ČT Author Cup aneb letitá hranice konečně pokořena

Počasí tentokrát bylo už od rána na podzimní Jizerky velice pěkné, docela teplo, takže jen krátký-krátký s návleky plus vestička a to ty návleky ještě asi ani nebyly až tak úplně nutný (dole přes den okolo 16°C, nahoře ale míň, takže tam se hodily). Rozjetí jsem si dal letos o něco kratší, jelikož jsem chtěl být včas na startu, abych se v koridoru procpal co nejdál, pak jsem se ale trochu zakecal a výsledkem bylo, že jsem stál nakonec zhruba na stejném místě, jako skoro vždycky, tzn. na levé straně v úrovni prodejny potravin na cca 450. místě z 600 lidí v první vlně. Po startu se to rozjíždí nějak hodně z pozvolna, zůstávám u levé strany a snažím se posunovat směrem vpřed, ale občas si i na mě někdo křikne, abych uhnul a jednou je to dokonce jmenovitě „Levá Radime!“, tak se otáčím a on to Čespa z Vinohradských šlapek. Zkouším se ho držet, ale vydrží mi to jen do nájezdu do prvního kopce, a pak ho musím nechat jet, jednak bych na to neměl fyzicky, a jednak on se soupeři vůbec nemazlí a pere to vlevo jak se dá, to já raději vždycky když někoho dojedu, tak trochu povolím, počkám si na skulinku, pak to do ní pošlu, chvíli plný plyn, pak zase čekání na mezeru a tak stále dokola, nicméně nahoře v Hraběticích nemám pocit, že bych byl nějak zvlášť na kaši a Čespu ještě dokonce občas i zahlédnu, i když už o dost velký kus vepředu (nakonec dojel o šest a půl minuty přede mnou). Ve sjezdu k přehradě se letos naštěstí nic dramatického neděje, zato na Kristiánově se stávám svědkem jednoho kritického momentu – taková dívčina, která jede do kopce docela pěkně, ale občas dost nečekaně vybočuje do strany, klidně o půl metru i víc, už jsem si toho všiml ve stoupání na Hrabětice, když jsem za ní chvilku jel a čekal na mezeru, tady to však jeden přede mnou nějak nečekal a po kontaktu jeho předního kola s jejím zadním si to mašíruje diagonálně přes cestu rovnou do pangejtu! No ale dopadlo to pro něj ještě dobře, ustál to, nespadl, z příkopu se zase vyhrabal a pokračoval s malou ztrátou dále. V pokračujícím stoupáním na Rozmezí se postupně prokoušu ještě o něco vpřed až za takovou docela velkou skupinu, se kterou by určitě bylo docela dobré svezení, takže poslední fáze kopce už docela kaše je, abych se tam dostal. Stačím se přitom ještě pozdravit se známým Markem Davidem, kterého předjíždím, volám na něj, ať se trochu zmáčkne, že se potom zase svezeme, ale bohužel zůstává o kousek zpět, což je škoda, mohl jsem mít ve skupině známého a v cíli má pak na mě jen pět minut ztráty, z čehož je vidět, že jsme většinu trasy museli jet vyrovnaně a v jedné skupině jsme mohli jet klidně spolu. Já nahoře sice na konec skupiny opravdu doskakuju, ale je to takový ten úplný chvost, který se ještě na Čihadlech zase odtrhne, zůstáváme pozadu asi čtyři, takže na Mariánskohorské boudy to je zase stíhačka a moc dobře to s námi v jednu chvíli už nevypadá, ale pak nás dojede skupina zezadu a do té před námi nás přeci jen dotáhne. Ve výjezdu od Protržené přehrady už si to ujet nenechám, sice čelo skupiny je pořád dost daleko, ale tak nějak už tam celkem jsem a po průjezdu prvním bufetem už si konečně užívám zaslouženého odpočinku v závětří, i když i tady se musím docela snažit. A tak to vydrží ještě relativně dlouho přes Krásnou Máří, Novou cestu, Kristiánov, Novou louku až někam k Bedřichovské přehradě, kde se to v táhlém výjezdu hodně trhá a naše původně velká skupina (určitě přes třicet lidí) se separuje do několika menších. Zůstávám v takové jedné někde zhruba uprostřed, projíždíme druhý bufet a po bežkařské trati míříme pod Prezidentskou chatu. Tady je jediné místo, kde si stoupání vyžaduje lehčí převod, mojí přehazovačce na ohnuté patce se do toho moc nechce (nechal jsem si to srovnat až v cíli u stánku Author, předtím na to nebyl čas), ale nakonec tam i 2-3 skočí a dá se jet a ani tím moc neztratím. Následuje sjezd k Josefodolské přehradě, asfaltový prudký výjezd, tady získávám a dostávám se někam mezi dvě skupinky, pak jediný trochu techničtější sjezd (hladká hlína s pár volnejma kamenama a kořenama) zpět k přehradě a rázem jsem o jednu skupinku více vpředu. Od hráze následuje výjezd po asfaltu, na ten se vždycky docela těším, je to dost fandících diváků a společně s jedním klukem na Cannondalu s Leftynou tady odjíždíme ze skupinky ještě více dopředu:

A dokonce při tom všem došlo i na nějaké to zamávání do kamery:

Ve sjezdu z Karlova nás sice pár lidí dojede, ale v posledním výjezdu po asfaltu k lesíku už zůstáváme vpředu jen tři a je jasné, že o konečné umístění pojedeme mezi sebou. Na začátku cílového sjezdu si ale na písčité cestě nevšimnu stojícího a opravujícího jezdce (nahazuje spadlý řetěz a stojí přitom dost blbě v zatáčce při vnější straně – ti dva přede mnou se protahují po vnitřku, ale já reaguji nějak pozdě a už vidím, že bych to už musel hodně točit, vzpomenu si přitom na ten včerejší pád na písečku, loket ještě docela bolí, tak sahám na brzdy a posílám to vlevo od něj do trávy vedle cesty, skoro zastavuju, objíždím jej a jsem tak definitivně odpojen od těch původních dvou. Závěr je tedy už poměrně o ničem – přede mnou daleko v dohledu ti dva a za mnou v dohledu sice někdo jo, ale taky docela daleko, takže už si jen hlídám čas na stopkách a vidím, že to vypadá dobře a že můj letitý rekord konečně padne:

Cílovou pásku protínám ve svém rekordním čase 2:21:45,1 h (do této chvíle nejlépe za 2:23:13,0 h na trochu jiné/kratší trase a na úplně stejné trase 2:23:41,6 h), což v celkovém pořadí obnáší 267. místo z 3173 (167. z 1547 v kat. MA) a na bikový závod slušný průměr 26,7 km/h. A přitom vím, že by to šlo ještě lépe, přece jen jsem dnes nebyl po včerejším pádu úplně 100% ve své kůži a kolo taky ne (občas problémy s řazením a lehce, ale trvale přibržďující přední brzda), takže trochu posunout by to ještě určitě mohlo jít. Naopak počasí bylo letos luxusní, sice v lese bylo občas mokro, ale nic dramatickýho, hlavně bylo teplo a ani vítr nebyl nějak moc znát.

S dosaženým časem tedy spokojenost a i ztráta na vítěze (Jan Škarnitzl v čase 1:57:22,2 h – průměr 32,2 km/h) byla moje nejmenší v historii, akorát v absolutním pořadí to nebyl můj top výsledek, ale zase je třeba přihlédnout k faktu, že letos bylo na startu nejvíce lidí v historii, jak ukazuje i následující srovnávací přehled:

V cíli mě pak pobavil rozhovor s právě do cíle dorazivším účastníkem a známým komentátorem Pavlem Čapkem, ve kterém bylo zmíněno, že jeho kolega Robert Záruba je ještě stále na trati a podle posledních informací právě volal telefonem: „Jsem někde na hřebenech, píchnul jsem, pošlete pro mě auto!“. Naopak mě moc nepobavila tombola, po prvních asi 20 neúspěšných pokusech o vylosování byť i jediné ceny (startovních čísel bylo přes tři tisíce a přítomných lidí stěží tři sta) přistoupil speaker k napohled lepšímu způsobu losování z řad přítomných stylem dejte svoje čísla nad hlavy a já z nich vždy někoho vyberu. Tohle by mohlo fungovat docela dobře, ale jelikož jsem měl číslo stále ještě na kole, tak mě zvedání celého stroje po chvilce přestalo bavit a speaker mě stejně ani jednou nevybral, spíš mi přišlo, že koukal po holkách, a když si z toho pak časem začal budovat vlastní show ve stylu „cenu vyhrává ten, kdo vyskočí nejvýš apod.“, začal jsem se cítit v davu jako cvičená opice a jelikož mi to připadalo docela nedůstojné, tak jsem to po chvíli zabalil a odjel raději pryč.

V neděli po závodě jsem se pak zajel podívat na trasy Singltreku pod Smrkem, kde jsem si ozkoušel nějaké dvě červené trasy a docela by se mi i líbily, kdybych si je mohl jet svým tempem (jakože hardtail a navíc to tam neznám, takže taková oťukávací jízda na jistotu), ale každou chvíli mě zezadu dojel nějakej Polák na celopéru, pískal mi těsně za zadkem, jednou do mě docela i drcnul, přitom uhnout nebylo kolikrát kam, takže to mi zážitek trochu pokazilo, ale uznávám, že až tam někdy bude míň lidí, tak by to mohlo mít něco do sebe. Takhle jsem se ale raději svalil do Lázní Libverda k sudu na polívku a dál se raději věnoval sbírání nových vesniček (celkem za neděli 95 km na kole, takže na vyjetí po závodě celkem slušný).

Ale jo, bylo to v Jizerkách hezký, tak zase za rok!