Jak bolí vítězství….aneb úspěch v MTBO
Zážitky mají být intenzivní a snad proto usedám ke klávesnici bezprostředně po dokončení MTBO závodu v Kralupech. Navíc spolujezdkyně odmítla cokoliv psát, neboť ona už toho vyhrála spousty, zatímco pro mě je to letošní první vítězství a soudě podle patetického tónu v jejím hlase – dost možná také poslední…..
Letos bylo od začátku jasné, že se postavím na start tohoto tradičně krásně připraveného závodu s Majdou a dlouho to vypadalo, že z různých důvodů budeme jediní zástupci Sokolů. Nakonec jsme měli zastoupení ve třech dvojicích, kdy kromě nás se na start postavili také Béda a VerčaK, pokaždé ve dvojici s otcem. Přestože proběhla důkladná předstartovní příprava, tak otec Bédy pořád brblal, že v Kralupech nikdy nebyl a že neznalost místních zkratek, uliček, zákoutí a poměrů ho vlastně předem diskvalifikují z účasti v boji o přední příčky -:). Nutno podotknout, že mu toto předsvědčení vydrželo až do cíle – uvítací věta po příjezdu byla stejná jako na začátku. Byla to ta o nerovných podmínkách -:). Tak snad za rok, to už bude v Kralupech podruhé…..Objektivně musím doplnit, že si také vybral porci smůly v podobě defektu, což tuto nadějnou dvojici připravilo jistě o pár bodíků.
Než se vrhnu na popis mého boje, tak stručně shrnu výkon další naší dvojice. Rozhodně zaslouží metál za statečnost, neboť hned po startu se neomylně vydali na úplně nejvzdálenější kontrolu – to je ta, kterou myslím dobrá polovina startovního pole rovnou škrtla jako neperspektivní, neboť ležela dost daleko a tak nějak samotinká. Smekám před jejich odvahou. Pak ještě pár kontrol k tomu sebrali, ale bohužel časový limit v půlce závodu jim vystavil stopku v dalším účinkování.
Připouštím, že i já jsem zvažoval, že tu vzdálenou kontrolu sebereme. Po startu jsme vyrazili i správným směrem a já cestou k první kontrole (ta byla v podstatě cestou na tu nejvzdálenější) v duchu propočítával, zda jsme schopni aspoň teoreticky stihnout průjezdní limit v půlce závodu. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, optimisticky odhadoval, že dáme vyšší průměr, vzdálenosti na mapě raději zkracoval, tak mi to pořád spíše nevycházelo. Tudíž padlo rozhodnutí – dobrovolně ji pouštíme.
Zpočátku se mi jede docela dobře, neboť je to po rovince. Jedu spíše rychleji, Majda naprosto v pohodě se mnou. Stíhám ještě koukat do mapy. I první dvě kontroly nalézáme hbitě, bez větších problémů. Následuje dlouhý asfaltový výjezd přes Lešany na hřebenovku, kde je umístěno dost kontrol. Samozřejmě čekám, že kopce budou má slabina, ale nebojácně najíždím z první. Dokonce v první prudší pasáži jsem Majdu lehce utrhnul. To mi trochu zvedlo sebevědomí, že by to nemuselo dneska být tak špatné. A také jsem v duchu poděkoval báječnému nápadu přijet 20 km po vlastní ose na start v rámci kvalitního rozjetí. A škodolibě bych mohl dodat, že jsem i doufal, že parťák by se mohl cestou na start trochu vystřílet.
Zvolňuji, jedeme spolu a ke konci se to opět trochu zvedá. Vidím horizont, sice trpím jako zvíře, ale přece to nebudu brzdit. Majda si najede vedle mě, a skoro nezadýchaným hlasem se ptá : „Jak se Ti jede ?“ – Tuto otázku opakuje snad třikrát….Ani jí nemůžu říci, že slyším dobře…, jenomže nemůžu odpovídat. Pochopila. Jde přede mě se slovy : „Tak se zavěš. To dáš ! Už jsi skoro nahoře !“ Tady jsem definitivně pochopil, že dnes to bude můj závod.
Naštěstí přišly hřebenové přejezdy a mapování není složité. Trochu se srovnávám a dokonce začínám i mluvit. Jsou to holé věty, nic rozvitého, ale v rámci možností komunikuji. Povídá : „Hele, a není to ten Radimův posed ?“ – říkám si, dobře si to pamatuje, co ? Několik úspěšně sebraných kontrol, čas slušný, v sobě první tyčinku a sjíždíme hledat kontrolu č. 2 – strom někde v lese během sjezdu úvozovou cestou podél zahrádkářských kolonií. Počítáme domky, měříme vzdálenost, i ten slabě viditelný ostroh lesa jsme našli…Bohužel ne tak ten lampionek. Prolezli jsme snad 300 metrů tam, 300 m zpátky. A nic. Po 10 minutách, a to nepřeháním, jsem potkal podobného zoufalce, který… – také nic. Po dalších snad 5 minutách jsem to už začínal vzdávat. A nejednou bim ho ! Máme ho. Zrovna přijíždí snad 5 dalších dvojic, takže ti šťastlivci to mají trochu lehčí…
Valíme do Kralup, počítám čas do průjezdní kontroly. Stihneme ještě jednu kontrolu na kopci nebo se na ni máme vykašlat ? Rozhodnutí je – jsme bojovníci, takže zkusíme. Jedeme po rampě nahoru a za třetí zatáčkou – ejhle schody. A jsou dlouhé a prudké. Kurňa. Nikdy jsem tu nebyl. To je ta výhoda těch místních… snažím se zaplašit ty špatné myšlenky. Nejsou to náhodou ty hostibejkové schody, které běhají Ti největší šílenci závodně, a o kterých jsem kdysi slyšel ? Sice trochu nemůžu, ale sílu mi dodává Majda, která v necelých 12 letech vláčí svého bajka do schodů. Nutno podotknout, že přede mnou…. Dostávám se před ní až na poslední sekci a nahoře společně s jednou připojivší se dvojicí máme obrovskou kliku – kontrola je přímo na schodama. Dvojice odjíždí kamsi, ale my nebudeme riskovat bloudění a raději valíme schodama dolů. Až na jednu sekci je to v podstatě jetelné…
Makáme, já dávám čelo, hbitě na základnu stihnout limit. Daří se. Můžeme pokračovat. Na rovném asfaltu dávám další tyčinku a pro jistotu půlku gelu. Trocha cukrů způsobila, že jsem naplánoval, že teď už posbíráme všechno. Tři kontroly podle Vltavy byla hračka, jenom malý asi 20 vteřinový kufřík tam byl. Madla se začíná vyptávat, kolik máme kontrol, z jaké skupiny apod. Sice chápu, že jí to zajímá, ale proč se sakra ptá právě v tom kopci kolem krematoria. Jede poslušně se mnou, ale já to považuji za rozhodující a snad poslední kopec a tak se snažím.
Dlouhý asfaltový přejezd. Jede před námi jedna dvojička. Ačkoliv mám sám problém, tak hecuji Madlu, že je důležité vydržet na ten horizont před námi. Zuby nehty magnetuji dvojičku i horizont, a když se asi po půl kilometru po rovině srovnám, Majda za to bere a jde do trháku. Pánové mě, mám pocit skoro škodolibě, pouští : „Jen jeď hochu – to je Tvůj parťák“ -:).
Další 2 kontroly jsou docela blízko a zbývá již ta pro dnešek naše poslední, ale docela daleko. Odhadem zbývá 12 km cyklistiky, a máme něco kolem 40 minut. Zkusíme to. Dávám zbytek tyčinky a gelu. Jedu statečně čelo, neboť fouká jak sviňa proti. Asi jsem blbě přečetl mapu, ale dohledávací cestu kolem rybníka jsme nenašli. Objíždět se mi to nechce a navíc není čas. Asi 100 m terénem, kde nechodí celoročně nikdo. Vysoká tráva, nepřehledný terén, hrbolaté, prostě hnus zakončený brodíkem. Ale jsme tam, na druhé straně. Bereme kontrolu a jedeme do cíle.
Na začátku Kralup jedu první, rychlost cca 35 km/h – Majda ukázkově v háku, já jedu totální šrot. Cílem je totiž stihnout limit.Najednou mě Majda podjíždí se slovy : „Promiň, ale nějak mi to jede, zavěš se.“ Rychlost se nemilosrdně zvýšila téměř ke 40 km/h. Přes celé Kralupy nevylezu z háku. Přece neodpadnu. Visím zuby nechty.
Chystám se v duchu na dojezd na základu. Plán je jasný. V háku si orazím, přijedu vydýchaný, úsměvy do kamer a tak. Už brzy za brankou areálu tato teorie bere za své. Majda dává dva dolů a jde nahoru. Přece teď před tolika lidmi nesvěsím. Přece to nebude trvat více než 10 vteřin. Nakonec dojíždím těsně za Majdou a mám pocit, že to bylo to poslední, co jsem dnes udělal. Padnu vysílením do trávy. Majda rozdává úsměvy a rozhovory. Když začínám pomalu vnímat, slyším : „Ten dnešní výlet se mi docela líbil“. Plíce dorazily, nohy vylučují jakýkoliv prudký pohyb.
Dojedeme ještě domů na kole, dnes dohromady kolem 90 km. Lezu do vany, relaxuji. A když si myslím, že dnes už budeme jen ležet, přichází další dotaz, resp. přání : „Já bych chtěla jít ještě lézt na horolezeckou stěnu….. „. No nešli jsme….
Hezký den to byl. Pořadatelé i přes povodně opěť připravili krásné a nové kontroly. Moc se nám u nich líbí a rádi se tam vracíme. Ale na základně, když jsem loučil, nechal jsem si pootevřená vrátka : „Nevím, zda budu chtít přijet příští rok, dneska to totiž moc bolelo -:(„.
A kudy, že jsme letos bloudili ?
Pro úplnost a milovníky statistik :
Naši partneři
