ČT Autor Cup, MTB/CX, 67 km, Bedřichov aneb den plný technických problémů

Loni se závod AutorCup nekonal kvůli koroně, již zaplacené startovné bylo převedeno na letošek, takže druhou říjnovou sobotu (9.10.) vlastně ani nezbylo nic jiného, než dokončit loni přerušené dílo. Letos poprvé ubytko nahoře v Hraběticích, bo můj tradiční penzion v Antonínově je prodán a navíc ještě v rekonstrukci, ale je to moc pěkná chalupa hned vedle Kapličky a na start je to blíž a prakticky jen z kopce, i když tedy mě ten ranní výšlap z Josefáče nikdy nevadil a na zahřátí svalů to bylo naopak dobrý. Letos počasí zajímavé, slunečno, na pohled krásně, ale chladno, ráno byla omrzlá tráva, pak přes den sice azuro, ale teplota stále pod 10 stupňů, tak letos poprvé na podzim čepice přes uši a dlouhé rukavice, jinak celkem standard poslední doby – nahoře dlouhá moira, přes to krátký a návleky, dole tříčtvrťáky, podkolenky a pro jistotu i návleky na tretry, i když ty potřeba asi nebyly, spíš jen na ten ranní přesun na start … tam jsme z kopce coby dup, tedy já, Radim M. (MTB Horoměřice, žena bratránka Lucka (BK Čvacht) a její táta (ročník 1944!):

Do naší první vlny se nám s Radimem M. daří dostat celkem na pohodu, nebudu radši ani říkat jak, ale obcházet napřed všechny koridory zepředu dozadu a zase zpět, jak chtěli pořadatelé, jsme nechtěli a nakonec ani nemuseli. Stojíme tak někde na rozhraní první třetiny vlny, celkem ideální výchozí pozice, ale to se hned krátce po startu začne měnit. Nejprve zjišťuji, že mi na mé cyklokrosce nejde nahodit velká placka, asi jak jela kola v autě na sobě, tak i když to bylo všelijak vypodložené, tak se to asi nějak hnulo, takže i když teď zkouším všechny možné grify a fígle, co jsem se s tímhle kolem naučil, tak prostě ne a pořád je tam malá. Radim M. se pohybuje v mojí blízkosti, chvíli jede vedle, chvíli za mnou, občas zkusím vpředu zařadit, ale stále nic. V zatáčce u hlavního parkoviště se najednou za mnou ozve rána a koutkem oka zahlédnu, jak se tam někdo skládá k zemi. A jelikož jasně zelený dres (MTB Horoměřice) Radima M. od té chvíli nikde okolo sebe nevidím, tuším, že v tom pádu byl zapojen právě on. Přišlo mi, že si snad škrtl o nějakou reklamu na chodníku, ale v cíli mi pak říkal, že ne, že do něj z boku najel někdo v dresu ČT a poslal ho nemilosrdně k zemi … tak hlavně že jsem ho neposlal k zemi přímo já, to by bylo celkem blbý. Jinak i 2 km po startu nic nového, přesmyk stále neřadí ani na cca desátý pokus, tak i stoupání na Vládní začínám na malou, i když jinak bych tu už zařazeno dávno měl. Dopředu se oproti minulému ročníku tolik neposunuju, částečně je to těmi technickými problémy a částečně určitě i tím, že jsem v mnohem přednější části vlny, kde to prostě docela jede. Někde kousek za horizontem to ve sjezdu párkrát drncne o nějakou nerovnost a asi hned na druhý pokus ejhle – velká je tam! Tak a od teď se to bude už v lepší obracet, bleskne mi hlavou, docvaknu si zadní voj nejbližší skupiny a začínám spřádat plány, kudy se začít posouvat vpřed, jenže to jsem se trochu přepočítal, protože vzápětí se najíždí na první panelový úsek a jak jsem na konci skupinky, tak se to přede mnou rozděluje vpravo vlevo a já nakonec na chvilku zůstanu v té středové části, kde je šotolina, ale také pár velkých ostrých kamenů, a než se stačím zařadit vpravo (už se tam dělala skulinka a chystal jsem to tam poslat), tak najednou rána a předkem vezmu jeden z těch šutrů. Ono po pravdě ta rána zase není kdovíjak velká, dokonce první asi 2 s sekundy sám sebe jako ujišťuji, že to nic nebylo a že se vlastně ani nemohlo nic stát, jenže hned asi po dalších 5 s dává drncání ráfku předního kola o panely jasně vědět, že se něco přece jen stalo. Šlo to zkrátka ráz naráz – jednou jsi dole, jednou nahoře, tedy přesněji nejprve nahoře (postavení na startu), pak dole (neřadící přesmykač), před chvilkou opravdu chviličku nahoře (když to tam konečně naskočilo), ale vzápětí teď zase dole (defekt). Dávám ruku nahoru na znamení defektu, zpomaluji a zastavuji tedy u kraje panelky a vlastně ještě za jízdy seskakuji z kola a vrhám se přes příkop plný vody naproti do protisvahu a do borůvčí, které je na jeho horní hraně. Do pravé boty jsem si celkem nabral, ale to mě trápí ze všeho nejméně. Tak tedy defekt – to už u dlouho nebylo, první duši vylovím z kapsy, ale je to nějaká lepenka se záplatou těsně u ventilku, tak k tomu moc nemám důvěru a zapátrám raději v servisním bidonu, kde mám funglovku, ale zase jen silniční (18-25 šířky a ne 28-32 na CX). No nic, to bude provizorně stačit, pak je tu ještě CO2 hustilka s bombičkou – no jo, vždyť já si ráno ani nevzal do kapsy klasickou hustilku, mám tedy jen tuto sice jakoby moderní věc, ale zároveň mě trochu znervózňuje, že mám tím pádem jen jeden pokus. A do toho ještě poslouchám, jak se mi za zády valí jeden závodník za druhým. Po první vlně je asi 2 min opravdu pauza, pak ale dorazí čelo druhé vlny a od této chvíle je to už jeden monotónní hukot plášťů nekončícího pole, protože třetí vlna už přijede současně promíchaná se závěrem té druhé. Samotná oprava jde celkem dobře až do okamžiku, kdy si potřebuji novou duši lehce přifouknout, abych ji do pláště nedal nějak přeloženou – hlavně opatrně s tím ventilem CO2 bombičky říkám si, ale sotva se toho jen tak lehce dotknu, z borůvčí na mě vyskočí něco jako traktorová pneumatika … tak to bylo asi trochu moooc! Ufukuji na potřebný nízký tlak, rovnám duši ro ráfku, nasazuji bok pláště a říkám si, kolik tak v té bombičce toho asi zbylo. Když mám hotovo, nasadím znovu bombičku, pouštím opatrně ventil, udělá to ale už jen poměrně krátké pssss a je po srandě – bombička prázdná a v plášti tlak asi tak 1 atm, a to ještě v lepším případě, tož to se moc nepovedlo. Ono jak to ani nemá žádnou zajišťovací páčku, tak půlka vzduchu šla rovnou někam ven a do duše jen část, je fakt, že moc natrénované to s tímhle bazmekem nemám a teď mě to vytrestalo, navíc do toho širšího CX pláště je toho vzduchu na potřebný tlak potřeba asi přece jen o něco víc, než do klasického silničního, na který je ta 16 g bombička primárně dělaná. V cíli pak zjišťuji, že Radim M. stál v tomhle místě asi tak o 50 m proti směru jízdy a kontroloval si tam po tom pádu osmu na svém kole, tak škoda, že nezastavil jen o kousek dál, mohl jsem od něj pumpičku lehce vysomrovat. No nic, teď tedy rychle zpátky na trať, kde momentálně projíždí odhadem tak první třetina třetí vlny. Defekt přišel akorát těsně před takovým dolíkem, takže jsem měl zařazený těžký převod a nyní do navazujícího kopečka se nějak nemohu pořádně rozjet, je to celkem komické a říkám si, že kdybych byl já v roli některého z okolních jezdců, tak asi nebudu mít úplně daleko k okřiknutí: „Co se tady tak motáš, ty hovado?!“ J No ale nějak jsem se nakonec rozjel a když jsem konečně dosáhl rychlosti okolních jezdců, tak jsem si uvědomil, že jsem v borůvčí nechal své sluneční brýle – sice to byly jen nějaké levné z Decathlonu za 100 Kč, ale i tak bych je teď měl radši na nose, než někde v lese. No nic, budu muset vydržet bez nich a po závodě se sem zajedu podívat, je to z Bedřichova kousek, horší je to s tím předním pláštěm, na panelech to sice krásně tlumí, ale když chci jít na asfaltu ze sedla, tak se to žvejká opravdu hodně, docela mám strach, že to zase hned někde říznu. Šotolina okolo Buku tedy hodně vlažně, opravdu se bojím každé prudší změny pohybu, logicky spíš ještě ztrácím pozici, ale mým nejbližším plánem je nyní pouze dojet na stadion do Bedřichova a tam u stánků se někde pokusit vyžebrat velkou pumpu na dofouknutí.

Do Bedřichova se sice nakonec s maximální opatrností a bez dalšího defektu zdárně dostanu, na stadionu opouštím trasu a jedu ke stánkům, ale bohužel u servisního Author ještě nikdo není a u těch ostatních (LAWI, SWEEP, ELEVEN apod.) sice ano, ale tam prodávají ponožky a oblečení a pumpu nikdo nemá ani malou. Trochu v panice tak sjíždím až na centrální parkoviště, kde je ovšem už také pusto a prázdno, akorát u jediného auta se zrovna chystá na kole vyrazit na start krátké trasy jeden člověk, velkou pumpu sice nemá, ale půjčuje mi alespoň malou ruční, ovšem s tím, že opravdu jen na chvilku, že už sám musí také vyrazit. Zvládnu tak 100 šťouchů, odhadem jsou tam teď tak 2 atm a už to musím zase odevzdat, ale díky aspoň za to! Předek je sice pořad dost měkký, ale už se na tom dá zase celkem jet, vracím se tedy zpět na trať s ještě větší ztrátou, ale už aspoň s menším rizikem, že to hned někde za rohem zase cvaknu. Na šotolině a panelech to celkem hezky tlumí, ale když je potřeba v kopci zvednout zadek a zabrat, tak se to pořád žvejká fest. A úplně nejhorší jsou zatáčky ve sjezdech, kde opravdu musím hodně opatrně a hlavně i pomaleji, než ostatní, takže tam ztrácím a do kopce jsem sice rychlejší, ale kolikrát zase není kudy se dostat dopředu, takže je pro dnešek jasné, že půjde hlavně o dojetí a nějak si to v rámci možností užít s tím, že na prvním bufetu se ještě po nějaké velké pumpě na dofouknutí určitě porozhlédnu. A další poměrně velká výzva je to, že jak se to bojím vpředu shodit, že bych to už na velkou zase jen tak nedostal, tak všechny kopce jedu na velkou. A už ty výjezdy okolo Josefodolské přehrady a výjezd po šotolině na Kristiánov jsou celkem zajímavé, ale síly ještě jsou a kopce jsou to všechno poměrně krátké, tak to ještě celkem jde a v pokračování stoupání na Rozmezí je to na velkou placku taky celkem v pohodě. Sjezd po panelech z Čihadel na těch 2 atm vpředu krásně nedrncá, dole na asfaltu pak dojíždím jezdce, který má šedé celopéro RB, camelback na zádech, volnější kraťasy a celkově i oblečení tak nějak, jako měla ráno u chalupy Lucka, tak na něj zezadu zvesela zahalekám: „Pojeď Lucko!“, ale když se otočím, tak je to nějakej fousatej chlap a kouká celkem jako vejr, což se teda vůbec nedivím. Stačím říct tak akorát: „Sorry omyl!“ a už je tu sjezd na Mariánskohorské boudy. Ve známé ostré levé zatáčce na křižovatce musím hodně opatrně, ale v pohodě a na výjezdu se už už chystám akcelerovat, ale bohužel zrovna jezdec přede mnou si včas nepřehodí na lehčí převod a motá se tam jako prve já po defektu na Vládní cestě a mě a asi další dva tři lidi skoro zastaví, tak to se moc nepovedlo. V dalším podobně kritickém místě na odbočce u Protrženky, kam se také přivalí z kopce a zatáčí se ostře do stoupání, pak na všechny už tak 100 m před odbočkou řvu: „Přehoď si, přehoďte si, je tam kopec!“ a naštěstí to zafunguje, všichni celkem plynule pokračují po odbočení i do kopce a já tak mám do začátku na tu svou velkou placku ještě jakžtakž kadenci, ale v závěru už tam mám i španěla a kadenci tak 50 rpm, nicméně bylo to krátký a ještě to celkem šlo. Pak zase panelka a stále spíš lehce do kopce po šotce až na bufet u Kasárenské silnice, kde tedy snad poprvé v životě zastavuji, ale nesháním se po pití ani po jídle, ale po velké pumpě, nicméně smůla, není k mání. Beru si alespoň kelímek s ionťákem, když už jsem tady zastavil, a s pocitem, že vlastně ani není kam spěchat a že už to takhle nějak dojedu.

Na cestě jsem ve svém okolí nejrychlejší, přece jen je to o dvě vlny dál, než se pohybuji obvykle, a je znát, že ta absolutní rychlost závodníků už není taková, asi jedinou výjimkou je nějaký silničář bez čísla, který se tu najednou kdo ví odkud objevil a všechny nás přežehlil. Na Knejpě docela dost fandících diváků, pak celkem na pohodu se stále lehkým, ale už nijak závratným posunem vpřed, okolo Máří se dávám do trojice s dalšími dvěma bikery, kteří jsou schopni se nejen za mnou vézt, ale i střídat a to tak, že se dokonce víc vezu já, tak to se mi líbilo, ale nad Hřebínkem se bohužel ukazuje, že oba pokračují rovně, čili to byli nějací rychlíci z krátké trasy a já se tak vracím ke svému volnějšímu způsobu probíjení se vpřed, čili úplně na krev to není a stejně stále někoho předjíždím. Na Nové cestě ale naberu ještě jednoho – číslo 2535 (L. Kos) a pak ještě jednoho a zase se to trochu zrychlí, na Hřebínek se dokonce prostřídáme a chvíli se i svezu, ale zde na druhém bufetu oba bez zastavení pokračují, zatímco já zahlédnu stánek Author, tak přibržďuji a spíš už jen tak ze zvyku se ptám na velkou pumpu a ejhle – tady je k mání (odhadem cca na 50. km závodu), takže dofouknout a zase zpět na trať, ale ti dva už jsou mezitím samozřejmě dávno pryč. Navíc jak jsem se motal okolo stánku, tak mi řetěz vpředu spadl na malou, i když podle páčky zůstalo zařazeno na velkou, takže prvních pár stovek metrů za Hřebínkem si zase hraju levou rukou a páčkou řazení svoji hru: „Pojď mi na hopa!“, ale naštěstí je to tu celkem ve sjezdu a hned asi na třetí pokus se zadaří to tam dostat. Je mi ovšem jasný, že shodit to už nemůžu, jinak budu zase hned v problémech, takže se už nemohu dočkat výjezdu od Kuběnkovy chaty, což je nejprudší kopec na trase, který není úplně krátký a je ještě ke všemu na takové písčité cestě s kamínky, kde to na krosce hrabe i normálně, natož teď … a ještě jsou tu takové ty příčné odvodňovací kanálky jako bonus. No je to celkem sranda, jako část lidí tu už jde pěšky, hlavně asi ti z krátké trasy, ale řekl bych, že i někteří z dlouhé, většina si to točí na kašpárka hodně do lehka, a do toho okolo nich já na brutálního španěla 46-28 s kadencí tak 35 rpm v sedle, protože kdybych si stoupl, tak okamžitě prohrábnu a stojím taky. Zkrátka dře to, ale jede to, i když docela ztuha. Ostatní na mě koukají opravdu trochu jako na magora, ale co je mi do nich, stejně i v této situaci všechny předjíždím. No bolelo to hodně, nahoře si toho jeden asi všimne a ptá se, jak se na tom jede takhle do kopce, tak odpovídám, že dobře, když to zrovna vpředu přehazuje, ale teď že to fuška jako už docela byla. Teď už to ale bude převážně z kopce, zbývá jen výjezd od přehrady Bedřichov, ale ten už není tak prudký ani dlouhý, po napojení na Vládní cestu poznávám místo, kde jsem ráno opravoval, dokonce se mi i zdá, že jsem v borůvčí zahlédl své brýle, ale teď na to není čas, za chvíli je cíl a dojedu si sem potom. Na dofouklém plášti už si i celkem dovoluji, takže šotoliny okolo Buku už docela letím a do posledního horizontu se to snažím co nejvíce rozjet, na rozdíl od skupinky bikerů, kteří se asi museli docela i leknout, když jsem to okolo nich prohulákal zhruba tak dvounásobnou rychlostí, než byla ta jejich.

Ve sjezdu na stadion předjedu ještě jednoho, pak už to je takové přede mnou nikdo, za mnou v dohledu taky ne, takže dojezd je již v klidu, ale čas samozřejmě hodně špatný – 2:56:00 h, nejhorší ze všech mých dosavadních účastí – viz tabulka:

… dnes pro to ovšem byly poměrně objektivní důvody, naopak počasí vyšlo skvěle, sice chladné, ale na druhou stranu krásně slunečné, tak to je zase třeba vyzdvihnout. Přesmykač mi pak poladili v servisním stánku v cíli, hrál si s tím mechanik docela dlouho a nic za to ani nechtěl, tak jsem mu něco dal, protože je mi jasný, že bych se u toho vyvztekal mnohem víc. To kolega Radim M. dopadl trochu hůř – osmu na jeho předním DT Swiss se srovnat nepodařilo, prý ještě zkusit ráfek do svěráku nebo pak už jedině nový ráfek. Ale v závodě skončil přede mnou, tak holt něco za něco. Krátký přehled vítězů, poražených, sebe a mých kamarádů a známých:

Letos tedy výsledné pořadí a čas nemá cenu nějak zvlášť hodnotit, problémů bylo příliš mnoho, ale musím uznat, že jsem se přes týden ani necítil moc ve své kůži a na tom kole úplně taky ne, takže i kdyby vše šlo podle plánu, tak časy z posledních let bych asi stejně neatakoval a viděl bych to nejlépe tak okolo 2:35 h, tedy asi jako na mé bývalé 29“, se kterou jsem si tehdy moc neporozuměl. Každopádně první startovní vlnu pro další ročník (prvních cca 600) jsem tímto teoreticky neobhájil, ale uvidíme, jaká bude praxe. Jinak ale bezva závod v horách, který mi vyhovuje, zvlášť na cyklokrose, pokud teda ovšem člověk netrefí krátce po startu nějaký šutr! A i ty brýle jsem pak po závodě z toho borůvčí zachránil, takže konec dobrý, a tak to má být.

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/6088242073