Beskyd Tour aneb Trojanovice se tě zeptaj

Ve Frenštátu na náměstí bylo už poměrně hodně lidí – start byl v 9:30, my dorazili něco po deváté, takže stojíme dost vzadu. Celkem to nijak neřeším, popřejeme si navzájem dobrého dojetí a je tu start. Zpočátku na náměstí po kostkách jedu opatrně, ale po nájezdu na asfalt a výjezdu z města směrem na sever už se snažím procpat někam víc dopředu, jednu dvě skupinky přeskočím, ale pak už mám celkem dost, tak v takové větší už zůstávám, ale ta čelní to samozřejmě není. První dvě hodiny jsou stejně jen o nějakém rozumném rozjetí se, hory přijdou až na 75. km, takže je mi vcelku jedno, že jsem mohl být o jednu dvě skupinky víc vpředu. Stejně si to jedu hlavně užít a tak trochu si dokázat, že to ještě objedu, takže na nějaké běsnění jako v UAC hned po startu ani nemám náladu, a tempo té mojí cca dvacetičlenné skupinky je na mě rychlé i tak. Po úvodních brdcích a vlnkách na Kozlovice a Palkovice je tu levá odbočka a první větší zkouška dne – 13% kopeček. Kousek před námi je vidět další skupinka, v kopci se to opticky ještě zmenšuje, ale dojedeme jen pár jejích odpadlíků, nicméně už je nás docela pěkná grupa a valíme si to dál na Staříč, Fryčovice, Trnávku a Kateřince. Tato část se v roce 2010 nejela, takže je to pro mě novinka, ale je to tu celkem nenáročné (až na jeden 14% zvedáček, kde se mi zrovna dobře nedýchalo) a docela jsem rád, že se nejedou Hukvaldy a do Kopřivnice přijíždíme hezky po rovině od Lubiny. Skupinka může mít už tak 35 lidí (ze známých je tu snad jen RiC ze Šlapek), ale spolupráce je jak kdy, občas tempo hodně skáče a pohříchu nejvíc to tahají lidé z dlouhé trasy, tak to po čase protočíme a naženeme dopředu ty z krátké, ať chvíli pracují zase oni, beztak to mají už za pár.

Po Kopřivnici následuje Štramberk, kromě známých uší tu mají zejména celkem nepříjemný kopeček o nějakých 12 až 14%, který mě navíc nezastihuje v nějaké kdoví jaké formě a propadám se celkem dozadu, nicméně po výjezdu se zvolňuje a ve sjezdu do Ženklavy se celkem zadarmo dostávám zase až na úplné čelo. V Ženklavě je první bufet, děvčata podávající kelímky a banány vypadají moc sympaticky, ale vody i traťovek mám zatím dost, tak stejně jako ostatní jen projíždím, a tak jen krátký pohled stranou a jede se zase dál. Ve Veřovicích se trasa stáčí zpět ke Frenštátu, kousek před námi je vidět skupinka asi tak do 10 lidí, což jezdce z krátké vyprovokuje ke zvýšení tempa a najednou mám zase co dělat. V roce 2010 jsem tady celkem určoval tempo a dnes se jen modlím, abych vydržel až na železniční přejezd na horizontu, kde se to láme zase dolů. Vydržel jsem a tu skupinku před námi jsme přesně u toho přejezdu dojeli, ale celkem ufff. Následuje sjezd přes Bordovice do Frenštátu a už to zase stoupá a kam jinam, než na Pustevny. Tak jako v roce 2010 je tady dole docela vedro a tempo ve skupině rozhodně neurčuji, lidé z krátké to tady už mají už jen pár kilometrů do cíle, a tak se celkem jede a já se chtě nechtě opět trochu propadám. Copak jezdci z krátké, ti tady jdou do finále, kdežto my máme prakticky ještě vše před sebou, ale trochu mě zneklidňuje, že se přese mě převalilo i nemálo jezdců z dlouhé. No co, stejně s tím nic neudělám, pojedu si svoje a uvidím. Jak se v lese ochlazuje, začíná se mi jet přece jen trochu lépe a aspoň pár jezdců dojíždím zase zpět, nejvíc mě zaujal asi jezdec s číslem 39 lámající to ve stoje na velkou ještě tak na druhém kilometru stoupání. Jestli si myslel, že to za další zatáčkou skončí, nebo se s někým vsadil, že to vyjede na velkou, to nevím, ale po chvíli mě zase předjíždí a už tam má malou, takže asi to pochopil nebo vzdal. Jinak povrch silnice je tu dost strašidelný, místy jsou velké díry bez asfaltu, které jízdu do celkem prudkého stoupání určitě nijak neulehčují. Ale jako trénink na Kasárna dobrý, říkám si v duchu. V závěru kopce se mi to přece jen trochu rozjíždí, konečně po čase zase dýchám čerstvý horský vzduch a jede se mi už docela dobře, jsem nahoře a hurá – krátká trasa zde končí a dlouhá tím pádem vlastně začíná.

A já začínám tím, že stavím na bufetu, beru něco málo k jídlu a doplňuji jeden bidon. Moc se ani nezdržím, většina se zde zdržuje déle (i včetně těch, co byli dole se mnou a na vrchol dojeli přede mnou) a zrovna nikdo na trať nevyjíždí, tak vyrážím sólo s tím, že si v klidu vytočím nohy a dole se k někomu přidám. Sjezd do Prostřední Bečvy je parádní, je tady úplně nový asfalt, rychlost kromě pár zatáček neustále osciluje okolo 70 km/h (max. 76,12 km/h) a je to zkrátka opravdu za odměnu za ten předchozí rozbitý výjezd (příští rok má prý být opraven i ten, tak to by pak už byly Pustevny celé na novém). Co však není za odměnu, je rovinka z Prostřední Bečvy přímo na západ, kde prakticky poprvé dnes poznávám, jak hodně to fouká. Držím berany dole a peru se s větrem, naštěstí po asi kilometru se trasa stáčí na jih a pak jihovýchod na Soláň a je od větru na čas zase pokoj. Před obcí Hutisko v krátkém stoupání nejprve dojedu jezdce v zelenočerném dresu s číslem 85 (Petr Skřivánek, LRS Vyškov), který jel se mnou už v té velké skupině okolo Kopřivnice a o němž jsem si myslel, že je to nějaký Holanďan (podle nápisů KLUSSENBEDRIJF WIRN VD VEERDONK na dresu), ale je to Čech. Vzápětí nás dojede dvojička s čísly 66 (Peter Rajna) a 70 (Libor Pořízek, Vysočina Cycling) a vytvoří se tím skupinka spolubojovníků pro nejtěžší část závodu. Začíná se výjezdem na sedlo Soláň. Ze své první účasti mám tento kopec zafixovaný jako celkem na pohodu, jenže ono to zase tak na pohodu není, 70 lehce odjíždí, pak já, za mnou jako na gumě dvojice 85 a 66, tak by se dal charakterizovat tento kopec. A docela jako i zabolel. Nahoře je pitný bufet, všichni zastavují, já mám ale ještě dost vody z Pusteven a říkám si, že na Kasárna to v pohodě dojedu na to, co mám, a netřeba tahat nahoru zbytečně plné nádrže, tak pokračuji bez zastavení. Ve sjezdu do Velkých Karlovic si tak užívám náskok, který využívám k poklidnému napití a konzumaci jednoho sojového suku. Dole na kruháku mám hotovo a právě včas, protože skupinka souputníků se přiblížila na do střel a stoupání údolím tak zahajujeme už zase pěkně ve čtyřech. Jede ale jen Vysočina, naopak 66 ztrácíme ještě dole v údolí a kopec na Kasárna tak zahajujeme ve třech. 85 brzy zůstává o něco zpět a já se první polovinu kopce přetahuji se 70 metr po metru, ale nakonec mi trochu podjíždí a v závěru se stále více mizícím asfaltem se soustředím spíše na to, abych někde nenajel na šutr nebo do díry, protože zvláště posledních cca 400 m stoupání stojí opravdu za to – zbytky asfaltu, hlína s kamením a letité kostky. Ale jsem nahoře, a to si zaslouží delší pauzu.

Jeden z členů obsluhy se mě hned ptá na kolo, prý kde se ten DURATEC kupuje a jak jsem s ním spokojenej, ale na Kasáránách nemívá člověk zrovna náladu na nějaké dlouhé povídání, tak se to omezí z mé strany jen na strohé, že celkem dobrý, jinak si spíš hledím jídla na stolečku a doplnění bidonu na kole. Jak jsme se v kopci roztrhli, tak jsme na sebe nahoře zase počkali a vyjíždíme tak nějak zhruba společně 70, 85 a já. Z minula jsem nějak pozapomněl, že dolů do Makova to není úplně souvislý sjezd, ale že se ještě překonávají dvě úbočí, kde to zase celkem nepříjemně přistoupává, tak se s tím musím nejprve psychicky trochu vyrovnat, a pak už je to dobrý. Ve sjezdu si říkám, zda jsme ještě u nás nebo už na Slovensku, podle aut zaparkovaných u chalup to vypadá, že spíš u nás, protože to tu je samá česká SPZ, ale geograficky je to opravdu už asi Slovensko, dole v Makově tedy určitě. Dole na odbočce na mezinárodní silnici nám hladký průjezd hlídají policisté, tak to je od nich pěkné, že vydrželi až takto dlouho i na ty ne úplně nejrychlejší. Následuje Bumbálka, přes bývalou celnici zpět k nám nás protáhne 85, ale hned na začátku stoupání začíná ztrácet, což je škoda, protože můj původní plán byl dojet pospolu co nejdál, abychom byli schopni čelit protivětru, až se přehoupneme přes sedlo na vrcholu. Zůstáváme ale ve dvou a navíc 70, jak na Soláni a Kasárnách měl tendenci mi spíš odjíždět, tak teď na větru plápolá za mnou víceméně už hodně na gumě a když si jednou protáhnu záda jízdou ze sedla asi tak na minutku, tak už ztrácí ještě víc, ale radši na něj čekám, před námi široko-daleko nikdo a nemá cenu se pak plácat proti větru sólo. A dobře jsem udělal, údolím dolů do přes Bílou do Starých Hamrů si přece jen trochu pomůžeme a kolega dokonce tahá o něco víc a razantněji než já, takže jsem najednou rád, že tu je. V Bílé ještě musíme řešit situaci pomalý autobus vs. protijedoucí auto, ale nějak jsme se tam nakonec všichni vešli.

Na začátku přehrady Šance je poslední bufet, tak opět stavíme, doplňuji vodu (nakonec asi celkem zbytečně, jedna lahev by na dojetí už úplně stačila, akorát jsem zbytečně tahal bidon navíc) a ptám se, jak daleko je někdo před námi. Prý asi tak pět minut, což je na dojetí celkem dost, ale asi po minutě přilétne zezadu čtveřička, ve které je kromě 85 i 66, kterou jsme prve ztratili už dole pod Kasárna, navíc 66 dokonce bufetem jen projíždí a i většina ostatních už se vydává na trať, tak se vydávám také. Odjíždíme společně se 70, která mi říká, že jsme spolu dojížděli i asi tři roky zpátky. Já na to říkám, že to asi ne, protože naposledy jsem jel Beskyda v roce 2010, na což kontruje, že ale před těmi třemi lety měl ten kolega taky takovej dres a taky byl takovej „lehce oplácanej“. Tak to si dovolil dost, co Michale? Ale neboj, pomstil jsem nás a hned v prvním kopečku okolo přehrady jsem mu odjel, a pak už jsem jej viděl až v cíli. Jinak silnice okolo přehrady je taková všelijaká, před sebou mám dvojičku 66 a 128, ale ve stoupání se mi k nim nějak nedaří přiblížit. Jak ale začne cesta na chvilku klesat, tak ti dva kvůli nerovnostem přibržďují, kdežto já to tam posílám expresně, stěny ráfků nějakým třením zbytečně nezatěžuji, takže rázem jsem s nimi až před nimi. V následujícím dalším výjezdu mi to ale už zase tak expresně nejede, ohlížím se a jdou po mně jdou, jdou, jdou – jako první mě schramstne 66, až si říkám, jak to, že mu to najednou tak jede, když už pod Kasárnama nevypadal moc dobře (když se na to o chvilku později ptám, tak říká, že jen normální lehká krize). Ten druhej mu je v patách, takže za chvíli jsem zase kus za nimi. Je tu ale další a teď už snad z pohledu přehrady Šance finální sjezd, lesáci tu celkem řádili, místy se jede po kůře ze stromů a hlíně z kol náklaďáků, ti dva opět zpomalují a já jsem rázem opět vpředu (žádný na startu avizovaný nebezpečný úsek kvůli stavebním pracím u hráze přehrady jsem nezaznamenal, to už spíš tu práci lesáků o kus předtím, tam to o přes držku opravdu celkem i bylo). Za přehradou mě pak dojíždí už jen 66, toho třetího jsme tam někde nechali.

Ve dvou tedy krátká konsolidace v silném protivětru na hlavní na Ostravici, zde odbočujeme a najíždíme do posledního výrazného kopce dne s poetickým názvem Smrček. Tím názvem se ovšem nenechte zmást, Smrček je totiž pěkná svině! 66 říká, že je sice z nedalekého Nového Jičína, ale že tento kopec vůbec nezná a ani jej nikdy nejel. Tak to se máš na co těšit, říkám mu a hned ho zasypu několika doplňujícími údaji o odhadované délce, sklonu a celkové náročnosti tohoto stoupání, zvláště v závěru maratonu. Doufal jsem skrytě, že ho to demoralizuje trochu víc, ale i přes tyto informace začíná 66 stoupat nahoru o něco lépe, než já, a vytvoří si pár metrový náskok, ale pak zhruba v polovině přece jen polevuje, já naopak držím tempo a jdu přes něj. Před sebou navíc vidím dalšího a před ním ještě jednoho, a to už musí být nějací jezdci ze skupin, se kterými jsem dnes ještě nejel ani na začátku, čili že museli být po celou dobu závodu někde více vpředu. Tak to potěšilo, ale jinak mě Smrček v závěru teda pěkně podusil, to teda ne že ne, je to zkrátka sakra kopec. Navíc asfalt místy nic moc, o to více potěšil nový koberec ve sjezdu na druhou stranu. Po sklesání na okraj Čeladné se trasa obrací zpět k horám a mé vzpomínky říkají, že právě toto byla psychicky snad nejnáročnější část závodu. Psychicky s tím tedy počítám a zhruba polovinu zbývající cesty do cíle okolo golfového hřiště a dál prakticky stále proti silnému větru zvládnu ještě jakžtakž se ctí, ale pak ty dvě tři stojky na závěr už stejně nějak psychicky nedávám a přiznávám bez skrupulí, že mě to zase trochu dostalo a občas jsem si i pěkně od plic zanadával. Pozitivní ale je, že i při té bídě jsem ještě další dva jezdce, co byli od startu celou dobu někde přede mnou, dojel a předjel. Míjení probíhalo vždy v podobném duchu:

Zkurvenej kopec, to snad není možný?!
Hnus je to, už fakt nemůžu!
K tomu ten vítr zajebanej!
Už abychom byli v cíli!

Je tedy fakt, že v té poslední stojce v Trojanovicích už skoro řvu vzteky a bezmocností nad tím, že se nedokážu dostat ani pod sedm hodin, což bych před startem považoval téměř za samozřejmost, ale je fakt, že podmínky na trati dnes příliš nepřály – silný západní vítr rozdělil v závěru startovní pole nemilosrdně až na jednotlivce, kteří pak v osamoceném boji časově ztráceli. Klára v cíli říkala, že už tak dobrou hodinu přede mnou dojížděli víceméně jen jednotlivci, sem tam výjimečně nějaká dvojička a větší skupina žádná. V závěrečném finiši od mostku k Ráztoce tam nechávám odvážně vpředu velkou, ale už na začátku parkoviště je mi jasný, že tohle jsem krapet přeťáp, že sil už tam není tolik, aby to stačilo na nějaký důstojný dojezd, nicméně čest velí, že teď už to přece shazovat nebudu, navíc si všimnu u brány fandící a fotící Kláry, tak se snažím, abych vypadal pokud možno co nejlépe na cílové fotografii, ale zda a jak se to povedlo, to nechť posoudí čtenáři:

Čas stopek se mi nakonec zastavuje na hodnotě 7:03:24 h (průměr 25,51 km/h), což je o více než půl hodiny pomalejší než posledně, ale to ten vítr, přátelé, to ten vítr, s věkem ani vlastní leností to rozhodně nemá nic společného! Co se týká umístění, tak jsem to před závodem vnitřně očekával také trochu lepší, ale byla z toho nakonec taková má už skoro klasická lehce druhá půlka – 73. ze 135 (v kategorii C 24. z 39). Asi jsem si myslel, že když už jsem to jednou objel, takže to podruhý už půjde skoro samo, ale nebylo tomu tak. A taky po startu by to chtělo procpat se někam více dopředu, ale to už je taky taková moje obehraná písnička, že na startu mi všichni natahují držku a pak v závěru bych i jel a už není pořádně s kým. Každopádně bez potu a spousty dřiny to opravdu nejde, a to je vlastně dobře. Jinak jsem měl ale docela dobrý pocit aspoň z toho, že i když se to co do času a pořadí nevyvíjelo nijak příznivě, tak že jsem se až do konce udržel v „závodním módu“ a pořád mě to bavilo jet dál, až tedy na ten úplnej závěr, kterej je opravdu na maraton až ukrutně těžkej. Jako na Sudetech jsem bral, že když je cíl na nahoře na Bišíku, tak že to asi dojet po rovině zrovna moc nepůjde, ale u těch ostatních (Rampušák, Král, Krušnoton) jsou ty dojezdy přece jen už trochu za odměnu za předchozí dřinu a strádání, kdežto tady je to boj o každou úvrať až prakticky na poslední kilometr a člověk ani moc nechápe, proč vlastně, když po kus vedle vedoucí silnici by to šlo objet celkem bezbolestně nebo přesněji ne až tak bolestně (nakonec i ty Tatry jsou sice v závěru do kopce, ale spíš jen tak do tahu). Tak ale pravda, že i tím je to specifický závod a koneckonců je to pro všechny stejné. Prostě Beskyd! Jinak atmosféra na bufetech dobrá, zajištění taky, minimálně až někam do Frenštátu jsme jako velká skupina měli motorku před sebou, pak při sólo boji už samozřejmě ne, naopak diváků po trase moc nebylo, ale na druhou stranu, kdo by byl na to naše ježdění po horách zvědavej, zvláště když v televizi jde ve stejný čas Tour de France, že? Tak hlavně, že nám tam nikdo nesypal napínáčky!

Na úplný závěr ještě telegraficky dodám, že dlouhé trase 180 km se vévodil Petr Swaczyna (CK FESO Petřvald) v čase 5:15:29 h (průměr 34,17 km/h) před Josefem Černým (CCC SPRANDI POLKOWICE) a Tomášem Čerem (Bikestyle.cz), na krátké 80 km trase zvítězil Antonín Kostiha (CK Dacom Pharma Kyjov) v čase 2:14:33 h (průměr 35,68 km/h).

Tak na jakém cyklomaratonu se sejdeme příště?