Jak jsem (ne)jel Krále.

Zážitky se mají psát dokud jsou čerstvé a bolestivé, resp. intenzivní. Proto sedám ke kompu a píši těchto pár řádků. Nejdřív malé pojmosloví. Krále jsem letos nejel, neboť jsem nastoupil na dorosteneckou variantu.

Letošní rok se mi zdravotně moc nepovedl, takže jedinou přípravou na kultovní vrchol sezóny, pokud se to tak dá nazvat, je pár rekonvalescenčních kilometrů v Itálii na jaře a pak týdenní dovolená u moře v létě. Pokud má forma přijít, tak se musí vyležet a v klidu na ni počkat.

Nejedu poprvé a formu také nemám, tak rozhodně netrpím nějakou předzávodní nervozitou. Večerní soustředění sice neproběhne jako tradičně u pivního tenisu, ale aspoň jsme dopili veškeré zbytky a zásoby jakéhokoliv alkoholu na baráku. (Mildo sorry, ale říkali jsme Ti, že děláš chybu, když nejedeš).

Byl jsem tak v pohodě, že mě moc ani nerozhodila hláška ráno u auta před stadionem : „Ty vole, je už 7:12“. No co, vždyť se vždy startovalo až o půl. Ne tak letos. Pořadatelé naplánovali start na 7:15. Aspoň nebyl čas hledat lepší místo na startovním roštu. Koneckonců od obchůdku se spodním prádlem v dolní části náměstí to také není špatné….. S naším příjezdem na náměstí zazněl startovní výstřel. Aspoň jsme neměli čas prochladnout.

Začal pro mě závod na dorostenecké trati, kde jsem si dokonce třikrát připadal jako opravdový závodník. Moje cíle byly jasné. „Přežít“ a hned potom „Dojet“. Čas nad 10 hodin bych považoval za naprostou prohru, pod 8 hodin při vší soudnosti nereálné. Takže kompromis zněl pod 9 h, což je 22,50 km/h. To bylo povinné. Navíc jako bonus: Pokud by se vše sešlo a ostatním to moc nejelo, tak nebýt poslední mezi těmi, kteří u nás spali.

 Na začátek kličkovaná po městě mezi kruháči, první stoupání, které jsem kupodivu vyjel poměrně dobře a pak mírně zvlněný terén. Posouvám se pomalu dopředu. Dle Pihy až do prvního balíku. Něco na tom asi bude. Ještě asi na 7 km vidím zřetelně maják zaváděcího vozu. Zřetelně ze dvou důvodů. Jednak jsem dost blízko, a jednak ještě netepu na max. Poprvé mě potkal pocit, že jsem závodník.

Bohužel se pak trať začala pomalu zvedat a s tím i tepovka, tak jsem dal o závit níž. Přijíždí Piha, říká něco o závodníkovi a přepáleném začátku. Vybízí mě, abych jel s ním, ale jeho tempo odmítám akceptovat. Po chvíli mě dojíždí Pobuďák, no a s ním to už docela jde.

Do kopců se snažím jezdit svoje, dokonce, vědom si svých kvalit ve sjezdu, si nechávám i poodjet skupinku přes vrchol a pošetřit tak síly. Docela se daří a v pohodě v každém sjezdu docvakávám. Sice se necítím ve své kůži, neboť lépe se mi jezdí, když znám, co je za zatáčkou. Letošní trať se jede „proti srsti“ poprvé, tak snad příště už budu více vědět.

První zaváhání přichází na Korábu, kdy se skupinka dost roztrhala (asi nápad pošetřit síly mělo víc členů…) a na čelo té skupinky (nebo její hlavní část) jsem chytil tak minutku. Dalo dost práce a odvahy ve sjezdu do Kdyně je zachytit, ale podařilo se. Další brdky jsem už tedy tolik neriskoval, dokonce na jednom jsem byl na čele skupiny.

Po občerstvovačce jsem nahlásil Pobuďákovi, že teď ten profil na Sv.Kateřinu není pro mě nic moc, takové stokrát nic umořilo osla a v ostrých stojkách pošetřím trochu sil. Přijíždím na Kateřinu sám a mohu si tedy ve sjezdu volit stopu. Podruhé si zde připadám jako závodník. Top Speed 85km/h. Sjíždím malou skupinku a vydržíme až do Hamrů. Krásně mě převezli přes Nýrsko a kolem přehrady. Pro mě pohodový výjezd (lehčí než po hlavní silnici) se sedlo. Stý kilometr, občerstvovačka a opět potkávám Martina. Po chvilce ho pobízím, abychom jeli, neboť je tady asi nejchladněji z celého závodu a nerad bych vykosil k tomu ještě celý sjezd do Rudy. Trochu mě překvapil profil kolem „rozvodí“  za Gerlovkou , kde to ještě není z kopce, ba ono to není ani po rovině.

Nicméně ve sjezdu se zase otřepu a do Kunkovic chladím. Ozval se lehce náběh na křečka do levého stehna, tak dávám to nejlehčí, co mám a v poklidu vyjíždím. Trochu se i šetřím v následném kopci. Nemám s kým bych jel a tak se kochám. Trochu jsem se rozjel před Hartmanicemi, dokonce ani ta 500-metrová stojka s 12-ctkou mi moc nevadila. Opět dojíždím Martina na občerstvovačce.

Ve sjezdu na něj čekám, poskládáme hezkou skupinku a valíme po rovince do Sušice a ze Sušice. Před Františkovem jsem udělal asi osudnou chybu. Na horizontu jsem si nechal 10m díru (jako obvykle), ale tady „fucking hodně“ fouklo, a už jsem to nesjel. Nu což, řekl jsem si, že zde jsem prohrál boj s Martinem o místo na pásce a samoten v depresi vyjel Cihelnu.

Tedy až na poslední půlkilometr, kde jsem zahlédl 2 zoufalce. To mě nabudilo, že jsem to roztočil asi na 16km/h a prvního ve sjezdu k Velharticím dojel a následně jsme nabrali i toho druhého. Vzájemnou pomocí jsem přejeli rovinky a protivítr. Někde u Malonic nás dojeli 2 letci z modré, kteří táhli další ambiciozní čtyřku z červené. Optal jsem se spolubojovníků, zda to s nimi dáme. Moc se netvářili, ale zavěsili. To, co jsem prováděl svému Duratecu na roztřískané cestě ke kravínu, nelze ani popsal. Díra nedíra, brdek nebrdek, rozhodl jsem se uviset. Ne všem z naší skupiny se to podařilo. Cestou do Běšin a dále se poskládala asi 10-členná  formace pod vedením již zmíněných 2 letců z modré.

Valíme cca 40 km/h, levý protivítr, spíše silnější než slabší. Za chvíli jsem se poprvé shodou okolností dostal na čelo. Je přece věcí cti trochu potáhnout. Zuby nehty držím 38 a po 30 vteřinách odpadám. Musím říci, že druhý 30-ti vteřinový interval na maximum následoval hned vzápětí, když lovím konec balíku a říkám si : „To už víckrát  nedělej, chodit na čelo.“ Cestou nabíráme Martina.  V pohodě zahákuje. Jsem rád, neboť vlastně jsme celého Krále jeli spolu.

Jeden „modrý borec“ to nevydržel a využil – nevím, větru nebo chvilkového opadnutí tempa balíku a odskočil do úniku. Nyní lekce taktiky. S druhým jezdcem v modrém to ani nehnulo a zařadil se na konec balíku. „Únikář měl maximálně k dobru možná až 200 m a držel tak 3 km. Pak přišla Martinova chvíle na čele, a já po něm přebíral cca 50m ztráty na uprchlíka. Teď nebo nikdy. Zvýšil jsem na 45km/h a únik byl zlikvidován. Modrý jezdec, na kterého by přišla řada po mě, mi poděkoval za dobrou práci. To jsem se potřetí dnes cítil jako závodník….

Do cíle zbývalo asi 5km, tempo skupinky se stupňovalo, ve větru se roztrhala na několik části a já jsem „dospurtoval“ (dá-li se to tak nazvat) v první části roztrhané skupinky na posledním místě.

Oficiální čas při naměřených 205 km mi dává průměr 23,4 km/h, čímž mám splněno. Čistý průměr na kole byl dokonce přes 24km/h , ale zbytek jsem promrhal na občerstvovačkách. Další údaje z budíku :

Nastoupáno 3 457 m, naklesáno 3 466 m. Do kopce jsem jel 74 km přesně 5 hodin (průměr 14,8 km/h průměrné stoupání 3%.). Z kopce 86 km  1:50 h, což je průměr 45. Zbytek jsou rovinky tj. 45km , na což mi zbylo 1:40 h. Nejprudší stoupání 12%. Top Speed 85 km/h. Průměrná tepovka 147, maximálka 170.

Poznatek závěrem. O dob mého prvního Krále se pole účastníků jaksi profesionalizovalo. Jednak co do materiálu – standard je karbon všude a i co do výkonnosti. Jet stabilně v nějakém balíku , to znamená dávat bezpečně 25km/h plus.

 P.S. Zapomněl jsem poznamenat, že v neděli jsme se byli projet s Matějem, celkem 45 km, 1 kopec – Srní, restaurace, sluníčko – průměrem téměř 17 km/h. Už se těším, až mi bude dělat domestika.