ČT Author Cup (MTB) aneb první kopec se musí napálit a pak se uvidí

Letos se jel jubilejní 20. ročník a já jsem u toho byl již po čtrnácté (od roku 2001 s jedinou přestávkou v roce 2004, kdy jsem byl po operaci se zády). Zažil jsem tady toho už mnoho, od takřka letního počasí, kdy se jelo jen v krátký-krátký bez návleků, až po propršený ročník okořenený sněžením na hřebenech. Co je ale zajímavé, tak co si pamatuju, tak v cíli na louce snad pokaždé aspoň chvilku svítilo sluníčko (i přitom ročníku, kdy nahoře sněžilo). Letos podle by to mohl jeden z těch adrenalinovějších ročníků, předpovědi hlásí kosu okolo 5 °C a zataženo, ale pravda je taková, že když se ráno v penzionu DAKOTA v Antonínově vzbudím, tak mě přes okno šimrají příjemné paprsky sluníčka a docela hřejí, takže tak zle snad přece jen nebude. Oblékám se tedy jako do chladnějšího počasí, ale ne jako vysloveně do zimy, tzn. krátký-krátký, vesta, návleky ruce, kolena, boty plus kompresky, čepice přes uši a prstové rukavice z lehčího materiálu (takže jediná část kůže kromě obličeje vlastně nekouká ven), to by mělo stačit. A stačilo, na startu sice trochu zima (ale tak to má být), na trati pak v kopcích trochu tepleji (tak to má taky být), po rovině akorát a jenom v delších sjezdech trochu zima na ruce (od paží po ramena, naštěstí ne na prsty). Při rozjíždění potkávám Hanku Doležalovou s Milanem Brandejsem (ten, jak jsem zjistil v cíli, si prý zapomněl doma cyklo-kalhoty a odjel to v Hančiných náhradních se šlemi, což je tedy celkem slušnej výkon, porovnám-li jejich postavy), kteří to jedou úplně poprvé, tak jim říkám, že mají typické nováčkovské štěstí, protože takovéto slunečné počasí hned od rána tu moc často nebývá. Je pravda, že ve stínu je stále celkem chladno (okolo 7°C), ale na sluníčku je to o hodně lepší. Akorát budou mít blbý, že startují až z poslední vlny, takže to při jejich výkonnosti znamená, že se budou asi až do cíle stále prokousávat přes někoho vpřed. Tak k tomu jim ještě dobře radím, že se mi tady celkem osvědčila taktika ve smyslu první kopec se musí napálit a pak se uvidí, sice to zní trochu divoce, ale funguje to, protože v prvním kopci na normální silnici se dají předjet mraky lidí, mnohem víc, než později na užších cestách nebo panelkách, tak ať se toho nebojí držet. Moc se na to sice netváří, ale dobrou radu dostali, to nemohou říct! Na start se začínám řadit zhruba tak nějak jako obvykle (cca 9:35) a zpočátku si říkám, že to jde docela dobře a na úzkém chodníčku podél startovních koridorů se celkem rychle prosmýknu od páté až někam na úroveň poloviny druhé vlny, ale pak se to krutě zasekne (lidi, co jdou pro změnu opačně ze severní části obce a míří někam do zadních vln, potřebují průchod přesně opačným směrem a vzájemně se blokujeme), čas běží a my stojíme prakticky na místě. Asi deset minut před desátou se přece jen konečně dostanu k úrovni své první vlny (startovní čísla 1 až 600, já mám letos 482), ale koridor je už beznadějně zaplněný až do konce a není prostě kam si stoupnout. Chvilku se snažíme diskutovat s pořadatelem, jestli by to nějak nešlo upravit, protože na tom chodníku je nás tak dvacet a při troše dobré vůle, pokud by se ostatní trochu víc semknuli, tak bychom se tam hravě rozptýlili, ale je mu to očividně celkem jedno a nic řešit nechce, že prý jsme měli přijít dřív. Tak radši místo toho, abychom tvořili nějaký neprůchozí kordon u oficiálního vstupu do startovního prostoru (a blokovali tím na chodníku i normální civilisty), tak jdeme ještě o kus dál dopředu, kde je evidentně trochu víc místa a hned se dýchá lépe. Jedno pole oplocenek briskně rozebíráme a odnášíme stranou, ostatním, co už jsou ve startovním poli, se to sice moc nelíbí, ale nakonec si to nějak vysvětlíme, jako že je samozřejmě necháme odjet a zařadíme se do proudu až za ně, tak jsou hned klidnější. A jak jsme řekli, tak jsme také udělali, noříme z boku se celkem plynule do pomalu se rozjíždějícího davu závodníků a myslím, že to bylo úplně v pohodě pro všechny zúčastněné. A asi to bylo výhodné i pro mě, protože po úvodní rovince a nájezdu do prvního poměrně výrazného stoupání na Hrabětice zjišťuji, že jsem asi přesně tam, kde jsem měl být, nikdo moc nepředjíždí mě a nikoho ani moc nepředjíždím já, tedy trochu vpřed se asi posunuji, ale není to nic výrazného jako jindy, kdy jsem to tady musel kosit po desítkách.

Zpočátku mi jako motivace slouží holky v barvách Eleven, nejprve Borufka, kterou ale předjíždím hned v úvodní pasáži stoupání, a pak Kateřina Loubková, pravděpodobně ségra Ivany, která dnes vyhraje kategorii žen. Za druhou jmenovanou mám celkem dost dělat, občas se prosmýkne někudy, kudy já už ne a v podstatě stále je tak o řadu dvě přede mnou. Nahoře u parkoviště vidím její dres na konci takové celkem solidní asi dvacetičlenné skupinky, tak si dávám interval a dojíždím tam taky. Následuje sjezd k přehradě, tam ji nechávám za sebou a dojíždím známého Davida Marka z Agro Kolín, říkám mu, ať se hecne a jede se mnou, a skutečně chvilku tam je, ale pak ve výjezdu na Kristiánov mu trochu poodjíždím. V táhlém výjezdu na Rozmezí do výšky lehce přes 1 000 m.n.m. mne pak ale ještě jednou dojede a neodpustí si komentář ve stylu „Tak mě tady zase máš!“ a já si dokonce všimnu, že si přitom dojíždění si dokonce stačil ještě někde sundat a zandat do kapsy bundu, kterou měl ještě na hrázi na sobě – tomu říkám slušnej výkon. A to jsem se přitom rozhodně nijak neflákal. Bohužel pro něj mě zhruba ve stejný moment mine zase ta holka v dresu Eleven a taky jeden člověk, kterého sice neznám, ale on zná zjevně mě (asi teda hlavně podle dresu) a říká, že zdraví Sokol Veltěž a že mám pozdravovat Mišáka od Michala Němce, takže tímto vyřizuji. Jako motivace to na mě ale celkem zapůsobí a trochu zrychluji, abych je měl na dohled a na konci stoupání si pak mohl doskočit za ně. Davida jsem přitom nechal zase za sebou a odjel mu tak prakticky na stejném místě jako loni, on pak nakonec dojel 5 minut za mnou, což znamená, že ve velké části závodu jsme jeli prakticky nastejno, čili kdyby se ještě na konci stoupání na Rozmezí trochu víc zmáčknul, mohl pak jet se mnou možná až do cíle. Jenže to se to lehko radí takhle od klávesnice, na tom kopci je to prostě buď anebo. V závěrečné fázi stoupání na začátku panelů pak ještě další pozdrav zezadu a on to Kapr, tak to docela čumím, kde se tady bere, ten by měl být teď už tak o pět minut přede mnou. Když se ho na to ptám, tak mi sice něco odpoví, ale moc z toho neslyším (zrychlený dech a navíc čepice přes uši), takže až potom v cíli se dozvím, že přetrhl lanko od přesmykače a musel opravovat, což vysvětluje ten jeho zásek. Na Čihadla sjíždím přesně podle plánu na konci takové menší skupinky, ještě předjedu Kapra a na asfaltu k odbočce to dokonce i na chvilku potahám, abych spojil dvě rozpojené části skupinky, to vše s Kaprem za zády, tak to se mi asi jindy hned tak nepoštěstí.

Cestou dolů z Čihadel se celkem nic zvláštního neděje, až na to, že asi tak 30 sekund před námi je vidět opravdu hodně velká skupina, kde by určitě nebylo špatné být také. Tak nějak se to pokoušíme sjet, ale je to jak kdy, ono už bych se asi opakoval, ale jízda ve skupině mezi bikery je vždy taková spíš loterie, tady se to konkrétně projevilo tak, že poté, co dva tři lidi na čele potahali, co to šlo, tak čtvrtý si místo podržení tempa zalovil pro bidon a začal si v klidu pít, takže tempo rázem opadlo a ztráta na skupinu před námi se po počátečním nadějném snížení vrátila do zhruba původních hodnot. Následuje prudké přímé klesání na Mariánskohorské boudy s ostrou odbočkou doleva, která se letos (na rozdíl od jindy) v mém okolí obejde bez jakýchkoli kolizních náznaků. Pak přejezd spíše z kopce, je tady v lese dost zima, ale u Protrženky ostrá levá a hned to začíná ostře stoupat s pár krátkými přerušeními v podstatě odtud až na Knejpu. Ještě před zatáčkou tak jako každý rok volám na ostatní, ať si včas přeřadí NA KOPEC, ale jako každý rok aspoň tak dva tři lidi hned vzápětí stojí v pedálech a rachtají v plném záběru řadícími mechanismy o sto šest, sami tím ztrácí a rozhazují tím i tempo ostatních. Přitom každýmu z nich jsem to tady na tý točně říkal, ale je to marný, je to marný, je to marný! Ve výjezdu mám trochu času na pozorování okolí a zajímá mě samozřejmě odstup od té velké skupiny před námi, který je v kopci opticky malý, a podle jedné tyče u cesty to počítám na 20 sekund, což je celkem nadějný. Následuje panelka, tam se to zase trochu natahuje a je to tady – Kapr vyráží vpřed. Až doposud byl schovaný stále někde v závětří, ale teď do toho pěkně šlape a skupina se za ním natahuje. Po chvíli je jasné, že Kapra nikdo z nás neuvisí a on se tak po zásluze schovává na konec té velké skupiny, kdežto my se musíme spokojit se spoluprací v menší skupince, kde každý jede víc za své. Na šotolině ke Kasárenské silnici ještě projedu několik louží, na které přes jezdce před sebou pořádně nevidím, ale když to není nic horšího, tak je to stále dobré. A jak téměř neustále stoupáme, tak je tu i o něco tepleji, než před chvíli dole v lese u přehrady. Bufetem snad všichni v mém okolí projíždí, ale někdo si alespoň přibržďuje pro kelímek s pitím, takže nás to trochu roztrhá i tak. Dostávám se tím na čelo skupinky, ale moc tam toho ani neodpracuju, protože na čelo si vzápětí vleze jeden ze soupeřů a táhne tempo v podstatě až někam těsně pod Knejpu, jedu za ním a opravdu nevidím důvod, abych jej střídal, protože je to pro mě tak akorát, jako že v háku vysloveně nechcípám, ale jet rychleji už opravdu nemám potřebu. Za Knejpou ještě chvíli stoupáme po staré asfaltce na novou běžkařskou spojku, pak po ní po šotolině zpět dolů na Čihadla a málem tady lehnu, protože dole při napojení v lehké pravé všichni valí, jakoby se nechumelilo (taky se nechumelí), ale zrovna jezdec přede mnou tam hamtne na brzdy docela fest, a jelikož jsem to jednak sám neměl v úmyslu a jednak ani nečekal, že by to udělal někdo jinej, tak mám rázem plné ruce práce, abych jej nesestřelil a po vybočení z ideální stopy (abych se mu vyhnul) se tam vůbec nějak vešel. Nakonec to nějak dávám, ale bez pořádného smyku zadního kola a následného srovnání těsně u krajnice se to neobešlo. Každopádně vznikla tím docela nepěkná mezera na jezdce přede mnou, takže až na Ždárek mám co dělat, abych se tam dostal zpátky. To se sice daří, ale velká skupina před námi už se dostává pomalu mimo náš vizuální dosah. Za odbočkou u Tetřeví boudy se tedy pokouším rozjet vabank s tím, že buď to vyjde a dostanu se tam, anebo holt smůla. Chytí se mě další dva, chvíli jedeme pěknou hranu, ale v podstatě jen dva, ten třetí je tam spíš do počtu, a náskok skupiny před námi se nadále zvyšuje, až už ji za chvíli nevidíme ani na rovinkách, tak to začnu postupně taky chladit a spíš čekám, až nás někdo dojede a my se zase trochu schováme. Mezitím na Nové cestě dojedeme ještě jednu odpadlou dvojičku a na Kristiánov pokračujeme v pěti, dole v ďolíku pod ním nás konečně dojede docela velká skupina a tak v patnácti, možná i více lidech, pokračujeme dále okolo Nové Louky, vodní nádrže Bedřichov (tady mi to většinou moc nejede, ale dnes se držím stále spíše tak nějak v popředí skupiny) zpět k rozcestí U Buku a po běžeckých tratích do Bedřichova, kde je druhý a poslední dnešní traťový bufet. Ten se na našich pozicích víceméně opět projíždí, ono do cíle je to odtud nějakých 13 km, tak to už asi vážně nemá cenu tady ztrácet čas, ale sem tam tu někdo přece jen i zastavuje. Jinak něco k jídlu bych si dal i já, už někde tak na Nové cestě jsem zahořel touhou pojíst carbosnack, který jsem si ráno připravil a odšpuntoval, ale nějak na to není vůbec čas, pořád se něco děje a sáhnout si pod vestu a zalovit v zadní kapse se prostě nedá. No a po projetí bufetu v Bedřichově si říkám, že už to asi vydržím do cíle klidně i bez toho.

Na běžkařských tratích z Bedřichova se to pěkně houpe a samozřejmě ponejvíce nahoru, ale držím se stále tak nějak společně s tou skupinou, co mě dojela u Blatného rybníka pod Novou Loukou. V levotočivé zatáčce pod křížením se silnicí na Novou Louku mám tak jako snad pokaždé adhezní problém a beru to téměř škarpou, příště už si snad konečně musím zapamatovat, že pravá stopa je tady na výjezdu rozbitá a vyhazuje do lesa, a že je tedy lepší zvolit vnitřní, i když trochu utaženější stopu (a snad mě to napadne si to tady příští rok začátkem října zase přečíst). Pak přichází naopak pasáž, kde bývám tradičně silný – prudký výjezd na vrchol běžecké tratě, pak rychlý krátký šotolinový sjezd s táhlou zatáčkou na pravou ruku, která se dá projet krásně bez brzd, pak zase stoupáček ke křižovatce s Prezidentskou chatou, odtud sjezd po asfaltce k Josefodolské nádrži, pak opět krátce prudce nahoru ke křižovatce u Jablonecké chaty, snad jediným trochu off-road sjezdem na celé trase zpět ke hrázi přehrady a odtud už takový trochu delší přímý výšlap po široké asfaltce (po startu jsme tudy jeli dolů) směrem na Hrabětice. Tady není na co čekat a nač dál šetřit síly, rvu to hlava nehlava a snažím se posunout o skupinku dopředu (spíš je to tedy stále ta samá, ale po předchozích technických pasážích je celkem rozdrobená a tohle je její jakoby ta úplně přední část společně s pár jinými dojetými jezdci), což se mi na horizontu za, dá se říci maximálního úsilí, daří.

Pak už jen sjezd po asfaltu a krátké pohoupání po šotolině přes Karlov a už je tu finální asfaltový výjezd nad cílovou louku. Opět si dávám interval a odjíždím zbylým asi šesti lidem, abych byl v nájezdu do cílového sjezdu pokud možno na čele a nemusel kvůli nikomu brzdit. Zpočátku si vybuduju celkem náskok, ale pak těsně před sjezdem mě jeden přece jen vezme (to mi až tak nevadí, je ve sjezdu beztak rychlejší) a další se mi nalepí na záda. A já vůl se nechám trochu vycukat a místo toho, abych zkušeně ještě v lese v single stopě před výjezdem na louku přibrzdil, a pak akceleroval (čímž bych tomu vzadu prakticky nedal šanci mě předjet), tak místo toho se nechám vybláznit a prakticky bez brzd to pošlu na travnatou louku lehce do zatáčky, kde mi mé pláště s jemným vzorkem dají ihned jasně najevo, že jsem adhezně tak trochu přes limit a že ta navlhlá tráva pěkně klouže. Musím zkorigovat rychlost, abych se nenamotal do nataženého mlíka, což však znamená na chvilku srovnat kolo do přímého směru a tím se nechat v zatáčce vynést na vrchol, jezdec za mnou toho zkušeně využije a podjede mě, naopak mě docela trvá, než odřadím a naberu ztracenou rychlost. Trochu zbytečná chyba na závěr, resp. šlo si to celkem jednoduše pohlídat, ale i tak jsem za posledních 10 kilometrů co do pořadí výrazně v plusu, tak už to nijak neřeším a celkem bez velkého bláznění dojíždím od cíle. Ze špalíru diváků před cílem se pak znenadání ozve zafandění „Sokol do toho!“, tak ještě propagačně zvedám zadek (později se v cíli ukazuje, že to byl Petr Kdýr ze sousedního klecanského oddílu), ale hlavně si hlídám čas a vidím, že po loňském vylepšení osobního maxima to o kousek posunu i letos – konkrétně na 2:20:25,6 h (průměr 26,9 km/h – na bikový závod celkem fofr).

Mám tedy radost, že se to ještě drží jakžtakž v progresi, a to vše stále ještě na 26“ kole, takže až si jednou konečně pořídím 29“, tak tam ještě nějaký prostor pro další zlepšení snad ještě bude. Ono dneska to o moc lépe fyzicky ani nešlo, jen je škoda, že o těch pár sekund jsem se nedostal do té velké skupiny okolo Knejpy, pak by byl reálný i čas okolo 2:18 h, ale na to se to holt musí extra sejít a není to automaticky zadarmo každý rok, tak třeba příště. V celkovém pořadí (příp. upravené do jednoho souboru XLS tady) to dnes stačilo na 227. místo z 3 278 dojetých plus 54 DNF (142. v kategorii MA), což sice není můj absolutně nejlepší dosažený výsledek (viz. osobní srovnávací tabulka), ale zase letos dojelo do cíle nejvíce lidí v historii a rozhodně to patří mezi mé lepší umístění, takže i tady spokojenost.

Sluníčko na cílové louce krásně hřeje, hodně lidí leží normálně na trávě a je jim zjevně dobře, mně je taky dobře, dávám párek, pokec s Kaprem, Čespou, akorát na lísteček PIVO není nějak nikdo ochotný nic dát, že prý to byla ta plechovka ovocného Birellu, co jsme dostali včera ve startovní igelitce, ale to moc neberu, protože tu jsme na prezentaci dostávali v poslední době vždy a navíc k čemu mi je plechovka někde dole v penzionu, když žízeň mám tady nahoře v cíli, že? Ale tak to byla opravdu jen taková úplně malinká nesrovnalost, jinak se ten Author Cup myslím letos vyvedl náramně. Tak zase za rok, ale to už bude v kategorii MB.