bez boje ztrácet pozvolna další pozice. V brodě je letos hodně vody, tak nás pořadatelé posílají rovnou na lávku, nahoru se seskakuje a tlačí, ale nahoře jezdec přede mnou už naskakuje do sedla, tak to dělám také tak, ale ouha, nedaří se mi zacvaknout ani jeden pedál, takže sedím pouze na sedle a dole jsou takové dva docela velké … au au … no prostě schody, které jsem si tedy celkem protrpěl, naštěstí tedy přece jen trochu víc na stehně než na kulkách, ale příjemnou masáží bych to i tak úplně nenazval! Dole mě ještě navíc chytne křeč do lýtka, ale naštěstí jak rychle přišla, tak rychle odešla, nicméně do dalších bojů tak vyrážím ne zrovna psychicky posílen a celkově mi tu v této fázi prostě pšenka moc nekvete. V Okoři přes lávku krátce po asfaltu, dál šotolinou, kde už aspoň držím pozici, následuje konečně trochu asfaltu z Číčovic, kde to ještě přistoupává, takže tam se společně s jedním starším jezdcem v černožlutém dresu oddělujeme od ostatních a na pole směr Tuchoměřice najíždíme tak nějak uprostřed mezi dvěma většími skupinami. Cesta je naštěstí od předloňska úplně suchá, takže se pomaloučku polehoučku přibližuji a nakonec to vyjde celkem pěkně tak, že v závěru musím sice trochu zaspurtovat, ale jsem akorát na konci skupiny před námi. Nakonec ten spurt byl možná i zbytečný, protože pod serpentinou v Tucho dojíždíme linkový autobus a docela výrazně se tu zpomaluje, takže to bych dojel i tak, stejně jako řada ostatních, co byli předtím ještě za mnou. Údolím ke Kopanskému mlýnu tak jedu v početné skupině a všímám si, že asi tak 30 s před námi je jiná docela velká skupina a v ní takový světle zelený dres, ale nakonec je to někdo jiný, než Radim M., ten už je touto dobou dál.

Na úzkou lesní cestu najíždím tak někde v polovině skupiny, což je samozřejmě chyba, za kterou platím nuceným sesednutím a výběhem ostré hrany v lese, ale stejně by to asi nešlo, protože z té skupiny před námi se tam jeden nebo i dva vyváleli a nešlo to v tu chvíli projet, proto tam byl takový špunt. Zejména jeden nevypadá moc dobře, dokázal se sice po pádu vyškrábat až nahoru, ale teď tam leží na zádech na zemi a vypadá, že mu zrovna není moc dobře po těle, no ale aspoň je zjevně při vědomí a lidi už u něj také nějací jsou. V pokračujícím stoupání lesní pěšinou na Julianu se mi jede docela dobře, tady se moc předjíždět ani nedá, tak jen se držet toho před sebou a hlídat si stopu, abych zbytečně blbě nevzal nějaký kámen nebo kořen, ale i tak chytám nakonec trochu odlep na ty před mnou, nicméně na asfaltu do Přední Kopaniny jsem hravě zpět a zase chvilku tahám pilku, a to přesně do doby, než mě předjede holka v dresu Six Monkeys (917, Patricie Gedeonová, nakonec třetí žena v kat. ZC), která jede taky na kole s berany. Držím se jí asi jako jediný a dojíždíme skupinku tří lidí před námi, ale na to už se koukám s lehkým odlepem a vlastně až úplně k nim se nedostanu, protože přichází odbočka do řepného pole, kde jsem předloni pohřbil veškeré naděje na lepší výsledek. Tehdy tu bylo hrozné bláto a nešlo se udržet v sedle, musel jsem jít pěšky v mazlavém klouzavém bahně a na 500 m délky strávil snad 5 min času, dnes je sucho a dá se jet v pohodě, ale stejně mi tu ti na bikách zase trochu odjedou. Přes Padesátník a začátek lesíku na kraji Přírodního parku Šárka-Lysolaje tak jedu sám, v lese musím dávat trochu bacha na kořeny a taky hlavně na lidi, zvláště jedna rodinka roztažená přes celou šířku cesty mi dává trochu zabrat, nakonec tedy uhnou ke straně, ale je to zrovna v takovém celkově zúženém místě a jak si najedu víc vpravo, abych tam nechal nějaký bezpečnostní odstup, tak se mi na pravý kotník hned ochotně namotá asi metrová odnož nějakého maliní a celkem to jako i kousne do kůže, musím přestat šlapat, odmotat to a zahodit zpět do lesa, takže mě vzápětí dojíždí dva zezadu. Jeden z nich je ten černožlutý dres, se kterým jsme už jeli z Číčovic, ale celkem se tady v těch více technických pasážích ani nesnažím se jich držet a na parkové cestě za Nebušicemi už mám před sebou zase relativně volno. Naštěstí louka ve sjezdu za parkem je také úplně suchá, takže žádné neřiditelné sáňky na blátě jako předloni, akorát pokračující cesta k Šáreckému potoku je pořád stejně rozbitá a drncavá, takže tam musím sice v sedle, ale opatrně a dvě pozice tam ztrácím, ale s tím se tak nějak i počítalo. Ten druhej mi pak ještě při míjení povídá: „Nic moc ty sjezdy na krosce, co?“, což mu potvrzuji, dál už je sice asfalt, ale dost rozbitý, takže tam toho moc nepostahuji, to až pak na lepším asfaltu okolo Jenerálky a do finálního stoupání na Zlatnici tak najíždím už těsně zpět za tímto jezdcem a při předjíždění hned na kraji kopce navazuji na původně započatý rozhovor slovy: “Tak ale do kopce to zase jede docela dobře!“, na což soupeř reaguje: „Tak a můj bezpečák je v tahu!“, a je fakt, že až do cíle už se neuvidíme. V kopci pak předjedu ještě pár lidí, ale tak na prstech jedné ruky, nahoře pěkně hraje kapela, pak se ještě trochu kousnout na horizont v režimu nikdo moc přede mnou, nikdo moc za mnou a pak se už víceméně na jistotu začít spouštět směrem k cíli. Na stopkách vidím, že by to pod 2 h vyjít mělo, tak hlavně si tady ještě někde nenabít držku, což v jednu chvíli lehce zahrozí, když míjím ve sjezdu nějakého chlápka na silničním kole mimo závod a na zvolání „levá“ se nasune lehce doleva, ale ještě jsme se tam nějak oba vešli. V nájezdu do rovinky okolo menzy se dostávám za záda dvou jezdců také na kolech s berany (CX/gravel), a jelikož nájezd a hlavně výjezd ze zatáčky mám docela dobrý, tak při levém okraji vozovky mi to ani nedá moc práce, abych se přes oba dostal a do krátké opravdu už cílové rovinky tak najel před nimi, a tak to už zůstane až na pásku. Stopky se zastavují v čase čas 1:58:19 (průměr 25,1 km/h), což přeneseno do celkového pořadí dělá 166. místo z celkem 1020 na startu a 55. místo z 298 v kategorii MC, čili konečně to tam cinklo pod ty dvě hodiny a hlavní cíl dne byl tedy splněn, jak ukazuje i následující tabulka mých historických účastí:

A ještě trochu lépe to vypadá v samostatně vypsané kategorie Gravel Muži, kde mi patří 19. místo z celkem 102 na startu (mezi ženami byla přede mnou dokonce jen vítězka Jana Lenemayer, i když třeba i ta Patricie Gedeonová měla kolo s berany, ale přihlášená do gravel soutěže asi nějak nebyla). První tři kluci z MTB Horo si nakonec zaspurtovali na pásku pospolu a seřadili se za sebou v časech 1:52:09 až 1:52:13 na 106. až 110. místě, Radim M. pak dojel v čase 1:56:27 na 144. místě a Honza B. za 2:06:47 na 266. Celkovým vítězem se stal profík Tomáš Kalojíros (Pierre Baguette cycling) v čase 1:28:42 (průměr 33,5 km/h), druhý dojel s malým odstupem Daniel Hovorka (GREENY Cycling Club, 1:29:48) a třetí už s větším odstupem Adam Lávička (Merida BikeRanch Team, 1:32:36). Zajímavé je, že jak absolutní vítěz mezi muži, tak i mezi ženami, jeli na gravel kolech a ne na klasických MTB, takže trend držím zjevně dobrej, teď už jenom, aby tomu odpovídal i ten výkon, nicméně za letošek jsem celkem spokojenej, na moje současné možnosti to asi bylo skoro maximum. V cíli pak nejprve jídlo v menze, dvě piva na lístek u stánku Unětického pivovaru, pokec s MTB Horo a Liborem H., čekačka s Radimem M. přes celé vyhlášení až do tomboly (nic jsme nevyhráli jako vždy, ale aspoň jsme si dali pár vzorků zdarma u stánku se sušeným masem) a poklidný odjezd po ose zpět. Ale jo, celkem pěkný den na kole to byl, i když přece jen na tuhle trať už by to chtělo širší „gravel“ pláště, než ty moje relativně užovky 34 mm.

Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/12467864346