ČT Author Cup aneb den plný experimentů

Druhým experimentem bylo počasí, po celkem teplém a suchém září se to v říjnu posunulo do spíše už podzimního počasí, přičemž pro oblast hor na sobotu předpovídali přes den nějakých 4°C a déšť. Ohledně deště se to sice různě měnilo, ale že bude kosa, to bylo téměř jistý. V návaznosti na to jsem si v pátek udělal cestou do Jizerek ještě celkem ne úplně zanedbatelnou zajížďku k sobě na chalupu pro teplé cyklo-oblečení, jenže většinu z těch věcí jsem tam nakonec ve spěchu zapomněl (konkrétně nejvíc asi bolely dlouhé kalhoty, teplejší vestička a hřejivá emulze na nohy). Když jsem se v noci z pátku na soboty v penzionu probudil, protože se mi o tom zdálo, a zjistil jsem, že je to pravda, tak jsem pak dlouho nemohl usnout. Ale ráno moudřejší večera, a když jsem se ráno vzbudil, tak už se mi má vlastní budoucnost nejevila tak černě – měl jsem aspoň dlouhou moiru a dlouhý dres, což by ve vzájemné kombinaci mohlo trochu eliminovat nepřítomnost vestičky, a místo dlouhých kalhot jsem měl sice jen krátké, ale zato dvoje plus návleky na nohy i na boty. Sice jsem takto ještě nikdy nejel (se dvěma kalhotama s vložkami přes sebe), ale nakonec se ukázalo, že to fungovalo celkem dobře – zima na intimní partie nebyla a dvojitá vložka zapracovala dobře taky v tom smyslu, že ani zadek na pro něj nezvyklém sedle žádné potíže nedělal. Zbytek už byla rutina – dlouhé rukavice jsem sice taky zapomněl, al měl jsem naštěstí ve druhém batohu ještě jedny z ranní cesty do práce, které jsem zapomněl vyndat, a teplé ponožky jsem měl sice jen jedny, ale zato podkolenky, takže ty vykryly holeně a bylo prakticky vystaráno. Ve sjezdech mi sice občas trochu zima byla, ale jinak za plné jízdy to celkem fungovalo a kosu jsem nijak zvlášť neklepal.

Na start jsem se tentokrát vykopal docela pozdě (v 9:32, start jev 10:00), ale do startovního koridoru své první vlny jsem se překvapivě dostal s mnohem menšími potížemi, než loni, kdy jsem se do koridoru nakonec ani nedostal a musel jsem startovat z chodníku. Stojím tak nějak tradičně na levé straně zhruba v úrovni obchůdku s potravinami, ba letos dokonce ještě o kousek víc vpředu – odhadem tak okolo 400. pozice. Přece jen je znát, že chladné počasí a hlavně předpověď tu a tam pár lidí odradila, a že kapacita vlny není asi plně využita na celých 600 lidí. A zajímavé je, že na startu nám dokonce svítí sluníčko, takže i když ráno pršelo a asfalt je doteď pěkně mokrý, tak je celkem příjemně. To se však krátce po startu značně měnit, už nahoře u parkoviště s kapličkou je fest zataženo a v dalším průběhu už víceméně trvale lehce prší, ale není nad to, když je hezky aspoň na startu, že? Po startu se to letos rozjíždí nějak pozvolně až líně, ale stejně jsem nejvíc zvědavý na to, jak se mi kolo osvědčí v kopci. A hle, docela to jede, sice pocitově mám občas problém to se širšími řídítky jen tak mezi někoho poslat (na svém biku s užšími řídítky bych se rozhodně tolik nerozpakoval), ale když zaberu, tak mi přijde, že to jede docela pěkně, posouvám se zde čile vpřed jako obvykle a přitom ani nemám pocit, že bych jel úplnou kaši, což je dobré.

Ve sjezdu k přehradě jsem opatrnější než jindy, na suchu a na mém kole to tady klopím v rychlosti okolo 70 km/h, dnes na pro mě neznámých pláštích Schwalbe Smart Sam a na mokru jsem o dost opatrnější – tak 55 km/h a ještě cítím, jak po mohutných výstupcích na bocích pláště přední kolo lehce uskakuje do strany. Je to tedy s velkou rezervou, ale aspoň jsem si ověřil, že od těchto spíše hrubších plášťů nemohu čekat na pevných površích kdovíjak velkou přilnavost (po pravdě ani jsem ji nečekal, spíš jsem si jen potvrdil svůj původní odhad). Na druhou stranu odvalují celkem slušně (v prostředku pláště je jeden takový poměrně úzký dezénový výstupek a na pevném povrchu se jede de facto jen po něm) a v asfaltových úsecích nemám problém se neustále posouvat lehce vpřed. První zádrhel nastává ve výjezdu po písčité cestě na Kristiánov, nevím čím to, ale najednou mě začínají všichni předjíždět, i když pocitově jsem nijak výrazně v kopci neubral, spíše naopak. Po nájezdu na asfalt se to naštěstí vrací do normálu a vpřed se posunuji zase já. Někde u odbočky na Černou horu se konečně dostávám na konec takové větší skupinky (do této chvíle jsem jel jen buď v menších skupinkách, nebo se spíš posouval mezi nimi sólo), ale je to opravdu jen její konec, sice jakoby jeden celek to je, jenže ti zadní jezdci často odpadají, takže když chvíli nedávám pozor, tak zjišťuji, že jsem sice za někým, ale už také odpojeným, takže je to takový nekonečný boj o jistý flek ve skupině. Navíc jak se vyjede z lesa, tak už je opravdu dost hnusně, prší, fouká vítr, zima tu je, no zkrátka s tím výletem na Kokořín se to srovnat nedá. Mé improvizované oblečení a radost z pohybu naštěstí docela fungují, takže vysloveně zuby nejektám, ale zastavit tu na chvilku, tak by bylo brzy zimou po mně. V úseku na Čihadla jsem sice mezi nějakými lidmi, ale když se to za křižovatkou sklopí dolů, tak koukám, že kus před námi je zase díra a asi třicetičlenná skupina nám lehce odjíždí. Tak se odpoutávám od těch pár odpadlíků a snažím se to dojet, ale nejde mi to v tom větru a dešti nijak valně, dostanu se tak někam do poloviny vzdálenosti, předjedu přitom sólo jedoucího Davida Marka, volám na něj, ať z toho kopce trochu šlape, že si můžeme pomoci, ale zůstává zpět. Nakonec mě dojede jeden jezdec tuším, že na Cannondalu a s tím se ve sjezdu k Mariánskohorským boudám na konec té skupiny přece jen docvakneme. Ale sotva tam dojedeme, tak zase ta zadní část zůstane o kousek zpět a stíhačka začíná nanovo. Až někde u Protržené přehrady se dá říct, že jsem konečně v nějaké skupině, která mi snad bude vyhovovat, ale bylo to dojíždění letos nějak dlouhý a celkem i bolestivý.

Ve výjezdu od Protrženky nemám problém a celkem dobře zvládám i následný přejezd po panelech a šotolině na Kasárenskou silnici, kdy jindy mívám docela problémy, takže ta 27,5“ kola asi přece jen budou mít oproti 26“ něco do sebe (o 29“ ani nemluvě). Na prvním bufetu si nic neberu, na asfaltu na Knejpu se mi tradičně jede dobře, je to tady taková spíš silničářská tupá dřina, která mi vyhovuje. Za ní se stoupá ještě chvilku nahoru po běžkařské trase, pak se sjíždí po písku dolů, zase se to trhá a postupně zase sjíždí až někam na Ždárek a už se začínám cítit trochu unaveně. Proč jen ti bikeři neumí vytvořit homogenní skupinu jako na silnici? Na horizontu Ždárku se sice ještě docvaknu, ale ta skupinka už je rozdrobená tak na maximálně patnáct lidí, čili to už ani žádná velká skupina není, navíc se plácám úplně na konci za jedním takovým, co každou chvíli něco řeší (pije, protahuje se), nechává si to odjet, a pak to zuřivě dojíždí, no a když to na Nové cestě udělá v součtu už asi tak popáté, tak tam prostě a jednoduše zůstanu, ostatní jedou dál a já už nemám, kde bych bral. Ve sjezdu do Kristiánova sice něco naženu, ale až na úplný doskok mi to nestačí, a pak už mi skupina mizí definitivně z dohledu. Bojuji tedy s lehkou krizí, předjedou mě asi dvě dvojičky, ale nemám na to, abych se s nimi svezl, až někde za Novou loukou u odbočky k přehradě Bedřichov mně dojíždí taková větší skupina s lidmi, se kterými jsem jel někde před Knejpou. S nimi už se to dá, a tak takovou pro mě asi nejméně záživnou část závodu od přehrady nahoru a pak dál nahoru po Vládní cestě až zpět k Nové louce jedu s nimi a už mi to aspoň neodjíždí. Na druhém bufetu v Bedřichově beru aspoň banán a hurá do okruhu na běžkařské tratě – na fyzičku asi nejtěžší část závodu. Jindy tady spíš získávám, ale dnes tu nějak spíš předjíždějí ostatní mně. Nevím čím to, že dnes mi to na asfaltu jede a v terénu a na panelech moc ne, normálně s tím problém nemívám, ale dnes je celkem velký rozdíl, zda jedu po pevném povrchu (tam mi to jede normálně) nebo v terénu (tam mi to nejede). Typický je hned následující krátký výjezd po provlhlé šotolině ke křižovatce k Prezidentské chatě, kde mě předjedou snad čtyři lidi, pak sjezd a asfaltový krátký prudký výjezd pod Jabloneckou chatu – tady zase získávám, následuje sjezd po hlíně a kamení k přehradě a zase se to valí přese mě, pak kousek rovinka po rozbitém asfaltu, kde stále spíše ztrácím a po ní prudší delší výjezd po pěkném asfaltu na horizont s diváky …

… kde zase získávám. Tak to tedy čert aby se v tom dnes vyznal. Pocitově se mi přitom celou dobu jede docela dobře, tak těžko říci, zda je to víc mnou, kolem, plášti nebo čím. Ráno jsem také byl dvakrát na záchodě a nic moc homogenního to také nebylo, tak to také mohlo mít určitý vliv (i když s tím, co přišlo pak v pondělí, se to ještě nedalo srovnat).

Závěr od parkoviště nad Hraběticemi až do cíle už je spíše bojem a pokusem o vylepšení stávající pozice, což se mi letos moc nedaří. Ve sjezdu sice trochu něco najedu, ale krátké ouško po hlíně na Karlově mě zase pošle o něco dozadu a i v následném táhlém asfaltovém výjezdu nad cílovou louku, kde jindy hodně získávám, jsem dnes rád, že alespoň dále neztrácím. Závěr je tedy letos z mé strany nějaký nepovedený, navíc už i podle stopek vidím, že dnes to žádná sláva nebude. V samotném závěru na cílové louce si alespoň částečně spravuji chuť – nejprve ve sjezdu v lese (jednom z mála trochu bikových sjezdů) na úzké písčité cestě dojedu nějaké dva brzdaře …

… nalepím se jim na záda a hned na kraji louky jdu celkem s přehledem přes ně, pak těsně před poslední vracečkou dojedu ještě další dva – nějak se soustředí na sebe a nehlídají si vnitřek, tak jim to tam po vzoru motocyklových závodníků pošlu, což by bylo fajn, jenomže ten jeden v poslední chvíli nějak zavrávorá (po kontaktu s tím druhým) a naklopí to do mé stopy, takže si lehce ťukneme řídítky o sebe, ale ustojíme to. Zajímavé je, že ten jezdec má za plůtkem nějakou podporu, která ho hlasitě povzbuzuje, takže to vypadá od příjezdu až po ten kontakt zhruba nějak takto:

Dávej Vláďo, výborně Vláďo, ještě zaber Vláďo … ty vole co děláš Vláďo? 🙂

Ale na mě a můj loket si Vláďa nepřišel, takže z těch tří mám výjezd ze zatáčky nejrychlejší a zbývá už jen si zkušeně pohlídat dojezd …

… a je tu cílová páska. Čip dělá píp, ale dělá to nějak v o dost pomalejším čase, než by měl – 2:35:20 h není žádná sláva. Což o to, dnes v tom chladu, dešti a větru se zhoršili asi všichni, např. i vítěz Pavel Boudný si na stejné trati pohoršil zhruba o 3,5 minuty, ale já sám na sebe ztratil oproti loňsku 15 minut, a to už mi připadá dost. V roce 2013 s defektem jsem to měl za 2:41:31 h, což už je skoro srovnatelný – viz. srovnávací tabulka všech mých účastí:

A i v parametru celkové ztráty na vítěze (oproti loňsku + 11,5 min) i v celkovém pořadí jsem si pohoršil – letos 337. místo z 2889, loni 227. místo z 3278, no zkrátka nebyl to prostě asi úplně můj den, i když vzhledem k okolnostem (počasí, půjčené kolo, improvizace s oblečením, začínající střevní viróza) to ještě celkem beru, kdyby se to sešlo ještě v o chlup horší konstelaci, tak mohlo být mnohem hůř. To ale nic nemění na tom, že tento závod na závěr sezóny mám rád a že pokud to zdraví a okolnosti dovolí, rád sem přijedu znovu. Dej velký Miloši, ať příští rok nevypíšeš v termínu Author Cupu žádné volby, už letos jsem měl co dělat, abych se ze senátních vykroutil, přitom příští rok nás čekají na podzim ty parlamentní, a z těch už se nevykroutím!