ČT Author Cup aneb svět je složen ze samých krátkých intervalů

Přijíždím již v pátek, leje jako z konve, ale do rána by to snad mělo přestat. Večer příprava na závod kvalitní (večeře a dvě piva), spánek taky, přesto se ráno před startem vyskytla menší komplikace, kterou bych trochu vznešeně nazval totální dvojitá očista zažívacího traktu. Na startu mi tedy není dvakrát hej, žaludek jak na vodě a v prvním rozřazovacím kopci mám co dělat, abych nevrhl snídani. Nohy ale jinak docela jedou, takže nijak neztrácím, spíše naopak, ale musím si tam občas vložit krátký interval, abych zalepil díru a byl stále v nějaké skupině. Dále mě trápí neustále se vytrhávající pravá noha z pedálu, asi mám přes botu nějak nakřivo přetažený návlek a jen během úvodního stoupání se musím zacvakávat snad 20x, ale nějak zvlášť negativní dopad to ani nemá, spíš mě to jen pěkně štve. Někde okolo Josefodolské přehrady se to naštěstí ustaluje a najednou to celkem jde. Celý nejdelší kopec dne do nejvyššího bodu závodu na Rozmezí (1001 m.n.m.) se pak posouvám lehce vpřed až na dohled jedné opravdu velké skupiny, ale nahoře na Čihadlech dospurtovávám jen její poslední a už odtrhlé fragmenty, takže se musím snažit dál, protože ta velká, ta je sice už na dohled, ale přece jen stále přede mnou. Dávám si tedy interval a ve sjezdu srážím odstup na nějakých 10 s, postupně ale na rovince a na větru logicky uvadám a za chvíli už je to zase tak 30 s a začíná to vypadat, že už se tam mezi ně nejspíš nepodívám. Naštěstí v dalším pokračování sjezdu a následné prudké zatáčce na Mariánskohorských boudách se skupina při brždění a opětovném rozjíždění docela natahuje, takže tam se po dalším rychlostním intervalu na ty poslední konečně dotahuju. Ve skupině sice ještě pevně zabudován nejsem, ale aspoň na to lepení děr nejsem už úplně sám a občas i někdo přidá nohu k dílu. U Protrženky tak jako každý rok všechny okolo varuju, ať si předem odřadí na střední placku, neb cesta za zatáčkou pokračuje sice krátkým, ale prudkým výjezdem po šotolině, který rok co rok někoho překvapí, pak tam zmatkuje, kličkuje, příp. rovnou padá a brzdí ostatní za sebou. No a po tomto varování pak sám sahám po řadící páčce a ejhle, ta je zaseklá v poloze na největším převodníku a nejde s ní za nic na světě hnout. Tak to je pěkné, nejdřív tady na všechny řvu, a pak to sám jako jediný hovadí lámu nahoru na velkou! V duchu přemítám, kolik prudkých výjezdů nás ještě dnes čeká a s uspokojením konstatuju, že až na výjezd v Bedřichově po běžkařské trati to dnes žádná hrůza nebude, čili že to na tu velkou placku přinejhorším klidně i objedu.

Nahoře na kasárenské silnici po průjezdu bufetem a dalším interválku se mi konečně daří zapracovat do jádra skupiny, která je docela početná (průměrně tak ke 30 lidem) a která hlavně docela jede. Ze známých tváří je tu Petr Kdýr z  Dexter BSK Racing, pak někdo z Alltraining.cz a jedna holka z Cyklotrenink.com, jinak tu nikoho neznám, ale cesta rychle odsýpá a já začínám pomalu propočítávat, zda dnes padne můj osobní rekord nebo ne. Jak se však říká, nikdy neříkej hop, dokud nepřeskočíš, resp. dokud nejsi v cíli. Při krátkém výjezdu  k Nové louce najednou cítím pohupování zadního kola, ohlížím se a skutečně … mám ho tam! Myslím tím defekt, samozřejmě, což je na technicky nenáročné trati Author Cupu pro mě úplná novinka, a to ho jedu letos již po dvanácté! Nadávám jako jeden, jak můžu píchnout tady po několika kilometrovém úseku téměř čistě po asfaltu/betonu a téměř už po ráfku (no tak 0,5 bar tam ještě bylo) dojíždím aspoň na křižovatku k regulovčíkům, kteří tam mají zaparkovanou Feldu, ve které tak trochu ve skrytu duše doufám, že by mohla být ukrytá i velká pumpa. Ta tam ale není, navíc první vyměněnou duši se mi nedaří vůbec nafouknout a když to chci prozkoumat blíže, tak mi zůstává v ruce i ventilek! Ještěže mám s sebou dneska poměrně výjimečně náhradní duše dvě (jako bych něco tušil), ale je to už velké zdržení a pohled na cestu, po které mě během výměny míjejí desítky až stovky dalších jezdců, na náladě taky nepřidává. Konečně hotovo, dokonce i tu zaseklou páčku řazení se mi daří uvolnit, takže hurá zpátky na trať, po které se teď už ale pohybují spíše zelená čísla (jezdci ze druhé startovní vlny), než moje žlutá z první vlny. Jsem tedy logicky o dost rychlejší a prakticky až do cíle (snad s jedinou výjimkou) stále někoho předjíždím, takže aspoň nálada se postupně zase zlepšuje. Nikoli však čas, ten naopak letí jako splašený a najednou nejedu na osobní rekord, ale naopak alespoň o to, aby to nebyl můj nejhorší výkon všech dob. Před cílem těsně před vjezdem do lesa na jediný trochu bikový úsek (ale nestěžuju si, rozhodně mi dneska mokré kořeny a blátivé cesty nijak nechyběly) se mi podaří předjet docela velkou skupinu asi 12 lidí, ale už ne jednoho kluka, který ve vyjeté/vymleté koleji zasekává přední kolo a si s kolem dělá takové salto do boku o téměř 360°, kdyby to se mu to povedlo dotočit ještě o kousek, tak snad opravdu dopadl zase zpátky na kola. A to všechno přesně před objektivem zde celkem chytře číhajícího kameramana, takže se těším, že se to třeba objeví i v sestřihu ze závodu, co má běžet na ČT4 tuto neděli 20.10. od 14:20).

V cílové rovince, resp. na cílové louce si dlouho myslím, že mám na nejbližší jezdce za sebou docela náskok a navíc jsem celou dobu spíš někoho předjížděl, takže nějakou akci zezadu ani moc nečekám. V předposlední pomalé zatáčce (z rovinky se to v ní skloní do kopce), ale po delší době opět vytrhávám nohu z pedálu a jak je to tentokrát na relativně těžký převod (jedná se jen o pár metrů stoupání, takže se nevyplácí to shazovat), tak i trochu zavrávorám a vybočím na pravou stranu a najednou za sebou slyším „Do hajzlu!“. Otáčím se a koukám, že jsem tím svým vynuceným manévrem nechtěně krásně přivřel jezdce, který se mi úplně nepozorovaně připlížil za záda s cílem předjet mě a namísto toho se tam teď namotává do nataženého mlíka. Tak ten mě dneska už nepředjede, toho si škrtám, nicméně samozřejmě se mu v duchu i slovy (sorry) omlouvám. V cíli se nakonec stopky zastavují na čase 2:41:31,9 h, což je tedy můj druhý nejhorší tady (viz. tabulka dole), ale poprvé to bylo s defektem a ještě de facto dvojitým (dvojí výměna duše):

V celkovém pořadí jsem se pak těsně vlezl do první pětistovky (497. z 2795), takže první startovní vlna pro příští rok by z toho snad ještě kápnout i mohla, i když je to trochu slabá náplast, protože síly letos celkem i byly, rozjetý to bylo taky docela pěkně, v průběhu závodu se mi jelo čím dál lépe a výsledek tak mohl být dobrý, takže škoda toho defektu. Aspoň že se ještě celkem povedlo počasí, v pátek odpoledne a celou noc před závodem ohromný chcanec (cesta autem příšerná), ale přes den sluníčko a teplota okolo 15°C a další déšť až zase večer, takže bylo občas jen trochu mokro (při převládajícím povrchu asfalt/beton to zase tak nevadilo). Tak za rok doufám znovu a trochu lépe!