AUTHOR Král Šumavy MTB aneb zkouška blátem

Ráno šlo všechno nejprve podle plánu, ale pak jsem se trochu zdržel na záchodě, takže ačkoli jsem si při jízdě autem jízdním stylem trochu zavzpomínal na Mišáka v roce 2010, kdy jsme se vraceli z Běšin pro zapomenutá čísla, v Klatovech už jsem měl přece jen znatelné zpoždění. Startovní výstřel jsem tentokrát zaslechl už na náměstí, ale zdaleka ještě ne ve startovním koridoru, do toho jsem se připojil z boku v momentě, kdy se to tam akorát rozjíždělo. Nohou jsem si přitom ani nešlápl na zem, prostě skutečný letmý start, přesto fotku z této úvodní  fáze závodu  kamarádka (a zároveň také účastnice letošní střední trasy) okomentovala slovy: „Vypadá, že ještě chrápe…“:

Úvodní kilometry se jely po asfaltu, takže jsem se logicky snažil dostat co nejvíce dopředu, což se mi i relativně dařilo. Prvním terénem na uvítanou pak byla totálně rozmáčená louka s jízdní stopou nejlépe asi vystižitelnou slovy „bláto, kam se podíváš“. A postupem doby se to už moc nelepšilo, Ono vůbec kdybych měl charakterizovat můj letošní převládající pocit z trati, tak to bude slovo SRAČKY, totální blátivý sračky téměř od startu až do cíle! Lonští účastníci sice pak v cíli tvrdili, že loni to bylo mnohem horší, ale to už byl úplný extrém, mně bohatě stačilo i tohle, prostě samý bláto a asfaltíčku aby jeden pohledal! Naštěstí technicky jsem s jízdou v těchto podmínkách neměl větší problém, výjezdy ani sjezdy mi nečinily žádné velké potíže a dokonce si myslím, že by se všechno dalo i vyjet, nicméně párkrát jsem někde krátké úseky tlačil, když jsem musel zastavit kvůli problémům jezdce před sebou. Ve sjezdech mi bylo jak kdy, ale trénink s dětmi v Hartmanicích mě v tomto směru poměrně zocelil, takže přinejmenším jsem se už aspoň tak nedivil, po čem to vlastně jedu. Dokonce ani ten úsek před prvním bufetem označeným jako rock-and–roll baby mi nepřišel zase tak ukrutnej, jako ten slibovaný skoro asfaltový sjezd do Annína s dětmi, kde jsem se málem i rozbrečel. V Nemilkově jsem pak zaznamenal hezkou příhodu, kdy s kolem na rameni jsem vběhl do brodu a trochu mě překvapila nízká teplota vody v Ostružné …

… tak jsem zvedal nohy asi trochu víc než normálně a legendární vodník na to: „Clověče, ty běžíš jako Pampalini!“ Takže vzpomínka na tento starý a rozhodně skvělý polský animovaný seriál o slavném lovci Pampalinim mi v té bídě vyloudila po čase i úsměv na tváři:

Za Nemilkovem pokračovala trasa poměrně dlouhým stoupáním po asfaltu, takže tady jsem trochu pookřál, zajímavé byly i nápisy křídou na silnici, některé trochu vulgární, ale pobavily. Akorát dosud nevím, zda asi nejvíce opakující se nápis FCB znamenal FC Baník nebo FC Barcelona, ale soudě podle zde často připsaných dovětků typu „pi*o“ platilo zřejmě to první. Následoval sjezd z Chotěšova, výjezd po louce, drbačka v lese po kořenech a konečně odpojení dlouhé trasy od střední a musím říci, že právě tento úsek (po odpojení střední trasy k jejímu napojení) se mi líbil z celé trasy rozhodně nejvíce, sice bláto jako povětšinou bylo, ale jednak jsem měl částečně trasu najetou z předchozích oddílových MTB soustředění, ale hlavně toto byla už opravdová Šumava, o které se účastníkům střední a krátké trasy moc ani nesní. Byly tam relativně rychlé a málo nebezpečné sjezdy, krásná místa pod Zámyšlí, pak táhlý výjezd na Keple, slušný sjezd na cestu z Busilu, pak bahnitou vrstevnicí na Karlov (ta snad jako jediná se mi tedy moc nelíbila) a technický, ale ještě na hraně jetelný výjezd na Rovinu s pokračováním na Vysoký hřbet a Starou Huť a odtud několik kilometrů čistě po asfaltu zakončených výjezdem po louce na Javornou. V tomto úseku mi to pocitově jelo a nejen pocitově, i záznam ze Sportsoftu jasně ukazoval, že právě tady jsem předjel nejvíc soupeřů z celé trasy (a to jsem ještě na bufetu na Keplích stavěl, jedl, pil a hodoval a prováděl lehký servis totálně zabahněného kola). Ve výjezdu na Javornou se udály tři věci, které mne vrátily zpátky na zem, zřejmě abych si uvědomil, že tady nejsem kvůli nějakým pěkným pocitům, ale abych tady prokázal, že tohle všechno dokážu přežít. Za prvé jsem zjistil, že jsem někde cestou ztratil podsedlovou brašničku s nářadím, tzn. duší, montpákami a imbusy. Jednu další duši jsem měl sice ještě v zadní kapse dresu, ale představa, jak sundávám zablácený plášť holýma rukama neřku-li zubama, mě příliš nepotěšila. Za druhé v tom hezkém výjezdu po louce mně začaly hryzat křečci do stehen, musel jsem trochu zvolnit a jeden takovej starší, ale nadějnej, se kterým jsem předtím už od Roviny spolupracoval, mi tu ujel (ma druhu stranu pár dalších jsem tady předjel i tak při té bídě). Za třetí následující kořenové lesní úseky okolo Javorné a následující dlouhý, únavný a hlavně moc a moc kamenitý sjezd ke Gerlovu dvoru mě sice vytřepaly ty předchozí náběhy křečí z nohou tak, že už se až do cíle nevrátily, ale zároveň to byl takový návrat k pro mě hořké realitě Krále aneb konec té staré dobré a jezdivé Šumavy, od teď až do cíle už to bylo vesměs zase jen jedno velké drncání, šplouchání bahna a motání mezi pomalejšími soupeři ze střední trasy, která se k nám nad Jarkovicemi připojila.

V kamenito-kořenovém sjezdu ke druhému brodu na Ostružné pod Braníčkovem mě aspoň trochu potěšil nějaký jezdec ze střední, který si zde dnešní druhý úsek označený nápisem „rock-and-roll baby“ vzal hodně k srdci a skutečně si zde poměrně solidně zatancoval, nejprve poměrně krátkou chvíli na kole, pak na nohou, pak po rukou a nakonec po tlamě! Já to sjel okolo něj celkem na jistotu a brod jsem opět přenesl, akorát tentokrát už to nikdo vtipně nekomentoval. V závěru mi pak odcházela nejen zadní brzda, ale trochu i síla (i když až na asi 2m jedné strouhy jsem všechno vyjel bez zaváhání včetně Bartoloměje apod.) a hlavně morál. Ano, přiznávám, že závěr už byl pro mě psychicky hodně náročný, už jsem se viděl někde v cíli u piva, zatímco Král mě honil jak nadmutou kozu stále nahoru a dolů po kluzkých kořenech, v bahně, mezi šutry z jedné strany kopce na druhou, a to už jsem si občas i pěkně od plic zanadával, až se veverky na stromech červenaly. Ale opravdu mě dorazily až poslední 2 km, kdy nás nejprve nechali přejet asfaltku, která prokazatelně vedla už jen z kopce dolů do cíle, a honili nás ještě dost dlouho v blátě na totálně podmáčené louce, loni tady bylo podle pamětníků to nejetelné rýžové pole, teď tedy aspoň trochu jetelná louka, ale nejelo to po ní vůbec a čas tady utíkal doslova mezi prsty, takže ačkoli jsem si ještě před chvíli myslel, že vejít se s časem pod 7h snad nebude problém, v tom pomalém v blátě utopeném závěru jsem veškerou časovou rezervu poztrácel a v cíli se čas zastavil na údaji čas 7:03:27,0 h, což mne rozladilo (a na té následující fotce už jsem to věděl s jistotou):

Jinak ale v celkovém pořadí dlouhé trasy to nakonec vyšlo do první dvoustovky (184. z celkem 487 klasifikovaných a 93. 234. v kategorii M1), která zaručuje první startovní vlnu pro příští ročník, takže určitě docela solidní výsledek, nicméně v tuto si rozhodně nemyslím, že bych toho chtěl příští rok jakkoli využít. To prosím není žádná výtka organizátorům, prostě mě jen více baví jiné typy závodů a takovýto blátivý masakr po kořenech a kamenech si jakožto původem silničář prostě psychicky užít nedokážu nebo alespoň ne celých 105 km. Naštěstí ale řada závodníků má na tuto věc názor naštěstí zcela opačný, a to je asi dobře. Z mého pohledu však účast příští rok zcela jistě ne a pak se uvidí, nicméně vzhledem k tomu, že má oblíbená silniční verze letos bohužel zdá se vůbec nebude a do budoucna kdo ví, tak z mého pohledu těžko říci, zda toto nebylo i moje rozloučení  s Králem jako takovým, i když to sám uznávám, že by byla opravdu škoda.

Pro úplnost ještě dodávám, že ze Sokolů se na dlouhé trase objevil ještě Míňa, který také zúročil několikerou účast na Hartmanicích a dojel na velmi slušném 244. místě (99. v kategorii M1) asi jen 25 minut za mnou a na střední trase se objevil ještě Dusík (toho jsem potkal v cíli a vypadal se svým výkonem moc spokojeně) a ještě loni také náš kolega Ivoš (toho jsem naopak potkal v lese nad Braníčkovem nikoli na kole – vypadalo to na vyhánění křečí z nohou a spokojeně přitom rozhodně moc nevypadal, ale nakonec i přes tyto potíže také dokončil), takže nějakou stopu jsme na letošním Králi zanechali. A to ještě ani nemluvím o Laďovi, který skončil na obdivuhodném 56. místě absolutně (14. v kategorii M2) a od kterého jsem dostal přibližně rovnou hodinu (6:03:12,2)! Zvítězil Václav Ježek v čase 4:36:12,5 h, a to je z letošního reportu o MTB Králi asi vše – kolo již je odbahněno a umyto, poservisováno, zadní brzda už zase brzdí, takže by se dalo říci: „Konec dobrý, všechno dobré…“. No každopádně pokud někdo o účasti na této akci i po přečtení této reportáže stále ještě uvažujete, tak nejlepší trénink je víkend s naší sokolskou omladinou, ta vás už naučí! 🙂