Karlovy Vary – Unhošť (UAC) aneb tradičně hodně rychlé svezení
Start byl přesunut z hlavní I/6 od golfového hřiště kousek za roh do obce Olšová Vrata, kde je sice silnice klidnější, ale také podstatně užší, takže ji cyklisté řadící se na start a projíždějící auta stačili po poměrně krátké chvíli totálně ucpat tak, že se nemohl hnout nikdo nikam a nervozita všech zúčastněných logicky stoupala. Pořadatelé pak odmávali start raději o něco dříve, jen aby se to už nějak vyřešilo. Jelikož jsem stál dost vinou svého pozdního příjezdu dosti vzadu a čelo nemělo slitování, tak mi po napojení na hlavní ještě hned u golfu naskočila docela pěkná díra. Rozjetý před závodem jsem nebyl ani metr, takže není zase tak divu, že ani na hranici poblití (191 bmp) se mi už zpátky dostat nepodařilo. Tak ale co, druhá skupina taky skupina (odhadem tak 35 lidí), docela to v ní taky jelo a zpočátku jsem byl rád, že tam vůbec jsem a na špici jsem se ani nepodíval. Na objížďce přes Bošov a Libkovice mi nahoře ještě někdo nechtěně poslal vypadlou láhev přímo do jízdní stopy, ale o fous jsem ji minul a pak už je tu je pěkný padák dolů, který absolvuji na konci skupiny v podstatě stále na brzdách a přitom maximálka 74,20 km/h – zajímavé. V prvním větším kopci na Jesenickou křižovatku jsem pak celkem s potěšením zjistil, že by to jako i jelo a když se skupina dělila, tak už jsem byl v té správné části čili vpředu. Pak se to ještě trochu spojilo, ale víc jak 20 už nás asi nebylo, takže to už jsem se na špici občas i podíval a své si odpracoval. Řevničov pak rozdal karty poměrně spravedlivě, kdo na to neměl, tak už nahoře nebyl. Zůstalo nás tam vpředu tak 10 plus za obcí se ještě pár lidí dotáhlo. V Novém Strašecí jsme k sobě přibrali známou dvojici Hanku Doležalovou s Milanem Brandejsem z VARTA – TJ SOKOL KD, kteří zapomněli na konci I/6 sjet a vraceli se z protisměru v odstavném pruhu R6 (to jsem si ale ani nevšiml, říkal mi to Milan až v cíli).
Rovinka na Tuchlovice byla poměrně neklidná, občas to už tady někdo zkoušel, ale nechápu, jak si mohl myslet, že tady v lehkém protivětru skupině odjede, to možná tak jedině Néža, ale ten tu s námi dnes nebyl a kdyby byl, tak určitě ne v této skupině. Debatuji o situaci s Milanem Brandejsem a říkám mu, že jako rozený nespurtér bych mohl něco zkusit na Valdeku – posledním stoupání před cílem, že to tady tak občas dělám, ale že ještě uvidím podle situace. Na výjezdu z Kamenných Žehrovic se před námi objeví skupinka asi 4 jezdců a dva jezdci ze SWEEP CYCLING z naší skupiny na to reagují nástupem a sami se dotahují dopředu, ale vzápětí na to doplatí – jich je jen pět, nás je víc. Při přejezdu přes R6 za Velkou Dobrou si Milan najíždí provokativně vedle mě a ptá se „Tak bude něco?“, protože stoupání do Valdeku už je na dohled, já jen pokrčím rameny a chvíli nic, ale pak se mi znenadání poskytne šance – po několikerém vystřídání na špici jsem zrovna na druhé pozici a právě vystřídavší jezdec na čele tak nějak divně spíš nejede, tak si stoupnu do pedálů a pošlu to přes něj, spíš teda jen tak propagačně, než že bych si od toho něco sliboval, chvíli si jedu takovou lehčí selekci, ale je mi jasný, že to odpáře asi jen ty opravdu hodně načatý kusy někde na konci skupiny. V tom se ale okolo přežene Milan, a to už má grády, skáču mu do háku, za mnou už cítím, jak se to někde trhá, předjíždíme zpátky lehce ty, co to zkoušeli v Žehrovicích a teď už mají dost, letíme přes ně a já jen v duchu doufám, že to vzadu odpáře co nejvíc lidí do spurtu. V esíčku v Kyšicích se neudržím v těsném háku, Milan na mě ale kamarádsky čeká a společně se mnou se teda doskakuje ještě i několik dalších lidí, ale těch je jen pár proti původnímu počtu a hlavně asi je to taky bolelo, protože dopředu ani moc nikdo neleze, takže Milan dostává šanci si to znovu rozjet a nakonec spurt celé skupiny i vyhrává. Zaspurtovat holt umí na rozdíl ode mě, ale tentokrát se celkem daří i mě, držím se i ve spurtu stále tak nějak v popředí a asi bych mohl i o chlup rychleji, ale vědom si toho, že stejně nemám čip, se do žádných ostrých soubojů nepouštím a hlídám si v podstatě nejbližšího jezdce před sebou s tím, že mi to takto stačí a aspoň pak budu moci nahlásit časoměřičům, za kým jsem přesně dojel. Cílovou pásku tak protínám za startovním číslem 217 jako pátý ve skupině v čase 2:35:17h (průměr 38,64 km/h) a v podstatě jsem nakonec s výkonem i výsledkem celkem spokojen. V celkovém pořadí to nakonec stačilo na 68. místo absolutně (ze 162) a 19. místo v kat. B UAC (63 bodů – dobrý budou). Z vítězství v závodě se při neúčasti Václava Nežerky radoval jeho týmový kolega Petr Novák před rovněž svým týmovým kolegou Jiřím Doležalem (všichni LAWI – Autor Team):
Nakonec to tedy všechno celkem klaplo, bez defektu, ve zdraví a s trochou toho správného závodního adrenalinu na závěr … a tak to má být. Díky pořadatelům, že se jim tuto klasiku daří nadále držet i na rušné Karlovarce, a to a podpory Policie ČR, což mi připadá skoro z říše snů, když jiné závody na mnohem méně dopravně zatíženějších silnicích se ruší. Tak díky za to a příští rok, když to jen trochu půjde, tak jsem tu zase.
Naši partneři
