Ironman v Rothu – 3,8km/plavání 180km/kolo 42,192/běh celkový čas: 11:20:54

V loňském roce jsem se brouzdal po internetu a narazil na článek nadšenců, kteří absolvovali Ironmana v Rothu. Napsal jsem na kontaktní adresu, zdali je tomu skutečně tak a k mému velkému překvapení mi bylo řečeno, že jedno volné místečko by se našlo za pouhých 500,-Euro – nemohl jsem tomu odolat.

A je to – peníze jsou z účtu pryč a mě zbyla jen bázeň co teď s tím. Na takový závod se musí člověk připravit asi nějak jinak než na přejezd Proseka včetně Ďáblického háje.

Nastává den „O“ odjezdu a to tři dny před samotným závodem. Na silnici v Rothu potkáváme takové ty ufony s triatlonovými speciály a kapkou na hlavě, jak se projíždějí a rozjíždějí v rychlostech těsně přesahující povolenou  rychlost ve vesnici pro motorová vozidla.

Celé město v tuto dobu žije jenom triatlonem a znovu si uvědomuji, jaký je to business a zvláště v Německu, tam je to hned po biatlonu snad nejpopulárnější sport. Kde by přišlo na závod šedesát tisíc diváků v Čechách?

Budík zvoní v půl páté a den „D“ začíná.

Po snídani kontroluji, zdali mám poslední pytel, který budu odevzdávat a pár propriet nezbytných pro plavání jako jsou neopren, barevná čepička určená k mé skupině startu atd.

V 07:28 skáču do vody a připravuji se na start. Slyším výstřel a začínám plavat. Po pěti záběrech si uvědomuji, že jsem zapomněl zmáčknout vlastní časomíru a tak ji zapínám. Jako prémii za roztržitost dostávám několik ran od oblasti žeber a rozkroku. Dálka je to hrozná, pořád čekám první otočku a když přišla říkám si, tak a mám půlku za sebou. Jenže chyba lávky. Ono se ještě plavalo za start do zadu. Já už si to štráduji k cíli když tu ke mě jeden z lodi řve „zu rick zu rick“. I při mé chatrné znalosti němčiny a lehce zarosenými brýlemi my bylo jasné, že tudy to asi nepůjde a musím pokračovat rovně. Při výlezu z vody si kontroluji čas a jsem překvapen – 1 hodina a šest minut to není špatný.

A začíná silniční stíhačka. Nesmí se jezdit v háku (v závěsu za ostatními) což kontrolují rozhodčí na motorkách. V případě, že se proviníš jdeš do penalizačního boxu a pět minut relaxuješ. Jsou znovu nekompromisní a lidí v boxech není málo. První kolo proběhlo bez větších problémů. Cítím se dobře a dle rozpisu jím. Každých 30 minut do sebe něco dostávám. První tři hodiny to není až takový problém, ale ten kdo ví jak chutná gel a energetická tyčinka ví, že když jíš již pátou, s zážitkovou gastronomií to nemá nic společného.

Výjezd na Solar Berg je impozantní. Je tam asi dvacet tisíc diváků a ty projíždíš špalírem. Konečně jsem pochopil jaké je to na Tour de France. Druhé kolo začíná dobře, ale hned v zápětí prší a zvedá se vítr. Na dráty mi hraje písničku a tak je zřejmé, že to pojede hůře. Měl jsem to rozjeté tak na pět hodin třicet minut, čehož jsem se lekl, zdali nejedu příliš rychle a konečný čas 05:48min je v intencích toho, co jsem chtěl. Tedy předčil mé očekávání. Průměrka 31.02km/h na 180km s převýšením 1200m není úplně nejhorší.

Dostávám se do kolového depa kde odevzdávám kolo a už ho nevidím – prostě mě ho vzali a konec. Černoušek jako dobrovolník křičí moje jméno a číslo a ukazuje mi kam mám běžet.

To je pohoda, relax,  jen ten pocit, že mě zbývá ještě maratón je trochu skličující. Do 15 km se cítím čerstvě a tempo držím. Na dvacátém si šlehám jeden Speed a je jasné, že závod právě začal. Špalíry lidí, které potkávám z jedné či druhé strany podél kanálu kde se běží mě usvědčují v názoru, že to nejhorší mě asi teprve čeká. Běh už není s takovou jiskrou a s úsměvem jako na začátku. Na dvacátém pátém začínám poprvé cítit nohy, že je něco v nepořádku. Mysl už je unavená a tak mě napadá „spásná“ myšlenka, že chladit nemusím jen hlavu a týl žinkou, ale že by se dala využít i na nohy. Tak to taky provedu a cítím jistou úlevu. Stále šlapu do rytmu, teď už zrovna do rytmu Landy – „A čistý záchody ty mám rád“.

Na třicátém kilometru je otočka a to už začíná být boj. Hudba přestává hrát a já slyším čvachtání nohou v botách. S hrůzou zjišťuji, že to nejsou nohy ani boty mých soupeřů, ale nohy mé vlastní. Po závodu musím konstatovat, že mě sleze asi tak pět nehtů na noze.

Pětatřicátý kiláček je tu a já stále běžím, ale rozvazuje se mi tkanička. Musím zastavit, ohnout se – pozor to jsou v této situaci těžké pohyby, ale co hůř musím se ještě rozeběhnout. To mi trvá několik desítek metrů.

Jistá dávka entuziasmu se mě začíná vkrádat do hlavy, ale musím ji rychle vyhnat. Cíl je až za sedm kilometrů. Poslední tři kiláky jsou lehce z kopečka a já zbíhám dolů. Poslední kopec nahoru a slyším hrozný hukot. Diváci fandí stejně tak prvnímu jako mě a to do vás vlévá poslední sílu. Už jen kilák, už jen pět set metrů, už jen dvě stě metrů a už jsem na stadionu. Běžím a slyším, jak pořadatel hlásí moje jméno, diváci podél trati nastavují dlaně a já si s nimi plácám jak malé děcko.

Sen se zase jednou stal skutečností.

Probíhám cílovou branou s výsledným časem 11 hodin, 20 minut a 54 vteřin. Je to čas z říše snů. Počítal jsem něco mezi 12 a 13 hodinami, ale toto? A to jsem dlouho atakoval čas pod 11 hodin, ale to už bych chtěl moc.

V cíli jsem šťastný, že jsem to zvládnul a promítám si už jen ty chvíle, které tomu předcházeli.

Rád bych poděkoval všem co mě fandili doma, u počítače a hlásili mezičasy, nebo ti kteří přijeli osobně. Jmenovitě bych rád poděkoval za vynikající servis, hlavně Lence (nebylo to se mnou jednoduché), trenérovy Ondrovi za tréninkové dávky a Petrovi s Martinem za dobré rady před závodem.

Tak chlapy a děvčata na některé čekám na druhé straně sportovní řeky. Je to kousek. Něco málo zaplavete, kousek ujedete na kole a zbytek doběhnete a tam, přesně tam, na Vás čekám.

Zdraví Vás

Ivar