Letošní Krušnoton mi moc nevyšel, tak to tentokrát zkusím vzít stručně. Do Teplic jsem vyrazil stejně jako loni s Klárou (tentokrát dostala startovné jako dárek k svátku, sama to chtěla) a ačkoli jsme přijeli docela včas, tak na náměstí v Teplicích bylo ještě více narváno, než kdy jindy, a stáli jsme zase o něco více vzadu, než posledně. Tohle mě na těch maratónech v poslední době už moc nebaví, že pokud nejsem něčí známej anebo nechci stát na startu nejmíň tak hodinu předem, tak že jsem odsouzen do boje ze zadních pozic. Tak ale co, to by nebylo to nejhorší, počasí vypadá, že bude pěkné, tak se docela těším. A to se ukazuje jako chyba, resp. opět se mi potvrzuje pravidlo, že když se člověk na něco docela těší, tak to většinou skončí nedobře. Tady se to projevuje konkrétně tak, že jak vyjedeme ze startovní ulice bok po boku s Klárou a kamarádkou Radkou, tak tam chci dát vpředu velkou a až úplně vidím, jak se začínám prodírat polem jezdců někam víc dopředu, jenže v tom co to, ozývá se takové nepříjemné chroupnutí a levá páka nějak neklade jinak běžný odpor, který normálně klade. A taky se nedostavilo prvotní ztěžknutí po přeskočení řetězu na větší převodník. Tak se koukám pod sebe a už vidím, že je zle, přesmykač je utržený, na řetězu drží jen na vodítku a tak nějak se divně mele o převodníky. Zvedám tedy ruku nad hlavu a zajíždím k obrubníku na levé straně (naštěstí jak jsem se chystal vyrazit dopředu, tak jsem si najel hodně doleva, takže to aspoň teď nemám ke straně vozovky daleko). Je jasné, že tohle sám neopravím, takže asi tak po 100 m pro mě maraton končí. A tady by příběh mohl končit … anebo?
